|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Ómalóra-6 ::
 Annún |
publikováno: 22.06.2009, 5:58
|
A máme tu další díl příběhu, i když opět poněkud ponurý.
Mëllinda se seznámila s elfským léčitelem, kterého přijala za přítele a na chvíli po cítila elfskou dobrosrdečnost.
Jak dlouho vydrží její radost z volnosti?
Co nového se přihodí?
Co Mëllinda po odjezdu léčitele zjistí?
Proč třetí rána osudu?
Kdo se vrátí do Werdenu?
Jaká zlá věc se uděje tentokrát?
Kolik strastí musí Mëllinda prožít, než nalezne svůj pravý osud?
Čtete a dovíte se to. |
| |
|
|
VI. - Třetí rána osudu.
Ráno bylo poněkud pochmurné a nebe potažené šedí, neboť k rozbřesku se přihnala bouřka a všechno zkropila vlahým lijákem. Ve vzduchu byla cítit svěžest a čistota dešťové vody a také vůně čerstvě pokosené trávy z nedalekých luk. Na listech stromů se třpytily kapičky a na návsi se po dešti objevily velké louže, které se pomalu vpíjely do země.
Tvrz ožila čilým ruchem, protože služebnictvu skončil den volna, a tak se vrátili ke svým obvyklým povinnostem. Pacholci řezali a sekali dříví do zásoby, nosili ho ke krbům v pokojích a taky do kuchyně ke kamnům a k peci. Služebné smejčily, přenášely sem a tam vázy, lavory a další různé předměty. Kuchařka se svými pomocníky připravovala snídani pro svou paní a jejího tajemného hosta, na něhož byli všichni zvědaví.
Mëllinda se s Ewerionem sešla u snídaně. Zvesela ho pozdravila a oba se usadili ke stolu. Elfka na služebné mluvila lidskou řečí, ale se svým hostem konverzovala výhradně elfsky. Mělo to výhodu, protože nikdo ze zaměstnanců nerozuměl, co si vlastně povídají, a tak alespoň nemuseli šeptat a bavili se naprosto přirozeně. Po snídani nechala Mëllinda ještě zabalit pro Eweriona trochu jídla na cestu. Doprovodila ho do stáje, kde si vyzvedl svého bujného oře a vyvedl ho ven. Elf zašel ke kováři, poděkoval mu v lidské řeči za to, jak se postaral o jeho koně, což kováře velmi překvapilo, a dal mu lesklou zlatou minci za ochotu, kterou projevil. Thomas se uctivě poklonil, poděkoval za štědrost elfího pána a popřál mu šťastnou cestu. Elf se vřele pousmál a pokýval hlavou. Došel zpět k oři a elfce, která držela koně za uzdu a hladila ho sametové srsti. Předala mu otěže.
„Děkuji ti, vzácný příteli, za návštěvu, kterou jsi mě poctil. Tvá společnost byla báječná a vnesla do mého jinak nudného života trochu vzruchu."
„Bylo mi velkým potěšením, Mëllindo, a pamatuj, že dveře mého domu v Unquë Ehtelin jsou, a vždy budou, pro tebe otevřené dokořán. Ať se děje, co se děje, budeš vítána a požádáš-li o pomoc, bude ti poskytnuta."
„Vážím si tvé velkorysé nabídky, mistře, a budu ji mít neustále na paměti."
Vřele ho objala, jako by objímala svého dávno ztraceného bratra, a on ji.
„Sbohem, spanilá Mëllindo, měj se krásně. Ať jen slunce svítí na dny tvého žití."
„Sbohem, mistře Ewerione, ať tě provází bohové a dají ti navrátit se domů ve zdraví."[/]
Poté ji elf pustil z přátelského objetí a elegantně se vyšvihl na svého černého hřebce. Pobídl koně a vyrazil z vesnice Werden na jihozápad k hranicím s elfskou zemí. Mëllinda za ním hleděla a najednou na ni padl podivný smutek a stesk. Jen jeden den a večer stačil k tomu, aby ochutnala něco málo z elfské přívětivosti a dobrosrdečnosti a její srdce zatoužilo takto žít každý den, od teď až na věky. Být ve společnosti milujících vřelých bytostí a ne mezi lidmi, kteří ji sice mají rádi, ale nejsou z její krve. Jenže, co mohla dělat? Nic, protože osud jí určil jiné místo a to bylo bohužel zde. Smutně si povzdechla. Po jejím boku se náhle objevil léčitel Leonard.
„Jsi v pořádku, má paní?" otázal se starostlivě, když zahlédl její zarmoucený výraz.
„Ano, jen jsem se nad něčím zamyslela."
„Nejspíš nad tím, jaké by to bylo vrátit se ke svým lidem, že?"
„Ano, přesně tak." Přitakala Mëllinda. „Zdá se, že mi umíte číst myšlenky.“
Léčitel se mile pousmál.
„Ne, jen poznám, když je někdo smutný. Stýská se vám po elfech a vašem národu?"
Přikývla plavovlasou hlavou. „Víc, než jsem schopná připustit."
