|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Veselka v rudých punčochách ::
 honzoch |
publikováno: 02.07.2009, 13:42
|
Pro ty z vás, kteří nesledujete sérii od začátku, bude asi potřeba připomenout jméno Štefana Végha, barončina syna. Dobře si jej zapamatujte, neboť se našim hrdinům ještě postará o perné chvilky. Z peněz, které dostal na studia, už dříve najal bandu hrdlořezů a třebaže byl na hlavu poražen, zůstal naživu a nic nebrání, aby svůj pokus o převzetí moci zopakoval...
Úvod bude trošku nezvykle bez přímé řeči, tak to textu příliš neublížilo. |
| |
|
|
3) Veselka v rudých punčochách
Když se do Pováží vloudil pozdní srpen a vtiskl prvním listům křiklavý nádech přicházejícího podzimu, vydala se baronka za farářem. Šla pěšky a pokorně, jako kajícnice, ale šla najisto.
Důstojnému pánovi nezbylo než její sňatek odsouhlasit a dát na vědomost, že dne 25.srpna 1612 spojí se v svazek manželský Kristián Kerkesi a Katarína Véghová ze Štivianova.
Pro upovídané babky to byla vítaná příležitost, nemilosrdně pár propíraly a braly si do úst tu jednoho, tu druhého, tu oba najednou. Mluvit o krádeži šperků vyšlo z módy a celá událost pomalu vyšuměla. Dokonce ani po tom, co se na nenápadném kříži v rohu hřbitova záhadně objevilo Zuzčino jméno, nedočkala se aféra pokračování. I největší oportunista János Szendrei nakonec přijal všeobecně uznávané závěry a zločin upadl ve zdánlivé zapomnění.
A baronka? Ta pro neradostné vzpomínky neměla místo. Srdce jí zcela naplňovalo toužebné očekávání svatby a ničím jiným nežila. Kristiánovy protesty buď k jejím uším v euforii vůbec nedoléhaly, nebo je okatě ignorovala, míříc za každou cenu k jedinému cíli. Mladý Kerkesi beztak připomínal spíše bezduchou loutku, než samostatně myslícího člověka, a když přišla rozhodující chvíle, podlehl prvnímu náznaku barončina tlaku a kývl.
Tím byl jeho osud zpečetěn a hotovo zklamání těch, kteří myslili, že Kristián využije svého mužského postavení a Véghovou odmítne.
Samotnou svatbu hostil kostel v Olšici, už jen proto, že střechu neudržované hradní kaple v zimě probořila sněhová nadílka. Většina hostů dávno dorazila, poslední se objevili s ránem, v rozvrzaných kočárech či povozech.
Ve středu všeho dění byli samozřejmě Kristián s baronkou. „Mohla by být jeho matkou,“ neopomněl připomenout nějaký rýpal. „Podívejte, jak se nese, jako plachetnice!“
A skutečně, bílé šaty nemohly ani v nejlepší snaze skrýt nedostatky její postavy, stejně jako bělostný krejzl a čepec, který jí seděl na hlavě. Její úsměv, ať už jakkoliv srdečný, vyvolával v kombinaci se zasmušilou tváří mladíka spíše úšklebky.
„Spolknul žábu a ta mu v břiše tančí čardáš!“ smál se zlomyslník Kristiánovi, jehož červené punčochy svítily široko daleko. „Hezky ho zpracovali, je poslušný jak beránek!“
To už vstoupil skvostně oděný průvod do kostela. Dovnitř totiž smělo jen pár vyvolených, většina zvědavců zůstala stát před vraty, ti podnikavější se vyšplhali na okenní římsy.
Nevěstu přivedl vážený muž, hovořící pouze latinsky a ustrojený jako kníže, ženicha provázela k oltáři jeho matka Anna, smrtelně bledá a klopící zrak. Předali své chráněnce faráři a zasedli do lavic k ostatním.
Důstojný pán si dával na čas a když se konečně objevil, jako by vážil každý krok. Pomalu přistoupil ke kříži, stejně strohému, jako bylo jeho roucho, a neurčitým pohledem přelétl všechny přítomné. Skončil u oddávaných, klečících přímo před ním. Přísně si je přeměřil, hlavně baronku, a zvedl zrak, jako by chtěl promluvit k samotným nebesům. Světlo z oken, setkávající se na oltáři, mu prapodivnou svatozáří osvítilo prokvetlou hlavou.
