|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 57-59 ::
V minulých dílech bylo téměř celé Společenstvo rozmetáno démonem Hyperionem v různých časových dimenzích. Nyní předstupuje před Kamila Hyperion ve své finální podobě a je jasné, že má hlavní hrdina potíže. Přijde mu tedy, s pádem Společenstva, vůbec někdo na pomoc?
A jaký měl osud Marek David? |
| |
|
|
LVII
„Kamile!“ ozvalo se kdesi nade mnou. Ohlédl jsem se a spatřil Mr. Kdosi, jak pod zatemnělou oblohou prolétává kolem hradeb a míří na bojiště.
Zase.
Zase ke mně přišlo ono štěstí, které nás tu tolikrát provázelo.
Zase Mr. Kdosi zachraňoval Společenstvo.
Úsměv se mi roztáhl přes celou tvář, do žil přišla nová krev a narovnalo se i mé pomlácené tělo. Pevně jsem sevřel meč, vydal jakýsi bojový výkřik a napnul před sebe jak zbraň, tak i druhou ruku. Vykouzlil jsem démonovi do cesty ledovou stěnu, od které jsem doufal, že ho zastaví – nebo alespoň zbrzdí.
Běžící Hyperion se o moji bariéru zpomalil tak, jak jsem čekal, jelikož proražení zdi ho stálo jeho rovnováhu - a to přesně vyhradilo chvíli pro Mr. Kdosi.
Patron Společenstva, znenadání se objevující na scéně, nabral Hyperiona a vznesl se s ním do vzduchu, kde spolu oba aktéři začali bojovat.
A mě nezbylo než jen sledovat tento epický střet. Mr. Kdosi, tvůrce naší party, osoba za oponou, a Hyperion, definice zla, které už roky pronásledovalo Společenstvo.
Ani jsem jim nemohl pomoct. Sakra.
Au, moje rameno. A taky záda.
Zranění z celého boje se ve chvíli nepozornosti nahromadily a skoro mě strhly na zem. Byl jsem příliš nadšený z toho, co se stalo a teď na mě dolehla realita.
Přiložil jsem levou dlaň k rameni a pokusil se na chvíli utlumit bolest. Kdo ví, s čím jsem se ještě měl setkat.
A co přátelé ze Společenstva?
Mr. Kdosi říkal, že až to půjde, přivede je zpět. Jenže kde jsem to vlastně byl? Byla to současnost? Nebo nějaká jiná dimenze?
Nebylo tohle to místo, kde se Mr. Kdosi dostal na stranu Hyperionu? Tím pádem bych měl asi hodně rychle zakročit.
Jenže jak. Proti bytostem, bijícím se několik metrů nad zemí jsem jen těžko něco zmohl. Byli tak rychlí. Ve vzduchu se kroutili jako dva hadi, a za třeskotu zbraní jsem tak pozoroval svůj osud.
Co s mými přáteli mohlo být? Jestli porazili Hyperionovy kopie, tak by se už vrátili, ne? Jestli zabil on je, tak... co? Neměl bych tím pádem být mrtvý i já?
K čemu předbíhat. Mohl jsem jen čekat, ale celé to zase bylo tak tajemné. Nikde nikdo, jen já, Hyperion a Mr. Kdosi.
Doufal jsem, že to dopadne dobře, nějak, a parta se dá zase dohromady. Teď, když jsme takhle oddělení, tak o ně mám...
Strach?
Sakra.
To jsem doufal, že jsem se se vším vyrovnal u Exilu, jenže jak může člověk něco ze svého srdce prostě usměrnit, umlčet...?
Marek jednou řekl, že jsme byli vostří borci, a jako jo, to jsme byli...
Byli? Co se s vámi stalo? Kde jste skončili?
A pak jsem před sebou viděl, jak Mr. Kdosi odletuje dál od Hyperiona, skoro jako by ho černý démon porážel. Jak to bylo možné?
