|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Dívka bez tváře ::
 honzoch |
publikováno: 23.06.2009, 17:12
|
| Klasik by řekl, že nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Otázka tentokrát je, kam zavede Jána Szendreie i ostatní Zuzčina stopa, zda-li se podaří zlomit Kristiánův odpor ke sňatku s baronkou... |
| |
|
|
2) Dívka bez tváře
„Zatracené vedro!“ láteřil Schiller, když kráčeli podél řeky za pltnickým chlapcem. Setřel si pot z čela o ohlédl se po málomluvných společnících, vlekoucích se za průvodcem jako zlověstný černý háv. Ján Szendrei vypadal přepjatě, byl smrtelně bledý, felčar s Lubošem Uherem zachovávali soustrastnou mlčenlivost.
Po půlhodině chůze, když už nebyl bystrický hrad daleko, zahnul kluk z cesty, vstříc hradbě stromů a rákosí, která zakrývala výhled na řeku. Jako na zavolanou se z té zelené clony vynořil postarší muž, uklonil se pánům a vyměnil si pár slov s chlapcem.
„Vaše blahorodí,“ následně je vyzval, „následujte mě, prosím! Ale varuji vás, je to tuze velká ohavnost a bezbožnost i pro zkušené oko!“
Načež rozhrnul listí a vedl je do bujného porostu na říčním břehu. Našlapoval zlehka, snad zvyklý, že půda u břehu bývá bažinatá a nebezpečná lidské noze. Všude se válely polámané větve a vůbec všechen svinčík, jaký si lze jen po jarních povodních představit. Oproti rozpálené cestě tu vládl příjemný chládek, větve stromů dorážely ze všech stran a zvuk řeky s každým krokem sílil.
Najednou bylo šero to tam, listí se rozestoupilo a před překvapenými pány se rozevřela prostorná plážka, z cesty neviditelná.
Cosi se bělalo u břehu, na plném slunce. Cosi, co sem nepatřilo. Cosi hrozivě nepřirozeného.
Lidské tělo. Tělo mladé ženy, nahé a nehybné, podivně zkroucené a umazané od bahna. Nohy jí strnule trčely daleko od sebe, jedna ruka byla zkroucena pod tělo, druhá k ním mířila otevřenou dlaní. Ignorujíce zápach, vykročili k ní a čím byli blíže, tím hrůznější detaily před nimi povstávaly a tím tíživější byl jejich strach.
Snad doufali, že pouhý první pohled rozmetá všechny obavy, ale jak bylo strašné, když je naopak potvrzoval v celé jejich temné šíři.
A co teprve, když rozeznali zlatavou barvu bahnem slepených vlasů, zplihle spadajících na něžnou hruď! Byla jak mrtvá rusalka, oděná jen do řas a bláta, zezelenalá a ledově studená.
Korniecki našel odvahu, se zadrženým dechem se sklonil k tělu a obrátil ji tváří směrem k pánům. Uher potlačil kletbu, Szendrei výkřik.
Nepopsatelný děs a nevyslovená žaloba na ně dýchly z krvavé díry, která byla dříve obličejem! Samo peklo se dívalo skrz tu beztvarou propast.
Lapali po dechu, vyděšeni a zároveň sklíčeni.
Co se tu stalo? Proč jen smysly tlačí rozum k tomu, aby uznal, že tu zohavená a mrtvá leží Zuzana Plešková?
„To jste ji tu takhle našli?“ optal se Uher pltníka, zachovávajícího uctivou, soustrastnou mlčenlivost.
„Ne, uvízla v kořenech stromů, pánové... byla docela práce ji vytáhnout! Už víte, kdo jí to udělal?“
„Vždyť zatím ani nevíme, zda je to ona,“ skepticky pronesl Schiller, „ale proč ten obličej? Nemohly to způsobit kry?“
„Kry? Tohle? To by byla zvláštní náhoda,“ mínil pltník a poodstoupil od nebožky.
„Myslím, že ji někdo odřezal obličej nožem,“ ozval se kapitán Szendrei a znovu zauvažoval, „co myslíte, neměla by mít nějaké stopy po poutech?“
Každá podobná myšlenka mu způsobovala zvláštní bolest, ale snažil se své rozpaky nedat najevo.