Mluvil pomalu a složitě. Nejprve vzal na jazyk svátost stavu manželského, elegantně si pomohl podobenstvím a přesunul se k samotným povinnostem toho Bohem požehnaného svazku. Zprvu mluvil smířlivě, zřetelně a tvářil se, jako by chtěl každou chvílí věc uzavřít. Hosté, myšlenkami již u plných talířů na hostině, odpovídali úsměvem a souhlasnými pohledy, ochotně si klekali a zpívali, až z toho byla baronka celá dojatá. Atmosféra, prosycená ranním světlem a vznešeností latiny, si zcela podmanila její srdce, dokonce tak, až si připadala, že se vznáší. Naproti tomu Kristián viděl jen tmavé rohy, kam světlo nemělo přístup, a kde se ten cizácký jazyk měnil v hadí sykot.
Jako by ani kazateli latina neseděla, snad by radši mluvil po vesnicku, slovensky, ale to by ti cizí páni pak sotva rozumněli.
Několikrát se zdálo, že farář ladí hlas k mohutnému závěru, ale jako se často zmátoží plamének svíčky, tak se pokaždé znovu rozhovořil. Úsměv zmizel z tváří jako mávnutím kouzelného proutku. Ne že by jeho řeč pozbyla učenosti, ne že by ta slova ztratila povrchní ušlechtilost, ale jejich obsah, ten byl najednou plný narážek a výčitek.
Trpitelské výrazy či ignorantské zívání na sebe nedaly dlouho čekat. A nejhorší mělo teprve přijít, farář zdaleka neskončil a vůbec se nerozpakoval dál znepříjemňovat sňatek, který mu byl očividně proti mysli.
Dobře věděl, že šlechtická kolena nerada klečí a tak své urozené ovečky nemilosrdně cvičil, až se všichni modlili, ať už baronce s Kristiánem spojí ruce a budou moci ven ze zatuchlého kostela. Naopak leckterá zemanská slečna, která nesdílela bolesti stáří, jistě spřádala romantické představy o tom, jak pan farář schválně oddaluje konec, jak improvizuje a jak čeká, až do kostela vtrhnou vousatí zbojníci a osvobodí ženicha od té staré můry. Věru, příběh Lidky a Kristiána, okleštěný o všechno hořké a zlé, zapustil kořeny.
Když po poledni farář konečně uznal své ovečky natolik zbědované, aby si mohly říci „ano“, někteří si již zoufalstvím trhali vlasy. A to pověstné slůvko skutečně oba vyslovili, sice rozpačitě, ale přeci. Hlavně Kristián byl ukázkovým příkladem naprosté rezignace, kdyby mu sám ďábel podstrčil smlouvu, jistě by ji bez přečtení podepsal. Csaba Kerkesi, který měl hlavní podíl na synově napravení, zachovával chladnou tvář, Anna nepokrytě poplakávala.
Také manželský polibek byl směšně rozpolcený, až někteří cukali koutky.
A to už se průvod pod pohledy všudypřítomných zvědavců ubíral zpět ke kaštělu, doprovázen koloritem krojů a přísným kamenným pohledem Štivianova vysoko na kopci. Na dvoře čekaly prostřené stoly a svatební hostina mohla začít. V blízkosti baronky zabrali místa její hosté, tvářící se tak důležitě, jako by ani nebyli na veselce venkovské šlechty, ale přímo na vídeňském dvoře.
Po dlouhých chvílích monotónního cinkání příborů a číší si Véghová sjednala klid: „Vzácní hosté, jsem ráda, že se můj dům stal útočištěm umělci nad jiné věhlasnému, panu Martinu Schillerovi z Vídně!“
Někteří hosté pochvalně a chápavě kývali, že znají jeho umění, a ti, kteří se mnohem upřímněji doznali, že o nikom takovém v životě neslyšeli, byli za hlupáky. Baronka pokynula Schillerovi: „Mistře, povstaňte a předveďte našim očím vaše díla!“
Pan malíř si chvilku něco šeptal s pacholkem, načež vzali první plátno, zabalené do bílé plachty. Hosté jim hned dělali místo na stole. Schiller se uklonil, nejistě shlédl napjaté publikum a triumfálně strhl přehoz.
