|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (14. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 18.06.2009, 6:08
|
| *** |
| |
|
|
Malá Kaileen
Vzbudil nás hluk a vyděšené výkřiky.
„To znám,“ vydechla Kaileen, „seber si věci, musíme rychle pryč!“ naléhala.
Vyběhly jsme z hospody v pravý čas. Téměř celá vesnice byla v plamenech, dokonce už začínala hořet střecha nad námi. Venku lidé zmateně pobíhali, kličkovali mezi sebou navzájem, zakopávali o spadlé trámy a vyhýbali se útočícím jezdcům. Někteří se snažili bránit vším, co měli po ruce, ale na boj nebyli stavění.
„Co se to tady děje?“ položila jsem Kaileen celkem zbytečnou otázku, na kterou mi nemohla odpovědět. Když jsem bleskově zhodnotila situaci, zdálo se mi, že útěk bude nejlepší řešení. „Raději zmizíme, co ty na to?“
Neodpověděla.
Jen stála, vůbec nereagovala, měla nepřítomný pohled. Mně to připomnělo chvíli, kdy jsem do tohoto světa přišla, Kaileen mě zavedla do ohněm protkané noci, jenže tenkrát útočili draci. Její vzpomínka byla určitě horší než moje, za celou dobu, co jsme se znaly, jsem nedokázala pochopit, co cítila, když se seznámila s královnou. Strčila jsem do Kaileen, ale byla pořád duchem úplně někde jinde - znova ztrácela otce a znova poprvé potkala Coritu.
Darta ani Gira jsem nikde neviděla. Asi se jim podařilo utéct, aspoň tak. Z blízkého domu vyběhl hořící muž, dopadl před nás, křičel a válel se po zemi ve snaze uhasit plameny. Obě jsme na něj jen zíraly, nevěděla jsem, jak mu pomoci. Vzpomněla jsem si, co mi Kaileen vyprávěla. Když to naposledy jako malá viděla, utekla.
„Kaileen! Musíme jít,“ strčila jsem do ní, ale zase nic. „Utíkej!“ vzala jsem ji za ruku a vlekla za sebou ohnivým chaosem.
Byla odevzdaná, uvězněná v tragické vzpomínce na ztrátu otce. Pro jistotu jsem si připravila meč, kdyby i nás ti žoldáci napadli. Běžely jsme kolem hořících domů, trosky padaly kolem nás, hořících obětí jsme ještě viděly několik. Pohled na toho posledního jsem nesnesla a ulehčila mu smrt.
Nevěděla jsem, kam vlastně běžíme, ale tady jsme rozhodně zůstat nesměly. Útočníci ušetřili jen zvířata, všechny ostatní nemilosrdně zabíjeli. Občas jsem musela někoho srazit, abych nám uvolnila cestu. Nebrala jsem na vesničany ohled, chtěla jsem se za každou cenu dostat pryč. Chvílemi se mi zdálo, že vidím v plamenech Khara, ale přišlo mi to absurdní, takže jsem se tím moc nezabývala.
Byly jsme už téměř venku, když se Kaileen najednou skácela. Chtěla jsem jí pomoci vstát, vtom jsem si všimla, proč upadla. Měla zezadu v noze šíp, štěstí, že útočník byl mizerný střelec. Ohlédla jsem se, za námi se řítil žoldák, s tím zraněním jsme mu nemohly utéct, nezbývalo než se mu postavit. Dům, u něhož jsme byly nuceny zastavit, nevypadal, že dlouho vydrží, ale musela jsem Kaileen nechat být a doufat, že se jí nic horšího nestane, než to vyřídím.
Taktak jsem se vojákovi vyhnula, když se po mně rozmáchl. Otočil koně a podruhé na mě zaútočil. Nešlo se bránit a přitom brát ohled na Kaileen, schytala ode mě pár kopanců, lépe jsem nás však ochránit nedovedla. Spasil nás padající trám, kterého se kůň lekl a vzepjal se. Žoldák se neudržel v sedle, já jsem neváhala a zabodla do něj meč i přes chatrnou zbroj.
Vypadalo to, že se Kaileen mezi tím vzpamatovala. Rozhlédla se kolem, pohnula nohou a vztekle praštila pěstí do země, ale to už jsem byla u ní. Nejprve se po mně ohnala, než ji napadlo, že nejsem nepřítel, potom jsem jí pomohla vstát a podpírala ji, dokud jsme se nedostaly do bezpečí. Shořel i kus blízkého lesa, táhla jsem Kaileen daleko, než jsme byly kryty před nepřáteli. Po cestě jsem musela kus šípu odlomit, aby jí nevadil, když jsme se brodily hustým porostem.