„Musí to být pro vás velice těžké, být odtržena od svého lidu, tradic a života."
„Och, mistře Leonarde, prosím nemluv o tom, nebo se ještě rozbrečím."
„Dobrá, ale smím být tak smělý a zeptat se, kdo byl ten vznešený elf?"
„Přítel, dobrý přítel. Mistr Ewerion, věhlasný léčitel z Údolí pramenů."
„Údolí pramenů?" Podivil se felčar. „O tom místě už jsem někdy slyšel, ale myslel jsem si, že jsou to jen pohádky. Není to elfské město, v němž žijí samí léčitelé a kde jsou vzácné léčivé prameny?" otázal se zvědavě.
„Přesně tak, Leonarde. Je to místo, kde si elfové léčí zraněná těla i duše."
„Ano, ano, přesně o tom místě jsem před lety četl, ale domníval jsem se, že je to jen pouhá legenda."
„Není to žádná pohádka, to mi můžeš věřit. Možná ho jednou spatříš na vlastní oči, mistře Leonarde."
„Ó kéž by, to by bylo mé velké přání." Povzdechl si zasněně léčitel. „Seznámit se s mocnými elfskými léčiteli a s jejich nesmírnými vědomostmi.
Mëllinda si opět povzdechla.
„Omluv mě, mistře Leonarde, že si s tebou nebudu dále povídat, ale mám ještě něco na práci." Podotkla Mëllinda.
„Samozřejmě, nebudu vás déle zdržovat, má paní."
Elfka se otočila a zamířila zpět do tvrze, kde se uchýlila do pracovny a ponořila se do velkého množství papírů, které potřebovaly vyřídit. Papírování, daně, objednávky, účty a další účetnické a úřednické věci, to všechno měla na starost. Když něco vyřídila, vzala papír a tužku a vrhla se na kontrolu zásob. Bylo zapotřebí spočítat, co chybí, co bude zapotřebí obstarat dřív než jiné věci. Pak s hospodyní provedla inventuru ve spíži, v chladírně, ve sklepě i v sýpce a když skončily, byl už pozdní podvečer a slunce se skrývalo za lesy porostlý obzor. Mëllinda povečeřela v liduprázdné a tiché jídelně. Po jídle se přesunula do knihovny a sedla si do pohodlného křesla, vzala si do rukou knihu a začetla se. Objednávky, které měla ještě udělat, si nechala na druhý den, protože tak rychle to nechvátalo a k tomu, teď večer by s listinami posla stejně neposílala. Přečetla si jednu kapitolu a odebrala se ke spánku. Podobné dny jako tento prožívala neustále.
* * * * * *
Každé ráno vstala, obešla celou ves, prohodila sem tam nějaké to slovo s vesničany, věnovala se papírování a záležitostem točících se kolem tvrze a k ní přilehlé vsi. Řešila drobné spory a půtky, jež někdy vznikaly mezi vesničany či sedláky. Čas utíkal a Mëllinda na sobě začala pozorovat určité symptomy, které naznačovaly jen jednu věc a to těhotenství. Zašla tedy za léčitelem, ten ji pečlivě prohlédl a zkonstatoval to, co již několik dní tušila. Byla opět v požehnaném stavu. Trochu se toho bála, ale zároveň měla radost, že na svět přivede nový život. Alespoň trocha světla v jejím pochmurném světě. Věděla, že se musí šetřit, a tak omezila papírování, vyhradila si pro něj vždy dvě hodiny odpoledne a chodila častěji na procházky, nebo vysedávala v zahradě za tvrzí. Teď, když tu nebyl Rindon, tak její těhotenství probíhalo v naprostém pořádku a hlavně v klidu, bez zbytečného stresu a hádek. Dá se říci, že si to užívala tak jako nikdy předtím. Plod v ní pěkně rostl a ona se hezky zakulacovala. Dva týdny před datem porodu už se spíš kolíbala jako kachna, na místo její obvyklé ladné chůze, ale jí to nevadilo. Byla spokojená a každý, kdo ji potkal, musel uznat, že jí to jako nastávající matce moc slušelo. Vypadala šťastně, pořád se usmívala, broukala si staré elfské ukolébavky a písničky.
* * * * * *
Tak přešla zima a na trůn nastoupilo jaro. Březen se ujal své vlády a Mëllinda v den jarního slunovratu přiváděla na svět krásné, zdravé dítě.
„Tlač, má paní, pořádně zatlač." Povzbuzoval Mëllindu léčitel Leonard a porodní bába ji držela za ruku a dodávala jí odvahu.
Mëllinda těžce, rychle oddychovala, tvář měla pobledlou a na čele se jí perlil studený pot.
„Já už nemohu, nemám sílu," zaúpěla bolestivě elfka.
Služka, co ji podepírala z druhé strany, Mëllindě otřela čelo vlhkou žínkou.
„To zvládnete, má paní. Jste silná a statečná. Jen se zhluboka nadechněte a pořádně zatlačte."