Těžko lze popsat rozpolcenost okamžiku, kdy plachta sklouzla a odhalila místo krajinky portrét dvou mladých hezkých dívek, vyvedených do krásy detailu. Hosté zpustili pochvalný potlesk a obdivně vzhlíželi k Schillerovu dílu. A domácí? Ti ztuhli nepříjemným překvapením. Baronka se málem zhroutila na Kristiána.
Sestry Pleškovy byly na plátně jako živé, půvabné jako příroda sama.
Nejrychleji si svůj omyl uvědomil sám umělec, popadl plachtu a jal se osudné plátno opět zakrýt. Bylo však příliš pozdě a ti, co tleskali, se jen zaraženě ohlíželi po ostatních, kteří v naprostém šoku zapomněli na všechny úcty a naopak jim vraceli stejné pohoršené pohledy.
Žofii událost rozběsnila: „A ven! Okamžitě! A tohle si vezmi sebou, ty patlale!“
„Paní! Mějte slitování... “ naříkal, ale tak tiše, že ho nebylo slyšet. Korunu trapné události nasadil Reichert, jehož břicho i dvojitá brada se otřásaly hřmotným smíchem a z očí mu tryskaly slzy. Zmatenost hostí zatím dosáhla vrcholu, byli hotovi se hádat a prát. Tu Schillera konečně napadla spásná myšlenka, jak průšvih přejít. Ještě než jej Žofie mohla i s obrazy vyhodit ze dvora, odhalil druhé plátno, ne tak krásné, ale již tématicky vyhovující. Na diváky z něj dýchla svěží zeleň přírody s pozadím řeky a namodralých dálek vzdálených kopců považské krajiny.
Odpovědí mu byl tichý a nesmělý potlesk, shromáždění se potutelně dívali jeden po druhém, aby náhodou nikoho nepohoršili. Když se pak přidal i Kristián, čímž přiměl k aplausu samotnou baronku, poznal zrudlý a zpocený Schiller, že má pro tu chvíli vyhráno.
I tak se mu třásla ruka, když odhaloval zbytek obrazů, snad obavou, aby se s Pleškovic děvčaty nepotkal znovu. Po té, co rozjitřené rány srostly tak, jak jen za tu krátkou chvíli mohly srůst, situace se naoko uklidnila. Nikdo však nemohl zabránit zvědavým hostům, aby mezi veselím kradmo vyzvídali, proč jejich aplaus způsobil takové pohoršení. Většinou pak chápavě kývali hlavou a tajně si přáli spatřit obraz znovu, z čiré zvědavosti i touhy vidět zakázanou krásu.
Svatební hostina se táhla až k večeru, panstvo bylo po mukách na tvrdé kostelní lavici vděčno za posezení, příbory cinkaly a číše přetékaly.
Zkormoucený malíř chvilku váhal a až když Žofie na chvilku odešla, předstoupil před baronku, aby si vyslechl svůj ortel.
„Ten obraz už nechci vidět! Odstraňte ho a je mi jedno jak,“ pohlédla na něj kalným zrakem, „je škoda, že tak plýtváte barvou i talentem!“
„Rozumím, milosti,“ úlevně vydechl, že nebude vyhnán, a s obezřetností vyhlížel, zda se už nevrací mladá baronka.
„To není všechno,“ zadržela ho, když chtěl smeknout, „namalujte místo něj jiný, se mnou a se Žofinkou! A příště si dávejte...“
Byla by jistě pokračovala v kárné řeči, kdyby k ní nepřistoupil hajduk od brány se vzkazem, že přijelo nějaké cizí panstvo a že si přeje vstoupit. Mírně udivená baronka chvilku váhala, bylo dávno po obřadu a nikoho již neočekávala, ale pak v duchu -Host do domu, bůh do domu- kývla.
Netrvalo dlouho a na nádvoří vjel kočár, doprovázený několika hajduky.
A to už neznámý vystoupil z dvířek, na sobě elegantní kabátec s širokým límcem a meč po boku. Vydal se přímo k barončinu stolu, dva z ozbrojenců šli s ním.
