» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141364

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Věnování ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Útržky povídek

Amater	publikováno: 29.06.2009, 18:31

Věnování


	Věnování Tak toto je moje třináctá kniha. Je věnovaná mému příteli, který byl mi oporou a inspiraci. Jsem starý a unavený a přesto jsem ji konečně po deseti letech dokončil. Jsem spisovatel a to úspěšný spisovatel. Moje první kniha byla hitem a nejlepší knihou na žebříčku prodávaných knih po mnoho měsíců. Moje druhá a třetí kniha byla nejlepším, co jsem kdy stvořil. Čtvrtá a pátá kniha už neměly takový ohlas, ale držely se dobře. Šestá kniha byla propadák. Tehdy jsem ho potkal. Do té doby jsem netušil, jak můj život ovlivní jedno jediné setkání. Byl jsem na nějaké párty. Nedůležité párty a tam jsem ho uviděl. Smál se a vyzařoval takové nadšení, takovou živost, že jsem se zastyděl. Byl jsem tehdy unavený a znechucený. Knihou, životem, lidmi, nakladatelstvím, recenzenty. Stál jsem v rohu místnosti se skleničkou v ruce a snažil jsem se předstírat, že to není můj jediný zájem. Byl. Pil jsem. A co? Každý má právo na svůj vlastní život. Předstíral jsem celou dobu, že tam nejsem. Odhalil mně tak snadno. Zničehonic stál u mě a já po dlouhých letech jsem pocítil vzrušení. Fyzické vzrušení. Znechutilo mně to. Jen naklonil hlavu a podíval se na moji skleničku. „Proč pijete sám?“ Postavil se vedle mně a mlčel. Nevěděl jsem co dělat, ale nakonec jsem odložil skleničku a odešel. Doma jsem se opil a zavolal hostitelce, kdo to byl. Ten světlovlasý muž se stříbrným smíchem, vysvětloval jsem. Smála se. „Joseph. Nikdo důležitý.“ Nevěděla to. Zklamaně jsem položil sluchátko. Nikdo. Není to nikdo a přece z těch lidi mně on jediný upoutal. Pokrčil jsem rameny. No nic, je to nikdo. Sedl jsem si k sedmé knížce. Začal jsem psát a zničehonic slyším stříbrný jasný smích. Dva dny jsem psal, aniž jsem spal. Napsal jsem pár kapitol a byl spokojený. V hlavě mi zněl jeho smích. Vydal jsem knihu. Úspěch je opojný jako víno. Recenzenti si ji nemohli vynachválit a nakladatel mně tlačil do další knihy. Sedl jsem si k osmé knížce. Nic. Inspirace, moje múza odešla. Nevěděl jsem co dělat. Opět nějaká pitomá párty. Stál jsem v rohu místnosti se skleničkou a dumal, jak se to opakuje. Zneviditelnil jsem se dost? „Pít se nemá o samotě,“ jiskřivý hlas. Zvedl jsem prudce hlavu. Stál tam on, v unavených očích jiskřičky smíchu. Touha ze mne vytryskla a já ho políbil. Myslel jsem, že mi dá facku. Nedal. Jen tam stál a kroužil skleničkou v štíhlých prstech. „Omlouvám se.“ „Není za co. Udělal jste, co jste chtěl.“ „Já vím a nepřemýšlel jsem o vás.“ „Joseph.“ „Já vím. Daniel.“ „Tvoje kniha je nádherná.“ Nic jsem neřekl. Jak mu mám říct, že to byl on, kdo ji psal? Jak mu mám říct, že to on ji vymyslel? Svým smíchem, svou bezprostřednosti k životu. Tím jaký byl. „Půjdeme?“ nevěděl jsem, co mně to popadlo. Jen zamrkal a pak tiše odložil skleničku. Odešli jsme spolu. Byl moji múzou. Byl moji inspiraci. Byl mi vším. Byl mým životem. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo navždy. Nezůstalo. Jednou, v posteli, přitiskl se ke mně a zeptal. „Proč nenapíšeš o nás?“ „O nás?“ Nechápal jsem jak to myslí. „Ano. O dvou mužích, kteří se setkali, rozuměli si a byli spolu. Někdy se dívám na knihy a říkám si: Máme co číst?“ Pochopil jsem. „Já…“ nevěděl jsem, jak mu říct, že jsem měl strach a nevěděl co na to nakladatel. Bylo pozdě, když jsem se rozhodl. Odešel ode mne. Moje múza, moje inspirace zmizela. Odešel navždy. Byl jsem u toho, když zemřel. Přecházel ulici a široce se na mně smál. Tak nádherný a pak v jednom okamžiku se zastavil čas. Pro něho. Pro mě. Zůstal jsem sám. Dvanáctá kniha, kterou jsem dokončil po jeho smrti, měla obrovský úspěch a já zůstal prázdný, vyřízený. Jako člověk i jako autor. Odepsali mně. Teď tady sedím s rukou na rukopisu a přemýšlím, jaká bude třináctá kniha. Jsem unavený, starý a nemocný. Vím, že dlouho nebudu žít. Napsal jsem konečně něco, co by chtěl číst. Napsal jsem tu knihu pro něho. Je škoda, že už ji neuvidí. Prohlédnu si věnování, které jsem napsal. Zpověď. Roztrhnu je. Vezmu čistý list papíru. Věnování Mému jedinému příteli, který mně inspiroval k napsání této knihy. Ať lidi se dohadují: Proč? Co je jim po tom proč? Napsal jsem pro něj knihu. Měl by radost a já mám radost za něj, že jsem to dokázal a napsal jsem mu ji. Příteli děkuji za nejkrásnější okamžiky života. Ta kniha je pro tebe. Konec


