|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Motýlek ::
|
| |
|
|
Infikovaný objekt se dá nejsnáze přirovnat k závislému na droze opiového charakteru. Obvykle mívá stejné tělesné proporce způsobené sníženou chutí k jídlu, špinavý vzhled a matně zasněný pohled v očích. Je však třeba důsledně rozlišovat osobu závislou a osobu infikovanou. Závislí totiž škodí jen a jen sobě, což je právo každého občana Medeninu neoddělitelné od ostatních svobod a povinností. Bylo by tedy krajně nevhodné označit všechny osoby příslušného popisu za nakažené. Někteří nemocní vědomí si této skutečnosti stávají se záměrně také drogově závislými, aby ještě více zmátli terénní vyšetřovatele.
Medenin byl izolován od zbytku světa kvůli nakažlivé infekci. Medenin byl izolován od zbytku světa kvůli nakažlivé infekci. Medenin byl izolován od zbytku světa kvůli nakažlivé infekci, informovali televizní hlasatelé, aby se poté mohli dále věnovat charitě, posilovnám a humanitním návštěvám útulků postižených dětí, jež vesele pomrkávaly ze svých kotců.
Vytrvalý déšť smýval špínu z chodníků, z temných koutů vyplavoval vytahané prezervativy a použité injekční jehly, zatímco v podchodech se to hemžilo schlíplými postavičkami, jež se skrývaly před nakyslým přívalem vody.
„Už takhle chčije přes tejden,“ stěžovala si nakřáplým hlasem jedna z mnoha vousatých hlav.
„Aspoň je venku klid,“ mínil další.
„I tak občas někoho seberou. Před pár dny zmizel jeden můj známej. Popleta se mu říkalo.“
„Nakaženej?“ ozval se jiný unavený hlas.
„Bůhví. To poznaj jenom voni.“
„Sou čtyři pryč, Hermann už by tu měl být každou chvilku.“
„Vždycky chodí pozdě,“ řekl někdo, kdo se z nějakého důvodu rozhodl zapojit do debaty.
„Všichni tihle prevíti choděj pozdě, to je prostě zaběhnutej zvyk. Podobně jako to, že všici pasáci maj velký péra. S tím se nedá nic dělat.“
„Znal jsem jednoho pasáka, kterej byl panic. Dost divnej chlápek, ateista s pevnejma zásadama a silnou vůlí. Byl to asi jedinej pasák, co nosil kravatu. Nakonec se na ní oběsil.“
„Kecy.“
„Hele, tak prostě nevěř zmrde.“
„Co seš vlastně zač? Vidím tě tu poprvý.“
„Jeden známej mě Hermanna doporučil.“
„Jakej známej?“
„Malej kudrnatej negr. Říká se mu Bambus.“
„Drž se ode mě dál, nevěřím ti!“
„A já nevěřím tobě!“
„Nekoukej se na mě, připomínáš mě mýho fotra.“
„Mýmu bývalýmu zdroji se říkalo Fotr. Ale nedávno se podřízl, někdo mu ještě předtím…“
„Hele, nech si ty svoje historky pro sebe,“ přerušil ho nevrlec. Očividně se u něj začínala projevovat lehká absence potřebného množství drogy v krevním řečišti.
„Co proti mě máš? Budu ti říkat Bubák.“
„Proč lidem prostě neříkáš jménama jak vostatní?“
„Nemám paměť na jména.“
„Pamatuješ si svoje jméno?“
„Patrik We…“
„Budu ti říkat Píčus, bereš?“ skočil mu Bubák do řeči.
„Jak je libo.“
„Fajn.“
„Tak zajímá někoho ta historka o tom Fotrovi?“ zeptal se nervózně Píčus. Nejspíš to byl jeden z lidí, co mají potřebu být trvalým středem pozornosti. Pokud bych přirovnal potřebu být středem pozornosti k magnetismu, byl by Píčus permanentním magnetem. A ostatní lidé jsou jeho přitažlivostí více čí méně přitahováni, což záleží na osobní permeabilitě každého z nich. Čím větší permeabilita, tím víc jsou dané osoby přitahovány Píčusovým chatrným projevem, jehož hlavním rysem je neustále odbíhání od hlavního tématu a neohrabané dostávání se zpět nepravděpodobně klikatými cestičkami. Ehmm… Tak zpátky k těm magnetům. Železo a ocel jsou dva příklady materiálů s velmi vysokou permeabilitou a tudíž žerou každé slovo z Píčusových úst. Z tohoto pohledu by Bubák byl z vody. Voda má totiž tak nízkou permeabilitu, že je magnetem odpuzována.
