obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zvíře z Charleroi ::

Příspěvek je součásti workshopu: Příběh o ní / o něm
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Smeteno (ze stolu)
 autor Milan Březina publikováno: 14.09.2006, 12:24  
Bestie – pro mnohé je to slovo synonymem ohyzdné chlupaté věci s drápy a tlamou plnou žlutých tesáků. Avšak zdání někdy klame a tak právě i taková bestie může mít klidný pohled, pečlivě zastřižený knírek a čas od času přátelský úsměv.
 

Byl nádherný letní den 9.srpna 1996. Celý Betrix zaplavilo slunce a vzduch se líně tetelit nad rozpálenými střechami městských domků. Bílé fasády se chlubily pestrobarevnou záplavou květů, přetékajících z květináčů. Belgická dívka, Laetitia Delhezová, se celý den válela na koupališti a užívala si zasloužené prázdniny.
Toho muže potkala na rohu ulice, když se odpoledne vracela domů. Vystoupil ze staré bílé dodávky, galatně ji oslovil a dal se s ní do řeči. Chtěl vědět, kde najde nejbližší telefonní budku. Smál se a Laetitia se také smála. Pochválil jí opálení, což pro mladou čtrnáctiletou slečnu hodně znamenalo. Rozloučili se, Laetitia se k němu otočila zády a chystala se přejít přes ulici. Nemohla vidět, jak k ji potichu sleduje. Nad hlavou jí přeletělo pár vyplašených holubů. Vzhlédla k obloze a na chvilku ji oslnilo slunce. Přivřela své oříškově hnědé, dětské oči. K zemi se zlehka snášelo ztracené holubí pírko. Malé bílé pírko, na dlouhou dobu poslední věc, kterou viděla.
Náhle jí velká, potem páchnoucí dlaň překryla obličej. Chtěla vykřiknout, ale nedokázala to. Muž ji zezadu přitlačil obrovskou silou k sobě, zdvihl ze země a vlekl k dodávce. Bránila se, snažila vyprostit, ale marně. Kousla ho do ruky a pak, při první ráně, omdlela.
Když se probrala, měla svázané ruce i nohy, něco přes oči i ústa, možná lepící pásku. Slyšela zvuk motoru a vnímala pohyb. Ten muž ji někam odvážel. Odvážel ji daleko od domova, od rodičů, od prosluněné ulice v Betrixu a přátel na nedalekém koupališti. Nemohla se zbavit myšlenky na pachuť vlastní krve v ústech a bolesti hlavy, o které se domnívala, že je příšerná. Netušila, že to není nic ve srovnání s tím, co ji ještě čeká.
Nestačila se ani o nic pokusit, když auto zastavilo. Dveře dodávky zaskřípaly a on si pro ni přišel. I když ho neviděla, instinktivně se odtáhla a začala kopat nohama. Pevně ji chytil za kotníky, druhou rukou za zápěstí a přehodil si ji přes ramena. Roztrhnul jí při tom šaty. Někam ji odnášel. Po schodech nahoru, pak dolů, dveře, vypínač, ještě jedny dveře a pak… těžký uzávěr úzké kovové cely.
Muž po celou tu dobu nic neřekl. Slyšela jeho zrychlený dech, cítila pot a pach benzínu. Ani ji nerozvázal a hodil nešetrně do cely. Udeřila se o stěnu a zlomila si jednu ze svázaných rukou v zápěstí.
Pak zajistil uzávěr a odešel.
Ležela bez hnutí, svázaná, slepá a němá. S obtížemi se nadechla. Vzduch v cele byl zatuchlý a příšerně zapáchal. Začala zvracet, stále se zalepenými ústy a moc nechybělo aby se udusila. Do plic se jí dostaly žaludeční šťávy, zachvátil ji kašel. Další nekonečné hodiny jen tiše vzlykala. Měla strach, že ji ten muž takhle nechá, že se nevrátí a nechá ji umřít.
A pak se vrátil. Vytáhnul jí ven, rozvázal nohy a strhnul z ní poslední zbytky šatů. Od té chvíle se její obava, že se nevrátí, změnila v prosbu, aby se už nikdy nevracel. Vyškubla se mu, pokusila utéct, ale narazila slepě do kamenné stěny. Napůl omráčená se sesunula k zemi.
Došel k ní, pokleknul a vzal její krvácející hlavu do dlaní. Pohladil ji po vlasech se zvrhlou jemností pozorného milence. Potom jí strhnul pásku s úst. Chtěla vykřiknout, ale odporná špinavá dlaň ji opět utišila. Naklonil se k ní. Byl to ten stejný muž. Poznala jeho hrubou košili, páchnoucí benzínem.
„Pššt,“ zašeptal, „hodné holky přece nekřičí,“ a pak na okamžik svou ruku uvolnil. Než ale stačila vykřiknout, narval jí něco hluboko do krku, přidržel hlavu a donutil ji to spolknout.
