|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (16. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 28.06.2009, 11:58
|
| *** |
| |
|
|
Oslava
Ráno mě Kaileen dost nešetrně budila, nešly jsme ani k snídani, stráže nás rovnou doprovodily ke stanům kejklířů. Nádvoří se přes noc zaplnilo všelijakými krámky, skoro to vypadalo jako na tržišti, dokonce se tu motalo pár zvědavých šlechticů a nespočet biřiců.
„Nerozptyluj se,“ strčila do mě, „soustřeď se na boj. Nemysli si, že tě budu šetřit.“
Vida, ten šílený nápad se soubojem ji neopustil. Začala jsem se o Martina bát, ale on určitě věděl, jak používat zbraně, pouze jimi nechtěl nikomu ublížit.
Narozdíl od Kaileen.
„Dobré ráno,“ oslovila skupinu kejklířů. „Poslední přípravy před oslavou? Neměli byste spíš cvičit? Ty, pojď sem,“ přivolala Martina.
Lidé zpozorněli, prošel mezi nimi a postavil se přede mě, jako by ji přehlédl.
„Co se ti stalo?“ lehce mě pohladil po tváři, kde se od včerejšího večera rozlévala vzpomínka na hádku.
„Nic to není,“ odmítla jsem se o tom bavit. „Jsem zvyklá.“
„To ty? Tys jí ublížila?!“ obrátil se na Kaileen.
„Jen jedna rána,“ zatvářila se otráveně a pokrčila rameny, „lépe pochopíš, koho máš před sebou. Jsem zde, abych ti to názorně vysvětlila. Ona není z těch, které potkáváš každý den a já se teď postarám, aby ses mezi nás přestal plést.“
„Lee zvolila sama,“ zlobil se.
„Ovšem,“ přisvědčila, „teď jsem na řadě já. Ukážu ti jinou její část,“ kývla ke mně. „Kus její bytosti je ovládán zuřivostí, kterou jsem měla za úkol objevit. Stalo se,“ zákeřně se usmála. „Lee se ti líbí? Nedivím se, ale zřejmě tě zklamu - ona cítí vášeň jen při boji. Nikdy s tím nepřestane a ty si musíš rozmyslet, jestli takovou ženu opravdu chceš.“
Než stačil reagovat, tasila. Instinktivně jsem uskočila držíce svou zbraň proti její. Přihlížející se rozestoupili a dali nám dostatek místa, aby nepřišli k úrazu.
„Kvůli mně nemusíš bojovat,“ přesvědčoval mě Martin, postavil se zády ke Kaileen a zakryl mi výhled. Jak se mohl zachovat tak hloupě?
„Kvůli tobě? Vyzvala mě, musím přijmout.“
Chtěl něco namítnout, ale nebyl čas. Dosud se sluneční paprsky jen lehce odrážely od čepelí mečů, najednou jsem však zahlédla záblesk. Sotva jsem stačila Martina odstrčit, sama jsem uhnout nedokázala. Ostrá bolest projela mou pravou paží, ale Kaileen nečekala, přitom musela vidět krev. Znala jsem ji, věděla jsem, jaké triky bude zkoušet, avšak nedokázala jsem to využít. Meč byl stále těžší, musela jsem jej držet oběma rukama, zatímco Kaileen měla levou ruku volnou – jedna výhoda navíc k jejímu umění. Dál pro ni byla hračka pokořit zraněnou kořist.
„Stále tvrdíš, že zbraně přináší radost?“ otočila se na Martina, hrot meče nechala klesnout a přestala mě ohrožovat.
„My nepoužíváme meče,“ přel se s ní. „a místo bolesti využíváme sílu ohně.“
„Dobře, ať je tedy po tvém,“ připustila a obrátila se na jednoho z vojáků, kterých tady najednou bylo plno stejně jako ostatních diváků. „Mohl bys přinést jednu z těch holí a řetězy, které jsme jim zabavili? A oheň,“ dodala.
