|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Příliš děsivé souvislosti ::
|
| |
|
|
Hrdinou tohoto příběhu je strach. A lidé, kteří mu slouží. Tak proč by nemohli stvořit i samotného upíra ? Fantóma, který se pověší na člověka a děsí ho, ukládá mu úkoly, které by za normálních okolností nikdy neplnil, či démona, kterého stvořila sobecká láska, nerozumné počínání nějakého bláhového člověka ? Upír nemusí lidem vysávat krev z krční tepny.
Může vysávat myšlenky, energii, až nakonec promění v člověka v živý přízrak.
Příběh, který vám budu vyprávět, se stal. A je jen jeden z mnohých jiných, které si lidé potichu vyprávějí ve stanech, v horských srubech, za dlouhých večerů, kdy svítí jen petrolejka a kolem se plouží stíny, které způsobuje rozlité měsíční světlo na obloze. Vlastně, je strašlivý, nezvyklý, pro někoho příliš fantaskní…
Víme snad , co skrývají nekonečné hlubiny lidské duše ? Jakou podobu může na sebe vzít lidská chamtivost, zloba, závist, přílišná zvědavost, touha se zmocnit něčeho, co člověku nepatří a přitom celým srdcem a celou duší usiluje o splnění svého snu ?
Proč se tento příběh odehrál právě na policejní stanici ? Vysvětlení je v příběhu. Tak tedy poslouchejte. A nezhasínejte světla.
Na to, že je půl třetí ráno, neproniká otevřenou ventilací chlad. Jirka se dívá na hodinky, jestli se zase nezastavily. Honza s Mirkem včera vykládali, ovšem potichu, že se kolem třetí hodiny pravidelně zastavuje čas na počítačích, hodinách v celé budově a něco nebo někdo prochází chodbami. Jsou slyšet kroky, ale nikoho vidět není.
Renda, sekretářka velitele tohoto policejního okrsku, se potichu směje, když její kolegové líčí tajemné příhody z posledních dnů. Potichu proto, že si není docela jistá, jestli kecají a nebo je na tom něco pravdy. Její rodina bydlí už ve čtvrté generaci v tomto kraji. Vykládá se ledacos. V dětství slýchávala povídačky, které se točily kolem jednoho domu, jež stál na kraji městečka. Už tehdy v něm nikdo nebydlel. V oknech se nikdy nesvítilo. Nikdo nevcházel a ani nevycházel. Divné však, že nechátral. Nikdo nikdy neviděl, že by se pečovalo o zahradu a přesto, rozlehlý trávník a pár kvetoucích keřů vkusně doplňovaly architekturu domu. Jirka tu nebydlel dlouho, po absolvování policejní akademie, dostal přiděleno místo.
Bydlel na ubytovně, celkem se dobře vařilo a kolektiv se zdál dobrý. A tak byl spokojený a bral noční služby s přehledem. Někteří se z nich vymlouvali. Ale, když se nic mimořádného neděje, dá se přečíst knížka, poslechnout hudba, v noci plyne čas nějak rychleji. A pak to svítání !
Najednou zpozoroval, že noční světlo nad dveřmi místnosti se krátce zachvělo. Oči reflexivně padly na velké hodiny, které visely na zdi a ty se … zastavily. Přivřel je a nadechl se. Nezvládl prudký nástup nepříjemného strachu. Na hodinkách, jak se přesvědčil, se také zastavil čas a počítač – nereagoval. Vytáhl mobil ze stolu – displey zhasnutý. Na chodbě - kroky. Bylo slyšet, že někdo bere za kliky u všech dveří postupně, ale protože všechny dveře byly zamčené, neozýval se zvuk, jaký je charakteristický pro jejich otvírání. Upřel oči na hodiny - pár vteřin do třetí. Zhluboka dýchal, aby překonal tísnivý pocit přecházející až do hrůzy. Cvak. Hodiny se rozešly a zvuk kroků se vzdaloval, až utichl.
Tentokrát se rozhodl, že vypátrá, co se vlastně děje. Klukům to nebude vykládat, smáli by se a možná, že by se smála i hezká Renda, která po něm v poslední době hází očima. To by ještě chybělo, aby se zesměšnil . Dovedl si představit, že by se to rozletělo široko daleko, že je „policajt poděs“. Už slyšel o jednom, který kdysi tady sloužil. Musel odejít, protože rozstřílel dveře v místnosti, kde v tu noc sloužil. Renda si ho všímala víc, než si myslel a druhý den, když ho střídali, počkala si na něho u hlavních dveří.
