» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."

F. Caballero

počet přístupů: 2141358

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Jen tak sedět a koukat, jak projížděj vlaky. ::

OH	publikováno: 21.06.2009, 21:18

Děkuji moc za jakýkoliv přínosný komentář, co se textu, nebo pravopisu, týká.


	Kurvy v kožichách "Zmrdaný, zm..." slyší Jirka ze tmy před sebou Petra. "Jako fákt, v týhle zpíč... No tak dělej, dej sem ty igelitky, nebo máme, kurva, za chvíli vlak v prdeli!" Jirkovi je zima a snaží se roztřesenými prsty oddělit jednu tašku od ostatních, ale Petr mu celý svazek s nápisem Lidl vytrhává vztekle z rukou. V okolní tmě je vidět jen odlesk bělma jeho očí a občasný záblesk měsíce na kolejnicích. Okolo hradba z černých stromů, jejichž vrcholky se s pomalu kývají. Za půl hodiny již klopýtají po pražcích zpět, igelitové tašky s masem v rukou. Jirka při klopýtání mezi pražci poslouchá s doširoka otrevřenýma očima řeči svého společníka o lidech, které vlak rozerval a roztahal po trati na kilometry daleko. "Nevíš, nevíš, ty blbečku, s čím máš tu čest, to není jen... To jéé, to jéé... Mi zas budou líbat ruce, có ruce, po kolenách se přede mnou ty sráči budou plazit, takovýhle masíčko..." Jirka cítí pach masa a vnitřností z tašek, které nese v náručí, před sebou jen matně rozeznává siluetu hubeného muže s železnou trubkou pod paží a nožem v ruce. Přecházejí železniční mostek, na který se Jirka dívá z pod mostu a snad už po sté si představuje střet s vlakem, který zde každé dvě hodiny projíždí. "Kdybys viděl, ty víš hovno, blbečku, všechny ty šmejdy, co si jen seděj ve svejch kanclech a nechaj se vykuřovat vod těchhle, co si jednoho ani nevšimnou. Co si ty svý rypáky nosej nahóóru, jak žerou tohle maso, tyhle sračky, tyhle..." Jirka spíše slyší, než vidí , jak se jeho společník zastavuje, plije hlen na maso v igelitové tašce, načež se přidušeně směje a pokračuje v obtížné chůzi. Jirka se nervozně snaží prohlédnout tmu před sebou, jestli proti nim již nejede rychlík. Třese se nočním chladem a opět se snaží představit si tu obrovskou ránu, kterou by od lokomotivy rychlíku dostal. Vidí své tělo roztrhané na trati jako tělo srnky, kterou právě opouštějí a dál poslouchá řeči svého společníka. Noc je studená, třebaže je léto a šlahouny ostružiní mezi kolejnicemi se jim bolestivě zadrhávají okolo nohou. "Ty vole, bys NETUŠIL, jak ty jejich kurvy, jak si tam seděj v těch drahejch restauracích, kde maj dveře na tuhletu buňku, v těch svejch drahejch kožichách! Svině to sou a nic jinýho! A jaký maj boule za ušima, když žerou masíčko z naší bezhlavý srnečky... PCHÉÉ, ale ty víš vo ženskejch hovno, blbečku..." Jirka s taškami masa klopýtá za tím vzteklým hlasem, představuje si vyboulené tváře žen, jejich kožichy a bezhlavé tělo srnky. Chcípáčku muj Okamžik, kdy se celé tělo změní v třes a jekot, který svou silou člověka ochromí a promění ve vyděšené zvíře. Okamžik, který se každé dvě hodiny mezi betonovými bloky mostních pilířů opakuje a nelze si na něho zvyknout. Alespoň Jirkovi se to nedaří, když zpola leží a zpola sedí v zápachu nedaleké bahnité strouhy na starých papírových kartonech a s rozšířenýma očima se dívá do tmy železných nosníků někde ve tmě nad sebou. Představuje si rychlík, který obrovskou rychlostí uhání nad ním a lidi v něm sedící. Snaží se soustředit na myšlenky o Petrovi, o Chcípáčkovi a o sobě. Počítá, kolik