Silná dávky rohipnolu zabrala rychle. Laetitia upadla do bezvědomí a proměnila se v bezvládnou, poslušnou loutku.
Když se později probudila, cítila se strašně. Ležela přikrčená k ledové stěně cely. Krvácela, zlomené zápěstí jí hrozivě nateklo a bolelo při každém pohybu. Celé tělo ji bolelo, ale nejhorší byla bolest na duši. Ležela tam nahá, ruce stále svázané. Všude kolem jen ocelové stěny úzké cely, ve které se nemohla pořádně ani postavit. Náhle si uvědomila, že jí zmizela páska z jejích očí i úst, i když viděla jen tmu. Když se pohnula, o něco zavadila nohou. Na zemi leželo bezvládné tělo jiné dívky.
A pak začala křičet. Řvala, volala o pomoc snad celé hodiny, dokud jí hlasivky nezradily a její volání se nezměnilo v bolestivý chrapot. Nikdo ji neslyšel, nikdo nepřišel, jen on.
„Volala jsi mě?“
Proklínala ten hlas. Propadla šílenství. Snažila se rukama prorazit z cely ven, uprchnout, ale marně. Úzký, kulatý uzávěr se otevřel a dovnitř se vkradlo šero. Muž ji za nohy vytáhl ven a udeřil přes tvář dřív, než stihla vykřiknout. Věděla, že má v úmyslu jí znovu omámit a příliš se nebránila. Moc dobře věděla, k čemu se chystá a nechtěla u toho být. Neměla už síly bránit se. Mohla křičet, ale nikdo ji neslyšel. Mohla plakat, ale nikdo ji neutěšil. Mohla se bránit? Ano, ale neměla proti němu žádnou šanci a všechno by pak bylo ještě horší. I když horší už to být nemohlo.
Přicházel někdy častěji a jindy se dlouho neukázal. Občas donesl kromě rohipnolu i nějakou vodu a jídlo. Dívka se změnila nejen vzhledem. Vybledlé, propadlé tváře, špinavé tělo zohavené šrámy a podlitinami.
Pak se ale neukázal opravdu dlouho. Laetitia se pokusila ve své chladné, ocelové cele obrátit na bok a schoulit do klubíčka. Provazy, pevně svírající úzké zápěstí jí v tom ale nemilosrdně bránily. Dávno už neplakala, nekřičela, nebušila marně drobnými pěstmi do studeného kovu s nadějí, že ji někdo zachrání. Vzdala se a podlehla bolesti. Jak dlouho už tu byla? Pár dní? Týden? A jak dlouho už nic nejedla? Nevěděla přesně. Tady, pod zámkem zrezivělé kobky, zahalena nekonečnou tmou ztratila pojem o čase. Nevnímala ani chlad, který s ní lomcoval, jen krutou, nesnesitelnou a přesto stále rostoucí bolest. Křeče už ovládaly celé tělo. Přicházely v nepravidelných vlnách a Laetitia začala pozvolna ztrácet vědomí. Přivítala to s úlevou. Netoužila už po ničem jiném než milosrdné smrti, ale ta přicházela jen velmi pozvolna a nechala na sebe čekat.
Po chvíli nahmatala ve tmě nohu té druhé dívky. Neznala ji. Ani neměla příležitost ji poznat. Ležela tam dole, v kaluži páchnoucí močí po celou tu nesnesitelně dlouhou dobu. Nebyla mrtvá. Občas procitla, blouznila a šátrala kolem sebe rukama. Laetitia se snažila držet ji při životě, dělila se s ní o to málo, co On přinesl. Za takových podmínek ale nikdo nemůže vydržet dlouho. Byly na tom obě stejně. Zneužíval je, mlátil, týral den co den, než konečně podlehly.
Jak ji ta bestie dostala? Tak jako mě? A kolik dalších bylo a kolik ještě bude? Zastaví to šílenství někdo?
Z úvah Laetitii vytrhla podivná záře. Slunce neviděla od chvíle, kdy jí sem zavřel. V cele byla tma a ve sklepě o málo světlejší šero. Ale teď viděla dívka maličké jasné světlo na zrezivělé stěně. Podívala se blíž a dotkla se ho zlehka rukou. Byl to malý hmyz. Podivný svítící pavouček. Pravděpodobně jen halucinace vyvolaná bolestí a únavou. Podívala se ještě blíž a všimla si, že to není svítící pavouk. Nesl v kusadlech mrtvou světlušku. Jako by si jejím tělem svítil na cestu. Ten podivný tvor něco hledá, napadlo Laetitii. Měla pocit, že si ji ten pavouk dlouze prohlíží. Spustil se po své pavučině trochu níž, jako by si na ni chtěl posvítit.
Usmála se na něj. Naposledy se usmála a pak omdlela.
…kolik dalších ještě bude? Zastaví to šílenství někdo?