Elfka zafuněla námahou, a když přišel další bolestný stah, zaryla prsty rukou do matrace a z hrdla jí vyšel výkřik.
„Tlač, ještě, tlač. Už to bude."
Mëllinda dělala všechno, co bylo v jejích silách, ale měla pocit, že je to nekonečné. Dítě chtělo na svět, ale jí už docházela energie. Byla vysílená a zdálo se jí, že to nedokáže.
„Vidím hlavičku," pronesl s radostí v hlase léčitel. „Tak ještě párkrát pořádně zatlač, paní, a bude venku."
„Nemůžu, nejde to, nemám sílu," zasýpala vyčerpaně Mëllinda.
„To dokážeš, uvidíš. Tlač, má paní."
Elfka se několikrát rychle nadechla, zatnula zuby a při dalším stahu zatlačila.
„Výborně, paní, ještě trošičku."
„Uf, uh. Já vím,… já vím," vyrážela ze sebe při hlubokých nádeších. „Snažím se, ale klidně… si to… uf, můžeš… zkusit… sám, mistře. Pak… uf… se uvidí, co… budeš říkat. Aúú," zanaříkala Mëllinda při další silné kontrakci.
„Jen se nerozčiluj, paní a tlač." Uklidňoval ji. „Tlač!" přikázal jí.
Rodička se mohutně nadechla a při dalším stahu silně zatlačila div vysílením neomdlela. Dítě vyklouzlo z matčina lůna rovnou do nastavených rukou vesnického felčara. Pro Mëllindu to byla ohromná úleva a vyčerpaně se zhroutila na polštáře za svými zády.
„Zvládla jste to, má paní." Pochválila ji služebná a pohladila ji po zplihlých a zpocených vlasech.
Léčitel udělal potřebné úkony k přerušení spojení mezi matkou a novorozenětem a přestřihl pupeční šňůru. Pak vzal dítko za nožičky a pleskl ho přes zádíčka a zadeček, to aby nabralo dech. Jakmile to udělal, ozval se mocný dětský pláč. Když elfka uslyšela nářek svého potomka, spadl jí nevýslovně ohromný kámen ze srdce, neboť až do této chvíle měla trochu strach. Léčitel předal dítě dívce, která ho opatrně omyla vlažnou vodou a zabalila do čistě bílého plátna. Léčitel si očištěné dítko převzal a přistoupil k odpočívající rodičce. Měl ve tváři hrdý výraz a široký laskavý úsměv.
„Tady je tvé dítko, má paní," pronesl slavnostně a předal elfce malý, hýbající se, bílý uzlíček. „Je to krásná, zdravá holčička. Gratuluji ti, má paní."
Mëllinda si novorozeně přitáhla na svou hruď, v níž jí splašeně bilo srdce od prožité námahy. Podívala se na drobnou vrásčitou oválnou tvářičku a věděla, že všechny ty útrapy za to stály. Držela v náruči svou dceru. Sice vlasy měla ostře rudé po otci, ale jinak u ní zvítězily elfské geny její matky a pyšnila se malými kouzelně špičatými oušky. Mëllinda byla nesmírně šťastná a zároveň velmi unavená. Takže nakonec právě narozené dítě i jeho matka usnuly.
Byla tak oslabená, že když se probrala z posilujícího spánku, vůbec si neuvědomovala, že během té doby s ní bylo manipulováno. Protože byla oblečená do nočního úboru a ležela v čistě povlečené posteli a vedle lože, na dosah ruky stála vyřezávaná kolébka a v ní nerušeně oddychovala její krásná holčička. Přisunula se blíž k okraji postele, nadzvedla se na loktu, natáhla druhou ruku a opatrně naklonila kolíbku k sobě a kochala se pohledem na růžovoučké stvoření s rusými vlásky. Rindona nesnášela a od srdce nenáviděla, ale tohle kouzelné dítko milovala od první chvíle, kdy zjistila, že ho nosí pod srdcem. Pousmála se, když viděla, jak dceruška v malých pěstičkách žmoulá okraj své přikrývky a pohybovala pusinkou, jako by něco chtěla říci. Mëllinda se něžně usmívala a prstem lehce pohladila hebounkou tvářičku malé elfí dívenky.
„Je stejně krásná jako vy, má paní." Pronesl laskavě tichý mužský hlas.
„Ne, Leonarde, je krásnější než já." Odvětila a podívala se na léčitele, který právě vstoupil do její ložnice.
„Jak ti je, paní?"
„Nyní už dobře. Jsem sice ještě hodně unavená, ale cítím se šťastná."
Léčitel přistoupil k ní a posadil se na postranici.
„To vám věřím. Taková krásná dcerka by každého udělala šťastným. Už jste přemýšlela nad tím, jaké jméno dáte své dceři?"
„Ano, bude se jmenovat Eilian. To znamená v elfském jazyce duha."
„Duha - Eilian, to je opravdu hezké jméno." Muž se podíval na miminko v kolébce a usmál se. „Vítej mezi námi, Eilian."