králičích bobků dnes na ochranu před lidožravými mravenci snědl a myslí na jejich veliké a krvavé zuby, o kterých mu Petr již tolikrát vypravoval. Chcípáčka, psa s přeraženou páteří po střetu s vlakem, kterého z nejasného rozmaru Petr kdysi přinesl a ošetřil, se pro jeho nehybnost Jirka spíše bojí a i po dlouhých dnech s Petrem strávených, se na něho dívá, jen když musí. Čeká na kroky, které bývají v době, kdy Petr chodí s masem do hospody, značně nejisté a vratké . Pak už jen Jirka pomalu překračuje z jednoho kartonu na druhý, hrdlo stažené strachem. Všude okolo sebe slyší skřípění zubů myší a krys, které mají pod nesčetnými a letitými vrstvami kartonů svá doupata. Má děsem zježené chlupy po těle, když se vidí stejně nehybný jako Chcípáček mezi růžovými mláďaty krys jako jejich potrava. Vidí se se stejně vystouplýma očima, jako má chromý pes, když pokukuje po masu v Petrových rukách. Ještě slepá růžová embrya se k němu tisknou a Jirka s výkřikem hrůzy vidí, že mají lidské obličeje, které na něho žertovně mrkají. "TAK CO, PIČO, ještě tu votravuješ? SI NEMYSLI, že tě tu budu trpět věčně!" křičí Petr jako pokaždé, když přijde opilý z města, v rukou tašky s jídlem a lahvemi alkoholu. Stále ještě ze sna roztřesený Jirka pozoruje ve světle nedalekého železničního osvětlení Petrovu kymácející se postavu, která se v opileckém dojetí sklání nad nehybným psem. "Ty hajzle, jestli zjistim, žes mu nedal nažrat... Tě v noci přivážu na koleje A BUDU SE DÍVAT..." Jirka bez hlesu leží a poslouchá kňučení psa, který hltá kousky masa z Petrových rukou. "HÉÉJ BLBEČKU, MĚLS VIDĚT, jak hekala! Ty vole jeden, ta se uďála nejmíń pětkrát..." samolibě pronáší Petr a když se opět napije z lahve, sebevědomým tónem pokračuje: "Takový kozy, vole, to bylo masíčko, to ani na kolejích nenajdeš, TY VOLE JEDEN! A TA PINDA, pičo vole, ta byla! A já jen takhle jdu v pohodě po silnici a vona jestli s ní jako nechci na panáka a já jako žejo, proč taky né, viď a..." Už zase vlezlou zimou od strouhy roztřesený Jirka pozoruje tu stále častěji se zaklánějící postavu, která v matném světle lampy drží v jedné ruce lahev alkoholu a ve druhé pár pomačkaných stránek pornočasopisu. "HÉÉJ, BLBEČKU, POĎ SEM, NEŽ SI PRO TEBE DOJDU!" Po kolenách se budou plazit Letní noc plná hvězd a zápachu města. Prázdné ulice obšťastněné jen tu a tam poloprázdnou tramvají a Petr s taškou masa někde uprostřed té prázdnoty. Opatrné našlapování po zanedbané zahradě za hospodou, kam místní omladina chodí o diskotékách kouřit marihuanu. Petrovy rozšířené oči, nahrbená postava a myšlenky na kuchaře s nevypočitatelnými náladami. Žlutý obdélník okna kuchyně, ve kterém Petr vyhlíží statnou kuchařovu postavu v kdysi bílé zástěře. Opatrně jde kolem zdi a s igelitovou taškou v ruce sbírá odvahu zabouchat na dřevěnné dveře chodby sousedící s kuchyní. Až teprve po třetím zabouchání se v domě rozštěká pes a v horních patrech budovy se rozsvítí okna. "Co je? Co chceš? Jo, to seš ty zas... Ukaž to..." Kuchař Petrovy vyškubne tašku z rukou a přivře dveře. Ta nám neuteče Větrný podvečer, kdy se stromy se svými korunami mění v roztančené metly. Podvečer, kdy člověk doufá v mnohé naděje a nejasně tuší mnohá nebezpečí. Příkop podél železničního náspu je zarostlý kopřivami a Jirka, kterému sahají po pás, přemýšlí, jestli v něm spadne, nebo nespadně do vody. Přestože tento úsek trati procházeli s Petrem již