Byl večer. V úplně jiné cele, daleko od umírajících dívek, se předběžně zadržený Marc Dutroux převalil na bok, poškrábal se na kníru a hlavu si spokojeně podložil loktem. Usmál se při vzpomínce na odpolední přelíčení. Dokonalý právní řád. Jak to říkal ten doktor? Asociální osobnost se sadistickými sklony bez jakýchkoli zábran, který se řídí jen svou perverzní touhou manipulovat lidmi.
Díky doktore! Sám bych to nevymyslel líp, pochvaloval si. Nikdy je nenajdou a budou mě muset propustit. Jak že se tomu říká? Nedostatek důkazů? Presumpce neviny? Neboť, na obviněného se pohlíží až do právní moci odsuzujícího rozsudku jako na nevinného. A i kdyby něco vyslídili? Psychopatického maniaka nemohou věznit. Pár dní ve vazbě, potom léčebna a za pár let? Pustí mě, vždyť už jsem tím jednou prošel.
Znovu se přetočil na bok a spokojeně usnul. Ani jediná jeho myšlenka nepatřila těm dvěma dívkám, které právě umíraly hladem a vyčerpáním v tajné sklepní cele jeho domu. Zatkli ho pře třemi dny a ještě pár týdnů si tu posedí. Marc Dutroux, zvíře z Charleroi, musel moc dobře věděl, že ty dívky zemřou a přesto neudělal nic. Ta bestie ukrytá v těle člověka si na ně ani nevzpomněla.
V šeru vězeňské chodby se mihnul stín temnější než ostatní a tiše přeběhl po stropě. Těžké dveře Detrouxovi cely se tiše otevřely a stejně tiše zavřely. Bez hluku se od stropu k zemi po pavučině spustila Ona.
Aniž by ho probudila, začala spřádat své sítě. Pomalu, ale pevně mu svázala nohy i ruce. Největší pečlivost však věnovala tváři. Ústa umlčela jemnými vlákny tak, aby mohl dýchat nosem a neudusil se. Když si byla jistá, že je bezmocný a všichni kolem tvrdě spí, rozsvítila.
Tak strašný sen měl Marc Dutroux ve svém životě vůbec poprvé. Zdálo se mu, že leží spoután podivnou, lepkavou hmotou na pryčně své cely. Nemohl se vůbec pohnout a dýchal jen s obtížemi. Nejhorší na celém tom hororovém snu však byla Ona. Obludná pavoučí žena, která stála bez hnutí u jeho postele a se zájmem si ho prohlížela. Měla lidské tělo, nahé, pokryté hustou hrubou srstí. Dlouhé, štíhlé končetiny a pak… zrůdnou pavoučí hlavu nakloněnou zvědavě trochu na stranu. Dvě velké nelidské šedé oči bez víček a tři další páry malých oček po stranách. Místo úst jen dva páry strašlivých kusadel.
Kdyby se mohl pohnout, otřásl by se hrůzou. Kdyby věděl, že to není sen, zešílel by.
Pavoučí zrůda se k němu naklonila. Skoro na dotek. Ucítil její odporný nakyslý dech.
„Podívej se na mě,“ zašeptala a kusadla se zběsile rozkmitala kolem bezertých úst.
Detroux mlčel. Nemohl odpovědět, měl ústa plná lepkavých vláken. Cítil, jak se ho zmocňuje strach. Krev mu tuhla v žilách, křeče se zmocnily svalů a bojovaly s pevnou pavučinou.