„Co se děje?“ vykřikl jsem. „Kde to jsem?“
„Tohle je současnost,“ prohlásil Mr. Kdosi, „a my ho musíme porazit!“
Jenže když jsem srovnal sebe a tvůrce Společenstva s železným monstrem, věděl jsem, že moje pomoc by byla jen marná. Tady padaly větší trumfy. A kde byla armáda elementalistů a jejich protivníci?
Realita začíná mizet.
Tolik lidí...
„Musíme zavolat členy Společenstva! Přeneste je zpět!“
Hyperion napnul paže a po Mr. Kdosi vypálil mrak černé hmoty, ve které bílý bojovník na krátkou chvíli zmizel. Znovu jsem se zděsil.
Zanedlouho můj spolubojovník vyletěl ven, celý zašpiněný od čehosi tmavého, olejovitého, co vypadalo, že mu to vypaluje díry do výzbroje. Tvůrce party se ke mně řítil jako porouchané letadlo.
Černý démon, díky bohu teď už dost daleko, se na nás opět rozeběhl, rotující přitom svými pažemi. Nezbývalo než doufat, že Mr. Kdosi něco vymyslí.
Stěží přistávající bílý bojovník se rozkročil a zatnul pěsti, jako by se chtěl přeměnit v sochu. S nejistotou jsem se rozhlížel mezi ním a útočícím Hyperionem. Co mělo přijít teď?
Na bojišti jsem zahlédl shluky blýskajících se světel, skoro jako bludičky na rybníce. Zablýskly se znova a z jednoho vystoupila vznášející se žlutá sféra, z dalšího černá a bílá. Třetí záblesk odkryl Aleše v naprosto rozdrceném brnění a z toho posledního vystoupil Marek.
Tyhle barevné sloučení energie už jsem někde viděl a netrvalo mi dlouho, než jsem si vzpomněl, kde. Když skonal Petr, něco podobného jsem zahlédl u zdi školy. Po golemovi zbyla velká kupa téhle hmoty, z řadových elementalistů v armádě zase malá.
A když z dalších záblesků vystoupili Marek a Aleš, tohle měli být...
Jakub, Jirka a Pepa?
LVIII
„Kámo! Kámo!“ vykřikl Marek pološíleně, „asi sem nás zachránil!“
Na nic jsem nedbal. Když jsem viděl, co zbylo ze tří členů Společenstva, zatočil se se mnou svět.
„Masna, doprdele, co to–“ ozvalo se od Marka, když spatřil svého kamaráda. „Ty vole,“ vydechl nevěřícně elementalista, shlížející na své mrtvé přátele. „Kámo! Co...“
Už nebylo nic, co by nás mohlo zachránit.
Žádné deus ex machina.
Žádná pomoc shůry.
Tohle byl konec. Konec a rozpad Společenstva.
Psal se rok 2006 a na Lužinách se dělo něco velmi podivného. Poblíž travnatého dětského hřiště, u laviček, sloužících jako posed pro kuřáky z Brdičkovy školy a místo setkání mnohých individuí, bojovaly dvě bytosti.
Jedna, lidská, Marek David. Druhá, z jiného světa, Hyperion.
Co tu měli za úkol, to nikdo nevěděl.
Jak se zdálo, Marek černého démona kupodivu porážel. Byl to pouze jeden elementalista, ale za celou tu dobu, co cestoval se Společenstvem, ovládl nezměrné síly. Možná kvůli pomstě, možná přirozeným seberozvojem, možná proto, aby pomohl svým přátelům.
Ať tak nebo tak, to se mu teď vyplácelo. Ačkoliv byl pro členy party Hyperion smrtelným nepřítelem, Marek si toho byl dobře vědom a nebezpečí se postavil tváří v tvář. Opět jsme neznali jeho motiv – byl to adrenalin? Výzva? Chuť vše skoncovat? Nebo jen snaha vyřešit bezvýchodnou situaci?
Co zmohl neplánovaný člen Společenstva, který skoro zmařil plány Kamilovy party hned na začátku jejich cest, proti svému nepříteli?