„Co budeme dělat? Nemáme žádné zásoby, koně nám utekli kdoví kam. V brašnách jsme měly všechno. Vodu i léčivé byliny. Kde je mám teď vzít? Nic tady nepoznávám,“ přemýšlela jsem nahlas.
„V první řadě se musím zbavit tohoto,“ Kaileen ukázala na zbytek šípu. „Rozdělej oheň a podívej se kolem. Třeba na něco narazíme,“ radila.
Snažila jsem se jí zůstat co nejvíce nablízku, nemohla se moc dobře pohybovat. Vzala jsem pak hořící klacek a osvětlila jím postupně okolní rostliny. Přítelkyně jeden keř poznala, měl dlouhé úzké listy a jako plody trsy malých žlutavých bobulí. Říkala, že jej dlouho neviděla, na území Pealu se prý dlouho vůbec nevyskytuje. Utrhla jsem několik plodů.
„Teď mi musíš ten šíp vytáhnout. Pak ty bobule pořádně rozdrtíš a nacpeš do rány.“
„Cože mám udělat? Snažíš se předběhnout Coritu i ve způsobu léčení? Copak si nemůžete vybírat něco méně drastického?“
„Mohla bych, ale jako naschvál tu není nic, co by mi to ulehčilo. Taky bychom mohly ránu vypálit, ale nevidím zde nic vhodného. Chyť ten šíp a vytáhni ho, ležím tu bezbranná jako batole,“ rozčilovala se.
„Jak ho mám dostat ven? Když jsi mě učila, říkala jsi, že šíp musí skrz, aby se vytáhl. To nemůžu.“
„Skrz rameno, ne skrz celou nohu,“ pohoršeně rozhodila rukama. „Zase tak hluboko není. Hlavně to udělej najednou. Pořádně zaber, půjde to těžko.“
Říkala jsem si, že mě podceňuje, takže jsem poprvé nezatáhla ze všech sil. Kaileen zařvala. Lekla jsem se a pustila šíp.
„Co to děláš?!“ ohnala se.
„Promiň, lekla jsem se, jak jsi zakřičela.“
„Kdyby to lechtalo, byla bych zticha. Teď to udělej pořádně. Nakopu tě, jestli to znova zkazíš!“
„Tou jednou nohou těžko, na ní musíš stát.“
Chtěla mi odpovědět, ale už jsem zabrala a vytáhla šíp.
„Ukaž mi ho,“ žádala Kaileen, podala jsem jí trofej a ona jen samozřejmě přikývla. „Myslela jsem si, že nestřílel voják. Tak mizerně mířit může jenom farmář. Zřejmě se mu dostal do ruky luk lovce, podívej na ten hrot, lehce se vytahuje z těla.
„Lehce?“ podivila jsem se, protože to chtělo pořádně trhnout.
„Kdyby střílel voják, musela bys to prorazit skrz celou nohu. Až bude vhodná příležitost, ukážu ti rozdíl mezi šípy lovců a vojáků.“
Odhodila ho a otřela si do trávy ruku od vlastní krve, já jsem zatím rozmačkala plody, které jsme našly. Slupka byla pevná, zato vevnitř to vypadalo jako želé, bylo logické, které kousky musím vyhodit, ostatní tělo určitě vstřebá. Kaileen nevypadala nadšeně, ani mně to nedělalo dobře na žaludek, vrtat se v něčím těle, ale rána brzy přestala krvácet.
„Natrhej ještě nějaké plody z tamtoho stromu,“ ukazovala, „budeme je mít pro jistotu, když jsme zůstaly bez vody. Jeden mi můžeš zrovna podat.“
Převalila se na břicho, podepřela si hlavu a hned to vypadalo, že si jen tak lenoší a já ji obsluhuji. Možná by se jí líbila i masáž zad, když musela ležet, ale to by bylo moc. Přemístily jsme se dál do lesa, pro jistotu, znova jsem rozdělala oheň, sehnala a upekla jídlo. Co by ještě nechtěla? Nechválila mě, což bylo po dlouhé době poprvé. Že by se vše konečně vrátilo do starých kolejí? To by mě potěšilo.
„Jak teď budeme hledat koně?“ zajímalo mě.
„Nijak, přijdou sami,“ odpověděla s plnou pusou.
„Hm, určitě,“ přikývla jsem, ale myslela jsem si svoje.
„Počkáme do rána a pak se vrátíme do vesnice. Budou někde poblíž. Když na ně zapískáme, přijdou. Pořád jsi mi vyčítala, jak se Dartovi věnuji a teď se nám to hodí.“
„To snad dělají psi, ne? No, jak chceš. Stejně nemám lepší nápad.“
Necítila jsem se v tomto lese dobře. Byla tu spousta rozličných zvuků, které mi nepřipadaly ani povědomé, natož pak známé. Měla jsem pocit, že východní země je divná. Sotva jsem se v tomto světě naučila žít, hned tu bylo něco dalšího, na co jsem si musela zvykat. Jistě tady budou také jiná zvířata, která ty zvuky vydávají, a to mě děsilo, protože v Pealu většina takových hlučných zvířat byla velmi nebezpečná. Nedalo se ani poznat, zda napadení přijde ze země či shora.