Miminko se neklidně zavrtělo a zabroukalo, jako by chtělo odpovědět na pozdrav, ale ze spánku se neprobudilo.
* * * * * *
O tři měsíce později.
Rudovlasý muž ještě s několika chlapy vjeli na koních do vsi. Sesedl a předal svého oře jednomu z mužů, aby ho nechal ustájit a vydal se rovnou do krčmy ‚U kokrháče´. Vstoupil do nálevny, přešel poloprázdnou místností, posadil se k otlučenému stolu a udeřil otevřenou dlaní do poškrábané borové desky.
„Hej, hospodský, natoč mi tuplák dobrého zlatavého moku. Mám žízeň jako vyschlá studna." Zahalekal chraplavým hlasem na celou hospodu.
Krčmář neváhal a ihned načepoval pivo dle přání hosta. Rychle donesl objednávku ryšavému muži a postavil tuplák před něj. Chlap se chopil ucha džbánu, přiložil si ho k ústům a několika mocnými hlty vyprázdnil tuplák, že v něm nezbyla ani kapička. Položil džbán na stůl a rukou si otřel bílou pěnu, která mu ulpěla na rudých vousech, jež mu pokrývaly tvář a kůži pod nosem.
„Ještě jednou, vašnosto?" Otázal se krčmář hosta, když viděl, jak v něm pivo zahučelo.
Muž si pěkně od plic říhnul. „Jo, ještě jednu rundu, Greigu."
„Vy mě račte znát, pane?" podivil se hostinský.
„Jakpak bych tě neznal, když jsem byl vždy tvým pravidelným zákazníkem, než jsem byl povolán k armádě. Což pak mě nepoznáváš?"
Krčmář se pozorně zahleděl do cizincova zarostlého obličeje a náhle mu oči rozjasnilo poznání.
„U všech svatých. Pán Rindon?! Vy už jste se vrátil, pane?"
„Nu, jak vidíš, bůh války si mě k sobě nepovolal, a tak jsem tu. Proto nelelkuj a přines další tuplák."
„Samozřejmě, pane. A jinak vítejte zpět."
„Dobrá, dobrá a teď to pivo."
Krčmář zaběhl za výčep a urychleně natočil nový tuplák. Kývl hlavou na černovlasé děvče s velmi bujným poprsím, které stálo opodál a utíralo zatím neobsazené stoly.
„Desiré, pojď sem!" Zavolal, když se zdálo, že děvečka nereaguje na jeho významný pohled.
„No jo, už se ženu," odsekla s teatrálním povzdechem holka a přišourala se houpavou chůzí k výčepu.
„Hlavně se tou rychlostí nepřetrhni." Odtušil ironicky krčmář.
„Co mám udělat?" zaznělo z dívčích úst dost otráveně.
„Tady," podal jí tuplák s bílou čepicí od pěny. „Zanes to támhle k tomu stolu." Odvětil a poukázal na muže s rusými vlasy. „Je to pro pána Rindona."
Děvče náhle ožilo a v očích mu zajiskřilo.
„Pro pána Rindona? Proč jste to neřekl hned, Greigu."
Krčmářova pomocnice v cuku letu popadla tuplák a zamířila k onomu muži. Nechvátala a nesla se jako primadona. Ladně pokládala nohu před nohu v lehce houpavé chůzi, která rozvlnila její dlouhou nabranou sukni a zvýrazňovala vrtivý pohyb jejích boků. Došla až k němu, zářivě se usmála, postavila džbán na stůl a zašvitořila sladkým hláskem.
„Vítej doma, Dony." Oslovila ho poněkud familiérně.
Naklonila se a umožnila mu pořádný výhled na svoje bujné poprsí kypící z upnutého živůtku.
„Jsem moc ráda, že si se vrátil, živý a zdravý," zašvitořila a udělala žadonivý psí pohled a našpulila pusu s plnými rudými rty. „Moc si mi chyběl, Dony."
Rindon natáhl ruku, chytil ji za šíji a přitáhl si dívčin obličej blíž ke svému a majetnicky začal plenit její ústa. Černovláska jen toužebně zavzdychala a polibek mu náruživě oplácela. Pak ji objal paží kolem pasu a posadil si ji na svůj široký klín.
„Vůbec si se nezměnila, Desiré." Zachraptěl vzrušením zastřeným hlasem.
„Za to ty ano, Dony. Jsi zarostlý," přejela mu prsty po hustém plnovousu. „A vypadáš hrozně zanedbaně. Potřeboval by si milující péči své věrné ctitelky."
„Ty bys mi ji poskytla?" pozvedl tázavě obočí Rindon.
Dívka se laškovně uculila.
„Samozřejmě a moc ráda," koketně zamrkala dlouhými černými řasami a znovu našpulila pusu. „Chceš-li, můj milý, připravím ti horkou koupel, celého tě vydrhnu od prstů na nohách až po uši a ještě ti dám příjemnou masáž." Vábila ho do své náruče a hlavně do svého pokoje v podkoroví hospody.