Přestože Véghovou takový mrav udivil, pokusila se o dobrosrdečný úsměv hostitelky a blahosklonně mu kynula. Sotva však přišel blíže, rysy jí ztuhly v zaryté grimase.
„Štefane?“
„Překvapení, což?“ popíchl ji a obrátil se k udiveným hostům. „Jen klidně jezte, pijte a bavte se, vzácní hosté, já jdu jen vyřešit takový malý problém! A jak vidno, jdu jako nazavolanou!“
Baronka váhala, zrakem sklouzla ke svým hajdukům a pandurům, ti však stáli po většinou neozbrojení a bezradní. Jen Szendrei hmátl po pistoli, ale z pohybu Štefanových hrdlořezů poznal, že by to byla poslední věc, kterou by životě udělal.
Hosté nyní tázavě vzhlíželi k mladému baronovi a ten se znenáhla naklonil nad matčiným stolem a jako had zasyčel: „Chtěla jsi mě obejít s tímhle žebrákem a připravit mě tak o dědictví!“
Kolem to zašumělo. Végh si ostatních nevšímal: „Nikdo mi nebude brát to, co mi právem patří, drahá matko! Ani vy, ani naši -přátelé- Kerkesiovi! Otec by se obracel v hrobě, kdyby viděl, jak jsi zneuctila jeho památku!“
„Štefane, přestaň,“ chabě se ohradila. Kristián povstal, ruku na meči. Roztřeseně otevřel ústa, ale to už se z pod Štefanova kabátce vyklouzla bambitka. Třeskla ohlušující rána a pleskla kulka, která nemohla minout. Kristián se zhroutil pod stůl, Véghová za ním, naříkala jako pominutá.
Végh sfoukl kouř z hlavně a zaškaredil se na smrtelně bledého Csabu Kerkesiho se zemdlenou Annou po boku: „Běda zrádcům a zlodějům!“
Načež vyprázdnil cizí pohár, který mu přišel pod ruku, a kryt svými hajduky odkráčel k průjezdu. Nechav kočár kočárem, naskočil na volného koně a obklopen kumpány opustil scénu.
Sotva na dav nemířily pistole Véghových hrdlořezů, propukla panika, velký nářek a křik. Na pronásledování nebylo ani pomyšlení, Szendrei se zastavil v průjezdu, ale viděl už jen zdvižený prach.
Kolem raněného Kristiána propukl velký shon, dokonce takový, že museli ranhojiči Kornieckému klestit cestu hajduci. Polák nalezl mladého pána ve vážném, ale ne beznadějném stavu.
„Musíme dostat tu kuli ven! Jinak umře!“ zvěstoval baronce, která se zakousnutými rty a slzami v očích odvracela zrak. Ženy plakaly, neboť byl zraněný miláčkem všech. Světlovlasá služka Cilka, tišená Martou, vyváděla tak, že by nezasvěcený ani v nejmenším nepochyboval, která z žen je novomanželka.
„Přeneseme ho dovnitř, do postele,“ v rychlosti přikázal Korniecki, snaže se zastavit krvácení, „potřebuji silné muže!“
Ti se našli rychle a scéna se záhy přesunula do pokoje kaštělu, kam se zdaleka všichni nevešli. Kristiánova zsinalá tvář nejevila známky života, ale hruď mu podivně poskakovala a krvavý obvaz byl v mžiku promáčený. Všichni s napětím i s nadějí upírali zrak na Kornieckého a ten se pod tou haldou pohledů sesypal jako hromádka neštěstí. „Milosti,“ vykládal, „neračte se hněvat na nešťastníka! Zde je potřeba jemných rukou! Jsem obyčejný vojenský ranhojič!“
„Ježíšikriste,“ zaúpěla probuzená Anna, „my vám věříme!“
„Na vojně jsme takovým dávali kulku do hlavy,“ kajícně hlesl Krzystof Korniecki. „Potřebuje chirurga, ne felčara...“
„Ve městě určitě takový bude!“ hned navrhoval Csaba Kerkesi.