Byla jsem slunci vděčná, když konečně vylezlo. Podpírala jsem Kaileen a pomalu jsme se šinuly zpět do vesnice. Nebyla na tom dobře. Pohled na mrtvá, rozsekaná a ohořelá těla jí dělal zle. To jsem u ní viděla poprvé. Zážitek z dětství nesla opravdu špatně a tenkrát jsem si ještě myslela, že je to její jediné slabé místo, ani jsem se nedivila, že z ní vyrostl nelítostný predátor.
Vládl zde i zvláštní nepříjemný zápach. Chtělo se mi zvracet, ale narozdíl od Kaileen jsem se udržela. Potřebovala podporu, tak jsem se snažila ji nezklamat a její slabost jsem nekomentovala. Když se trochu vzpamatovala, zapískala.
„Teď tady na ně musíme chvíli počkat. Šla bych se projít, jestli ti to nevadí, podíváme se, zda mezi sutinami není něco, co by se nám mohlo hodit,“ navrhla.
„Jistě, jak chceš. Opři se o mě a řekni mi, kterým směrem půjdeme.“
„Tam to vypadá jako bývalá kovárna,“ ukázala, „možná tam něco najdeme.“
Nenašly jsme nic, co by se nám mohlo hodit. Meče jsme měly lepší než ty, co zde zůstaly a jinak tu nebylo pro nás nic. V této vesnici byli povětšinou farmáři, takže podle toho se kovář zařídil. Prošly jsme téměř celé sutiny. Kaileen mezitím ještě několikrát volala koně. Nakonec opravdu přišli.
„Co jsem ti říkala,“ chválila se a belhala se vstříc Dartovi.
Já jsem sice Gira také ráda zase pohladila, ale tak jako ti dva jsme se k sobě netulili. Giro jen trochu pohodil hlavou a otřel se o mne nozdrami. Kaileen chtěla nasednout na Darta, ale s tou poraněnou nohou to bez sedla nebylo možné. Pomáhala jsem jí sice, ale bez třmenů se jí to nemohlo podařit. Nakonec to sama uznala a vylezla si na hřbet Gira. Na vraníkovi jsem jela já, z čehož měl škodolibou radost. Ani pro mne nebylo snadné se na něj vyhrabat, na něm to také nebylo lepší, byla jsem zvyklá na sedlo. Musela jsem se pevně držet nohama, abych nespadla. Možná to i vypadalo, že plavu, jak mi jeho hladká srst pod zadkem klouzala a držet se jenom hřívy mi taky nepřišlo dvakrát bezpečné. Kaileen se dobře bavila, dokonce i večer u ohně o tom mluvila a smála se mi.
V noci jsem na chvíli procitla. Bylo to zvláštní. Dart ležel vedle Kaileen a dloubal do ní. Vzbudila jsem ji, protože jsem si myslela, že je nemocný.
„Hej, Kaileen, vstávej,“ třásla jsem s ní.
„Co je zase? Dej mi pokoj.“
„Dartovi asi něco je.“
„Cože?!“ vyskočila.
„Koně přece spí ve stoje, ne? Není nemocný?“
Teprve teď se ohlédla a zjistila, proč jí bylo tak krásně teplo. Dart jen zastříhal ušima, zvedl se a hlavou jí strčil do ruky, aby ho pohladila.
„Ty nemůžeš ležet, Darte. Jdi spát. Giro je tam sám,“ domlouvala mu.
Snad nečekala, že ten kůň půjde na místo jako pes? To on opravdu neudělal. Přešla ke Girovi, Dart za ní. Sotva se otočila, měla ho v patách.
„Víš co? Dáme ohlávku,“ řekla mu a hned mu ji nasadila, aby ho mohla přivázat.
Chvíli vyváděl, ale pak se uklidnil.
„Co to do něho vjelo? Nikdy takový nebyl,“ zlobila jsem se, protože jsem byla unavená.
„Nevím,“ pokrčila rameny, „asi něco zlého zažil, za pár dní ho to přejde. Vidíš? Copak bych jemu mohla říkat kůň? Musela jsem mu dát jméno.“
„Kdybys mu žádné nedala, možná bychom mohly lépe spát,“ namítla jsem.
Nebyla s ní řeč. Pro ni to nebyl jen kůň a hotovo. Ani později na něj nedala dopustit. Dart musel mít pořád nějaká privilegia obzvlášť ohlávku milostpán nesnášel. Můj Giro byl skromnější, opravdu obyčejný kůň, zato vraník se někdy choval jako žárlivý milenec. Korunu tomu dal, když jsme projížděly posledním městem před Taggem.