„Přišla jsem za tebou, Marcu. Přivedla mě touha,“ věnovala mu dlouhý zamilovaný pohled, chladnější než smrt.
„Kdo jsi?“ pomyslel si s hrůzou a pokusil se odvrátit hlavu od těch strašných bezedných očí.
„Já? Ty to nevíš, Marcu? Doufala jsem, že mi to řekneš právě ty,“ přečetla jeho myšlenku.
Další marné pokusy o vyproštění z pavučiny Dutrouxovi rychle ubíraly sílu. Pavoučí žena jeho snaze nevěnovala žádnou pozornost.
„Víš, někdy si říkám, jak tenká je hranice mezi dobrem a zlem, Marcu. Jak tenká je hranice mezi námi dvěma? Kdo z nás je zrůda?“ na chvilku se zamyslela.
„Je to jen sen,“ ujišťoval se, ale moc mu to nepomáhalo.
„Jsem z toho zmatená Marcu. Víš, moc ráda dělám špatné věci těm, kteří jsou jako ty. Je to ještě zlo, Marcu? Jsem zlá? Není to vlastně spíš dobro?“
Zavřel oči a doufal že ta nestvůra zmizí. Jenže ona mluvila dál. Její šepot byl nesnesitelný a ty šedé pavoučí oči se mu zaryly do paměti.
„Kdo jsem?“ opakovala jeho otázku, „Mohla bych být tvé Svědomí, co říkáš Marcu,“ vedla svůj vlastní dialog.
„Kdepak! Ty přece žádné svědomí nemáš! Možná jsem vyslyšenou prosbou těch dívek, které jsi zabil, Marcu. Ano, mohla bych být Nenávist.“
Dutroux začal křečovitě trhat hlavou ze strany na stranu.
„Odejdi!“ křičel ve svých myšlenkách.
„Pššt, hodné holky přece nekřičí, Marcu,“ naklonila se k němu a jedno z odporných kusadel se dotklo horkého ušního boltce. Její hlas se změnil, někoho mu připomněl.
„Pamatuješ na mě, Marcu? Ta drobná modrooká blondýnka. Nebyla jsem ještě mrtvá, když jsi mě pohřbil.“
„Odejdi, prosím,“ už nekřičel, spíš prosil.
„Ráda bych, ale ta jejich nenávist je velká, Marcu.“
„Nevím o čem mluvíš,“ zkusil zalhat.
„Ale já vím Marcu. Ony vědí. A poslaly mě, abych ti připomněla. Mám tu spoustu vzkazů. Je toho tolik, že ani nevím kde začít. Ovšem na jednom se všechny ty dívky shodly, do jedné.
Rozepnula mu kalhoty. Marc vytřeštil oči. Chtěl se bránit, ale obalený pavučinou byl úplně bezmocný. V ruce pavoučí ženy se objevila břitva.
„Copak? Bojíš se pořádné ženské, Marcu?“ podivila se a kusadla v její tlamě se při tom podivně zachvěla. Byla v tom podivná, nestvůrná smyslnost.
„Tak začneme, Marcu. Je toho hodně, ale nemusíš mít strach. Budu opatrná a stihneme všechno než odejdu.“
Pak jako by si na něco vzpomněla, ještě dodala:
„A promiň, zapomněla jsem s sebou vzít rohipnol.“
Ostří břitvy se mihlo v šeru noci a Dutrouxovo tělo ovládla bolestivá křeč. Řev zachytila pavučina v jeho ústech, takže výsledkem byl jen tlumený sten a rychle rostoucí kaluž krve na podlaze.