Lačně přikývl a ztratil se v rozjásaném davu. Než se vrátil, rozhlédla jsem se kolem sebe. Tolik lidí… Samozřejmě, způsobily jsme pozdvižení, které si nechtěli nechat ujít, ale jak je možné, že jsem si nevšimla, když přicházeli? Kromě boje jsem nic jiného nevnímala, sledovala jsem pouze pohyb Kaileen a její zbraně.
„Hůl, řetěz, či snad zůstaneš u meče?“ dala mi vybrat, když se muž vrátil.
„Meč,“ zvolila jsem celkem logicky, protože nic jiného jsem tak dobře neovládala a taky mě zajímalo, jak zapálí kov.
Nečekaným a rychlým pohybem přetnula hůl, kterou voják držel.
„Děkuji ti,“ schovala zbraň. „Oba omotané konce zapal, jednu polovinu dáš mně, druhou jí. Uděláš to pro mě?“ věnovala mu téměř svůdný pohled.
„Rád,“ přikývl s úsměvem.
„Dřevo,“ promluvila Kaileen k Martinovi, „neseká, neřeže, zato bude hořet. Přesně, jak tvrdíš, že přinášíš radost. Aby to pro Lee bylo jednodušší, dá se s tím zacházet jako s mečem. Možná je to opravdu jen názor bojovnice, možná to se zbraněmi neumím, a proto tvrdím, že slouží pouze k zabíjení, přestože všichni ti lidé kolem,“ ukázala na diváky, „se dobře baví. Sleduj a uvidíš, proč jsem Reddovi doporučila, aby vám ty věci zabavil. Až skončíme, budeš mít příležitost osobně mě potěšit. Ovšem dost pochybuju, že se ti podaří zlepšit mi náladu, ať už zvolíš cokoliv jiného kromě mečů.“
Jak ta mě uměla vytočit! Vrhla jsem se po ní. Uhnula, ale nezapomněla nastavit svou polovinu hole, jiskry odletěly, lehký poryv větru je fouknul přímo na mě.
„Co jsem říkala?“ vysmívala se Martinovi. „Vidíš, jak jí zuřivost zatemnila rozum? Lee, nezapomínej, že máš v ruce oheň,“ upozornila mě. „Nemůžeš jen slepě útočit. Počítej se všemi následky.“
„Ty…“ znova jsem se rozmáchla, zlost ve mně rychle rostla, kdežto Kaileen se tím lépe bavila.
Zachytila jsem její pohled a ona se celou dobu stavěla tak, aby mi ukázala, o čem mluvila. Nesnažila jsem se tu souhru rušit, vychutnávala jsem si to. Nemusela jsem přemýšlet nad útokem ani obranou, z jejích očí se dalo vyčíst všechno. Nebyl to opravdový souboj, nebyla v něm její obvyklá zuřivost, ani já jsem ji necítila. Byla v tom... Ten cit pro každý úder, radost z nebezpečí a ladné, téměř kočičí pohyby.
Opět si vysloužila můj obdiv. Zatímco já jsem poznávala nové možnosti a přiznala si, na co jsem dosud neměla odvahu, ona myslela na rizika a mé údery křižovala nezapálenou částí, aby mne před odskakujícími žhavými kousky chránila. Nakonec mi ukázala rozdíl mezi vášní a zuřivostí. Pár popálenin, čert je vem, ale to ponížení… Dostala mě na zem a než jsem se stačila pohnout, byla její ruka s ohněm příliš blízko, zatímco já jsem bezvládně ležela a držela v ruce zbraň silnější než já, kterou jsem nedokázala ovládnout. Tehdy jsem poznala zuřivost v celé její kráse, až mi z toho naskočila husí kůže a diváci znova nadšeně tleskali.