„ Ahoj, budeš odpoledne k mání ?“ zeptala se. Když si odhrnula z čela vlasy, její oči se zaleskly až do barvy deště. Usmál se.
„ Budu k mání,“ lehkým pohybem se dotkl její ruky, jakoby se jí chtěl vetřít do paměti. Na takový dotek ženy většinou nezapomínají.
Osprchoval se a jen tak, jakoby mimochodem, zavadil pohledem o zrcadlo. Spatřil tvář mladé ženy. Usmívala se na něho. Přitiskl si osušku k nahému tělu a poodešel dál od zrcadla. Dala mu znamení, aby se nebál. Nemohl se nedívat do očí, které se tak podobaly Rendiným, jen její pohled byl hlubší. Všiml si, že její tvář se mění, jako odraz ve vodě. Ale neměl pocit strachu, úzkosti nebo hrůzy. Protože ty proměny nebyly děsivé.
„ Neboj se,“ uslyšel ve svém nitru tak zřetelně a jasně, jakoby promluvila nahlas.
Nevěděl, jak má odpovědět, ale ona se usmála, protože rozuměla jeho myšlenkám.
Byl zvědavý, s kým mluví.
„ Jsem tvá strážkyně. “
Byl zvědavý, jak se tady vzala.
„ Stvořila mne tvoje úzkost. “ Usmála se a její obraz se pomalu rozplýval až zanikl.
Renda čekala dole, na chodníku před ubytovnou.
Vyklonil se z okna a dal jí znamení, že hned půjde. Ještě trochu té mužské kořeněné vůně, čisté tričko a přejet hadrem boty. Rozhodl se, že jí nic neřekne. Na prvním rande a hned se bude zesměšňovat. Třeba se něco dozví. I bez nějakého svěřování.
„ Tak jaká byla služba ?“ zeptala se ho. I když jevila starost, na její tváři viděl úsměšek, který říkal : „bojíš se , poldo, co ?“
„ Normální, nic zvláštního se nedělo. “
„ Víš, proč jsem tě dneska pozvala na rande ? Ukáži ti jednoho člověka, říkají mu „policajt poděs“. Něco nepěkného prošlo jejími rysy. Jen na malý okamžik, sotva to mohl postřehnout, ale všiml si.
„ Slyšel jsem o něm. “
Už se na ní nedíval. Mrzelo ho, že do ní vidí. Chce se posmívat a nemá ráda lidi, něco jí trápí.
Šli chvíli polní cestou, na kopci stálo několik osamělých okálů, pěkných domů obklopenými trávníky.
„ Vidíš ty keře růží ? Tam bydlí. A sám. “
Viděl na ní hluboký soucit a smutek. Nevěděl, že sem chodívá skoro každý den se svým psem, stála na kopci a dívala se dlouho směrem k tomu domu.
Dnes ho vzala sebou.
„ Tak ho navštívíme, ne ?“ řekl hned, protože ve svém nitru věděl, že „polda poděs“ je klíčem k záhadě, která ho trápila a zároveň tak vzrušovala.
„Ne, on nikoho nepřijímá. “ Po tváři se jí rozlil hluboký smutek a bolest, až ho to samotné ranilo.
Večer, než šel spát, pustil si do vany vodu a loupnul očkem do zrcadla. Dívala se na něho však jeho tvář, kterou znal a vidět nepotřeboval.
Přečetl si na nástěnce jména lidí, kteří mají noční službu. Mirek. Raději by mu všechno řekl, ale bál se, že by mu nevěřil. Přesto za ním šel. Zrovna se chystal někam odjet.
„ Nechtěl bys, abych za tebe sloužil ? Mám něco na práci, chtěl bych to dodělat. Stejně se tu v noci nic neděje. “
„ Ty bys fakt chtěl ?“ rozzářil se. Mohl si přečíst v jeho tváří pocit úlevy, radosti. Zvláštní, vidí na lidech vnitřní stav jejich mysli. Tváře se jim mění přesně podle toho, co si zrovna myslí, když s ním mluví. Už se raději ničemu nedivil.
Cítil se sice unavený, ale umínil si, že své pátrání dokončí. Stejně by neměl už nikdy klid a pokoj a pak ta tvář v zrcadle, jasně mu řekla : „ Jsem tvá strážkyně. Tak čeho by se měl bát?“
Nikdo proti výměně nic neměl a stejně, když sděloval tuto záležitost svému nadřízenému, tvářil se stále stejně, mírně se usmíval a pokýval hlavou. Nepřetvařuje se, pomyslel si.