Marc Dutroux zemřel v noci 17.srpna 1996. Podle oficiální zprávy následkem šoku, dřív než vykrvácel. Nikdo nevěděl, jak se k němu do cely dostala břitva, ale v jeho případě se nenašel nikdo, kdo by té skutečnosti litoval. Sebevražda - stálo v oficiální zprávě, i když lékaři dlouho kroutili hlavou nad tím, jak šílený musel ten člověk být. Mnohočetné řezné rány po celém těle, zohavený obličej, útok na vlastní genitálie. O tom, že pitva prokázala stopy po škrcení a částečky zeminy v plicích, oficiální zpráva pomlčela. V jeho cele bylo nalezeno doznání psané vlastní rukou, které vedlo k rychlému a úspěšnému došetření případu. Zmínil se v něm také o tajné cele ve sklepě svého domu. Jen díky tomu se podařilo zachránit dvě dívky na pokraji smrti, které tam věznil.

________________________________________________________________________________


Pozn. autora: Tento příběh je založen na pravdivých tragických událostech, ovšem některá fakta byla pozměněna. Marc Detroux, muž známý jako „zvíře z Charleroi“, nezemřel ve své cele, ale byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Julie Lejeunová (8), Melissa Russovová (8), An Marchalová (17), Eejfa Lambrecková (19), Sabina Dardenneová (12), Laetitia Delhezová (14) a možná některé další byly až do setkání s ním zcela obyčejné belgické dívky. Ano byly, čtyři z nich už dnes nejsou.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 19 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 35 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 116 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Snílek 22.01.2007, 20:51:49 Odpovědět 
   Píšeš fakt skvěle. Moc se mi líbí tvé vykreslení postav, což už jsem ti někde psala. Jdu kouknout, co tu ještě máš, a co jsem nečetla - ovšem teď něco veselejšího.
 kerri 15.10.2006, 14:27:59 Odpovědět 
   úžasná schopnost empatie, dokonalý popis pocitů.
 ze dne 23.10.2006, 21:55:54  
   Milan Březina: přesně tak... pocity, o to mi šlo a jsem moc rád, že to na tebe zabralo ;-) Díky
 W.Potter 01.10.2006, 18:46:25 Odpovědět 
   Snad se nikdo neurazí, když řeknu, že tohle je dokonalé.... Milane, ty seš fakt profesionál.... takhle krásně to napsat... ty popisy pocitů - no nádhera..... a celkové zpracování.... i to zakončení (když jsou zákony špatné nebo nedokonalé, tak spravedlnost musí vykonat někdo jiný)....

Škoda, že nejde dát lepší známka než jednička.... ;)
 ze dne 23.10.2006, 21:57:23  
   Milan Březina: Bylo mi ctí a trochu se červenám pod návalem tvých lichotek. Díky za jedničku, jsem rád, že jsi zachytil ty pocity - o to mi tu šlo.
 Arvinej 29.09.2006, 11:35:16 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Arvinej ze dne 29.09.2006, 11:07:33

   nechceš vydat povídkovou knížku?
 Arvinej 29.09.2006, 11:07:33 Odpovědět 
   saw - hra o přežití

tak přesně tohle mě jako první napadlo když jsem začal číst. je opět bravůrně pasaná povídka o to silnější že je podle pravdy. souhlasil bych se vším co napsal duddits. z tohohle je vidět že ačkoliv budeš cokoliv namítat TOHLE NAPSAL PROFÍK. takže jen tak dál! 1
 ze dne 29.09.2006, 11:24:20  
   Milan Březina: Díky za komentář a slova chvály. Psaní mě baví a jak už jsem řekl, tenhle námět ve mě zrál a musel ven...
 Ivana 25.09.2006, 2:55:14 Odpovědět 
   Ahoj, Milane. Jsem na těchto stránkách "čerstvá" a při počátečním chaotickém brouzdání se tvoje jméno objevovalo dost často. Zvědavost mi nedala.... Milane, jestli koukneš do záhlaví komentáře, bude ti jasné, jak mě tvoje tvorba pohltila. Před chvílí jsem si uvědomila, kolik je hodin. Mám tě kompletně přečteného:-))))) Tvoje nápady jsou úžasné, píšeš s neskutečnou lehkostí. Moc se těším na tvůj další příspěvek.
 ze dne 25.09.2006, 6:48:19  
   Milan Březina: Ano, ten čas 2:55:14 mluví skutečně za vše ;-)

Těší mě, že jsem v tobě našel čtenářku. Slova chvály od ženy, která čte Čapka, Dänikena nebo třeba Irvinga rozhodně potěší.