„To zní velmi lákavě, drahoušku, ale nejdřív musím navštívit svůj dům."
„Pch," odfrkla si nežensky. „Co tam budeš dělat?" zatvářila se uraženě černovláska. „Stýská se ti snad po té kostnaté studené elfce? Ona ti přece dobrovolně nedá to, co ti mohu nabídnout já. Nepozve tě do své postele, ale já ano a to moc ráda." Vypjala obdařenou hruď, aby mu důrazně ukázala své přednosti, kterými se pyšnila.
Rindon neodolal a políbil vršek jednoho jejího ňadra. Desiré se zavrtěla a přiblížila mu k obličeji své vyvinuté poprsí ještě blíž.
„Tohle u toho studeného elfského čumáku nenajdeš."
„Vím, maličká, jsem si toho plně vědom a tvé zbožňující přízně si cením."
„Tak nechoď domů, Rindone, zůstaň a já ti dám ochutnat slast, co ti jistě v armádě chyběla."
Smyslně se na něho podívala a otřela se mu ňadry o hruď.
„Jsi pěkná ďáblice, Desiré." Řekl zastřeným hlasem.
„To si piš, Dony." Prohlásila a prohnaně se usmála.
„Zůstal bych, ale povinnost mi velí přivítat se napřed se svou ženou a teprve pak navštívit lože své milenky."
Černovláska se zatvářila dotčeně.
„Proč se jí už konečně nezbavíš? Co na té cizácké flundře vidíš? Vždyť je to jen hloupá elfka." Rozhořčeně se čílila Desiré. „Vůbec si tě nezaslouží. Jsi pro ni příliš dobrý. Já bych ti byla lepší ženou, než je ti ona." Pronesla naštvaně dívka.
„Dost, Desiré!" napomenul ji Rindon a zamračil se. „O mé manželství se nestarej a buď ráda, že si mou milenkou. Nedělej potíže, nebo bych si taky mohl najít jinou." Pohrozil jí rozchodem.
„Pch, pch, nevyhrožuj." Odsekla povýšeně. „Lepší milenku než jsem já, bys v téhle bohem zapomenuté vesnici stejně nenašel." Pronesla sebevědomě černovláska, pohodila hlavou s antracitovou hřívou a vstala z jeho klínu.
„Nebuď uražená, Desiré, jen se doma ukážu, udělám menší pozdvižení a přijdu sem za tebou."
Dívka si uraženě odfrkla. „Jen si jdi." Už se chtěla otočit a odkráčet, když si na něco vzpomněla. Podívala se na svého milence a řekla jakoby mimochodem. „Jo, málem bych ti zapomněla pogratulovat."
„K čemu?" odtušil Rindon nechápavě.
„K dítěti."
„COŽE?"
„Ty to nevíš?" podivila se s hraným údivem Desiré. „Copak tvá milovaná elfí ženuška ti nenapsala tu šťastnou novinu?" Znělo to skoro výsměšně, cítila škodolibé zadostiučinění, když zahlédla Rindonův udivený výraz.
Rindon v mžiku vyskočil ze židle a popadl dívku za ramena a pořádně s ní zatřásl.
„O čem tu to ksakru mluvíš?" otázal se rozčíleně.
Najednou jí její prostořekost moc směšná nepřišla. Vyděšeně hleděla na rudovlasého muže před sebou.
„Tak odpovíš mi?" zahřímal pán Werdenu.
„Paní Mëllinda před třemi měsíci porodila dítě. Je z tebe hrdý otec, Rindone."
„Děláš si ze mě blázny?" osopil se na ni.
„Ne, myslím to vážně, klidně se zeptej léčitele, byl u toho. Zdáš se být velmi překvapený. Je mi líto, že si to nevěděl, ale vidíš, jaká je? Zatajila ti narození dítěte, to bych já nikdy neudělala." Nahodila spokojený výraz, když viděla, jak se Rindon na její novinku zlobně zašklebil. „Bůh ví, zda je ten harant vůbec tvůj, můj milovaný. Možná ho má s někým jiným, proto ti to neřekla." Dodala provokativně.
Rindon pustil její ramena a v jeho očích se blýskala zlost.
„Říkáš, že má dítě?"
„Ano."
„Tak na to se podívám," zahřměl naštvaným hlasem.
Hodil na stůl pár mincí, obešel Desiré, opustil krčmu a vykráčel do podvečerního šera. Černovláska si spokojeně promnula ruce, neboť věděla, že se Rindon doma zase pořádně pohádá se svou ženou a pak přijde za ní, aby ho utěšila a uklidnila, tak jako vždycky.
Rindon nejdřív zamířil k domu léčitele Leonarda, aby se přesvědčil, zda mu jeho věrná milenka nelhala. Stanul před prostým stavením a mocně zabušil na vchodové dveře. Nic se nedělo, a tak zabušil znovu.
„Už jdu, už jdu." Ozvalo se zevnitř domku.
Otevřely se dveře a v nich se objevil léčitel. Rindon staršího muže ve vteřině popadl za halenu pod krkem, přimáčkl ho ke zdi a zavrčel.