„Pánbůh, pomoz! Než se dostaneme do Žiliny, bude po něm,“ opětoval lítostivě Korniecki. Reichert se rozpačitě drbal na nose. Kristiánův otec i novomanželka seděli s hlavou v dlaních, sledujíce po očku zoufalý boj. A pak celou místností probleskl paprsek naděje. To baronka horečně zvolala: „Ať přivedou Kamenského! Když jej zachrání, dostane milost!“
A hned poslala Jána Szendreie do pokoje, kde byl Kamenský už nějakou dobu uvězněn a kde mu v zapomenutí míjely chmurné dny. To se rozumí, pandurský kapitán neměl příliš dobré svědomí, vždyť s Kamenským přímo nepromluvil od zatčení a ani se jej nepokusil osvobodit. Nyní pocítil vedle provinilosti i jakousi šanci svou liknavost odčinit. Trochu se bál, jak ho bývalý přítel přijme, ale na váhání nebyl čas, zvlášť když tekla Kristiánova krev.
„Probůh, snad nám nevypustí duši!“ zanaříkala Anna a pohlédla na baronku. „Kde se ten Kamenský toulá?!“
Véghová cosi zamumlala, zahloubaná ve smutku. S každým novomanželovým výdechem vydechla i ona sama a s ní všichni, kdo pro nedostatek místa nezůstali na chodbě. Korniecki dál statečně bojoval s krví, deroucí se na povrch. Dělal, co mohl, byť s vědomím, že jen oddaluje konec.
„Ondreji,“ požádala Véghová mladého Javora, „běž se podívat, kde ti dva vězí!“
Desátník kývl a zmizel v přeplněné chodbě. Vrátiv se vzápětí, zvěstoval: „Nezoufejte, milosti! Už jdou, hledali nástroje!“
Vzápětí se ve dveřích objevil kapitán Szendrei a za ním i doktor Kamenský. Pleš, která opět o kus postoupila, se leskla potem, ze zarostlé tváře prosvítala směska citů, neurčitých a vzrušených. Nikoho v té chvíli nezajímalo, že páchne vězením, všichni na něj hleděli jako na zachránce a spasitele. Ten pohled ho obměkčil, stále dokázal lidem pomáhat i odpouštět. Snažil se působit silným dojmem.
„Nástroje, Jene,“ natáhl ruku k pandurskému kapitánovi. Szendrei mu podal tašku, aby blyštivé instrumenty opět spatřily denní světlo a ponořily se do masa. Doktor se neopomenul posílit lokem pohotově přinesené kořalky a pod fascinovaným pohledem nešťastného Poláka začal.
„Půjdete okamžitě na svobodu,“ ujišťovala ho baronka. Neodpověděl, snad přeslechl, snad ji neuznal hodnou odpovědi. Po zevrubné prohlídce vyhnal všechny kromě Kornieckého a baronky ven. Szendrei odešel již dříve, sám od sebe. Atmosféra se mu zdála nervózní, ba provinilá a osočující, ukazující Božím prstem na staré křivdy. Prchal od osvobozeného Kamenského s pocitem zbabělce a dlouho marně hledal ušlechtilou záminku, proč tak učinit. Záminku, při které si opět mohl přidat jako člověk. Když se naskytla, kupodivu šlechetná, čistá a nezahanbující, neváhal. Namířil si to přímo na nádvoří, najít v davu rychtářovic Dorku.
Ve stejnou chvíli, kdy ji našel a kdy koktavě vykládal, co se přihodilo, vzhlédl Kamenský s nepatrným náznakem úsměvu od Kristiána: „Pokud Bůh dá, pan Kristián přežije! Kule je venku...“
Nečekal, až zpustí baronka celou kanonádu díků a slibů, a oznámil: „Pokud mě panstvo již nepotřebuje, půjdu se dát do pořádku!“
Sebejistě odkráčel, skrz vousy prosvitla jakási hrdost. Kamenský, ač to nebylo znát, přímo šílel radostí, že je mu jeho zbojnický vroubek odpuštěn. Nikdy, ani poslední dobou, když s ním nikdo ani slova nepromluvil, nepřestal věřit v zázrak. A když ten nyní nastal, najednou mu skoro nemohl uvěřit. Je však možné vrátit se do starých časů? A neraduje se předčasně? Copak není chudák Kristián stále jednou nohou v hrobě?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