BTW: Píšu jak se dá, tak doufám, že nebudeš čekat dlouho ;-)
 Spidey 17.09.2006, 21:49:06 Odpovědět 
   Zase jsi mě nezklamal.Tvá díla jsou vždy zárukou kvality.Ani tohle není vyjímkou.Každopádně za 1 a už se těším na tvou další povídku:)

Potom se mi ozvi jaké to je být dvojnásobným vítězem workshopu jo?:)

Měj se
 ze dne 18.09.2006, 7:28:16  
   Milan Březina: Díky za pochvalu, ovšem varuji: "Pozor, pozor, na předčasné závěry o vítězech. Workshop v 1.kole měl úroveň přinejmenším dobrou, ale co se děje teď, to mi hlava nebere. Ještě jsem nečetl všechno a už teď nevím, komu dám hlas. Mám 3, nebo 4 favority.... Nominace - To bude maso ;-)
 Das 17.09.2006, 17:03:34 Odpovědět 
   Tak mám z toho textu takový neodbytný pocit a jak to beru zleva zprava, zdá se mi, že je to závist. Takže Ti jedničku nedám :-)

Mimochodem, za každý takovýhle text bys měl napsat tři velmi optimistické pohádky, aby byly do zásoby.
 ze dne 18.09.2006, 7:25:41  
   Milan Březina: Díky za upřímnost vskutku nevídanou. Přistoupím k tomu stejně upřímně: "Nebudu tady lhát, že nejsem rád za každou jedničku, ale na druhou stranu je tvoje vyslovená závist možná ještě víc než známka ;-)"

BTW: Jasně, pohádky... už na nich všichni děláme a já jsem tomu rád. Po téhle "bestii" potřebuju myslet na trochu klidu a pohody se šťastným koncem.
 duddits 17.09.2006, 12:56:58 Odpovědět 
   Nedělní poledne, volný čas, workshop, Milan Březina… Perfektní situace, perfektní kombinace :)

Milane, já opravdu zírám! Tohle je rozhodně to nejlepší, co jsem od tebe zatím četl, možná dokonce to nejlepší, co jsem zatím četl tady na saspi… To, co sám pro sebe označuji jako první část Bestie, je bravurně zvládnutý popis něčeho tak zrůdného, že jediným autorem může být život sám. Protože Život má tak bujnou, různorodou – a často také zvrácenou – fantasii, že všichni pisálci světa můžou jen blednout závistí…

Ale mě osobně ještě více zaujala část druhá, ve které se objevuje Ona… Tvá pavoučí žena mi vyrazila dech. Je fascinující – jak její podoba, tak její samotná podstata. Tvor zhmotněný nenávistí a zoufalstvím Detrouxových obětí… nebo snad jeho svědomím a představivostí? Existoval ve skutečnosti? Nebo je to nějaká tajemná bytost, která bloudí světem a někdy vyslyší prosby nevinných obětí? Je jich víc, můžeme se s nimi setkat? A co ten pavouček v podzemní cele – náhoda, či znamení? Tolik otázek vyvolaných jedinou postavou… Odpovědi neznám, jediné, co vím určitě je to, že žádná jiná známka než 1 nedokáže alespoň částečně vystihnout můj dojem z tvého díla :)
 ze dne 18.09.2006, 7:21:42  
   Milan Březina: Díky velmi za rozsáhlý komentář ;-)

Co se týká Jí, pak bohužel nemohu napovědět. Nicméně, neříkám, že se o Ní nedozvíš více. Ještě s Ní (nebo s Nimi ???) mám nějaké plány, takže uvidíme, sám se nechám překvapit ;-)
 leafe 17.09.2006, 10:55:28 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: leafe ze dne 17.09.2006, 10:53:14