Korniecki mezitím přiklekl k tělu a překonav odpor, začal s prohlídkou. Rozkašlal se a ustoupil nazpět. Klesl na kmen stromu a chvíli rozrušeně pomrkával. Bylo mu nanic, žaludek tančil, hlava bolela a tělo toužilo po posteli. Jako by ta obrovská krvavá ústa, násilně otevřená, volala po pomstě, po stejně krvavé satisfakci!
„Tady, pánové,“ pronesl, když se trochu vzpamatoval, „proti Turkům jsem pod Nadásdym zažil hodně, vykuchané ženy, vypálené klíny, hlavy na kůlech, ty naražené a umučené... ale tohle? Proboha, zakryjte ji něčím, nebo se na mou duši...“
„Víme, jak zemřela?“ opatrně k němu přisedl Luboš Uher.
„Kromě obličeje nemá žádné viditelné zranění,“ překonával se felčar, „Kamenský by vám řekl více...“
„Na Kamenského můžeme zapomenout,“ hlesl Schiller. „Žofie ho nepustí na krok...“
„Převezme tělo do Olšice,“ navrhl strážmistr Uher, „vždyť ani bezpečně nevíme, zda je to Zuzana!“
Věnoval krátký pohled pltníkovi: „To je všechno.“
Ten dobrý muž pokýval hlavou, naposledy lítostivě pohlédl na ubožačku a zmizel z dohledu. Szendrei se radši otočil zády, aby si udržel důstojnost a aby neviděli, že pláče.
„Dobrá! Uděláme nosítka a přeneseme tu chudinku na olšický hřbitov!“ pobídl je Uher.
„Kristiáne,“ rázně mu domlouvala Anna Kerkesiová, jeho vlastní matka, „za chvilku přijde otec! Nevíš, jak je naštvaný! Pokud nesouhlasíš, mlč a nekopej kolem sebe.“
Byl v tom kus prosby a naléhavosti a přesto se matce nedostalo jiné odpovědi, než stoického pokrčení rameny. Lhostejnost však byla jen slupkou pro jeho rozbouřené nitro, které zoufale hledalo omluvy pro svůj úlet. Jeho jediný, ať už jakkoliv mocný argument, byla láska, která však dostala v posledních dnech obrovské trhliny.
Balaša se zlomyslně postaral o to, aby se do Olšici doneslo vše, co se v posledních dnech odehrálo ve výšinách bystrického hradu. Zajistil si, aby celý kraj věděl, že on, Žigmund Balaša, pán bystrického hradu, právě zkrotil nejkrásnější ženu Horní země, že jí nedosáhl hrubým násilím ani bičem, nýbrž svým umem a šarmem. Zprvu Kristián nevěřil, nechtěl věřit, ale působením okolí jeho odpor postupně tál, a sám pochopil, že Lidku ztratil.
„Poslyš, trestat tě přeci nebudeme, a snad nechceme tak moc,“ naléhala Anna, „vezmi si baronku a nebudeš litovat. Druhou ženu, která je i po tom všem, cos provedl, schopna tak lehce odpouštět, bys na světě nenašel!“
Kristián nereagoval, jen si unaveně přejel prsty čerstvě oholenou tvář. Jako by s vousy odložil i vše staré, vše co definitivně pominulo.
„Vždy jsem u tebe měl zastání,“ najednou se ozval a zabodl do ní zrak, „pověz, matko, i ty chceš, abych byl nešťastný?“
Vzala jej za ruku: „Není důležité, co chci, teď už ne... až přijde Csaba, tak uvidíš!“
Kristián zklamaně přikývl. Ještě nedávno by jeho slova dopadla na úrodnou půdu, Lidka a on neměli nikdy většího zastánce, než byla Anna Kerkesiová. Třebaže se zemanka nikdy a nijak nesnažila s manželem polemizovat, vždy z celého srdce přála jejich vztahu. Jenže i jí otrávily srdce poslední události. Vyvolaly v ní vůči Lidce bezmezný hněv, Balašu sama nenáviděla a pro ženu, která se mu poddala, nebylo v jejím srdci milosti. Zklamání z Lidčina poklesku nedávala navenek najevo a tím víc ji pálilo tam uvnitř. Snad naivně věřila v čistou, pohádkovou lásku...
„I já se v ní spletla, zmýlila jsem se a tak nemám právo rozhodovat! To má jen Csaba, ten tu tvou Lidku prokoukl a je to na něm,“ pravila synovi, držíc jej za ruku, „netrap se. Zvykneš si.“
Byla z toho cítit neupřímnost, Kristián věděl svoje, Anna také.