„Kdybychom nebyly přítelkyně, co bys víc ocenila? Ostří nebo plamen?“ ptala se chladně, zatímco mě začínala pálit tvář. „Stále to vám dvěma připadá jako zábava? Zápas s meči byl bezpečnější či ne?“ ustoupila a nechala mě vstát. „Teď ty, Martine,“ vyzvala ho. „Zkus mě poučit.“
„Nebudu se s tebou prát, já jsem bojovníkem nikdy být nechtěl.“
„Ale ona je!“ rozčílila se a ukázala na mě, až se plameny ocitly nebezpečně blízko. „Každý se ti bude vysmívat, když tvá žena se za tebe bude bít. Lee je jako vlk, věrně ochrání ty, od nichž se dočká stejné obětavosti, ale ty jí to zřejmě nenabídneš. Proč jí pleteš hlavu, když už je předem dáno, že spolu dlouho nevydržíte?“
„Možná jí jen dávám to, čeho ty nejsi schopna. Copak tomu vážně nerozumíš?“ uchýlil se k ráně pod pás.
Opravdu tomu nerozuměla, to jediné nepoznala. Když po lidských vazbách ještě toužila, byla pronásledována za svůj původ a pak si jednoduše zvykla. Narat ani Corita jí to vysvětlit nemohly, jiné bytosti vedle sebe nesnesla. Prázdno pro ni bylo lepší než strach nebo pocit uvěznění.
Dokud jsem nepřišla.
Stálo mě hodně úsilí a mnohdy také utrpení, než pomalu začínala chápat, jaké svazky mohou mezi lidmi vznikat. Martin to teď vzal a zahodil. Celé ty roky smetl ve dvou větách.
V Kaileen to vřelo. Štěstí, že rozruch přilákal také Redda, jinak by ji zřejmě popravili za vraždu. Ohnala se i po něm, ale cosi ji zastavilo. Hned, jak ho zaregistrovala, skoro omluvně se na něj zadívala a beze slov s ním odešla.
„To jsi neměl, Martine,“ zlobila jsem se a rozběhla se proti davu, jenže než jsem se stihla probít, byli pryč.
Mohli jít kterýmkoliv směrem, ale musela jsem je najít, aspoň Kaileen a pokusit se trochu uklidnit její rozbouřenou krev. Jinak by se snadno mohlo stát, že král a princezna nebudou jediní, komu dnes večer půjde o život. Mohla jsem Kaileen nazývat sestrou, pořád ale byla Lonshi, mohla se připlížit odkudkoliv a nevěřila jsem, že by v tomto rozpoložení byla schopna vrozené pudy potlačit. Teď by podpořila fámy o své rase, porušila by vše, v co věřila a podle by podřízla svou oběť ve spánku, nepřipravenou.
Redd byl zjevně chrabrý voják, ale také moudrý muž. Zkušenosti jej naučily, kdy použít zbraně a kdy slov, jistě jí bude chtít domluvit. Kam by šli, kdyby s ní chtěl být nerušen? V sídle to nešlo, bylo plné služebnictva a stráží, v zahradě se připravovala slavnost, nádvoří obsadili kejklíři a obchodníci, vězení i mučírna přetékali domnělými nepřáteli. Zbývala stáj, ale ani tam nebyli. Dlouho jsem je marně hledala, až nakonec našli oni mě.
„Kde se couráš?“ vynadala mi Kaileen. „Musíme se domluvit a tebe není možné najít.“
„Mě? Vy jste se kamsi ztratili.“
„Vysvětlíte si to později,“ přerušil nás Redd. „Projdeme celý prostor oslav, musíme vybrat místa, kde budou stát hlídky. Neztrácejme čas zbytečnou hádkou.“
Zabralo nám to několik hodin, teprve potom přišla doba ošetřit zraněnou paži, vlastně pouze smýt zaschlou krev. Kaileen se neobtěžovala, uvelebila se na posteli a odpočívala, k čemuž jsem následně i já využila zbytek volna, když nepočítám, že jsem si později polebedila v teplé lázni.
Oslavu započal sám král odpoledne. Tolik vymóděných šlechticů jsem nikdy neviděla. Ke stolům usedli načančané a vyvoněné dámy i výjimečně elegantní a zdvořilí pánové. Zatím se podávalo pouze víno, sluhové jej nalévali do zdobených skleniček. První slovo dostala Katherine a její poezie. Nebylo to zas tak špatné, ale neskutečně dlouhé a místy poměrně naivní. Kaileen převrátila oči v sloup a nervózně přešlapovala, šlechta decentně usrkovala rudého alkoholu.