A proč zrovna tady?
V tuto dobu?
„Rozčtvrcení!“
Hyperion se sice pokusil vyhnout Markovu limitu elementu, ale ani zdaleka mu neunikl. Katany nabité podivnou silou jediným rozmachem uťaly démonovi jeho levou mečovitou paži, kterou síla úderu odmrštila několik metrů daleko. Pahýl zasyčel a začala z něj vytékat zvláštní černá hmota, podobná tmelu.
Železný nepřítel opět vydal onen uši prořezávající skřek a proti Markovi, pobitému z jejich předchozího souboje, nastavil alespoň ruku druhou. Z té vyletěly černé jehličky, zabodávající se do Markova těla přesně ve chvíli, kdy Hyperionovi zasadil rozhodující úder do helmy. Vidlice se rozštípla a člen Společenstva ucítil, jak mu jeho kůži proráží tmavé projektily, jeho svaly ochabují a jeho pohled se rozostřuje.
Pohyboval se někde na pomezí spánku a komatu, ale přesto klopýtal dál ve snaze posadit se alespoň na blízkou lavičku. Snažil se si černá ostří vytáhnout z těla, ale bolest, kterou si tak působil, byla příliš velká. Musel se dostat zpátky, Hyperiona přece zničil, jeho tělo zmizelo a to bylo důležité, ne...?
Mr. Kd-
„Hej, Marku!“ ozvalo se vtom. Marek zaostřil a uprostřed polévkově rozlitého pozadí spatřil někoho, koho by tu opravdu nečekal.
„Čau, Davide...“
„Co tu děláš?“
„Ani nic, v pohodě...“
„Jak dopad trénink – hej, co je tohle?“
Marek sice neviděl dobře, ale zřetelně rozeznal, jak David Roter postupoval k uťaté Hyperionově paži, která teď vypadala jako černý meč.
!!!
„Doprdele ne, nešahej na to!“ vykřikl elementalista a opilým pohybem vyskočil z lavičky.
„Co je?“ zeptal se svým typicky sykavým hlasem David. „Ňákej meč, ne?“
„Ježiši,“ funěl Marek a pokoušel se doklopýtat k Davidovi, přestože ho nohy vedly jinam, „prosimtě, můžeš mi něco podržet?“
Na tenhle trik ale jeho spolužák z Brdičkovy školy nepřistoupil. „Ježiš, v klidu,“ odvětil a shýbl se k meči, který ho v mysli nabádal, aby si ho vzal do ruky...
„NéÉéÉ,“ vydal ze sebe Marek zoufalý skřek, když si uvědomil, co se před ním děje. Stačilo mu jenom vidět rozmazanou černou barvu, prýštící ze země do barevného bramboroida.
Chodidla ho ovšem neposlouchala a Marek cítil, že za chvíli se asi natáhne na zem. Odhodlal se tedy k poslednímu kroku a skočil po nepříteli v doufání, že zasáhne svůj cíl.
Marek se přenesl vzduchem a přestože nepřistál přímo na teď už Terorovi, podařila se mu extrémně ošklivá věc – jak držel katany, připravené k destrukci nepřítele, jedna z nich se zabodla do Davidových zad a projela jimi dolů.
Odpornost a bizarnost situace jen těžko dál vysvětlovat.
Člen Společenstva zaostřil a pod sebou spatřil podivnou směs bílkovin, která nebyla ani Terorem, ani Davidem Roterem. Tímto prazvláštním způsobem tedy zabránil vzniku Terora.
Přišel k tělu o něco blíž a podíval se na Hyperion, ležící na zemi. Co s ním teď? Když ho najde někdo jiný, stane se to samé.
No jo.
Jestli Teror nikdy nebyl, tak nikdy ani nemusela bejt Kámova parta...
Ty vole, jo!
Marek vzal do ruky Hyperion a soustředil se na jedinou věc.
Mr. Kdosi!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