   Zatím,Četl,sora chybičky se vloudili
 leafe 17.09.2006, 10:53:14 Odpovědět 
   Zatím jsem prečetl od tebe dvě díla no a teď se nemužu dočkat až přečtu další.Yatím měly dost velkou kvalitu.4etl jsem tu že máš nějakého zbabělce.Tak kdybys chtěl tak mužeš poslat na Luky.Bikuy@seznam.cz
 ze dne 18.09.2006, 7:17:49  
   Milan Březina: Jsem rád, že se ti mopje věci líbí. Nezbývá než popřát ti hodně zábavy u těch dalších. Díky.
 Katy Kvapilová 15.09.2006, 17:15:19 Odpovědět 
   Tak tady není co dodat. 1
  15.09.2006, 11:41:49 Odpovědět 
   No, musím přiznat, že rychločtení člověka dost ochuzuje. Může dojít, jako se to stalo mně, ke zkreslení toho pravého dojmu. Je pravda, že při druhém, velmi pozorném čtení, nemám k tomu téměř žádné výhrady. Jen vím, co je to bolest a mohu potvrdit, že opravdová bolest nedá člověku myslet na to jestli je nahý a nebo oblečený.
 ze dne 15.09.2006, 12:30:52  
   Milan Březina: Jen tak na okraj, o tom že "opravdová bolest nedá člověku myslet na to jestli je nahý a nebo oblečený" mě přesvědčil také jeden osobní zážitek (schválně hádej který?)

Jinak díky za komentář a ohodnocení, kterého si velmi vážím (Neboj, to že jsi mi dala jedničku zůstane tajemstvím jen mezi námi. Pokud se podíváš i na moje další práce, určitě najdeš i takové, kterým za jedna nedáš. Jsem zvědavý, jestli se shodneme na tom, které to budou ;-)
 amazonit 15.09.2006, 5:56:44 Odpovědět 
   opravdu silné, tak skutečné, je hrozné, co všechno se skrývá v lidech, co jsou schopni jeden druhému udělat......člověk žasne a nechápe..bezvadně zpracovaný příběh, jen škoda, že založený na reálných faktech a ne jen smyšlený
 ze dne 15.09.2006, 7:55:01  
   Milan Březina: Ano, člověk skutečně nechápe, ale nesmí před tím zavřít oči.

Jak už jsem psal Anquentilovi - Někomu se autentický základ příběhu líbí, jiný ho odmítá. Podle mě je někdy ten reálný prvek velmi dobrý k tomu, aby přidal na naléhavosti sdělení (a to jsem chtěl tentokrát ze všeho nejvíc).

Bylo mi ctí a děkuji velmi za pochvalu ;-)
 Kaunaz Isa 14.09.2006, 16:58:07 Odpovědět 
   Znal jsem tě jako mistra fantasy...a teď....čtu si povídky od stejné osoby? Protože tohle ti jde ještě líp než fantasy na eKryptě (mimochodem, taky bys se mohl pochlubit přepracovaným vydáním Zbabělce...).

Ukazuješ svět zohavený realitou. Vycházíš z problémů současné společnosti. Ale nezapomínáš na prvky, které nelze logicky vysvětlit. Zvíře z Charleroi je dokonalé, chyby bych hledal dlouho a marně. Jen tak dál.
 ze dne 15.09.2006, 7:52:41  
   Milan Březina: Ale kdo vůbec byl ta pavoučí žena? Nemohla by být skutečná? Nemohla by být výplodem jeho fantasie? Jak tenká je hranice mezi snem a realitou? Jsou prokázány případy, kdy lidé ve spánku dělají věci, o nichž nemají žádné tušení. Co když ji Marc vytvořil ve své zrůdné fantasii a skutečně si ta zranění způsobil sám??? Hmmm... sám nevím jistě jak by to mohlo být ;-)



BTW: Mezi námi dvěma - Zbabělec má přes 60 normostran a tím překračuje povolený limit tady na SASPI (alespoň myslím). To bych nemohl žádnému redaktorovi udělat ;-) (Navíc skončil letos až 8. v CKČ - román, takže asi zas tak dobrý není :-) Pokud ho však nemáš a rád bys, není problém, pošlu posl.verzi na email (hoď mi kontakt na vzkazník)
 Anquetil 14.09.2006, 16:29:12 Odpovědět 
   Velmi precizně zpracovaný silný příběh, silnější o to, že byl zpracován na základě autentických událostí, které nedávno otřásly světem. Skládám ti hold, Milane. Umíš! A děkuji.