„Řekni, felčare? Je pravda, že má žena porodila dítě?"
Léčitel měl vyděšený výraz, protože pánovo chování jej zaskočilo a vystrašilo. Nějak nebyl schopen slova.
„Tak je to pravda?!" zahřímal Rindon na nebohého doktora.
„A ... a ... ano, můj pane, je." Vykoktal ze sebe roztřeseným hlasem léčitel.
„Mrcha jedna." Zaklel vztekle půlelf.
Pustil Leonarda, otočil na podpatku a vyrazil rovnou do tvrze. Léčitel hleděl za svým rozzlobeným pánem jdoucím ke svému domu. Ten rozlícený pohled, který spatřil v jeho jedovatě zelených očích, nevěstil vůbec nic dobrého.
Mëllinda, mezitím nic netušíc, seděla tak jako každý podvečer poslední dobou v houpacím křesle a v náručí kolíbala svou malou elfí holčičku. Eilian se před chvílí nakojila a teď spokojeně oddychovala v objetí své matky a ta jí broukala prastarou ukolébavku. Bylo to skoro neuvěřitelné, že se už tři měsíce Mëllinda těšila z krásného miminka. Eilian byla kouzelné, rozkošné, neuvěřitelně hodné dítko. Rusé vlásky se jí kudrnatěly kolem hlavičky a očička jí zářila jako dvě temně modré studánky. Tohle bylo pro elfku velmi šťastné období. Dceru nespouštěla z očí, ať byla ve tvrzi, ve vesnici anebo v zahradě, měla ji neustále u sebe. Nosila ji a chovala, prostě chtěla, aby její holčička cítila všechnu lásku, kterou jí mohla jako matka věnovat. Protože Eilian se stala Mëllindinou duhou v tomhle ponurém životě.
Pohupovala se v křesle a pozorovala spící miminko. Pak opatrně vstala, aby dítko nevzbudila, přešla k posteli a uložila ho do kolébky. Malá se jen nepatrně zavrtěla, zabroukala a nerušeně spala dál. Mëllinda se pousmála, když si všimla, jak si dcerka na ruce našla svůj paleček a začala ho ve spánku cumlat. Elfka pohladila jako chmýří jemné vlásky, naklonila se a políbila robátko na čelo.
„Dobrou noc, má nejsladší holčičko. Krásné sny, Eilian." Zašeptala něžně.
Ještě pár minut sledovala spícího andělíčka v kolíbce a potom přešla k otevřenému oknu, kudy do ložnice proudil čerstvý, chladnější vzduch, ale jí ani dítěti to nevadilo. Vyhlédla ven, a protože okno bylo směřované přímo na náves, viděla veškeré dění na podvečerním, zešeřelém rynku. Ženy zaháněly děti k večeři anebo klábosily na zápražích a muži i v tuto dobu sjednávali obchody, jezdili s povozy a zaháněli dobytek z pastvy. Odpoutala pozornost od dění venku, odstoupila od okna a sedla si zpět do křesla. Vzala si knihu a začala si číst.
Přečetla něco málo přes tři stránky, když na chodbě zaslechla dupání něčích těžkých bot. Odložila knihu na stolek a než se nadála, rozrazily se dveře do ložnice a v nich se objevil rozlícený a vzteky supící Rindon. Málem by ho nepoznala, protože teď měl na tváři zrzavý plnovous, ale přesto to byl on. Její nenávidění hodný manžel. Cukla sebou, když se obě křídla rozlítla do stran a praštila do zdi, až se odlouply kousky omítky. Rychlým pohledem zaběhla ke kolíbce, ale zdálo se, že ta rána naštěstí spící dítě neprobudila. Pak zrak vrátila na muže stojícího mezi dveřmi.
„Rindone?!" Vyhrkla překvapeně. „Ty už si se vrátil?"
„Ano, ale jak se mi zdá, tak si mě nečekala."
„Jak bych tě mohla čekat, když jsem neměla tušení, kdy hodláš přijet. Nedal si mi vědět."
„Tys mně o jistých věcech taky neinformovala." Mëllinda na sucho polkla. „Proč si mi nenapsala, že čekáš dítě?" vyjel na ní nakvašeně.
„Nevěděla jsem, kde jsi."
„LŽEŠ!!“ zařval burácivě.
„Ne, nelžu, a i kdybych měla ponětí, kde se s armádou nacházíš, nenapsala bych ti, nechtěla jsem, aby si to věděl. Přestože si jeho otcem není tvé, neboť si to dítě zplodil při násilném aktu. Věděla jsem, že by si ho nechtěl, a tak je jen a jen mé."
Rindon pěnil jako mýdlo v kádi. Přiskočil několika dlouhými kroky k Mëllindě, zvedl jí z křesla a zacloumal s ní, jako když vichřice cloumá štíhlým stromkem, a snaží se z něj odvát veškeré listí.
„Kde je ten bastard? CHCI ho vidět!!" přikázal jí.