„Tak zajímá někoho ta historka?“ zeptal se znovu Píčus.
„Tak už to ze sebe vyblij píčo.“
„Ten dýler bydlel pod akvaduktem. Říkali jsme mu Fotr, protože měl k nám všem moc hezkej vřelej vztah. Znal nás jménem, zajímal se a měl srdce k prasknutí nacpaný pochopením. Nahrazovali sme mu vlastního syna, kterýho neviděl už pěknejch pár let. No a jednou seděl doma, užíral se smutkem a řekl si, že to skončí. Žiletkou si naříz zápěstí, seděl a čekal až z něj vyprchá život. No a tehdy začal zvonit telefon. Zvedl to a dozvěděl se, že jeho kluk leží na veřejnejch hajzlech u akvaduktu. Fotr si ovázal zápěstí a šel se podívat. Ležel tam na zemi negr obtočenej kolem záchodový mísy. Z ruky mu čouhala jehla. Bylo po něm, šlehl si pár bublinek vzduchu a bylo to. Ale nebyl to Fotrův pravej syn, byl to jenom jeden z jeho zákazníků. Někdo mu chtěl zavolat pomoc a tak našel v jeho mobilu číslo ‚Fotr‘ v domnění, že se jedná o reálnýho otce. No a Fotr se potom vrátil domů, povolil si obvaz a v klidu vykrvácel.“
„Blbost. Taháš nás za fusekli,“ mínil Bubák.
„Hele, buďte zticha. Támhle už jde Hermann,“ okřikl je někdo třetí.
Hermann se bystrým krokem přibližoval ke skupince věrných zákazníků. Měl svůj švihácký klobouk a výstřední jezdecké holínky jako obvykle.
„Zasranej kovboj,“ sykl Bubák.
„Tak pánové, nic se nezměnilo. Grán za dvanáct. Ampulky po pěti nebo po třech gránech,“ informoval Hermann.
Bubák si zakoupil dvě ampulky po pěti a vydal se směrem k nejbližším záchodkům. Píčus si koupil jednu trojgránovou variantu a následoval Bubáka.
„Hele, nemoh bych jít s tebou? Nevyznám se tu. Potřebuju se trochu zorientovat.“
„Ale buď zticha. Nejsem zvědavej na ty tvoje kecy.“
„Oukej oukej,“ ujistil ho Píčus.
Dvojice dorazila k toaletám. Bubák vytáhnul nádobíčko a začal si vařit dávku. Nemohl se dočkat a jeho žíly už samy vyskakovaly ze zápěstí směrem ke lžíci s krystalickou tekutinou. Nechal drogu kolovat svým oběhem a zklidněné žíly se spokojeně vrátily zpět. Svět byl najednou mnohem hezčí místo i pro takového hubeného šeredu, jakým Bubák byl. Narovnal se, zaujal slavnostní postoj a pozoroval svůj odraz v zrcadle. Narostly mu medové brýle, díky nimž vnímání reality zpomalilo a zvláčnělo. Dveře se zvolna otevřely a dovnitř vběhlo několik uniforem, jeden z mužů ho pohladil obuškem a Bubák ztratil vědomí. Tma.
Bubákovy smyslové orgány začaly znovu přijímat informace o okolí. Kovový zápach a chlad židle, na kterou ho posadili, pachuť krve v ústech. Slyšel známý hlas a když nakonec otevřel oči, uviděl Píčuse. Seděl za stolem a zase něco plácal hubou. Bubák ještě nerozeznával jednotlivá slova, ale to zatím ani nechtěl.
Byl v malé neútulné kanceláři, všude se neutříděně povalovaly papíry a různá hlášení. Podél stěn byly řady kartoték.
