» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141356

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Neocortext10 ::

kilgoretraut	publikováno: 21.06.2009, 7:49

Na truc.


	Stojím před Domovem Mého. Jsou spolu, nevnímají čas, ten už odtekl oknem. V ulicích se ozývají hlasy těch skutečných, od příběhu osvobozených, občanů: „Synu, teple jsi stékal z mých prstů, už jsi věděl, jak bude vypadat má tvář. Pověz, co nás čeká příště. Koncentráky jsou drahé. Každý stát dnes již může zaútočit vojenskými silami na své vlastní obyvatelstvo. Říkejme tomu třeba cvičení. Podle rozkazu, pane. No tak povídej, povídej pohádku, o jatečním zvířátku.“ V některých čtvrtích se tyčí k nebi komíny. Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil pýchu našeho Města: Bylo vybudováno nespočet jatek, všechna s nejmodernější výbavou, háky a nože na zpracování masa jsou každým rokem modernizovány, není čas na to, aby se uchytila sebenepatrnější špetka rzi, vše hlídají čety nedobrovolných čističů, aby se ostré hrany, zařízení na omezení pohybu zvířat, paralyzující humánní nástroje, kóje na omračování a zabíjení, udělátka na odplavování a modulaci krve, stroje na depilaci a stahovače z kůže, hořáky na ožehování, přístroj na rozřezávání a čtvrcení vyvržených, elektrické a pneumatické pily, sterilizátory, dopravníky pro manipulaci s masem, vozíky skvěly novotou. Recept na zdravou společnost. Každá nemohoucí jednotka je předurčena ke zrecyklování. Osobní číslo terminované buňky je vymazáno, tělesná hmota nahrazena jinou. Pokud je maso dosud živé, naši čističi se chopí iniciativy a už se jim v rukou lesknou jistojistě sterilní vstřelovače hřebů. Místo určení – týl. Tato humánní metoda je prosta bolesti. Cíl okamžitě upadá do mrtvolných křečí, posléze je tělo zbavováno kůže a krev je odváděna systémem uměle inteligentních hadic (ty se přizpůsobují vnitřnímu tlaku a šířce tepen, aby v tělech nezůstala jediná usazenina). Dále se, dle Zákoníku nakládání s masem, hlavy IV: Skončení pracovního poměru, maso čtvrtí a následně tepelně zpracovává. Naši kvalifikovaní řezníci se tak starají o žaludky našich občanů – vždyť která potravina člověka lépe stimuluje k práci, nežli vydatný flák masa? Je tak zajištěno potravinové zásobování celého Města – každým dnem je vyřazeno z provozu více než 50 tisíc pracovních jednotek, bylo by plýtvání jejich materiál dál nevyužít. S těmito slovy se s vámi loučíme a věříme v brzké shledání na těchto stránkách. Váhám, zda mám vstoupit. Celá tato epizoda mého života je ve znamení zakázaného ovoce. Když jsem vstupoval na území Města, věděl jsem, že vejít do ulic bude snadné, a že výstup nebo spíše únik bude otázkou ne trpělivosti nebo času, ale velikého mentálního úsilí. Nyní jsem tady, poslouchám řeči kolem a obávám se, že věty narážející na třmenokovadlinovýbubínek mého systému systémů mě chtějí varovat. Nevstupuj, buď sám sebou, nesejdi. Jenomže já se musím posunout, být dál se všemi. Chci vědět. Tam uvnitř se rodí vesmíry, začínají se otázky a končí odpovědi. Pokud byl Velký třesk otázkou, odpovědí může být jenom konec všeho a ničeho. Buďme opět na začátku, kde všechno mělo nulové hodnoty, ale ne teď, na tuto úroveň vědomí se musíme teprve dostat, a jedna ze stezek vedoucí k tomuto cíli je vejít do Domu a sledovat pád. Našlapuji pomalu, tiše, skoro nedýchám, nechci, aby mě kdokoliv slyšel, ať už nemohoucí hora svalů nebo probíhající hlodavec. Na čele mi kapénky potu vypalují značku. Ve chvíli, kdy začnu myslet na třetí oko, z vypálené kůže nad mýma původníma očima se jedno takové vyloupne. Roste mi z mozku jako falešný pupen. Rosebud. V duchu hovory k sobě. Je tu jen ozvěna, po schodišti stoupám tak bezduše, jak to jenom jde. Z plic mizí kyslík, něco během výprav na jednu z K. Odloučení. Kdybych na vrcholu sil omdlel, nebude nikoho, kdo by mě zvedl a profackoval. Budu tam ležet a mozkové buňky budou mezi řečí tiše odumírat až k blaženosti demence a ochrnutí. Obrna. Ti, co zkrouceně leží v pletení zábradlí, se pomalu mění v pokrmy králů. I mouchy se vzdaly těch kořistí, nenachází v nich mateří kašičku pro své larvy. I hmyz ví, jaká je skutečnost. Vše je rozděleno. Každý má svou roli, tak ji všichni hrajte. Například vy teď, no nedělejte, že o mně nevíte, vy tam za stolem, na manželově posteli, když nevíte jak usnout, s tou knížkou v pařátech, v literárněvědné studovně, kde jsou i jiné, všemi zapomenuté knihy, se dobře dívejte, jak zvládám poslední schod a mířím k chodbám. Místnosti jsou pasti na člověka. Od narození jsme lapeni mezi zdmi – ať už skutečnými, oblepenými svatoobrázky, omítkou, pozůstatky promocí, nebo těmi, které si budujeme v nás samých. Tato síť pokojů, rozhozená po celém interiéru duše, se nedá popsat jinak, než labyrintem. Jednotlivá místa jsou spojována chodbami, některé spojnice jsou čas od času zazdívány, někdy je pozvána bourací četa a hloubí se další průchody. Celé to připomíná rejdiště červotočů. Jakými červy je utkáno naše vědomí? To by věděla snad naše vůle, pokud bychom jí vdechli život, nikdo jiný. Vůle: ztělesnění myšlenky, motor směřování k velkému vítězství ducha. Plky! Na co všechno blbého myslím, když hledám po Domě Mého i jeho konkubínu! To neznám nic lepšího na zkrácení chvíle delší než století? Nestačí mi pohrávat si s kdejakou cetkou, kterou najdu v zákoutích? Ne. Musím si vymýšlet příběhy. Než ty dva najdu, bude probíhat nepočet myšlenkových operací, o kterých prohlásíte, že jsou nehodny čtenářů, jež mají bohužel své plány, kdo je a kdo není autor. Možná, že budete zoufalí z toho, že píšu pro sebe a ne pro vás – když už mě čtete, měli byste se smířil s tím, že jste v pasti. Pokud v ní setrváte, vaše vědomí zemře masochistickým blahem, pokud uniknete, budete zraněni pobíhat lesem a zmateně si stěžovat na lovce, nadávat na to, že jste se do lesa vůbec pouštěli, že jste promarnili svůj čas a duševnětělesné zdraví. Budete pak ve svém vlastním bludišti, budete se chtít rvát o každou větu, o každý důvod, proč nemá smysl číst tyto řádky. Pak vás musím politovat, protože toto je bídný konec.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Karel Čížek	23.06.2009, 17:14:22

Neuvěřitelné.

čuk	21.06.2009, 7:49:16

Vystižení Města je drastické, pečlivě do detailů propracované, velmi chmurná vize budoucnosti. Tak i vstup do něj. Jako by vše bylo předurčeným mechanismem bez zjevných příčin, v kafkovském duchu. Ironie a satira je opět krutá, metafora o pasti je přiléhavá. Vše jakoby rozšířeno mimo sféru povrchního pohledu do určité krutosti a nezvyklosti pohledu. Avšak jak past vznikla a jak ji otevřít? A je útěk zpět do sebe řešením? Je cestou k marastu ono nečtení- výtka čtenářům? Snad oprášením mysli (a též fantazie)a jejich podpora, aby šly dál, za triviální meze Ale svět opravdu potřebuje blanické rytíře a konec textu jako by signalizoval, že ty budeš u toho, až se hora otevře. A že tvůj přístup do Města bude více bojem než popisem, bojem už konkretním, by´t sestoupí nííže z výšin, aniž by je opustil, a že nebudeš už sám, bojovník, který má dosud hodně práce, jak skloubit svůj svět s tím okolo nás.Ale dáváš naději, že víš, že je třeba jít dál.A chopit břitký a krásně ukutý meč, jehož úder už dopadne nejen na pár spřízněných.