Jak jinak, princezna sklidila potlesk a potom konečně přinesli jídlo. Přišlo mi zábavné, jak většina přítomných odhodila zdrženlivost a pustila se do masa i sladkých lahůdek s apetitem, jaký snad nebyl vlastní ani mně. Když trochu zadechli, hudebníci zrychlili tempo a vtáhli přejezené hosty do tance. Teprve před setměním přišli na řadu klauni, akrobaté a ostatní, kteří se snažili pobavit vznešené obecenstvo. Yro neustále bedlivě sledoval dění, pokud jsem si dobře všimla, vypil pouze jediný pohár vína.
Jak hodiny postupovaly, šlechtici se měnili na obyčejné smrtelníky, vystřídali se i hudebníci a nový styl mi připomínal ten, který se dal slýchat v kdekteré putyce. Vrchnost se odvázala a bylo docela komické pozorovat, jak v honosných šatech křepčili v rytmu chudiny.
„Bavíš se?“ přitočil se ke mně Martin.
„Nejsem tu pro zábavu,“ upozornila jsem, chtěla jsem se ho rychle zbavit, protože Kaileen a Redd stáli poblíž.
„To je škoda, neuděláme s tím něco?“
„Raději ne, Kaileen nemá náladu, nechci ji dráždit.“
„Ach, zase Kaileen,“ zlobil se, ale nic nedodal, místo toho se narychlo vzdálil.
Žádný div, Redd a můj stín byli hned za mnou.
„Pojďme se najíst,“ navrhl, „noc bude zřejmě ještě dlouhá.“
Konečně správný nápad, říkala jsem si a s chutí se pustila do jídla. Král pořád seděl na svém místě, zato Katherine se zamíchala mezi tanečníky a ztratila se nám z dohledu.
„Zatracená holka,“ nadávala Kaileen a protože jediná nejedla, zvedla se a šla na ni dohlédnout.
„To se ví, je mladá. Žádný div, že se kolem ní chlapci točí a ona jejich náklonnost přijímá. Chce se bavit,“ řekla jsem Reddovi, aby řeč nestála.
„A ty? Také si chceš jen užít nebo je to vážné?“ zaskočil mě.
„Já?“
„Rozmysli si to,“ radil. „Dopis od Soy byl rozpečetěný, určitě znáš jeho obsah,“ naznačil, já jsem pouze přikývla. Nemělo smysl vysvětlovat, že listinu porušila Corita. „Ať je můj názor jakýkoliv, musím souhlasit s Kaileen – ten muž vás rozděluje,“ řekl přísně. „Kdyby ses neovládla a nechtěla nést následky, můžeš se na mne obrátit, katova žena zná různé byliny,“ naznačil s velkým sebezapřením.
„Změnila jsi názor?“ přerušil nás Martin.
„Příliš zdvořilý nejsi,“ napomenul ho Redd.
„Promiňte. Lee, aspoň jeden tanec,“ přemlouval mě.
„Musela bych odložit zbraně.“
„Kdo ti brání?“
Čekal, klidně se na mě díval a čekal. Jeho nevinná tvář a kudrnaté vlasy mi připomínaly barokního anděla, trochu mužnosti mu dodávala malá bradka. Obrátila jsem se na Redda, on nesouhlasně zakroutil hlavou, ale rozhodnutí bylo na mně.
„Dýku si nechám,“ zkusila jsem kompromis, on se pousmál a natáhl ke mně ruku.
Opustil mě pocit, že budeme lidem pro smích, s ním byl i neznámý tanec přirozený a lehký.
„Spokojená?“ usmál se a kývl ke Katherine, k níž jsme se protančili. „Když zůstaneme blízko ní, můžeš se bavit i chránit princeznu.“
„Jsi pozorný,“ uznala jsem. „Nezlob se, že pořád myslím na práci, ale slíbila jsem to. Jsem Reddově sestře velmi zavázaná.“
„Nemusíš se omlouvat, naopak je hezké, že držíš slovo. Jenom nemusíš brát všechno tak vážně, vidíš, že lze spojit příjemné s užitečným.“
„Ne vždycky mám čas probírat možnosti.“
„Teď máš mě, rád ti s tím pomůžu,“ znova mě okouzlil úsměvem.