Když se rozkoukal, zkusil se soustředit na proud slov.
„…sérii testů, jež… zda bylo naše podezření… v případě, že… karantény… tým specializovaných lékařů…“
Nešlo to. Znovu ztratil vědomí.
Smrad léků a dezinfekce, kožený potah lavice, na které ležel. Pachuť chlóru a sterilní bílá barva, která vypaluje sítnici. Bubák musel mhouřit oči, aby nepřišel o zrak. Uvědomil si, že je na něj namířeno ostré bodové světlo.
„Trochu to ztlumím,“ ozval se sympatický hlas.
„Kde jsem?“
„V ordinaci. Jsem doktor. Ten chlápek, co vás sem přived mně říká Špína, ale pro ostatní jsem doktor Lou. Provedu na vás pár testů, když budou negativní pustíme vás domů. Není se čeho bát.“
1. uklidnit pacienta, vyvolat v něm pocit bezpečí
2. vyhledat u něj náznak jakékoliv psychické či fyzické odlišnosti, které si byl pacient odmalička vědom
3. přesvědčit pacienta o jeho chatrném duševním zdraví, zmást ho, navodit pocit nejistoty, potvrdit tajné obavy apod.
4. nevyužívat nátlaku, pacient musí být sám ochotný dobrovolně podstoupit léčebnou kůru
„Co je to za testy?“
„Máme podezření, že jste infikován virem J22, jak jste už asi sám vydedukoval. Neklesejte však na mysli. Podobných případů máme desítky, většinou se jedná o planý poplach, ale prověřit se to musí všechno.“
„Ničeho jsem si na sobě nevšimnul. Pár roků jsem neměl ani chřipku. Musí to bejt nějakej omyl.“
„Koukám, že nemáte nejmenší tušení o tom, jaké jsou příznaky viru J22?“
„No… Něco už jsem o tom slyšel, ale…“
„Víte vůbec, že venku mimo Medenin zuří válka?“
„Válka?“
„Víte o tom, že byl chemicky znečištěn hlavní zdroj pitné vody Londýna? Tisíce lidí umírají na následky otravy.“
„Myslím, že jsem o tom slyšel.“
„A co když vám teď řeknu, že jsem si to právě vymyslel?“
„Jsem unavený. Chci domů. Jak dlouho potrvají ty testy?“
„Začneme zítra, potřebujete si odpočinout,“ řekl Lou a odešel. Zdravotní sestra odvedla Bubáka na jednolůžkový pokoj a lýtka se jí při chůzi krásně leskla.
Nechutná malá larva plazící se po psím lejnu se zakuklila. Za pár dnů skořápka praskla a z hromádky nukleonových střípků vylétl pestrobarevný motýl a naprosto instinktivně zamířil k obloze. Nechal se unášet čerstvě nabitou volností, jež se s předchozím peklem nedala srovnat. Motýlí tělíčko se chvělo v záchvatech hmyzího orgasmu a nemohlo se nabažit záplavy kyslíku. Motýl stoupal a stoupal.
„Jak dlouho trpíte tímto nezájmem o své okolí?“ ptal se doktor Lou druhý den svého pacienta.
„No vlastně odjakživa, nikdy jsem neměl potřebu zajímat se. Kdy začneme s testy doktore?“
„V Teheránu bylo vyhlášeno stanné právo a v dělnických čistkách v Rusku byla vyhlazena čtvrtina obyvatelstva,“ řekl lékař a pozorně sledoval Bubákův výraz. Po chvilce si něco zapsal do notýsku. „Víte jaké jsou příznaky viru J22?“
„Nemám tušení. Nikdy jsem neznal nikoho infikovaného.“
„Příznaky jsou individuální pro každého člověka, což je krása tohoto viru. Většina lidí ani neví, že je infikovaná, dokud jim to neřekneme. Jsem největší odborník na J22 v Medeninu.“
Porada ve sněhově bílé místnosti. Přítomni jsou lékaři infekčního oddělení, doktor Lou, doktor Leo Sux a mnoho dalších lidí. Kolem se motá sexy sekretářka bez výstřihu.
„Dal bych si kafíčko, zlatíčko,“ řekl Lou a šibalsky na krasavici zamžikal.