„Není to žádný bastard," ohradila se vzpurně elfka. „Nemluv takto o mém dítěti."
„Budu ho nazývat, jak se mi zlíbí. Jak si řekla, nevzešel z čistého svazku, a proto je to bastard. TAK, kde je?!"
Zatřásl s ní, až jí zadrkotaly zuby.
„Tam, spí v kolébce."
Rindon ji hrubě chytil za ruku a vlekl ji ke spícímu dítěti. Zastavil se u kolébky. Podíval se dovnitř a na chvíli, opravdu na malou chvíli se zalíbeně podíval na rusovlasé novorozeně. Zdálo se, že ho pohled na potomka obměkčil, protože promluvil klidnějším hlasem.
„Jak se jmenuje?"
„Eilian."
„Divné jméno pro kluka."
„Není to chlapec, ale dívka, Rindone. MÁ dcera, NAŠE dcera."
„Holka," pohrdavě se ušklíbl a jeho zloba se zase vrátila. Poodstoupil od kolébky o kousek dál, jako by se jí štítil. „To jsem si mohl myslet, že ať ti to udělám jakkoliv, vyjde z toho jen další elfská štětka."
„Takhle nemluv o nevinném dítěti."
„No, dobře nebudu mluvit, ale budu činit. Když nejsi schopná mi dát syna, tak nebudeš mít ani dceru."
„Jak… jak to myslíš?" Polkla na sucho a útroby se jí sevřely nepříjemnou předtuchou.
„Zítra ráno toho zpropadeného spratka vezmu a odnesu ho do sirotčince. Anebo možná bude lepší, když ho utopím v řece jako nechtěné kotě."
Rindonova zloba Mëllindě doslova vyrazila dech a celá se při té představě roztřásla.
„To nemůžeš. Nemůžeš mi vzít mé dítě." Rty se jí chvěly a z očí jí vyhrkly slzy.
„Samozřejmě, že můžu, je to mé právo. Už tenkrát jsem tě varoval, že o dceru nestojím. Nestál jsem o ni tehdy a nechci ji ani teď." Rozkřikl se na ni zlobně. „CHCI SYNA!!"
„Vždyť ho ještě můžeš mít. Nech mi ji a já budu dělat všechno proto, aby příští dítě byl chlapec. Prosím!" Žádala ho, i když v hloubi duše jí to bylo proti mysli, ale pro svou holčičku byla ochotna podstoupit cokoliv.
„NE, nemohu-li mít syna teď, tak ani ty mít dítě nebudeš."
Mëllinda si stoupla před kolébku v ochranném postoji.
„Nedovolím ti, abys mi ji vzal."
Rindon se na ni skepticky zadíval a zlověstně se zachechtal.
„A jak mi v tom chceš zabránit?" Popadl ji za ramena a odstrčil ji s velkou silou bokem.
Mëllinda dostala též pořádný vztek. Než se nadál skočila Rindonova na záda a rukama se ho pevně chytla kolem krku a nohy mu zaklesla kolem pasu. Muž zasýpal a zakolísal pod nečekaným, i když lehkým břemenem.
„Slez ze mě, ty potvoro!" zachrčel zlostně a pokoušel se ji ze sebe zchodit, ale nedařilo se.
„Ani se mé dcery nedotkneš." Zavrčela pro změnu Mëllinda jako rozzuřená šelma chránící své mládě.
Rindon se i se svou zátěží na zádech s veškerou razancí opřel o stěnu. Elfka zalapala po dechu, který jí rána do zdi vyrazila, ale stále se Rindona držela jako klíště. Muž funěl a supěl. Zvuk zápasu probudil spící dítě a to začalo plakat. Mëllinda to zaregistrovala a tu chvíli povolila stisk svých rukou, čehož její manžel využil. Chytil její paže, vymanil se z nich a trhnutím ji ze sebe shodil dolů.
„Čubko jedna mizerná," zaklel vztekle.
Pevně držel její ruce v jedné své velké dlani a druhou Mëllindě uštědřil několik bolestivých políčků, čímž jí bolestivě rozsekl spodní ret. Kapky rudé krve jí líně stékaly z koutku úst. Pak ji odhodil stranou, až přistála na zemi. Eilian plakala velmi hlasitě a Rindon se k ní blížil se vztekem v očích. Mëllinda se hbitě sebrala z podlahy a vrhla se na svého manžela. Prsty na jedné ruce pokrčila, že vypadaly jako pařát. Chňapla po Rindonově paži a ozval se zvuk trhající se látky jeho lněné haleny. Půlelf se podíval na svou ženu a ta ho uhodila přes tvář, až se mu její prsty i přes vousy zaryly do skráně a zanechaly mu na ní rudé škrábance od nehtů. Tak tohle Rindona zatraceně hodně naštvalo. Chytil Mëllindu do pevného sevření, nadzvedl ji do vzduchu a vrhl ji proti vyřezávané skříni. Dřevo zapraskalo pod nečekaným tlakem. Elfka přistála zády přímo na hranu a ucítila ostrou bolest v páteři, ze které se jí zatmělo před očima. Dopadla na zem a zůstala nehybně ležet. Rindon k ní přistoupil s úsměškem na poškrabané tváři.
