» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141364

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Noční myšlenky jedním dechem ::

Elleanor	publikováno: 01.09.2009, 5:59

<i>Má předchozí noc byla jednou z těch, kdy krátce po půlnoci ležíte v posteli a podíváte-li se oknem ven, máte pocit, že snad už svítá, ačkoliv to jen měsíc tak jasně a oslnivě září, a vy se přetáčíte z jednoho boku na druhý a ne a ne upadnout do blaženého spánku. Po nekonečném převalování, asi nemusím říkat, že v takovém stavu není absolutně žádná poloha pohodlná déle jak třicet vteřin, jsem vzala do rukou knihu, spíše knížečku, kterou jsem nedávno zcela náhodou objevila zastrčenou a schovanou v regálu Městské knihovny. Je to přesně taková ta publikace, vydání staršího než je průměrný věk návštěvníků, které si většina běžných čtenářů jen sotva povšimne a když už ji náhodou některý vezme do rukou, vrací ji zase rychle zpět. Já si ji však odnesla domů, abych onu noc objevila poklad, jenž se za těmi ošuntělými a nezajímavými deskami skrývá. Listování v ní ve mě spustil neuvěřitelný proud úvah, i když asi ne tak úplně úvah jako obrazů, které se mi promítaly v mysli...

</i>


	Dočetla jsem poslední řádky kapitoly, ruka ztěžkla, klesla podél těla, ale stále jsem v ní držela malou ohmatanou knížku, na přebalu s primitivní nesrozumitelnou ilustrací v podivných nicneříkajících odstínech barev, jež se snad ani za barvy považovat nedají, typické pro starou, minulou dobu, kterou jsem zažila jen jako předškolní, nechápající ratolest a fakticky (či spíše teoreticky?) ji znala ze školních lavic a stále trvajících neúnavných líčení těch o pár i mnohem více let starších, těch, co se ani po uplynutí půldruhé dekády nedokázali zbavit ubíjející spjatosti s tím bývalým, historickým, předpřelomovým časem bolesti, nevědomosti a vděčnosti za málo, jejichž hlasy a výrazy prozrazují opakované vyvěrání žhavého magmatu emocí z naoko poklidně vyhlížející sopky, nevyprchanou živost toho, co bylo a navždy zůstává v nich uzamčeno a zakořeněno, neodstranitelnou načichlost tím vším jako staré zděné stěny zámecké černé kuchyně, zatuchlost cigaretového kouře v polstrování nábytku pánského salónu, absurdní potřebu nenechat upadnout v zapomnění to, co z hloubi duše nenáviděli a teď ve skrytu té samé duše zvráceně milují, bez čehož se najednou nedokážou vypořádat s vlastní existencí a ten marný, rozporuplný boj, výsledek bezpočtu prohraných bitev se sebou samým, nezahubitelný plevel vyrůstající, ze skulinek a trhlin jejich nové, porevoluční, moderní, pokrokové, falešné a neidentické schránky, jako z mezer mezi dlažebními kostkami, poskládanými v náhrobní kámen všemu tomu přežívajícímu zmatku a stále bolestným křivdám, jejich bývalým jistotám a opěrným bodům, tyhle zprzněné, zjizvené duše, nemohoucí se už nikdy nalézt, identifikovat se, připomínají stavby přeplácané architektonickými prvky a styly, ubohá stvoření nevěřící v přítomnost, obávající se budoucnosti a milující vše minulé, je nikdy asi nedokážeme opravdu pochopit, pro nás všechny ty lidské osudy představují jen další příběhy a historky, jimž člověk ve skrze rozumí, dokáže rozpoznat směr, jímž se ubírají a tvářit se jako posluchač velmi přesvědčivě a zúčastněně, přesto je však skutečně neprocítí, nezanechávají v něm nezapomenutelné a nesmazatelné stopy jako u zasvěcených aktérů, pro něj je tohle vyprávění jednou z kapitol dějepisné učebnice, jasnou a nekomplikovanou skicou, hrubým náčrtem historie doby, chybí však osudy každého jednotlivého tahu štětcem, které by mohly dotvořit živý barevný obraz odrážející opravdovost a realitu, já vidím jakousi osnovu, z obrovské mozaiky jen pár kousků, které v mé mysli zakotví jako to typické pro tamtu dobu, stejně jako způsob zpracování obalu malé knížky, prst mám stále sevřený mezi jejími stránkami v místě, kde jsem dočetla, jako bych skrze fyzické spojení mohla proniknout do nejzašších koutů duše jejího autora, autora minulého, jenž psal o své přítomnosti pro budoucí čtenáře...


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Liliam	06.12.2009, 16:28:36

Drobet náročné na přečtení, ale okouzlila mě ta obrazná přirovnání, na to já jsem vysazená. Proud myšlenek nevadí, všichni známe knihy tvořené jen jednou větou.) A stejně tak i večerní zamyšlení, která mají podobný charakter

Sakora	07.09.2009, 12:20:59

Text, na který musí být čtenář naladěn, je v něm tolik citu, vnímavosti a chápání. Moc zajímavé a oslovující.

Dawnie	01.09.2009, 15:14:26

Velice hezké, úvahové... Mně teda možná ten rychlý tok myšlenek dělal trochu problém, ale v druhém čtení to šlo líp:)... Směla bych se zeptat na titul knihy? Zaujalo mne to:)

amazonit	01.09.2009, 5:59:00

Trochu nezvyklý text, který se řetězí bez zastavení a řekne vše na jeden zátah a čtenář má tu tendenci text následovat, takže jím doslova propluje. Je to věcička úvahová, chytrá, vnímavá, nabízí mnoho k zamyšlení.