„Prosím všechny přítomné, aby se soustředili a nenechali se rozptylovat,“ vstal předseda komise. Sekretářka přivezla maličký vozík s minerálkami a čokoládovými tyčinkami.
„Nějakou karamelovou prosím,“ řekl doktor Sux.
„Tu kávu se dvěma kostkami cukru,“ upřesnil Lou svůj předchozí požadavek.
„Jediným bodem programu je J22,“ informoval předseda, zatímco se Sux s chutí zakousl do své sladké tyčinky. „Doktor Lou je zde proto, aby nám podal obecné informace snadno pochopitelné i pro přítomné laiky,“ kývl předseda směrem ke skupince důležitě se tvářících osob.
„Podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění si je drtivá většina obyvatelstva vědoma hrozícího nebezpečí. Takřka každý přišel nějakým způsobem do styku s J22,“ začal doktor Lou.
„Výborně, informovanost je na prvním místě.“ Sekretářka znovu vešla a doprovázelo ji skleněné cinkání.
„No konečně,“ odfrkl Lou a plácl sekretářku po zadku.
„Dovedl byste nějakým jednoduchým způsobem identifikovat vir J22“ zeptal se předseda.
„Mohl bych vás zahltit lékařskými pojmy,“ řekl Lou, zatímco srkal svoji kávu. „Ale nebylo by to moc platné. Řeknu vám, že J22 je vir chřipkového charakteru a není snadné ho lehce rozpoznat. Šíří se vzduchem, kabely i optickými vlákny. Důsledná karanténa zasažené oblasti je naprosto nevyhnutelná.“
„Existuje nějaký spolehlivý způsob léčby?“
„Naše laboratoře pracují na sto deset procent, ale bohužel se nám podařilo zjistit pouze to, že jako lék se dá použít prakticky cokoliv, pokud pacient skutečně věří, že je nemocný. K dokonalému odhalení jakékoliv lži nebo zaváhání zhusta používáme moderních detektorů a drog.“
„Raději používáme termínu sérum pravdy než droga,“ doplnil svého kolegu Dr. Sux.
„To znamená, že pacient si musí být plně vědom vážnosti svého stavu?“
„Přesně tak. Občas je nutno použít ne zcela adekvátních prostředků, ale vše je naprosto v jejich zájmu. Výjimečné okolnosti si žádají výjimečná řešení,“ řekl Lou a lehce si říhl do dlaně.
„Ovšem. Jak dlouho se může nákaza držet v ulicích?“
„Vir se může objevovat a mizet po neomezený časový úsek.“
„Výborně. Infekční oddělení odvedlo obrovský kus práce. Jsme vaším úspěchem nadšeni. Je mou radostí oznámit vám, že se začínají zakládat další podobné buňky poblíž Medeninu. Izolované oblasti jsou krokem vpřed. Je však nutno zamezit postupnému propojování těchto míst, toho by se dalo jednoduše dosáhnout několika neslučitelnými mutacemi viru J22.“
„Nebude těžké rozpoznat jednotlivé varianty,“ řekl Lou. „Propojení jednotlivých druhů by mohlo mít katastrofální následky světového charakteru. J22 se patrně dělí na poddruhy a třídy podle geografického, sociálního a národnostního hlediska.“
„Výborně!“
Motýlek se po dvou dnech dostal na kraj města. Na dohled měl několik nažloutlých trsů trávy, nabral rychlost, vložil do toho veškerou zbylou sílu svého ochablého hmyzího tělíčka, už mohl cítit osvěžující vůni kousku přírody, když ho sežehl plamen. Neprošel neviditelnou bariérou, která ho obklopovala.
Probral se a zjistil, že má jedno křídlo zcela nepoužitelné. Proměnilo se v hromádku popela. Při druhém pokusu o průnik to odnesla nožička a kus tykadla. Přišel o zrak a cit, přestával vnímat zapovězenou krásu na druhé straně, přesto se ještě mnohokrát zkusil probít na druhou stranu, podobně jako moucha, jež se snaží proletět ven skrz skleněnou okenní výplň. Znovu a znovu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 39 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