Za jedna.
 ze dne 15.09.2006, 7:46:32  
   Milan Březina: Ano, je to námět na diskusi. Někomu se autentický základ příběhu líbí, jiný ho odmítá. Podle mě je někdy ten reálný prvek velmi dobrý k tomu, aby přidal na naléhavosti sdělení (a to jsem chtěl tentokrát ze všeho nejvíc). Přesně jak píšeš...

Díky ;-)
 Dark Night 14.09.2006, 15:44:55 Odpovědět 
   Dítě, to je posvátný závazek. Ale nekaž si otcovské radosti zbytečnými obavami. Těš se z každého dne, který je ti dán k tomu, abys své dítě viděl vyrůstat a měnit se v člověka, který je k okrase a chvále lidského světa.

Rodičovská láska je tou nejvatější ochranou před zlem a násilím, protože mysl dětí se tím upíná ke světlu.

Já jsem děti nikdy nestrašila a nevyhledávaly nikdy temné věci, protože jim nerozuměly. A pak je to nebavilo. a Asi tak budou i vychovávat své děti.

Piš pro své dítě pěkné pohádky, naplněné nadějí. Uvidíš, jaké krásné ovoce to přinese do budoucna.
 Dark Night 14.09.2006, 14:09:01 Odpovědět 
   Překvapil jsi mne. je třeba , abys o takových věcech psal a vůbec všichni kteří o tom něco vědí, protože naši mlaďoši si myslí, že je to všechno jen sranda a od mládí děšeni hrůznými virtuálními příšerami, si ani neuvědomí, jaká hrůza kolem nich chodí a s čím se mohou potkat. Je to moc dobře a je to skvěle napsané, díky a měj se.
 ze dne 14.09.2006, 14:22:14  
   Milan Březina: Překvapil jsem tě?...tak teď jen doufám, že v dobrém ;-)

Díky za jedničku. Máš pravdu, děti se bojí vlkodlaků, vetřelců, upírů a při tom jsou tu mnohem nebezpečnější bestie. Jak už jsem uvedl, tohle ve mě trčelo a muselo to ven. Patrně to úzce souvisí s tím, že od chvíle, kdy jsem se sám stal otcem mě tyhle věci mnohem víc zasahují...a jsem šokován tím, jak jsem je dřív přehlížel. (Ale to už je skoro na Freuda ;-)
 Ekyelka 14.09.2006, 13:16:10 Odpovědět 
   obykle to nedělám, ale... připojuji se k Vlaďce. Tohle je silný příběh, dobře napsaný a vystavěný.

Na Marka Detrouxe si vzpomínám z psychiatrických periodik a zveřejněných zpráv - někdy ty největší bestie chodí mezi námi, živější než všechny literární nestvůry dohromady.
 ze dne 14.09.2006, 13:19:40  
   Milan Březina: Přesně jak říkáš - vsadil jsem na příběh. Jsou věci, na které bychom rádi zapomněli, ale nějak to nejde. Pan Detroux je pro mě jednou z nich. Ctím principy demokracie, ale v jeho případě bych volil trošku alternativnější trest - zavřel bych ho na pár hodin do cely s rodiči těch dívek, zamknul a zacpal si uši.
 Vlaďka 14.09.2006, 12:52:35 Odpovědět 
   Výborné a šílené. Kéž by i ve skutečnosti ta bestie poznala co to je "anděl pomsty". Pocity té dívky jsi popsal tak věrohodně, že je mi tak mizerně, jak už dlouho ne. Četla jsem to jedním dechem. Ode mě jasná jednička - za styl, za věrohodnost, za silný příběh i za to, žes mu nakonec dal co proto, zmetkovi. Díky.
 ze dne 14.09.2006, 13:01:38  
   Milan Březina: Šílené, ano, až by jeden nechtěl věřit. Je mi líto, že jsem ti přivodil tak mizerné stavy, ale muselo to ze mě ven. Dění kolem Marca Detrouxe jsem pečlivě sledoval před lety a nemohl jsem uvěřit tomu, jak laxně k tomuto případu přistoupila belgická policie a soud.

Díky a ještě malou poznámku - Pavoučí žena je fikcí, bohužel.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Sofijské nebe
wojczech
Pád civilizací
Apinby
Panenky - 1.
Amater
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr