|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (15. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 23.06.2009, 5:50
|
| *** |
| |
|
|
Rozepře a hádky
Druhý den jsme se setkaly s králem. Popravdě řečeno jsme se chtěly hned otočit a odjet. Když nás k němu Redd zdobenou chodbou dovedl, seděl na svém trůnu ve vší parádě. Byl starší než náš průvodce, pečlivě rozčesané plavé vlasy dávaly tušit, že si potrpěl na dobrý vzhled, zlatě protkanou žlutou košili zastrčenou v černých kalhotách bedlivě hlídal prošívaný opasek a vládcův samolibý výraz mne ujistil, že nejsme oblečeny zrovna podle jeho představ, jak se na ženy v jejich zemi sluší. Tady bylo vůbec všechno jinak, už jen ta výzdoba chodeb i sálu, samé drahé kovy a blýskavé kamínky, Corita si na to nepotrpěla a mně to taky docela lezlo na nervy – na pohled krásné jablko, ale s červem uvnitř.
Yro po nás chtěl, abychom poklekly, jenže my prokazujeme úctu pouze bohům a já navíc královně, on nebyl ani jedním. Strážci se po nás vrhli a chtěli nás k tomu přinutit. Bránily jsme se a dokonce jsme jim ušetřily život, zatímco král pořád klidně seděl a pozoroval každý náš pohyb. Když se vojáci chtěli zvednout, Redd je zastavil.
„Dost! Můj pane,“ poklekl před ním, „omluv jejich chování. Jsou z daleka a neznají naše mravy.“
„V každé zemi je zvykem sklonit se před vládcem!“ zahřímal Yro a musela jsem uznat, že přinejmenším jeho zvučný hlas by úctu zasloužil.
„V naší zemi je zvykem, že se muži klaní ženám,“ protestovala Kaileen.
„Mluvíš s vládcem! Neklaním se královnám, neskloním se před nějakou běhnou!“
Chtěl sice pokračovat, ale dýka mu proletěla nad hlavou a zabodla se do trůnu i s honosnou korunou.
„Ještě slovo a králem jsi býval!“ zuřila. „Vy stůjte!“ obořila se na stráže, protože jsem jí okamžitě podala svoji zbraň a ona byla připravená znova hodit. „Nebo jste krále měli a budete muset korunovat nového! Přijely jsme vám pomoct. Po cestě jsme narazily na Horns, ve vaší zemi, která zřejmě skrývá dva největší nepřátele královny, jsme jen my dvě unikly z vesnice, která jinak celá lehla popelem a zase tam na nás někdo útočil a vy nám takhle poděkujete?! Tak to ne, pánové! Možná tady teď padneme, ale většina z vás půjde s námi. A král jako první, jak se sluší,“ zlobila se.
Stoupla jsem si zády k ní a připravila se na útok. Strážci nás sice obstoupili, ale zůstali na svých místech a více se nepřibližovali.
„Přestaňte! To stačí! Přece se hned nemusíme hádat. Schovejte zbraně,“ přikázal Redd svým mužům. „Vy také,“ obrátil se na nás.
„Nám nemůžeš velet,“ upozornila Kaileen.
„Prosím.“
„To je jiná,“ přikývla.
Zastrčila jsem meč, Kaileen mi vrátila dýku a čekaly jsme, co bude dál. Slova se ujal Redd a konečně nás králi představil.
„Posílá je moje sestra Soy. Vidíš? Měly s sebou její průvodní listinu. Přijely nám pomoci. Dovol, abych vás seznámil, to je Lee,“ ukázal, „a Kaileen.“
„Kaileen? Ty čekáš pomoc od Kaileen? Hlupáku! Copak jsi o ní neslyšel? Je horší než sama Corita, ona ji stvořila, ona ji vychovala a naučila vraždit! Ta nám oběma pomůže jedině do hrobu,“ vynadal mu Yro.
„Mýlíš se, kdyby byla horší, nesrazila by ti jen korunu,“ bránila jsem ji.
„Nech je, alespoň jsme se pokusily. Když pomoc nechce, tím lépe. Nemusíme zde ztrácet čas,“ chtěla odejít.
„Jakou pomoc?“ ozval se jemný ženský hlas a do sálu vstoupila velmi mladá, určitě ještě ne plnoletá, rusovláska. „Jsem princezna Katherine. Řekne mi někdo, oč se zde přete?“
„Zdravíme tě, Katherine. Jsem Lee, to je Kaileen. Přijely jsme z Pealu, země královny Cority. Posílá nás Soy, Reddova sestra, abychom vám pomohly. Přišly jsme vás ochránit a najít zrádce, kterým je nejspíš někdo z vašich blízkých poddaných,“ odpověděla jsem jí.
„Proč tedy ten křik?“ podivila se.
„Místo vděku na nás váš otec poslal stráže,“ osvětlila jsem.
„Je to pravda, otče?“
„Nechtěly prokázat úctu. Dokonce požadovaly, abych já, král, klečel před nimi! Katherine, nepleť se do těchto záležitostí. Jsou věci, kterým nemůžeš rozumět.“
„Pak se je musím snažit pochopit,“ namítla Katherine a otočila se k nám. „Můj učitel praví: pokora jest ctností dobrých lidí.“
„Ale nikoli bojovníků,“ odrazila ji Kaileen. „Nevidím důvod, proč bychom zde měly déle zůstávat. Děkujeme za nocleh,“ pravila k Reddovi, „zajdeme si pro koně a odjedeme.“
„To ne, zůstaňte. Nějak se snad dohodneme,“ snažil se nás zdržet a pohledem vyhledal krále.
„Nemohu připustit výjimky, to snad chápete?“ promluvil Yro už poněkud klidněji. „Když vám se dostane výsady, budou ji chtít i ostatní. To se nesmí stát. Kde by pak byl můj majestát?“
„Klanět se dovedou i zrádci. K čemu ti taková falešná úcta je, zachrání ti snad život?“
Král zpozorněl a chvíli nad mými slovy přemýšlel.
„Dobrá tedy. Pak se mnou však nesmíte mluvit. Budete ke mně promlouvat pouze Reddovými ústy. Tak bude zachována má vážnost i vaše hrdost. Souhlasíte?“ navrhl.
„Platí,“ potvrdila Kaileen za obě. „Redde, můžeš mi podat moji dýku? Korunu nechci, tu si nechte,“ ušklíbla se.
„Kde máme začít? Máš nějaký plán?“ zajímala se, když jsme odcházeli ze sálu.
„Ne,“ odvětil Redd. „Dokonce nemám ani podezření. Zdá se mi, že divně se chovají všichni. Těžko říct, kdo z nich by mohl mít největší zájem na králově smrti. Pak ale stejně zůstane princezna, která po něm převezme vládu nad zemí.“
„Možná ji chtějí donutit vdát se. Slyšely jsme o sousedním vládci, připadá v úvahu pro sňatek s Katherine, ovšem ona ho odmítá a dokud ji Yro podporuje, svatba nebude. Bez něj ji mohou lépe ovládat,“ nadnesla jsem.
„Hm,“ užasle přikývl Redd, „jste dobře informovány. Ale že by celá rada byla spolčená? To si nemyslím. Panu Orrinovi věřím, je to můj dlouholetý přítel. Bojovali jsme spolu v mnoha bitvách, než ho král povýšil do šlechtického stavu a povolal jej k sobě jako rádce.“
„I rádce může být zrádce.“
„Nedívej se na to takhle. Všechno není jednoduché, jsou zde i složitější vazby,“ odporoval.
„Nejlepší asi bude, když nám o vašich pánech něco povíš. Je tady místo, kde budeme moci v klidu hovořit?“ zeptala se Kaileen.
„V podstatě ne. Všude jsou buď zbrojnoši nebo sluhové. Jedině bychom si mohli vyjet ven, ale v této situaci jistě chápete, že to v mém případě není možné. Musím být přítomen zde, kdyby snad opět k něčemu došlo.“
„Tímto tempem se nikam nedostaneme,“ zakroutila hlavou. „Nevíme, co máme hledat, natož pak kde začít. Uděláme to po svém – nalákáme je na sebe. Budeme se potulovat kolem a když na ně narazíme, odstraníme je.“
„U nás je zabíjení trestné,“ upozornil Redd.
„U nás také,“ usmála se, „právě proto ti to říkám. Chci pro sebe a pro Lee povolení. Počkáme, až zase někoho chytí, zavedou nás do jejich skrýše a tam je pobijeme. Postupně je oslabíme natolik, že nás budou muset napadnout. Nevyhrožovali teď někomu z vás? Potřebujeme se něčeho držet.“
„O nikom nevím,“ pokrčil rameny. „Dál na východ žije Antonio, blízký Yrův přítel. Možná byste měly začít u něj. Řekne vám víc, protože má zprávy přímo od vládce. Ovšem za čtyři dny se bude konat oslava, byl bych rád, kdybyste do té doby zůstaly a pomohly mi postarat se o bezpečnost šlechticů.“
„To bychom mohly, co ty na to? Alespoň se ti trochu zahojí to seknutí,“ navrhla jsem.
„Hm, nejsem proti,“ souhlasila, „není kam spěchat. Oslava je výborná příležitost pro útok, jistě se někdo pokusí králi opět uškodit.“
„Spravím o tom panovníka. Snad jej za tu dobu přesvědčíme, že vám může věřit,“ nadšeně se usmíval Redd, společné geny se Soy se nedaly popřít. „Bude-li souhlasit, abyste poté navštívily jeho přítele, vyhotoví pro vás dokument, jímž se Antoniovi prokážete.“
„Pokud ne, náš pobyt zde končí,“ upřesnila Kaileen.
„Domluveno,“ přijal velitel. „Zatím se zde nepotulujte, počkejte na mne v pokoji, později vás po celém sídle provedu. Najdete cestu samy nebo s vámi mám někoho poslat?“
„Bez problémů. Jen jdi, o nás se neboj,“ odmítla jsem, pamatovat si cestu k bezpečnému místu bylo základem přežití venku, obě jsme byly naučené sledovat trasu, po níž se pohybujeme.
Byly jsme spolu v pokoji dlouho samy. Jak jinak – byl honosně zařízený, nejvíc mě ale naštval obraz krále, který na nás civěl u pravé zdi přímo nad krbem. Kaileen se na něj taky dívala všelijak a když jsme si vyměnily pár jasných pohledů, svorně jsme se zvedly, svěsily obraz a otočily ho, abychom nemusely hledět na krále krasomila. Hned bylo v pokoji lépe.
Posadila jsem se na měkkou pohovku, ale necítila jsem se moc dobře. Všechno bylo tak pečlivě uklizeno, skoro jsem se bála, abych něco nezašpinila. Čas se pomalu vlekl a když konečně vstoupil Redd, stalo se přesně to, co jsme předpokládaly. Yro nám nevěřil, rozhodně ho nemohla přesvědčit ozbrojená Kaileen, kterou chuť do boje téměř nikdy neopouštěla, a nemohla jsem to dokázat ani já, když jsem jí po prvním útoku podala svou dýku.
„Snažil jsem se pro vás vyjednat lepší podmínky,“ omlouval se Redd, sdělil nám totiž, že se můžeme pohybovat volně, ovšem pouze v doprovodu stráží, „zbraně si smíte ponechat, ale nedoporučoval bych vám, abyste je používaly.“
„Nic jiného jsem nečekala,“ supěla Kaileen. „Smíme jít kamkoliv, dělat cokoliv,“ nesouhlasně zakroutila hlavou. „Jak dlouho, myslíš, nechám tvé zbrojnoše naživu?“
„Vím, že se ti to nelíbí, Soy ti věřila, přece jsi musela počítat…“
„Nech ji,“ zarazila jsem ho, „ona to zvládne. Pojďme se projít, měl bys nám to tady ukázat. Pokud máš nějaký nákres, jak to tu vypadá, sem s ním.“
„Nemohu vám prozradit, kde jsou tajné chodby,“ vysvětlil.
„Samozřejmě. Plány bez těch chodeb nemáš?“
„Bohužel,“ pokrčil rameny.
„Nevadí,“ promluvila Kaileen, „prostě to projdeme víckrát. Rozuměj, pokud se tu během oslav něco stane, byly bychom v nevýhodě. Nevěřím, že útočníci toto sídlo neznají.“
„Jsem téhož názoru,“ přikývl. „Budu se vám věnovat, jak to bude možné a vzhledem k tomu, že právě teď můj pán považuje za největší riziko vás, dostal jsem vás osobně na starosti. Sice ne sám, ale pokud se něco vážného nestane, budu pořád při vás, lépe se poznáme a na potíže budeme moci reagovat společně.“
„Není nutné více se poznávat,“ protestovala Kaileen.