Bylo teprve osm hodin večer. Jakmile všichni odešli, vydal se po prohlídce celého prostoru. Jak stmívalo, žluté pouliční světlo vytvářelo nepříjemné stíny na dlouhé chodbě. Lehce ho mrazilo. Vnitřní hlas mlčel, tak se uklidnil a pokračoval v obchůzce. Jedny dveře byly pootevřené. Asi je někdo zapomněl zamknout. Na poslední chvíli asi odsud vyletěl jak střela.
Tak by asi uvažoval dřív, dokud strážkyně neovlivňovala jeho mysl. Cítil, že by měl vejít a zavřít za sebou dveře. Udělal to.
Stoly byly vzorně uklizené, okna zavřená a skříně zamčené. Vytáhl žaluzii u jednoho okna a nahlédl přes sklo ven, do dvora. Užasl. Pod oknem stála Renda se svým psem a dívala se nahoru, do okna, kde právě stál. Chtěl na ní zamávat, ale ona ho neviděla. Jakmile k ní vyslal myšlenku, rozplynula se. Žluté světlo osvěcovalo dál opuštěný dvůr a najednou ho napadlo, že příliš dlouho stojí zády ke dveřím. Vědomí, že je sám a vlastně, kdo ví, jestli je sám, mu přivodilo mrazení v celém těle. Nitro nic nenapovídalo, ale zkušenost, kterou získal se svými smysly, když se začal bát, mu říkala, aby se raději otočil a napnul zrak do temného prostoru, tak slabě osvíceného pouličními světly. Uklidnil se, protože nikdo tam nebyl, nebo lépe řečeno, nic tam nebylo. Raději půjdu. Ale vnitřní hlas ho zase oslovil, aby zůstal. Přesvědčil se, jestli má u sebe zbraň. I když, co by mu byla platná. Dá se střílet po přízracích ? „Policajt poděs“ to asi zkoušel a jak dopadl. Určitě se tím setkal. Vzbudilo to v něm agresi a začal střílet. Po nehmotném přízraku ? Po stínu ? Nikdy to nebyl schopen vysvětlit, tak ho prostě odstavili. Dostal rentu a vzdálil se lidem z očí.
Vzpomněl si na Rendu, tak určitě věděla všechno. Byla asi u toho, zná ho. Ukázala mu, kde bydlí. Znamenalo to snad, že by ho měl navštívit ? Když si tuto otázku položil, nitro nereagovalo. Už je 22 hodin. Musí zpátky do své kanceláře, zamknout za sebou a být ve střehu. Vyšel z místnosti a – představa. Že by měl projít tak dlouhou tmavou chodbou s temnými kouty, kde by se mohlo kdovíco skrývat – byl jako v pasti. To je ošklivá hodina. Vzpomněl si na statistiku zločinů – 22 večerní hodina je pro neobjasněné zločiny v tomto kraji zrovna magická.
Nechal dveře pootevřené, vyšel na chodbu a rychle, i když s napětím všech instinktů, které měl k dispozici, proběhl, rychle vběhl do místnosti, s ulehčením zavřel dveře a ještě zamkl.
„ Obdivuhodný výkon,“ uslyšel za sebou hluboký mužský hlas. Děs ho popadl za hrdlo tak silně , že se nezmohl ani na slovo. Jen se otočil. Byl připraven spatřit hrůzu hrůz, ale za jeho stolem seděl starší muž, nic zvláštního na něm nebylo.
„ Jak jste se sem dostal?“ zeptal se a slyšel svůj hlas kolem sebe jako ozvěnu.
„ Vidíte, co chcete vidět. “Klidně mu odpověděl a otevřel dřevěnou dózu, kde měl Jirka uloženy cigarety. Zapálil si.
„ Říkají o mně, že jsem upír. Ale fuj, tohle nemám rád. Upíry nebrat. “ Zasmál se docela příjemně, jakoby se jednalo o nějaké párty.
„ Jste rozumný mladý muž. Ten před vámi nic nepochopil. „
„ Myslím si, že něco chcete,“ uslyšel Jirka dutou ozvěnu svého hlasu.