mnohokrát, zarostlému příkopu se nikdy více nevěnovali. "Tak dělej, kurva, co to tam je!" volá na něho z kolejiště tlumeně Petr a Jirka se v duchu modlí, aby to byl jen kus hadru, nebo zteřelé kůry. "Kurva, nečum tam jak blbec! Co to je?" Ale Jirka přimrazeně kouká na srnu, která s podivným klidem leží v kopřivách před ním. Jirka se mračí, šustí botou v suché trávě, ale srna se ani nehne, jen jí přejíždí tělem třes. Ve stejném okamžiku vedle ní dopadá Petr, který seskočil z náspu. Všichni tři sebou trhnou, ale jen srna vyráží z příkopu ven. Jirka pozoruje, jak není schopná zdolat nízký svah a teprve teď si všímá, že má nohy v kolenou přeražené. Bezmocně se snaží odrazit na zkrvavených pahýlech, ale pokaždé se opět sesune do příkopu, kde se na ní s trubkou v ruce a úsměvem na rtech dívá Petr. "Ta nám neuteče, dáme piknik, blbečku... " říká a sedá si na násep pár metrů od vyčerpané srny. Jirka cítí, jak se mu z té podívané hrůzou třesou nohy a přes změť pocitů není schopen slova ani pohybu. "Kolik asi tak je, co, pičovole?" ptá se nezůčastněným tónem Petr a s předstíraným zalíbením si prohlíží rozevláté stromy nad jejich hlavami. Jirka se jen pohledem vpíjí do schoulené srny, která v kopřivách před ním vypadá tak spokojeně a klidně. Po chvíli se ale Petr zvedá, v ruce svírá železnou trubku a přistupuje k srně. Co se potom odehrává, donutí Jirku stočit pohled ke stromům, jejichž lesklá kůra mu připomíná nohy žen z časopisu, na který se musí po večerech s Petrem dívat. S každým úderem trubky mu cuknou ramena, přivřou oči a jediné utěšené myšlenky patří nehybnému Chcípáčkovi a jeho jazyku, který je tak vděčný za každé sousto. Má opět pocit, že se do něho život zasekává černými kusy dní a nikoho nezajímá a nikdo se neptá, jestli ho chce, nebo nechce dál žít. Po cestě zpátky s taškami čerstvého masa přemýšlí, jestli by neměl od Petra utéct, ale protože neví kam a bojí se obřích mravenců v okolí, úvah brzy rezignovaně zanechává. Teď mi zase začne ukazovat ty jizvy... říká si, když jsou zpátky pod mostem. "To je na hovno, né? Když stejně mravencum nakonec neutečeš a anis neměl ženskou, co? Na takovej život, kdybys SLYŠEL, blbečku, jak ta poslední ve městě řvala, jak sem jí to dělal... Kozy jak melouny, blbečku, ale ty víš vo ženskejch hovno! Tak na takovej život bych se vysral, to ti řikám na rovinu. A vysral pěkně z vysoka ..." Jirka pozoruje veku nedaleko Petra a přemýšlí, co by se stalo, kdyby ji snědl. Počkám, až bude víc opilej... pomyslí si a jako ochranu před lidiožravými mravenci sní pro jistotu dalších pár zaječích bobků. "Blbečku, jó, to ti bylo hovado ten kanec, co mi rozpáral nohy. 'O byl kus, blbečku blbej... Ale nakonec jsem ho dostal, hajzla jednoho... Rypák měl velkej jak kůň a ty svý klektáky jak břitvy!" Petr si vyhrnuje nohavice až ke kolenům tak, aby Jirka na jeho jizvami zbrázděná lýtka viděl. "Neměl přední, ale i..." ...i tak se ke mně dostal a rozpáral mi nohy jak polštář, já vím... pomyslí si Jirka a přemýšlí, proč ty Petrovy ženy křičí a co se mu na tom asi líbí, ale protože nechce vypadat hloupě, raději mlčí.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 10		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.2		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 25		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 49		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Meluzína	27.06.2009, 14:46:39