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 27		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	06.08.2009, 19:07:22

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 06.08.2009, 19:06:17* P.S. Mé druhé já mi tu haleká, že píšeš docela dobře a také poutavě, ale že ne vždy se vše podaří jak má! ;-)))

Šíma	06.08.2009, 19:06:17

Určité poselství toto dílko má, že jo, ale jinak jsem se moc nechytil... Vidím to na Dvojku. Textík se mi zdá takový nesourodý, nebo jaký? Věnování je krásná věc, nebo spíše vyjádření úcty a možná i lásky, ale čert ví, že jo? Taky se mi nemusí líbit všechno! ;-) Jau, necháš toho... Skřete jeden! Někdo Ti tu nadržuje, ale já to nejsem! P.S. Pozor na překlepy a nedoklepy v textu, málokomu se chce po napsání svého textu jej ještě očesávat a pilovat. Ono to pak vypadá lépe! Já vím, můj komentík není světoborný, nakonec, pod tím mým máš hezky tlusté komentáře plné myšlenek a zážitků ze čtení tohoto dílka! ;-)

DaNdÝ	06.07.2009, 11:06:50

esli bych eště mohl doplnit, tak tím zpraováním - formou, já osobn gramatiku tak nemyslím. Ono gramatika a stylistika je myslím jedna věc, zas tak často na ní nedbám, vlastně si jí správně ani neumím všímat. Ale tak je ostudou každéhoo a většinou i mě, dyž to hapruje. Ale ta druhá věc formy jakýs ty různý psaí řemeslný udělátka, který člověk má využívat. Kadence řeči, zmíniit tu kterou věc v té které chvíli, tohle udělat přirozeně, tohle snově, postavu vystvt tak a tak žejo. Já už věřím, že v psaní se dá ledacos dělat tak jako - mechanicky, ale v dobrým slova smyslu, prostě si s těmaahle udělátkamaa hrát - a tím pádem pak dnej silnej příběh čtenáči podat, aby vzbudil co největší citovou nebo myšlenkovou nebo jakou odezvu. A z toho u tohodle dílka vycházel můj názor - příběh silnej, ledacos docela dobrý, ale můj názor byl, že s ledaskterým z těch udělátek v tomhle dílku šlo pracovat ješt líp a tím tu povídku posílit. a eště otázka toho názvu - můj názor je totiž takovej, že jedinej účel u názvu u dílka, který je publikovaný na serveru, je aby ten název lákal čtenáře. Klidně ochudit jeho význam, provázení názvu s dílkem, ale musí lákat. Protože dyž už publikuju na serveru, publikuju s tím účelem, aby si mě přečtelo co nejvíc lidí a k tomu je právě jedníém z nejdůležitějších udělátek název. Tak to já jen pro osvětlení svý kritiky, páč si myslím, že tahle povídka si i nějaké bližší osvětlení a nějkou věnovanou péči zasloužila.