„Jak chceš,“ ustoupil Redd, „jen jsem myslel, že není třeba říkat, že mi můžete zcela důvěřovat, doufal jsem, že budete mít příležitost to zjistit. Hlavně ty, Kaileen. Nemáš-li zájem, nemusíme o ničem takovém mluvit. Měla bys vědět, že znám tvou pověst, vím, co se o tvé rase říká, neodsuzuji tě za to, kým jsi, neodsoudil jsem ani muže, který sem kdysi dávno přišel, taky se o něm nepovídalo nic hezkého…“
„Muž?“ zpozorněla. „Jako já?“
„Ano, Lonshi. Ale nebudeš to mít snadné, už léta žije s…“
„Co si myslíš?!“ vyskočila. „Vraha celé vesnice mám odměnit svým tělem?!“ řvala na něj, přičemž ale on neměl ponětí, o co jde mezi ní a Ronym, nemohl tušit, že jí nejde o svazek, nýbrž o pomstu.
„Kaileen, nechej ho,“ držela jsem ji, „on za to přece nemůže. Nejdřív to vyřídíme tady, splníme slib a pak se spolu postaráme o Ronyho.“
„Dobře,“ ustoupila a pokusila se o novou dohodu s Reddem. „My ti pomůžeme, ať to stojí cokoliv a ty mi pak ukážeš, kde ten muž žije.“
„Ublížíš mu,“ dovtípil se.
„Tak to chodí, je to právo silnějšího, zákon přírody,“ mluvila nenávistně, sotva se udržela, ale bylo v ní ještě něco. Vždy milovala boj, sílila s každou kapkou krve, jenže to, co jsem z ní cítila teď, se nedalo popsat, zpoloviny by to možná vystihla vášeň.
„Snad abychom šli,“ přerušila jsem výměnu názorů.
„Co tvoje noha, Kaileen?“ napadlo Redda.
„O mě se nestarej, nic to není,“ mávla rukou.
Kulhala, ale zpočátku jí to nijak výrazně nevadilo. Prošli jsme všechny tři patra zámku i točitá schodiště do věží, ke konci jsem Kaileen podpírala, krev začala prosakovat obvazem. Prohlídku nádvoří a zahrady jsme nechali na později, potřebovala odpočívat. Redd nás doprovodil na pokoj, ke dveřím se opět postavila hlídka.
„Viděla jsi těch místností?“ položila jsem Kaileen na postel. „A těch chodeb, vůbec si nepamatuju, kudy jsme sem přišli.“
„Hm, viděla. Tolik zbytečného přepychu,“ kroutila hlavou. „Do oslavy máme jediný úkol – zorientovat se tady. Jinak jsme v koncích. Možná by nám pomohla Narat, několikrát nás vedla,“ přemýšlela.
„Ona těžko,“ přiznala jsem celou událost v Coritině komnatě. „Řekla, že žádné z nás pomáhat nebude.“
„No, jsi na řadě. Požádej Iss, jsi její miláček, ona se postará.“
„Neřekla bych,“ naznačila jsem.
„Copak jsi stihla rozzlobit i ji?“ smála se.
„Ne,“ odpověděla jsem váhavě, „ale Narat ji vyzvala k souboji.“
„Že mě to nenapadlo,“ plácla se do čela, „říkala jsem si, proč nás od té doby nepotkalo nic dobrého. Tušíš vůbec, jak dlouho zápas bohů může trvat?! Ty jsi úkaz,“ kapitulovala, zahnala zlost.
„Já vím.“
Přemýšlela jsem, jak si lépe zapamatovat, kudy se kam dostanu, ale žádný zlepšovák mě nenapadl. Odpočívaly jsme mlčky, dokud se neozvalo zaklepání a po něm se objevil Redd.
„Všechno v pořádku?“
„Ano, ale máme hlad,“ upozornila jsem.
„Počítal jsem s tím, už jsem to zařídil, sluha brzy přinese jídlo. Jak se cítíš, Kaileen?“
„Dobře.“
„Mohly byste jít se mnou, až se najíte? Rád bych znal tvůj názor, ty se ve zbraních vyznáš, projela jsi kus světa, máš zkušenosti s různými způsoby zabíjení…“
„Nemusíš pokračovat,“ přerušila ho, „půjdeme hned, chceš-li. Já hlad nemám a Lee taky ještě vydrží.“
„No ale…“
„Výborně,“ usmál se a otevřel dveře.
„Ty se tváříš,“ dobírala si mě.