„ Vy jste mne chtěl poznat. Myslel jste na mne. Jsem tady. Toužil jste se mnou setkat, rozluštit ty záhady. Záhadu domu na konci náměstí, záhadu vašeho kolegy…. “
Jirka se uklidnil. Mluvil s ním, ničím mu zatím nevyhrožuje. Chová se normálně. Vypadá přívětivě.
„ Nevidíme se poprvé,“ pokračoval a zamyšleně klepal popel z cigarety do popelníku.
„ Nepamatuji si, že bych vás někdy potkal. “
„ V zrcadle, ve vaší koupelně,“ zasmál se. Jirka cítil takovou ztuhlost v těle, jakou lidé cítí, když se plně neprobudí a už vnímají své okolí.
„ Mohu měnit svou tvář i tváře lidí, které potkáváte, s kterými mluvíte. “
„ To je strašné,“ řekl Jirka. Jen mechanicky odpovídal, nebyl schopen víc přemýšlet ani analyzovat. Jen svůj bezprostřední pocit.
„ Zastavujete čas na hodinách, vypínáte počítače a mobily kolem třetí hodiny ranní?“ zeptal se Jirka.
„ Proč bych to dělal ? To dělá strach lidí, kteří si vymýšlejí takové hlouposti. Tady straší strach. To je směšné, co jsem teď řekl. “ Opět se zasmál.
„ Tak, a teď vážně. Povím vám o tom domě, protože mne už nebaví to lidské šťouchání do velkých tajemství. A vy dostanete ode mne úkol, mladý muži. „
„ Jaký ?“
„ Postarat se o bezpečí domu. “
„ Nerozumím. “
„ Pochopíte. Až skončím, uvedu váš stav mysli zase do normálu a už se nikdy neuvidíme, leda, kdybyste se zase o mne zajímal. Kdybyste mne toužil zase vidět. Ten váš kolega tam na kopci mne vidí každý den. Nemohu za to. Čím víc se snaží se mne zbavit, tím silněji vysílá. A přitom, stačilo by na mne prostě –nemyslet. “
„ Jsem pánem toho domu. Jen on mne vidí, ostatní ne. Každý, kdo se chce se mnou setkat, má možnost. To jste už pochopil. Tak, bydlel jsem tam od dětství, je to tak strašně dávno. Moje matka se dala na spiritismus s ženskými, které to neuměly. Vyvolaly ducha, který se usídlil ve zdech a nikdo nebyl schopen ho odvolat. A plnil všechna přání, na které pomyslela. Třeba. Abych nikdy nezemřel, nebo aby dům nebyl nikdy zničen, aby byla zahrada vždycky tak krásná, aby ona zemřela, až zestárne. Duch neuvažuje, jen koná a všechny ty nerozumná přání plní. Určitě, kdyby viděla, jaké to má následky, nikdy by si na takové věci ani nepomyslela. No, a lidé vycítili, že není něco v pořádku a začali se jí bát. Zabili další dvě děti, které porodila, mysleli, že je čarodějnice. Nikdo nikdy nebyl usvědčen z vraždy. Navenek se jevila jako zlá, ale sama v sobě byla hodná, laskavá ale nešťastná. Nade všechno milovala vůni posečeného trávníku, sedávala v létě sama na zahradě na bílé lavici , za vysokou zdí, kterou poručili postavit, aby se od ní oddělili ostatní. Smutný dům, smutný osud, nešťastné záležitosti. “
Odmlčel se.
„ A co mám udělat já ? Nevyznám se v magii. “
„ Každý den, když půjdeme kolem domu, protože vy chodíte kolem, vídávám vás, řeknete tuto krátkou formuli :“ Duchu, opusť tento dům pro všechny věky a více se nevracej. “
„ Je to snadné. “
Snad milé čtenáře příliš nezklamu, když nebudu líčit hrůzy, které Jirka i lidé jemu blízcí zažívali při vyhánění démona. Snad někdy příště, až bude vhodná příležitost. Je totiž noc a já mám strach. Strach ze svých myšlenek a fantazií, které by mohly ztělesnit něco, co bych třeba nezvládla …..
Ale dopadlo to dobře, abych vás uklidnila.
Renda a Jirka už mají dvě děti. Občas je hlídá „policajt poděs“, Rendin otec. Všechno, co Jirka tenkrát v té noci slíbil, splnil. Jen jedno se nepodařilo, vymístit z mozku Rendina otce vzpomínku na onoho muže, který se tak stal jeho doživotním společníkem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
92.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.8 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