ze dne 07.07.2009, 19:59:35
Amater: Tak k tomu nevím, jak se vyjádřit jelikož já sotva vím co je úvaha a ještě před půlrokem jsem myslela, že krátký lit. útvar je povídka a netušila jsem rozdíl mezi novelou a povídkou a etc. Jednoduše něco napíšu a vyhodím to ven a jak to napíšu... no já vím jsem hrozná, ale už mně to moc nezajímá. Ale kamarádka si koupila knížku Jak psát nebo tak nějak - no pro začínající spisovatele, tak mi ji půjčí a snad uvidím, co dělám špatně. Například, když jsem začínala psát pletla jsem všechny časy a pak zaš jen používala stále jeden a nezkoušela první osobu a podobně. Časem se snad do toho dostanu a jelikož nechodím na workshopy... vlastně tohle je první server kam jsem dala něco a to jen proto, abych se dozvěděla co dělám špatně. Odezvy jsou, ale spíš kvůli gramatice a o té já vím, že nemám v pořádku. proto mně těší, že to vidíš i trochu jinak. K tomu názvu máš pravdu a na svých stránkách mám myslím pěkné názvy. Jen snad u tohohle, že to bylo jen tak krátký a no pro mně osobně je to věnování. Je to stejně, jako u dalších 4 pokračování kde je Hodina s přítelem, Vyznání, Loučení a podbně. Názvy by mohly být lepší přitažlivější. Moc děkuji za komentáře i za to, že ses tím zabýval tohle člověku hodně pomůže.

DaNdÝ	03.07.2009, 22:22:46

nooo popravdě s tou volbou vypravěče jaksi chybně souhlasím, čekal bych od úspěšnýho spisovatele právě třebas jaksi něco vzletnějšího něco - stylovýho. Nebo takhle, to jsme myslím někde slyšel, dyby to psal uhlíř, kterej svojí můzu potkal někde na šichtě napsal by to jako uhlíř. hrubě, lidově. A z tohodle textu by mělo bejt znt že to psal spisovatele. To by šlo myslím jaksi i obejít tím - dyby vzačátku sám jako spisovatel zdůraznil, že už je tak vyřízenej že už mu vzletně nebo jaksi nějak psát nejde... ale to nemyslím, že by to bylo napsáno přímo nějak špatně, spíš mluvím o té psací stylizovanosti. třeba ten stříbrný smích - to byl vážně hezkej motiv a takovej mělo bejt víc - to je právě takový to spisovatelský mi přijde. naopak dějově - to jak mu tam dá zničehonic hubana mi přišlo trochu až komický spíš než romantický, krátkej pěkn ej dialog předtím a pak až polibek, by myslím bylo citlivější já po dlouhých letech jsem pocítil vzrušení - já jsem po dlouhých letech... - to je myslím stylisticky správně, ale sám mývám se skladbou dost problémy ale jako takhle - dám za dvě, ono se mi to i jaksi líbilo, motiv, hlavní námět, ale z mýho pohledu pokulhává zpracování - mohlo být lepčí si myslím a eště po pár úpravách třebas může, škodka se k takovýmu pěknýmu námětu nevrátit jo a jedna myslím důležitá věc - název - jojda ten je fádní, vždy´t ten skorem volá po přehlížení a pak podle toho bohužel ta čtenost tak vypadá