„Divíš se?“
„Konečně jsem přišla na to, čím tě potrestat,“ smála se. „Nebuď mrzutá, několik dní budeš mít jídla dostatek.“
„Zahrnu tě lahůdkami, které ani nestačíš sníst,“ přidal se Redd.
„To bych se divila,“ přisadila si Kaileen.
„Naděláš. Ty máš chuť k boji, já k jídlu, no. Raději mi řekněte, kam jdeme,“ změnila jsem téma.
„Přijeli kejklíři,“ objasnil Redd. „Král jim vyčlenil prostor, kde mohou zkoušet své triky, ovšem některé se mi nelíbí, nepřipadají mi bezpečné,“ vysvětlil.
V oddělené části nádvoří jsme uviděli různé akrobaty, klauny, tanečníky, dokonce to vypadalo na vystoupení s ohněm.
„Tak to ne,“ vyprskla Kaileen, „můžeš-li, zakaž to. Hned,“ ukázala na skupinku paličů. „Na to jsi snad můj názor nepotřeboval? Jen s tou holí nadělají pěkný zmatek, o zbytku ti určitě nemusím povídat.“
„Stráž!“ zavelel Redd. „Jděte a seberte jim ty zbraně, ať to tady víckrát nevidím.“
„To nejsou zbraně,“ namítl mladý blonďák, přestal cvičit a přešel k nám. „Hole i řetězy nám slouží k tanci, když padne tma, zapálíme je, každému se to líbí.“
„Mně taky,“ přikývla jsem, on se usmál a upřel na mě klidné modré oči. „Je to neškodné, jen ohnivé divadlo, nikomu to neublíží.“
„Divadlo?!“ rozčílila se Kaileen, vytrhla mu hůl z ruky, první úder věnovala mně, dalších několik mladíkovi. „Jestli to tady ještě uvidím, nepřej si vědět, co dokáží řetězy!“ vyhrožovala mu a hůl hodila přímo na něj, stihl jen zvednout ruce, aby se trochu chránil. „Vstávej!“ chytila mě a nešetrně vytáhla.
„Nech mě!“ praštila jsem ji a šla pomoct blonďákovi.
„Mluv se mnou, jak náleží!“ zastavila mě.
„Tak mě nebij!“ vytrhla jsem se jí.
Většinu času jsme trávily s Reddem neustálým opakováním systému královského sídla, včetně sklepení, vězení, stájí i kamenitých cestiček bohatě rozkvetlé zahrady. Ostatní volné chvíle jsem věnovala Martinovi, protože narozdíl od Kaileen on se mnou mluvil, dokázal zbraně využít k lepším věcem než ona, seznámil mě s ostatními z družiny a tajně mě učil zacházet s holí i řetězy. Pohyboval se lehce, připadlo mi, že slyší hudbu a podle ní tančí.
Některým to bylo proti srsti. Kaileen evidentně uvítala přítomnost okolních šlechticů, kteří se začínali do sídla sjíždět, a přímo se vyžívala, když s bandou vojáků v zájmu bezpečnosti prohledala stany a sebrali vše, co se zbraním podobalo. Několik mužů s námi nechali, aby nás hlídali. Nestihla jsem se tedy mnoho naučit, zato jsme s Martinem našli způsob, jak se jim ztratit, v zahradě jsme si mohli nerušeně povídat. Zdálo se, že nezůstane jen u toho, dával mi dost prostoru, jeho objetí nebylo tak silné, svobodu beroucí a dusivé, jak mi dříve vždy připadalo. Přípravy však vrcholily, raději jsme se třetí den domluvili, že se sejdeme po setmění na stejném místě.
Kaileen za těch pár dní kupodivu přilnula k Reddovi, možná jí připomínal otce, ovšem zrovna ten třetí den se opět věnovala mně, i když se pořád zlobila. Dalo mi zabrat, než jsem se jí ztratila, u té schůzky jsem ji nepotřebovala. Stejně jsem ale pochybovala, že jsem jí utekla na dlouho.
„Slyšel jsi to?!“ vyprostila jsem se z Martinova objetí.
„Klid, to jsou ptáci. V zahradách je to přece běžné,“ pohladil mě. „Neboj se, ochráním tě.“
„To nepotřebuju,“ namíchl mě.