Csaba Kerkesi vstoupil a hned na prahu si syna přísně přeměřil.
„Konečně už zase vypadáš jako člověk,“ div ne pohrdlivě pravil, „alespoň, že sis oholil ten plnovous...“
Před takovým uvítáním ulétla naděje na přátelský hovor otevřeným oknem. Jako by mezi sebou ti dva udělali zásek nebo dokonce postavili hradbu. Koukali po sobě jako dva medvědi, připraveni se jeden vrhnout na druhého.
„Pěkně tě napálila, synku,“ prohodil na úvod, „málem jsem se tady s Anuší vsadil... už chápeš, cos udělal špatně?
Ztišil hlas až na hranici slyšitelnosti: „A baronku si sice vezmeš, ale kdo říká, že nemůžeš mít milenky? Na to by se ta tvá služtička výborně hodila! Balaša ti ji jistě rád nechá, až si užije!“
„Balaša ji znásilnil!“ bezmyšlenkovitě zaprotestoval syn. Byla ta obrana zoufale nenápaditá, už jen proto, že jí nevěřil ani on sám. Csaba Kerkesi se dal do smíchu: „Žigmund ji znásilnil tak, až křičela rozkoší! A předtím se mu sama nabídla!“
„To je lež!“ zahřměl, i když si připadal směšně.
„Ale jedno musím uznat, chlapče,“ odporným medovým tónem pokračoval otec, „je to kousek! Vybral sis dobře... pěkná kurva, moc pěkná... hezčí jsem neviděl!“
Hanbou zrudlá Anna rozzlobeně povstala a zamířila ke dveřím. To nebyla slova pro její zbožné uši a přísné vychování. Kristián si pozdě uvědomil, že její, odchodem ztratí otec zábrany.
„Že se nestydíte! Takové řeči! Pod barončinou střechou!“ lapala rozčileně po dechu
„Matko?!“ polkl Kristián. Otec za ní výsměšně zavřel dveře a pokračoval: „Věšela se mu kolem krku a líbala ho, taky bych si dal říci...“
„A dost!“ vyburcovalo Kristiána otcovo uznalé mlasknutí.
„Poroučíš? Už ne! Probuď se! Jakmile zjistila, že z tebe nekoukají dukáty, přesunula se do teplejší postele! Inu, tak to chodí, když je mužský hlupák... teď na tebe z Bystrice dělá dlouhý nos!“
Kristián byl hotov se na otce vrhnout, ale v té chvíli zaklepal a vstoupil lokaj Jozef, uctivě svolávaje panstvo k obědu.
„Je dost těžké určit, kdy zemřela, už jen proto, že skončila v řece... Chápejte, jsem obyčejný vojenský ranhojič... “ vykládal Kornecki, zatímco kráčeli po prašné cestičce k vesnici.
„Jistě, jistě,“ přerušil ho Schiller, „ale je teoreticky možné, že je mrtvá už přes týden?“
„Podle toho, v jakém je stavu bych řekl, že ano,“ přikývl Polák a hned se dovtípil významu otázky. „Kolik myslíte, že je v Pováží plavovlásek?“
„Víc než podivných náhod,“ mínil Luboš Uher. „Ale nemusí to být Zuzana.“
Ač si sám byl téměř jistý, nechtěl příliš přitěžovat Szendreiovi, který si celou událost dával za vinu a věnoval své zasmušilé pohledy zemi.
„Kdyby byla mrtvá přes týden, nemohlo by jít o naši Zuzku,“ rozvíjel Schiller dál svoji teorii, „kdyby měla alespoň nějaké znaménko, nebo tak něco.“
„Postava sedí, výška taky,“ přerušil ho pohřebním tónem Szendrei, „co bys ještě chtěl?“
„Jene, nechmuř,“ ozval se Uher, „vůbec to nemusí být ona! Děvčat jako Zuzka je spousta a každá se může stát obětí takového zločinu. Jako bys nevěděl, kolik se po kraji toulá loupežnických tlup a jaké ukrutnosti páchají!“
Mimoděk se ohlédli k okraji lesa, kde prozatím skryli tělo. Vléct zohavenou mrtvolu do vesnice by nutně vyvolalo nechtěný povyk a nadto, pánové již měli toho puchu plný nos a zoufale si přáli, aby už zohavenou mrtvolu v životě nespatřili.
Nyní se jejich pozornost upřela na faru, skrytou za kostelem. Kostelík byl nepřehlédnutelnou dominantou vsi, okna se leskla sluncem a pootevřená vrata vábila chodce do šedavého chládku uvnitř. Přilehlá kamenná zvonice pyšně čněla k nebesům, jako by chtěla rozpárat zástupy bílých beránků, putujících k západu. Kolik peněz tu nechal starý Arpád Végh, aby si usmířil Boha?
1594, hlásil nápis nad vchodem, zvěčněný v kameni...
„Farář už ví, že jsme ji našli?“ optal se Schiller ve farských vrátkách.
„Ví. Ten chlapec mu to řekl! Čeká na nás. Jen doufám, že na ni nebude přivolávat pekelný oheň...“ prohodil Uher, když s vrznutím otevřeli branku a zaklepali na dveře. Dlouho jim nikdo neotvíral a tak nezbylo, než se smažit v plném slunečním žáru, pobízejícím pot, aby se dral skrz oblečení. Očistec horkého poledne dával ožít myšlenkám i vzpomínkách, mimo jiné té nedávné, kdy důstojný pán před plným kostelem plamenně odsoudil Zuzčin čin a přikázal se modlit za spásu její hříšné duše.
Báli se, že bude tvrdý jako kámen a že ji ani nedovolí důstojně pohřbít.
Když už se chystali odejít, důstojný pán se objevil, až nedůstojně chvátaje.
„Omlouvám se, pánové,“ sypal ze sebe, když odmykal, „vítejte! A pojďte dál, přece tu nebudeme takhle stát!“
Ulevilo se jim, když propluli z únavného vedra do kamenného chladu a stínu fary. Usadili se u stolu. Nabídl jim víno.
„Nuže, našli jste tělo?“ zvedl zrak a přejel je pohledem.
„Našli, je ale těžké s jistotou určit, zda je to ona,“ chopil se slova Korniecki, „okolnosti tomu nasvědčují.“
„Nepoznali jste ji?“ podivil se.
„Neměla šaty... a také neměla... někdo jí odřezal tvář...,“ koktal János Szendrei. Zrak mu spočinul na velkém noži, který právě vytasil Schiller a se kterým si bohurovně vyřezával do stolu. Protože Szendrei vypadal, že každou chvíli omdlí, ujal se slova Korniecki a s přemáháním vyložil záhadu dívky bez tváře. Farář překvapením přelil víno. „Taková ohavnost... nevěřím, že by někdo z nás provedl takový zločin!“
„Nemusel být od nás,“ opravil jej nervózně Szendrei a přešel k prosebnému tónu, „chtěli jsme se, důstojnosti, optat, zda nebožku uložíte na svěcenou půdu!“
Pan farář opět drkl o pohár, dokonce tak, až se pár kapek krvavě rozstříklo po stole.
„Ale jistě,“ neutrálně pronesl, „co bych to byl za služebníka Božího...“
Pak si připomněl svůj stav a se vztyčeným prstem pronesl: „Strašný trest, který ji postihl za její hřích, ji jistě vykoupí a společně s našimi modlitbami pošle její duši do nebes...“
Pánové se vyměnili nervózní pohled, pot štípal pod šaty, víno bylo krvavé a slzavě hořké, kázání zoufale strojené.
Schiller si alespoň uvědomil, že je na svěcené půdě, honem skryl nůž a přitiskl se ke rozvrzanému stolu, aby zakryl svůj výtvor.
Farář se konečně vzpamatoval. Když zjistil, kam dali mrtvolu, chápavě přikývl. „Pohřbíme ji v noci! Však znáte lidi a jejich řeči... zabráníme zbytečnému povyku, a až vyjde pravda najevo, už to nebude tak horké!“
„Budu se modlit za její duši! Kéž je jí Všemohoucí milostivý!“ vyprovázel je po chvíli ze dveří.
Szendrei se vypotácel jako první, už by nesnesl ani slovo. Jestli dřív mocně pochyboval o identitě mrtvé, nyní spočinul v bolestné jistotě. Nález těla by možná byl dostatečně pádným argumentem pro otevření vyšetřování, kdyby on sám neztratil chuť bojovat dál. Nač by to bylo? Zuzce život nevrátí a sobě by mohl ještě přitížit. A tak nechal tu ostrou třísku, aby mu dál hnila v duši.
Pod dohledem zářivého půlměsíce vyrostl během noci u hřbitovní zdi nenápadný křížek beze jména a pod ním ještě nenápadnější pahrbek pro dívku bez tváře.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