Brzy jsem si přestala všímat Katherine a vnímala člověka, který se mě dotýkal aniž by mi chtěl ublížit. Konečně jsem si večer mohla vychutnat jako ostatní.
„Kde máš meč?!“ vyjela Kaileen, nepostřehla jsem, kde se tam najednou nabrala.
„Teď ho nepotřebuji.“
„Až ho budeš potřebovat, bude pozdě,“ zlobila se a částečně měla pravdu, přesto ve mně zvítězil pocit, že mi kazí náladu.
„Kaileen, nic se neděje, navíc jsem hned vedle Katherine a dýku mám při sobě. Já se postarám o ni, ty dohlédni na krále.“
Nasupeně odešla, surově odstrkovala lidi, kteří jí stáli v cestě. Ohlíželi se za ní, ale vzápětí je opět pohltilo tempo oslavy. Měla jsem zlý pocit. Omluvila jsem se Martinovi a vyhledala Redda.
„Ne, to si vyřiďte samy,“ zvedl ruce na obranu dřív, než jsem stačila něco říct, zřejmě celý incident zahlédl. „Měla bys rozhodnout co nejdřív, jinak uděláš sprostého vraha z ní nebo ze mě,“ naznačil, že stojí při Kaileen.
Dál si mě nevšímal, sledoval přítomné a jednou přijal hlášení od podřízeného vojáka. Až do doby, kdy na žádost princezny král osobně přivolal paliče. Redd mu to sice zkoušel vymluvit, ale bylo to marné. Což o to, mně se představení líbilo stejně jako ostatním přítomným. Nebezpečné, přesto lehké a rytmické pohyby doplněné mystickou dunivou hudbou, kterou zřejmě aktéři přes hukot ohně pořádně neslyšeli. Zato Kaileen se opřela o okraj fontánky a nepovšimnuta zkoušela rozdýchat vzpomínky, které u ní vyvolal mihotavý pohyb plamenů v poměrně teplé noci. Bylo mi jedno, zda se světlo otočí doprava nebo doleva, ona vždy sdílela můj strach, i když většinou neochotně.
„Kaileen?“
„Nech mě, jdi se dívat. Martin se tam předvádí jenom pro tebe,“ odstrčila mě.
„Ty ses taky ráno předvedla,“ připomněla jsem a ona mě chvíli zkoumavě pozorovala a přemýšlela, co jsem tím chtěla říct.
„Dobře jsi bojovala,“ pochválila mě. „Škoda, že máš tak horkou hlavu, ovládne tě zlost a nevidíš výhody ani rizika.“
„Jestli já nebudu po tobě. Roky mě v tom podporuješ a teď ti to vadí.“
„Drzá jako vždycky,“ zase měla poslední slovo.
Byla jsem ráda, že za celou noc nikdo neútočil. Okolo se pohybovalo tolik vojáků, že by to zkoušel opravdu jen šílenec. Prohodila jsem pár slov s Martinem, doprovodili jsme do komnat krále i Katherine a konečně jsme si mohly vydechnout.
„Mám dost,“ spadla jsem do postele.
„Ani zítra si neodpočineš. Poobědváme s Reddem, pak se konečně musíme pohnout z místa,“ odpověděla Kaileen a zavřela oči.
Nechtěla jsem další roztržku - že mám jiné plány, jsem si raději nechala na ráno. Vzbudila jsem se pozdě a ne příliš odpočatá. Kaileen se v noci přehazovala, zřejmě neměla příjemné sny. Nechala jsem ji spát, aspoň jsem nemusela nic vysvětlovat.
„Jdeme se koupat, chlapci,“ upozornila jsem stráže u našich dveří.