„Někdy jsi jako ta zuřivá žena, Kaileen. Mluvila se mnou, prý spolu trávíme příliš mnoho času,“ stěžoval si. „Kdo to vůbec je? Nevypadá, jako tvoje sestra.“
„Ano, sestra,“ moc jsem nelhala. „Nezlob se, kdybys zažil co ona…“
„Už se o ní nebavme,“ přitiskl se.
„Dobrý nápad,“ ozvala se Kaileen. „Seber se a jdi spát, máme tady práci, neměla by ses rozptylovat.“
„Toto přece nikomu nevadí,“ namítla jsem.
„Mně to vadí! Nevychovala jsem tě, aby ses spustila s takovým…“
„Jakým?!“ vyskočil Martin.
„Pomalu,“ zastavila ho hrotem meče. „A ty běž! Nebo to dokončím,“ kývla na mě.
„Uvidíme se zítra,“ loučila jsem se s ním.
„Nepochybně,“ potvrdila Kaileen. „Dotkni se jí a vyzkouším si na tobě pár nových triků. Jasné?“ varovala ho.
„Jasné,“ přikývl neochotně a nechal nás odejít.
„Neměla jsi to dělat, jsem už dospělá, mohu se stýkat, s kým chci,“ vyčítala jsem jí, když zavřela dveře našeho pokoje.
„Nemůžeš si dělat, co se ti zlíbí, máš tu práci a dokud ji nedokončíš, nebudeš myslet na nic jiného než na úkol,“ odpověděla rozhodně.
„Já ale potřebuji…“
„Co?“ vyštěkla. „Vždy jsem ti dala, co jsi potřebovala. Kolikrát jsem se musela zapřít, abych ti vyšla vstříc, copak ti to nestačí? Co můžeš chtít od chlapa, kterého sotva znáš?“
„Co bys řekla?“ zlobila jsem se, že mě nechápe.
„Nechceš mi tvrdit, že jsi jako jedna z těch ostatních venku, z nichž si i ty každý den vybíráš, kdo bude žít a koho zabiješ?“ Nevěděla jsem, co jí na to odpovědět. Jak reagovat, aby mi rozuměla? „Tak co bude? Jsi jako Lany? Chceš to, zač ona obětovala celou naši vesnici, zač jsi ji i ty odsoudila, zač jsi uzavřela dohodu s Coritou? Ano? To chceš?!“
„On je jiný, Kaileen.“
„To ano, je jiný,“ přikývla pohrdavě. „Myslí, že lze rozdávat radost tím, co je určeno k zabíjení. Víš, kolik kostí lze holí zlámat? Jak dlouho můžeš krutě umírat, když se ti řetěz omotá kolem krku nebo hrudi? Víš snad, jak jednoduché je takovou smrt usnadnit? Nemáš o těch zbraních ani tušení.“
„Vždyť nikomu nechce ublížit, lidem se to bude líbit,“ přesvědčovala jsem ji.
„I kdyby, zaujme pozornost, všichni ho budou sledovat a my nestihneme zasáhnout, když během toho někdo zaútočí. Co sis myslela? Že to dělám pro své potěšení? Myslíš, že mě baví být ti neustále v patách?“
„Máš pravdu,“ uznala jsem, „proč ty bys to jinak dělala.“
„Raději bys měla jít spát,“ zkoušela se uklidnit. „Zítra jim předvedeme, k čemu zbraně doopravdy slouží a pokud ten tvůj umělec proti mně neobstojí, budeme mít večer o problém méně.“
„Ty ho chceš vyzvat? Proboha proč?“
„Vzpomeň si na dopis od Soy, on nás rozděluje, musíme se ho zbavit. Ty to zřejmě neuděláš, tedy to opět zůstane na mně jako už tisíckrát předtím, když ty jsi selhala.“
„Kaileen, nechej ho, prosím tě.“
Vrazila mi tak silnou ránu, kterou jsem nedokázala ustát, zastavil mě až roh postele a posléze zeď. Nemohla jsem uvěřit, když jsem si sáhla na roztržený ret a zírala na krev, která mi utkvěla na prstech. Stála nade mnou rozzuřená, až jsem se divila, že mi nepřidala.
„Příště si vyber někoho, za koho nebudeš muset škemrat, k tomu jsem tě necvičila. A pamatuj si, než bych tě obětovala někomu takovému, raději tě předhodím Coritě, v jejích službách bys alespoň zesílila. Zvedni se a jdi spát, nebo ti ukážu, kolik ještě sneseš.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