Z některých tvých povídek mi občas trochu běhá mráz zádech. Z věcí, o kterých píšeš a z toho, jak pravdivé jsou.


ze dne 28.06.2009, 17:04:23
OH: Děkuji za zastavko a kom, Meluzínko, si občas řikám, že kdybych chtěl psát jen vypisovačky, mohl bych je psát donekonečna, jak řekl Čuk, prej jsem citlivka co si hraje na drsňáka, nevim teda co je na tom pravdy. Ale taky se mi zdá, že bych se měl snažit spíš o veselý témata, depkoidních věcí je všude hafo haf /haf haf/...

Vanessa Kuzníková	24.06.2009, 13:15:15

Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková* ze dne 23.06.2009, 10:54:27* Asi tak. A každej má v sobě pud sebezáchovy.

Apolenka	24.06.2009, 12:12:42

Můj milý oblíbený OH, dnes spěchám na saspi jen kvůli tomu, abych ti popřála k třicetinám (četla jsem níže). Tak hodně zdraví, štěstí, lásky a tvůrčích úspěchů. Ať ti to, milý Ondro, pořád dobře a stále lépe píše. Tvoje poslední povídka je přímo skvělá - jsi mistrem popisů a ten námět ... kam na to chodíš? Toto dílko mě přitavilo k židli a říkám si, že už jsem na saspi dlouho nečetla nic s tak hlubokým účinem na čtenáře. Tak se, mistře, opatruj a tuž.


ze dne 24.06.2009, 13:05:13
OH: Ahojky, Apolenko, děkuji moc za zastavko a milý kom. Celý den úspěšně prchám před gratulacemi ap, fakt nemám co slavit, ale koukal jsem na kráááávy teď z vlaku a ty mě dycky uklidněj, jako uvláčený rovný pole , mám nějaký hluboko zasutý agro-geny bo co, ačkoliv jsem typus řadovkovýho domu a na zahradě only jahody, ale bábušky rod... jsem nějak ujel, co to žvaním? děkuju ještě jednou a ahojky !

Vanessa Kuzníková	23.06.2009, 10:54:27

Takže. Já se do toho začetla, i když ze začátku mi vadila ta mluva toho petra, ale když to vemu kolem a kolemoni ti primitivové s agresivitou a alkoholem v krvi ani jinak mluvit neumí. Pak už se to četlo moc hezky. Popisné až mě mrazilo v zádech. Tys měl být psycholog, úplně jsem cítila tu opuštěnost a citovou vyprahlost obou hrdinů. Zabít srnu - v pohodě, ale zabít nehybného psa - nepřichází do úvahy. Jeden kluk se nedokáže odpoutat od toho druhého, i když k sobě necítí nic - jeden jen strach a druhý je opuštěný. I takový je bohužel život.


ze dne 23.06.2009, 13:02:39
OH: jo díky Vendulko za a za krásnej koment s mi napsala žití k zblití bo tak něco měj se !

kulkul	22.06.2009, 18:43:02

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 22.06.2009, 14:46:24* To víš, takovýhle pokusy se komentujou dobře, když můžu upřímně dát najevo potěšení a ne jen pořád zvažovat ohledy, co autorovi ještě říct a co už radši ne. Děkuju ahoj.

Hanulka222	22.06.2009, 18:30:18

Přijde mi, jako kdyby nad tebou stála nějaká ženská, v ruce ukazovátko a za každou chybu tě měla praštit. Po gramatické stránce nervózní a psychicky labilní příspěvek. Nic ve zlým, ale myslím, že tentokrát ses tolik snažil o dokonalost, že ti detaily unikaly. To se stává. Má cenu všechno vypisovat? Pasážes překlepy, nadměrným využitím přirovnání (jako, jako jako) a tak... Měla jsem z toho trošku mrazivej pocit. Dost to brzdilo čtení. Dneska jsem dočetla Tušení podrazu. Pan Neff v knize píše jednu zajímavou věc, kterou si dovolím vztáhnout ke tvé přímé řeči. Něco ve stylu, že kdyby měli tví hrdinové jet učit češtinu do Afriky, byli by za týden hotoví. Takže i tak, co se týká jazykové stránky. Jinak téma samotné- hodně dobrý výběr, jen tak dál... U mě by to bylo za 2.


ze dne 23.06.2009, 7:20:06
OH: Díky Hani za zastavko a kom, se přece snažim o gramaticky poživatelný textík, ne? Sic neúspěšně, tak přec a to je myslím třeba ocenit. Pravopis mě začal zajímat až v 27, a taky to podle toho vypadá. Nervozní a psychicky labilní je doufám jen ten text. Mrazivej pocit z pravopisu, nebo textu? Mělo to bejt spíš k lítosti nad žitím a polámanejma lidma a vobčas se votřást z důsledků, že jo. Vždycky jsem si říkal, že starat se o pravopis v psaní je stejně zbytečný, jak řešit barvu rudky, bo křídy při kreslení anatomie, ale vím že je to blbost v případě, že očekávám , že to někdo bude číst. Toho Neffa jsem nečetl, zkusim si to splašit, zatím se mi od něj nic nelíbilo. Tak ahojky a dík.

