|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39869 příspěvků, 5779 autorů a 392012 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Velký den ::
|
| |
|
|
Den se probouzí do krásného víkendového rána ... nechce se mi otevřít oči.
Myslím na naše tři děti (bože, jsou ještě tak malé). Dá se ta nemoc vůbec přelstít?
Dokážu to - MUSÍM! Myslím na svého muže Bivoje, který vedle mne spokojeně oddechuje (kdy mu to řeknu?). Jen ještě chvíli neotvírat oči ...
Vedle mne to zašustí - Bivoj se vyplížil z manželské postele a cosi kutí v mé rozsáhlé knihovně (že by ho zajímala klasická literatura?). Úkaz tak neobvyklý mě vytrhne z těžkých myšlenek. Vykloním se z postele, abych na něj viděla škvírou pootevřených dveří, a nestačím se divit. Ten můj svalovec už prolistoval několik objemných svazků naučného slovníku, ale pořád nemá dost. Teprve když se probere až k písmenu "Q", jeho tvář se rozjasní. Něco z knihy vyloví, ukryje to ve své mohutné dlani a právě se chystá tiše vytratit od rozházených knih, když do pokoje vtrhne moje maličkost. Napřaženým ukazováčkem píchnu do toho nepořádku a vybafnu:
"Tak tohle si uklidíš! A jestli hledáš něco ke čtení, mám tu pro tebe Dostojevského Zločin a trest."
Bivoj leknutím nadskočí a z dlaně mu při tom vyklouzne svazek pomuchlaných bankovek. Rozlétnou se po podlaze tak rychle, že už je nestihne zašlápnout pantoflem číslo čtyřicetšest. Ohromena hledím k zemi, odkud na mě coví několik párů přísných očí Františka Palackého ... nejsem schopna slova. Před půl rokem jsem vyhlásila úsporná opatření, škudlím na opravu střechy, nic si nedopřeji (proboha, vždyť nemám ani slušný župan do špitálu) a tady se přede mnou v mých vlastních knihách schovávají nějaké ušmudlané peníze?! Chvíli bojuji s pláčem (to je nejhorší den mého života), ale pak chytnu druhý dech a se vztyčenou hlavou odkráčím do kuchyně (mám přece úroveň). Namočím chlebové kůrky na polévku zvanou žebrácká a v 9:00 hodin středoevropského času zahajuji protestního bobříka mlčení.
Bivoj se mě snaží udobřit lacinými slůvky jako "jdi si odpočinout, holčičko, já dnes uvařím," nebo "dnes je krásně, Apolenko, den jako stvořený pro společnou vycházku."
Když nedbám, spřáhne se proti mně s dětmi. Chvíli co chvíli k sobě ti čtyři přikládají hlavy a důvěrně si šeptají, ukazují si na mě prstem a poťouchle se chichotají. Už už se zdá, že ten tlak neunesu a vybuchnu, ale ještě včas se rozpomenu na svoji úroveň.
Až večer, když dům ztichne a Bivoj si mě k sobě přitáhne, začne mi ta má úroveň vyloženě vadit. Moje bedra už tu tíhu neunesou - potřebuji se podělit.
"Bivoji, ty ani nevíš ... musím ti něco říct!" šeptám plna obav (božínku, vždyť ho vyděsím).
"Ale já to přece vím, Apolenko," spustí se šibalským úsměvem, "zítra máme výročí seznámení; našetřil jsem ti pár korun, tak si kup nějaký hadřík a vyrazíme si s spolu na oběd."
Bivoj září pýchou - tolik mu to sluší. Překvapeně na něj hledím, nemocná krev mi šumí v žilách, hrne se mi do tváří ... celá hořím.
Na druhý den ráno, když naše větší děti míří k zastávce školního autobusu, nese se návsí jejich nadšený povyk: "My máme výročí seznámení."
A kamarádi našich dětí nad tím uznale pokyvují hlavami a vykřikují sborem: "Vy se teda máte."
O dvě hodiny později předávám sousedce nejmladšího synka a poté i já usedám do autobusu. Za nějakou chvíli si v butiku natahuji přiléhavé úpletové šaty - jsou úžasně sexy (jak dlouho ještě mi to může slušet?) - a v pravé poledne už spěchám k restauraci, kde jsme si dali sraz. Najednou mě přepadne zase ta slabost - v posledních dnech stále častější (zatraceně, já tam snad nedojdu.)
Bivoj už netrpělivě stepuje u dveří. Když mě spatří, ztuhnou mu lícní svaly, zorničky se mu až nebezpečně rozšíří a přejíždí si mě svým neodolatelným pohledem od hlavy až k patě. To musel odkoukat od našeho kocoura (ten když se podívá, kočky se před ním v transu válejí po zemi).
"Apolenko, ty jsi tak krásná, vůbec žádná se ti tu nevyrovná," šeptá mi roztouženě do ucha, když si mě jako pravou perlu odvádí ke stolu. Zvědavě se rozhlédnu okolo sebe, ale žádnou jinou ženu tu nevidím.
Čekání na polévku si krátíme zamilovanými pohledy z očí do očí ... mám vůbec právo pokazit tu chvíli povídáním o nemocnici? Musím (už zítra nastupuji)!
"Bivoji, něco bys měl vědět ..."
V tom se rozlétnou dveře a do lokálu se vřítí naše děti. Vrhnou se na nás s prudkostí malých šelmiček a do ruky nám vtlačí dvě užmoulaná srdíčka a trochu pocuchanou kytici (nejkrásnější na světě).
"Propánakrále, kde jste se tady vzaly?" ptáme se dojatě a nevěřícně kroutíme hlavami.
"Paní učitelky nás pustily dříve ze školy a dokonce nám přidaly na kytku. Ty jsou hodné, že jo? Vono to ale nestačilo, tak nám pani květinářka ještě šedesát korun odpustila."
Přitisknu ta dětská tělíčka pevně k sobě, náruč mi přetéká láskou a z očí se mi vykutálejí slzy.
Pak se rozevře ještě jedna velká náruč, všechny nás u sebe schová a moje ústa dopoví:
"Bivoji, lásko moje, to je nejkrásnější den mého života ..."
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 35 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 103 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 238 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
