» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141356

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Láska a smrt ::

Brill	publikováno: 23.06.2009, 16:51


	Dívka kráčela po ulici. Na sobě měla pouze dlouhé bílé triko, které podle velikosti určitě nebylo její. Od nepřetržitého deště bylo úplně promočené. Okolo ní chodili lidi. Všichni uháněli kamsi opačným směrem, strkali do ní, ale nikdo se nezastavil, nikdo si jí nevšiml. Její oči vypovídaly o tom, že už dlouho pláče, ale slzy schoval déšť. Tamara byla ještě před rokem úplně normální, velmi šťastná a neobyčejně hezká dívka. Měla dokonalou rodinu, na kterou se mohla kdykoliv obrátit a s čímkoliv se jim svěřit. Měla i úžásného přítele, který jí miloval celým svým srdcem a za žádnou cenu by jí neublížil. Jenže ze dne na den se celý svět proměnil v jednu velkou noční můru. Ráno šla do školy tou samou cestou jako každý den. Před jedním z mnoha domů zastavila a zazvonila na zvonek. O chvíli později z okna v prvním patře vykoukl velmi pohledný mladý chlapec, který jí se zářivým úsměvem zamával a ona mu jeho pozdrav opětovala. Potom opět zmizel v okně, aby se za chvíli otevřely domovní dveře a on vyšel ven. Byl poměrně vysoký, měl delší černé vlasy a nádherné smaragdové oči. Políbil jí na její úzké rty a společně kráčeli ruku v ruce do školy. Rozdělili se až před třídou, protože Marek musel až úplně nahoru, kdežto Tamara byla v přízemí. Slíbili si, že se další přestávku setkají na jejich oblíbeném místě u okna. Zazvonil zvonek a společně s ním se rozehrál i její telefon. Utíkala na záchod, volala jí mamka, vzalo to, ale vůbec jí nerozuměla. Strašně plakala, ale Tamara tomu nerozuměla. Stále dokola se jí ptala, co se stalo, až jí nakonec odpověděla, že otec má rakovinu. Tamara se podél zdi sesunula na zem. Po tváři ji stékaly slzy, matka na ní mluvila, ale ona jí nevnímala. Otec pro ní byl vzorem, oporou i nejlepším přítelem. Slyšela matku, jak volá její jméno a o vteřinu později jí telefon spadnul na zem a vypnul se. Do třídy už se nevrátila, seděla tam, slza následovala slzu a ona je tupě zírala do prázdna. Slyšela, jak zazvonil zvonek, měla jít za Markem, ale jen dál seděla. Okolo ní chodily lidé, každý se na ní díval, ale ona je ignorovala. Jen jedna kamarádka jí přinesla batoh, pomalu se na ní podívala, vzala si batoh, vstala a odešla. Vykročila ze školy a šla, ani nevěděla kam, jen šla a stále plakala. Mobil měla vyplý v kapse, bylo jí to jedno... Večer přišla domů, otevřela dveře, šla za otcem, objala ho a rozplakala se ještě víc. ,,Miluju tě" zašeptala mu do ucha a zhroutila se. On jí chytil objal jak nejpevněji dovedl a řekl jí, že on jí taky. ,,Budu tu navždy s tebou, princezno." odpověděl jí ještě, ale ona jen bezvládně ležela. Seděla ve svém pokoji a civěla z okna, najednou viděla Marka, jak stojí pod oknem a dívá se na ní. Nemohl jí vidět, ale cítil, že je tam. Odhrnula záclonu a pokynula mu, ať jde nahoru. Za několik minut vstoupil do jejího pokoje a objal jí. Ptal se, co se stalo a ona mu jen stroze odpovídala. ,,Jsem s tebou lásko, navždy budu." pověděl jí pouze, ale ona mu za to byla vděčnější, jak za nějaké zbytečné utěšování. Čas běžel a otec na tom byl hůř a hůř. Oba dva za ním chodili každý den do nemocnice, vyprovázeli ho na všechna vyšeření, protože matka se zhroutila. Přestala jíst, spát. Přestala žít. Jenže žádná operace ani ozařování nepomohlo. A za půl roku zemřel. Matku odvezli do nemocnice a napojili na kapačky. Tamara jen ležela a plakala. Věděla, že už nikdy to nebude jako dřív. Nemohla se s tím smířit, hledala svého otce, kde jen to šlo. Každý den za ní Marek chodil, třeba jenom seděli na posteli a celý den se objímali a mlčeli. Věděl, že musí přemýšlet a když jí bude utěšovat, bude to mnohoem horší. Jednoho dne odcházel, byl to den, kdy se poprvé od otcovi smrti usmála. Byla mu tolik vděčná, věděla, že on je člověk, se kterým stráví celý život. Odcházel a ona ho šla vyprovodit dolů, políbili se a ona šla nahoru, aby mu jako pokaždé ještě zamávala z okna. Odhrnula záclonu, Marek se zrovna rozhlížel, protože přecházel silnici, vstoupil do ní a šel. Najednou ucítil její pohled na svých zádech a otočil se. Mával jí a usmíval se, protože věděl, jak jí to pomáhá. Najednou ale prudké světlo a hlasité nepřestávající troubení. Marek se rychle otočil doprava a spatřil kamion. Jel jak blázen a on už nestihl uhnout. Z prvního patra se ozval křik, tak zoufalý a bolestivý... Tamara vyběhla ven, na sobě měla jenom jeho bílé triko, ve kterém spala. Přiběhla k Markovi, všude byla krev, ale on měl na obličeji stále ten krásný úsměv. Seděla, objímala ho a strašně moc plakala. ,,Néééééééééééé" křičela stále dokola. Začalo pršet. Sděla tam celou dobu, dokud nepřijela sanitka. Potom vstala a rozeběhla se.


celkové hodnocení autora: 83.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 35		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pet	25.06.2009, 17:40:31

líbilo:D

DaNdÝ	23.06.2009, 20:48:49

hodně moudréhoo je v komentářích níž, zvlášť u kaileen. Jáá si říkal, co přesně poradit, aby povídka právě získala tu emocionální hloubku. A pravda, že to můžou být ty detaily. A smutek nevyjádříš tím, že řekneš, že hrdinka brečí. Myslím, že takhlens to v literatuře nefunguje. Ono je těžší vyvolat emoce jen slovama. A k tomu je právě třeba použít různý hračky. třeba ano, vzpomínky - říkáš, že jí byl otec vždy oporou, pověz přesně kdy třeba konkrétně. A ono to téma rakoviny, to je ošidný, koor dyž někdo ví, jak to vypadá, může se pozastavit. Protože ono se to nedá odbýt, ono to není rychlý a ta pomalost je na tom možná nejhorší. Třeba to jak to člověk úplně změní, a když si vzpomeneš jak vypadal dřív a vydíš ho zníčený - i tohle je detail, který právě může popiskem vyjádřit tu hrůzu nemoci. A já věřím, že ty konkrétní autentický detaily jsou právě to, kudy se dá emocí dosáhnout. ale ta odvaha vrhnout se na takový tém, se mi vpodstatě líbí jo, i vlastně takový ty věci jako propokjení začátku a konce, jako ten motiv - že její oporou otec, pak marek a přijde o oba. Vpodstatě aspoň trochu soucitu s tím markem - práv třeba jeho popisem, se ti vyvolat i podařilo. jako je na tom znát jistá psaí zkušenost i talent, ale problém je, že to bylo právě založený na tom vyvolání emocí, to se ti podle m moc nepovedlo no. eště jedno doporučení si dovolím dát - a to psáti kritiky i někomu jinému, než jako odpově´d k vlastním dílkům. Takhle se nachází další čtenáři, anebo i čtenářům vyjadřuje vděčnost. Klidně od tebe nějakou kritika i já snesu.


ze dne 24.06.2009, 13:25:32
Brill: Moc ti děkuju, hodně jsem si z tvojí kritiky vzala. Baví mě psát a díky komentářům, jako je například ten tvůj se naučím mnohem víc, než z nějakých knížek apod. Opravdu děkuju a vážím si toho

Kaileen	23.06.2009, 17:26:41

Zdravím, opravdu tam chybí emoce nebo aspoň atmosféra. V tragických momentech se člověk buď ponoří do sebe, pak by bylo dobré zmínit, nad čím přemýšlela, co se jí honilo hlavou, jaké vzpomínky ji přepadly. Nebo vnímáš detaily reality se zdrcující silou - to je ta atmosféra, popisy obvykle titěrných a nezajímavých věcí, které ale najednou mají smysl, nebo naopak ubližují a bodají, ani nevíme proč. Samozřejmě reakcí by bylo možných víc, ale záleží na povaze osoby, Tvoje hrdinka by určitě v zoufalství nerozbíjela věci kolem sebe, i když kdo ví, každý má své hranice. Každopádně tady tomu nic nenasvědčovalo. Možná používáš suché popisy citů, protože jsi to nezažila - což bych ti samozřejmě nepřála. Jenom piš dál, jak napsala Adrastea: časem na to jistě přijdeš sama.

Adrastea	23.06.2009, 16:50:54

Hodně nasvědčuje tomu, že jsi chtěla vytvořit příběh, který by zasáhl čtenářovo nitro. Bohužel zůstalo jen u snahy. I sebesilnější téma je třeba umět podat, jinak vznikne to, co vzniklo tady - hodně ředěná limonáda, prázdná slova, která po sobě nic nezanechají. Píšeš o emocích bez emocí a nespasí to ani ten závěrečný výkřik s dvanácti é. Jak docílit toho, aby to bylo jiné, abys čtenáře něčím skutečně upoutala? Hodně čti, rozhlížej se, přemýšlej. Časem na to jistě přijdeš sama, aniž by ti někdo musel radit. Teď něco málo ke gramatice. Často se ti plete rozdíl mezi ni a ní, ji a jí. Jsem si jistá, že ve svém věku již víš, jaká pro tenhle jev platí pravidla, a že je to tedy jen chyba nepozornosti, v horším případě nedbalosti. Psaní přímě řeči ti taky uniká. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat, prostě tě odkážu sem: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=uvozovky&Hledej=Hledej (Opravdu doporučuji si to přečíst nebo alespoň uložit do záložek. Je tam plno užitečných věcí, které využiješ i v každodenním životě, nejen v povídkách.) Dávat si pozor na shodu přísudku s podmětem se taky vyplatí. No... Ještě bych tu mohla cintat něco o neoriginálním výběru tématu, ale myslím, že toho pro tentokrát bylo až až. Tak tedy do příště hodně štěstí a jasnou hlavu.