Šíma	22.06.2009, 14:46:54

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 21.06.2009, 21:32:51* Jo, jo, jako řeči starých dědků, nebude to tím, že pomalu (ale jistě) stárneme? :-DDD


ze dne 22.06.2009, 15:28:16
OH: ve středu mám třicátý narozky a mamina se mě ptala co k nim chci za dárek řekl jsem že eutanasii, stačí bez mašle v práci jsem to hodnotil s jedním nevidomým mladým, shodli jsme se že si vobčas připadáme starý jak svět, doufám že se dědka nedožiju, jak řikaj Tiběťani, lepší krátkej život nešťastnej, než dlouhej a šťastnej. soukecyzas, se měj !

Šíma	22.06.2009, 14:46:24

Odpověď na příspěvek od uživatele: kulkul* ze dne 22.06.2009, 11:31:10* Zdar, pane! Tomuhle se říká "kritika"! Drž se! ;-) šíma (vykřičníkový)

animovaný medvídekPú	22.06.2009, 14:00:48

Líbily se mi krom celého příběhu ty párslovné vsuvky v textu, moje očekávání rozsekl rezignovaný konec. Myslím,že píšeš,jakože píšeš fakt fakty :-)


ze dne 22.06.2009, 14:04:54
OH: Zdar, díky za zastavení akomentář, vážim si toho. to jsou zkroucená a smontovaná fakta, vzpomínky ap, označil bych to spíš za vypisovačku bo tak něco, měj se!

kulkul	22.06.2009, 11:31:10

Páni, to je záběr! Autor zjevně už VIDÍ postavy = píše literaturu. Krásné trefné, uměřeně reálné jsou i obrazy v popisu např. "tancující koruny". "Obyčejná" a přitom dramatická, a především mravně trvale v krajnosti, situace je podávaná jaksi po lžičkách, ovšem ne kvůli efektu spíš s citem a ohledy na "žaludek" čtenáře. Psaní opravdu hnusné, ale v pozadí stojí živý člověk-autor, bezmocně spoluprožívající bolest a životní trauma všech zúčastněných lidí i zvířat. Nestydí se (na rozdíl od např.Hrabala či Oty PAvla) ze soucitu před smrtí srnky i zavřít oči. Proto vyšli všichni tak skuteční a lidsky tragicky naléhaví. Paralela mezi "zdatností" v cynismu získávání masa a nejprimitivnějším sexuálním chlubením Petra a neustálým "samčím" ponižováním druha - je rozehraná téměř animálně hlubinně psychologicky, takže se čtenář otřásá odporem a zároveň v existenci takových individuí nelze nevěřit. Vždyť zde chodí. Omezení, osudem, prostředím a životem postižení mrzáčkové těla a ducha. Vážený pane spisovateli, máš to v ruce, jdi dál. Pracuj s postavou, zkoumej ji a naprav co se dá.


ze dne 22.06.2009, 13:56:04
OH: Kulkule, kolego v písmenkách ap., nebuť labuť jakejpak váženej pan spisovatel, v ruce mám tak akorát - páč nám zase nedali ani tu naší mikrovýplatu. Ale moc nechápu, Dycky mě na Hrabalovi zarážela ta přítomnost něčeho zdrcujícího, i morbidního v těch zasněnejch pábitelskejch úletech a to má ve všech textech obsažený a mám pocit, že to komentem výše popíráš, to je skoro česká doména myslim nějaký to rejpnutí, že se čtenář oklepe a zježí se mu tento děsíkem... V tanečních hodinách... např ty bejci a řezníci, i v těch sněženkách nám tam ukazuje drápe tím zlomeným vazem sympatiskýho týpka s polivkou ap, No tak děkuji za zastavení a přemýšlivá koment a Ať to píše!

Sapfó	22.06.2009, 8:16:06

hodně, hodně dobré.. a děsivé, že. být to méně strašidelné, přečetla bych si to ještě jednou.. jsi hodně, hodně dobrý..


ze dne 22.06.2009, 13:47:11
OH: Sapfíno, hele-čéče- to mi nepiš, jakýpak "jako fakt dost dobrý jóó" si o tobě ještě začnu myslet že jseš jak ty pražáci pomatený díky za zastavení a komentář, moc potěšil, krásný léto přeju

dascha	21.06.2009, 22:11:38

Něco reality, hodně morbidity na úrovni sci-fi. Okolnosti nejsou polehčující ani pro jedince, který se cítí silnější a sebevědomí získává péčí o slabšího. I když se zde neví, proč tomu tak je. Vše má svůj původ a důvod. Vznik i zánik...


ze dne 22.06.2009, 13:44:08
OH: Jo, Dášulíno, děkuji za zastavení akom. Abych pravdu řekl, tak je to víc než ubohý torzo novely co jsem jako každý čtvrtletí nebyl schopnej dopsat. Mám to v hlavě, a je mi to h- platný, nejsu schopnej to napsat, nojo. Ona je na tom spousta pravdy bohužel toho morbidního jo-o. tak zdravím a ták

Šíma	21.06.2009, 21:32:51

Líbí se mi to i s nadpisem! ;-))) Na případné chybky jsem nehleděl! Zajímavé, kdysi jsem také rád sledoval (jako špunt) vlaky u babičky, která bydlela nad tratí na stráni a já chodíval k železničnímu přejezdu počítat vagony... Jenže, tady je to i o něčem jiném, možná o závislosti, o životě a tak! Jednička, pane! ;-)


ze dne 22.06.2009, 13:39:49
OH: Zdar, bin Šímane, děnka za a za. taky jsem jako malej kluk jezdil k bábušce o prázdninách s maminou sušit seno a mávali jsme přes údolí to podkérkonošský na vlak co řídil muj ocko a ten nám dycky zatroubil, jo to byly časy. /Tj jak od nějakejch starejch dědků pokec.../

endless	21.06.2009, 21:17:41

Příběh, ze kterého běhá mráz po zádech. Oba hrdinové jsou stejně osamělí, přičemž každý z nich se s životem popasoval po svém - dle všeho mírně retardovaný Jirka závislostí na Petrovi, který ho sice tyranizuje, ale zároveň mu poskytne určitou iluzi ochrany, Petr se jednak realizuje v ovládání Jirky, v zálibě ovládat a ventilovat si vlastní bezmoc násilím na zraněných zvířatech a v neposlední řadě v báchorkách o své sexuální výkonnosti. Co na tom, že Jirka ani zbla nerozumí detailům, Petr nemá jinou možnost než před setrvale ponižujícím světem se chránit, a to za každou cenu -ať vztekem, lží, fixací na jedince ještě bezmocnější než je on sám (viz adorace Chcípáčka)... - Myslím, že nejlíp jsi jejich beznaděj vystihl Ty sám: "Má opět pocit, že se do něho život zasekává černými kusy dní a nikoho nezajímá a nikdo se neptá, jestli ho chce, nebo nechce dál žít." A že jim zbývá jen o málo víc než to, co je řečeno v názvu. (...) Ke gramatice: po sté si představuje - posté si na něho zvyknout - na něj se dívá do tmy železných nosníků někde ve tmě nad sebou. -??? dřevěnné dveře - dřevěné Až teprve po třetím zabouchání - Teprve po třetím zabouchání.... nespadně do vody - nespadne nezůčastněným- nezúčastněným lidiožravými - lidožravými


ze dne 22.06.2009, 13:35:29
OH: Ahojky, En, díky za publ a supr komentáře. Jsem se bál, že odvedou, svedou pozornost od příběhu sprostý výrazy, ale nešlo je nepoužít. Jsi to vystihla stopro, snad jen že toho jirku jsem nazamýšlel jako jetýho, jen tak malýho, že je mu možný říct cokoliv a on to přijme jako reál /bobky a lidožravý mravenci/ a pak v tom jede. Nojo tak ještě jednou děnka.