„Tak co, elfská děvko, ještě se chceš prát?""
Neodpověděla. S chutí do ní kopl. Zaslechla, jak jí zapraštěla žebra pod nárazem jeho těžké boty.
„Chceš dál bránit toho bastarda?"
Vyražený dech jí bránil v řeči. Rindon jí znovu nakopl, nyní o něco níž do břicha. Bolestivě zaúpěla.
Opět jí několikrát nakopl. Mëllinda sotva dýchala. Její manžel si přidřepl, chytil ji za vlasy a natočil si její tvář tak, aby mu viděla do obličeje.
„Myslíš si, že bych ti dovolil, abys byla někdy šťastná v mé přítomnosti? NIKDY! Nezasloužíš si štěstí, elfko. Budeš se dívat, jak ta mrňavá holka zhebne a nebudeš jí moc pomoci."
Jen co to dořekl, pustil její vlasy a začal se šíleně smát jako blázen.
„Zabiju ji. TEĎ a TADY."
„Rindone, ne… Pro…sím!! Ne…dě... lej to." Zaštkala přerývavě Mëllinda s bolestným výrazem v obličeji.
Pokusila se podepřít na rukou, i přes ostrou bolest, jež jí tepala celým tělem a chtěla vstát. Nešlo to, nohy a celé tělo od pasu dolů jí neposlouchalo. Cítila své údy, ale nemohla s nimi hýbat, jako by ochrnula. Půlelf pomalu kráčel se zlověstným šklebem ke kolébce s plačícím miminkem.
„Rin … done, neubli … žuj jí. Pro … sím!“ Přerývavě ze sebe vyrážela. Každé slovo jí ubíralo síly a cítila neskutečnou bolest v hrudi, přesto mluvila dál. „Copak … si úplně … zešílel? Je to … jen … nevinné … dítě," naříkala, když zahlédla, jak půlelf vytahuje dýku z pouzdra na svém opasku.
„PROS! Ty mrcho. Pros o její bídný život!"
Kov se zalesknul ve světle svíce.
„Muži, vzpamatuj se. Rindone, prosím, vždyť je to i tvá dcera, tvá krev." Snažila se ho obměkčit ochromená Mëllinda. „Měj slitování, neubližuj jí. Chceš-li někoho potrestat a zabít, pak usmrť mě. Já jsem ti přece trnem v oku, mě nenávidíš a ne ji." Elfka pronášela slova s pláčem a slzy jí tekly po tvářích. Pomocí rukou se pokusila připlazit o něco blíž. „Zabij raději mě."
„Nechci tě mít mrtvou, Mëllindo, chci, abys trpěla. Smrt by byla pro tebe vysvobozením a odměnou, ale ty musíš být potrestána." Znovu se nepříčetně rozchechtal nad kolébkou s brečícím dítkem.
Napřáhl se a vší sílou bodl do zavinovačky.
„Rindone, ne. NÉÉ!!"
Z Mëllindiných úst vyšel hlasitý výkřik bolesti a zoufalství, který se nesl ven otevřeným oknem, až ho zaslechl snad každý vesničan včetně léčitele Leonarda a mladého Oldwina.
Ostrá dýka projela peřinkou přímo do tělíčka malé dívenky. Dětský nářek náhle ustal, bylo ticho, jen srdcervoucí vzlyky nešťastné matky naplňovaly místnost. Mëllinda měla pocit, jako by jí puklo srdce ve chvíli, kdy dítě naposledy vydechlo. Elfka natahovala ruku ke kolébce a štkala.
„Ne, Eilian, ne. Eilian!!"
Rindon spokojen se svým dílem zkázy se hlasitě, přímo ďábelsky smál. Vytáhl štíhlou dýku zbrocenou krví neviňátka, otřel ji do bělostných přikrývek, a pak vztekle povalil kolébku na podlahu. Bezduché tělíčko dítěte vypadlo ze své postýlky a zůstalo ležet tváří k zemi. Prkna se začala obarvovat rudým odstínem krve, která vytékala z hluboké rány v dětském hrudníčku. Mëllinda se ze všech sil snažila doplazit blíž ke své dceři.
„Eilian, Eilian," naříkala a její hlas pomalu zanikal, až pouze němě otvírala ústa a slzy jí skrápěly tváře jako malé potůčky.
„Jak nesnáším tyhle dojemné scény." Zavrčel Rindon znechuceně.
Přistoupil k plazící se elfce a nakopl ji s takovou silou, až se několikrát převalila a narazila hlavou do spodní části pelesti. Mëllindě se poté ráně setmělo před očima a ztratila vědomí. Hodil po elfce i mrtvém dítěti opovrhující pohled a odplivl si na prkennou podlahu.
„Tak tohle by bylo vyřešené a teď bych se rád pořádně napil," pronesl a odkráčel z ložnice a nabral směr do hostince ‚U kokrháče.'
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