Podívali se na sebe a mlčky se dohodli, který z nich mě bude hlídat. Zanedlouho už jsem byla na cestě k Martinovi. Pozdravila jsem se s ostatními kejklíři, ochotně mi ukázali, kde se přítel pohybuje. Bylo zajímavé, že nebalili. Napadlo mě, že z nich byla Katherine nadšená a na její žádost král dovolil, aby ještě pár dní zůstali. To mi Martin také vzápětí potvrdil.
„Projdeme se?“ navrhl.
„Ráda.“
„Vezmi si to,“ zaskočila nás Kaileen a podávala mi meč, který jsem úmyslně nechala v pokoji, abych Martinovi udělala radost.
„Kaileen…“
„Pro jistotu. Udělej to pro mě,“ naléhala.
„Dobře,“ přijala jsem, i když jsem viděla, že Martin není nadšený.
Procházeli jsme zahradou, sluhové uklízeli nepořádek, nikdo si nás nevšímal. I když jsme se proplétali mezi nimi, byli jsme vlastně sami. Přesto jsme si našli tichý koutek. Najednou už Martin nebyl tak trpělivý, ani jeho doteky nebyly uvolněné jako ještě včera. Jeho spontánnost se přenesla i na mě, ale když mě položil a přitiskl se na mě, přestávalo se mi to líbit, když mě jeho paže pevně sevřely, měla jsem sto chutí mu jednu vrazit a jakmile mě zbavil meče...
Ne!
Vadilo mi, že se jej dotýká. Klidně bych ho svěřila do rukou Cority, Kaileen i Redda, dokonce i přátelé Erijci by se mohli mého meče dotýkat a nevadilo by mi to. Těm všem bych jej svěřila, ale jemu ne! A když na něj sáhl, jako by sáhl i na můj život. Okamžitě se ve mně probudil neznámý pud, spíš odpor a vzdor, a z jeho objetí jsem se rychle vymanila.
„Co je s tebou?“ zeptal se nevrle.
„Se mnou nic, ty ses přes noc změnil.“
„Divíš se? Nejprve se mnou koketuješ a pak odejdeš. Myslel jsem…“
„Myslel jsi špatně.“
„To ona? Kvůli ní jsi tak chladná? Prve jsi taková nebývala.“
„Ani ty jsi takový nebyl. Redd měl pravdu, nehodíme se k sobě. Tady máš mě a v dalším městě to bude zase jiná.“
„Jak to můžeš vědět? Přece jsme...“
„Šťastnou cestu, Martine,“ zvedla jsem se.
Zajímavé, jak se to ve mně najednou hnulo a měla jsem jasno. Dokonce bych stihla i oběd, ale chtěla jsem se trochu projít, zkontrolovat koně by po několika dnech taky nebylo od věci.
„... násilím neudržíš,“ domlouval někomu Redd, komu asi?
„Musím!“ rozčílila se, zavládlo ticho. „Nikoho jiného nemám,“ dodala smutně.
„Postarám se o to,“ rozhodl. „Poruším příkaz krále, ty si vyjeď a vrať se až večer. Oni budou pryč. Neboj se, dám na ni pozor.“
„Díky, Redde.“
„Tak jeď!“ bylo slyšet plesknutí a vzápětí se Dart vyřítil ze stáje.
To se mi snad jen zdá?!
„Stůj, Kaileen!“
Brána byla otevřená, neměla důvod zastavovat. Redd vyběhl ze stáje a zmateně se na mě podíval.
„Já mám horkou hlavu, já z vás dělám sprosté vrahy, ale že ty ji v té náladě pošleš samotnou mezi lidi, to ti nevadí,“ vynadala jsem mu.
Nechala jsem ho tam stát, skočila na Gira a zkusila ji dohnat. Spíš doplavat. Já jsem si na jízdu bez sedla nezvykla, nemohla jsem jet tak rychle, jak bych si přála. Sice jsem ji měla na dohled, ale bylo mi jasné, že když nezastaví, brzy mi ujede. Projela kolem obilí a nakonec se mi ztratila v lánu vysokých zelených plodin. Kdyby tu byl rovný terén, musela bych ji zahlédnout, ale ona už byla pod kopcem, zatímco my jsme se dostali teprve těsně pod vrchol.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