Chtěly jsme si v hostinci trochu odpočinout a aby Dart nezpůsobil zbytečný rozruch, nechala ho stát před hospodou vedle Gira jen tak, aniž by ho přivázala. Jenže vraník se sebral a nenapadlo ho nic chytřejšího, než si odskočit na tržiště vybrat si čerstvé lahůdky. Peníze navíc jsme samozřejmě neměly, rozčílený prodavač si chtěl koně nechat, já jsem Gira obětovat nemínila, takže výměna nebyla možná. Nakonec jej zabavila přivolaná hlídka a odvedla do svých stájí do doby, než proběhne soud.
Na to jsme neměly čas a hlavně jsme obě věděly, jak by to dopadlo. Musely jsme nebožáka ještě tu noc získat zpět, jak jinak než krádeží. Plán byl víc než jednoduchý, až na to, že městská brána byla nejen zavřená, ale hlavně střežená a ujíždějící cizinky vojáci nehodlali pustit. Bitka trvala dlouho, než se mi podařilo bránu otevřít, Kaileen mě bránila a dostala pár nepříjemných ran, nejhorší bylo seknutí, které nečekala. Nakopla soupeře, ale když padal a ona se otáčela k dalšímu, jeho meč ji zasáhl právě do zadní strany stehna, přímo přes jizvu po šípu. Koně jsem poslala napřed, Kaileen by stejně nemohla jet moc rychle a než já bych se vyhrabala na Darta, dávno by nás chytili. Vraník nechtěl utíkat bez jezdce, ale zřejmě poznal, že jsem dost rozčílená, vzdal to a běžel za Girem. My jsme se mohly ztratit ve tmě a počkat, až posily projdou kolem.
Nad ránem jsme zase byli všichni čtyři pohromadě. Zašátrala jsem ve své brašně, ošetřila Kaileen zranění, přesto to muselo hodně pálit. Opět jsme si prohodily koně, jenže vraníkovi se to moc nelíbilo. I přes jeho nálady jsme nakonec dojely do pevnosti v Taggu. U brány jsme stáže požádaly, aby zavolali velitele a čekaly jsme venku.
Přišel starší statný muž. Dlouhé, mírně prošedivělé vlasy měl spletené do copu a přesně jak jsem čekala, byl oblečen do honosné modrobílé uniformy. Nebylo zřejmé, že by byl bratrem Soy, vzhledově mi ji nic nepřipomínalo, ale uznala jsem, že oči mají ti dva úplně stejné. Předaly jsme mu list, kterým nás Soy na cestu vybavila. Když si jej přečetl, pousmál se a pokynul strážcům, aby nás pustili dál.
„Jsem Redd. Vítám vás a děkuji, že jste přijely. Měly jste dobrou cestu?“
„Jsem Lee, to je Kaileen. Cesta moc dobrá nebyla. Nemohli bychom si o tom povyprávět později? Kaileen je zraněná, může se tady na to někdo podívat?“
„Ale samozřejmě. Pojďte. Hned někoho zavolám,“ skoro se omlouval.
Kaileen měla v očích velmi zlý pohled, když se doktor její nohy dotýkal, ale nakonec se ovládla. Vyčistil jí ránu a ovázal.
„Zítra vám to převážu,“ sděloval.
„Na to zapomeň. Zítra jen přineseš obvaz, ránu si převážu sama,“ odsekla.
„Omlouvám se, je unavená,“ zachraňovala jsem situaci. „Několik dní jsme pořádně nespaly ani nejedly. Po cestě nás zdržely nepředvídatelné okolnosti, tak jsme se snažily co nejvíce dohnat ztracený čas.“
Podívala se na mě stejně zle jako na toho doktora. On mou omluvu přijal a řekl, že se podle jejího přání zařídí. Zítra jen přinese obvaz, ale kdybychom jej potřebovaly, můžeme kdykoli přijít. Redd byl plný elánu, hned se nás začal na „nepředvídatelné okolnosti“ vyptávat, ale my jsme si chtěly nejdřív odpočinout, což on pochopil.
Koně zavedli do stáje a nás nejdřív do jídelny a pak do pokoje, kde jsme měly po dobu svého pobytu zde přespávat. Brzy nás ale přišli budit, protože Dart zase vyváděl. Kaileen musela jít k němu, aby jej uklidnila. Když tak přišli potřetí, už to nevydržela, vzala si s sebou i deku a zůstala spát ve stáji na slámě vedle Darta. Všichni na ni nechápavě zírali, ale neřekli jí do očí nic. Redd evidentně začal pochybovat, zda mu takový blázen může pomoci, ale já jsem se mu zatím zdála normální, takže si ještě nějakou naději uchovával.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