ze dne 04.07.2009, 21:39:07
Amater: Zdravím, děkuji ti za dlouhý komentář a potěšil mně, že sis s ním dal práci i přemýšlel nad ním. Asi bych měla říct, že spisovatel je jen metafora. Potom píšu tak jak mluvím a přemýšlím a to jednoduše. Vytřískat ze mně něco víc je marné. Spíš bys chytil štiku do rukou než, abych text prošpikovala vzletnou češtinou, tedy lepším zpracováním. Víš, trošku nechápu proč tady, když pomineme gramatiku, vadí lidem zpracování. Nejen ty, ale i ostatním. Jako by čeština, kterou jsme se naučila nebyla češtinou. Jednou jsem měla komentář od holčiny. Bože ta čeština!oči v sloup, ale ten přiběh ji přebije. Jsem ráda, že ke mně chodí lidi, ne kvůli zpracování, ale kvůli příběhům a pak nikdy jsem nesnila o kariéře autora. Píšu pro radost a chtěla bych dát druhým příběhy, tak jak je vidím, ne krásnou češtinu. Možná je to chyba. Nevím. Člověka to i trochu trápí. Tak proč to zpracování? Musím přiznat nerozumím tomu. Mám jednoduchý styl a možná je to kvůli tomu, že ke mně chodí normální lidi. I to je možné. Ten název možná by byl lepší Třinácta kniha, ale tohle je Věnování. Dalo by se říct, že to není povídka, ale opravdu věnování někomu, kdo byl mi blízký. Ještě jednou děkuji za komentář.

agelast	29.06.2009, 18:31:36

To jsou situace – takový velký spisovatel a hned v prvních větách nadělá tolik chyb (chybějící čárka ve třetí, slovosled a krátká inspirace ve druhé, to počáteční „tak“ by si suverénní spisovatel nejspíš taky odpustil)… Já vím, hloupě rejpu, nic ve zlém, ale tahle volba vypravěče opravdu spíše zvýraznila některé nedostatky Věnování. Text jako by se snažil působit umělecky, duchaplně, na mě osobně ale působí spíše sentimentálně a jaksi prázdně. Joseph je zřejmě člověk, který zasáhl do života našeho spisovatele jako nikdo jiný, byl mu ostatně inspirací pro tolik knih, přesto vypravěč jeho postavu shrne do několika nic moc neříkajících slov (nadšení, živost, stříbrný smích), podobnou frázovitostí odbude i jejich vzájemný vztah („Byl moji múzou. Byl moji inspiraci. Byl mi vším. Byl mým životem.“) a vlastně i sám sebe (svůj živost jako by vnímal jen na základě úspěšnosti svých knih, konkrétněji ho vidíme jen v poněkud omšelé a „mytizované“ pozici osamoceného a znechuceného účastníka večírku) – nikde tu vlastně vypravěč nesáhne skutečně do hloubky, jeho projevu schází skutečná emoce, osobitost. Mimochodem, pasáž „…snažil jsem se předstírat, že to není můj jediný zájem. Byl.“ působí svým cynismem jako malá atmosferická bouře – tudy někudy by mohla vést cesta. Přitom – jak už několikrát poznamenala Ekyelka – píšeš hezky, čtivě a úsporně. Jen proniknout hlouběji do postav, do příběhu. spíše na okraj: - opravdu akutní problém: mě/mně a interpunkce. Tady je hodně co zlepšovat. - „…nevěděl jsem, jak mu říct, že jsem měl strach a nevěděl co na to nakladatel.“ -> raději „…, že mám strach a nevím, co na to nakladatel.“ - a pozor na dvojznačné věty: „Dvanáctá kniha, kterou jsem dokončil po jeho smrti, měla obrovský úspěch a já zůstal prázdný, vyřízený.“ -> dvanáctá kniha celkem, nebo dvanáctá kniha dokončená po jeho smrti? a podobně i: „Mému jedinému příteli, který mně inspiroval k napsání této knihy.“ Ale to už zase rejpu, já vím…


ze dne 29.06.2009, 22:49:51
agelast: Dvojznačnost. Ta věta prostě může být chápána různě, i když čtenáři se nejšpíš dovtípí. Ale jak říkám: rejpu...


ze dne 29.06.2009, 21:26:54
Amater: zdravím, bohužel dvojjzayčnost v těch větách nevidím a asi mě tyhle jemné nuance češtiny míjejí. Budu se dál snažit češtinu vylepšit. Děkuji za obsáhlý komentář k věnování.