sotva jsi zemřel
je čas začít znova
kladu své dny na misky vílých ňader
a náhle nestačí
jen chtít
byť by byl ten křik stále stejný
bezhlesý jako pára u podzimních úst
a ohaři přinášeli z ostřic
dál jen sykot prázdných cest
s krůpějí krve na ostnu zrychleného dechu
byť bych tě zvala
nechoď blíž nocí
se kruhy rozvírají
natrpkle křehké nedozrálým bděním
studenou kůrou sotva vzrostlých stromků
hladí mou tmu
až k hedvábným hadům
cítím se jak ti unikám
nasládlá pod nehty
všech svých listopadů bosými kroky
které neslyšíš
ulehnu v zrcadlech
podivná temná jiná