obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: L+L (8) - Druhá tvář života ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L
 autor An!tta publikováno: 06.07.2009, 6:23  
Život má dvě tváře. První tvář odpovídá bohatství a slávě, druhá symbolizuje chudobu a nekonečnou samotu...
 

8. Druhá tvář života

Život má dvě tváře. První tvář odpovídá bohatství a slávě, druhá symbolizuje chudobu a nekonečnou samotu. Právě jsem se nacházela daleko od domova, na nějakém malém ostrůvku kousek od severního ostrova Nového Zélandu.
„Tak co, Rachel? Jak se ti tu líbí?“ vytrhne mě z mého přemýšlení pan Atkinson. Je dnes opravdu skvěle naladěný.
„Nádhera,“ odpovím duchanepřítomně a přitom sleduji pohupující se lodičku v dálce na moři. Je trochu chladno, ale strach z pádu do studené vody osobu na loďce nejspíš netrápí.
„Věděl jsem, že se ti tu bude líbit,“ usměje se nadšeně. Zdá se, že jsem ho svou odpovědí nesmírně potěšila.
„Pojďme, je na čase ti představit tohle místo…“ pobídne mě, „Je to tu tak trochu jiné, než to znáš u vás doma. Hlavně počasí. V červenci je tu zima, kdežto v lednu přichází pořádná horka. To víš… opačná polokoule…“
Mlčky přikývnu, když v tom mi někdo skočí na záda a zaváže mi šátek kolem očí.
„Nedívej se, bude to překvapení,“ ozve se Eričin hlas.
„Co bude překvapení? Hodláš mě teď shodit do moře?“ zavtipkuju. Přitom si představím, jak v ledově studené vodě mrskám neschopně rukama a Atkinsonovi se popadají za břicho.
To už mě ale Erika někam vede.
„Dej na ní pozor,“ zamumlá téměř neslyšitelně pan Atkinson.
„Neměj strach, tati. Zvládnem to,“ uklidní ho Erica. Pak mě vede kamsi doleva, potom zas doprava a nakonec mě zastaví někde u břehu moře. Cítím, jak mi voda teče do bot.
„Erico… mám pocit, že mi začínají plavat nohy ve vodě,“ zaúpím beznadějně. Voda je opravdu chladná.
„Buď v klidu,“ odbyde mě.
„Mám úplně promočené boty,“ nepřestávám si stěžovat.
„Teď šlápni nohou sem,“ navede mě rukou. Jednou nohou se postavím na nějakou dřevěnou desku, druhou mám stále ještě ve vodě. Když už tam stojím úplně celá, postaví se Erica vedle mě.
„Výborně. A teď se posaď,“ vyzve mě.
Opatrně se posadím. Cítím, jak se mi trochu klepou ruce.
Dál tam tak sedíme mlčky a mě v tu chvíli dojde, že spolu s Ericou sedím na loďce a plujeme po moři. Vyplašeně si strhnu šátek z očí. Jsme už pěkně daleko od břehu.
„Podvádíš!“ strčí do mě. Málem se loďka převrátí.
„Co blázníš? Kdybychom spadly, utopíme se!“ zaječím hystericky.
„Copak ty neumíš plavat?“ zasměje se Erica a znovu schválně rozhoupe loďku.
Udělá se mi poněkud zle.
„Jestli toho nenecháš, budu zvracet. A to přímo na tebe, tak si to radši rozmysli,“ varuju jí předem.
Erica se postaví na nohy a rozhoupe loďku ještě o něco víc.
„Pomoc, utopíme se!“ vtipkuje.
Zrzavé copy jí zuřivě lítají kolem obličeje jako dva ohniví draci.
Musím se tiše zasmát.
Když v tom uslyším jakýsi hlas. Přichází stále blíž k nám. Nakonec poznám, že za námi pluje druhá loďka, jejíž majiteli jsou dva kluci.
„Nazdar, Romaldo! Jak se ti líbí moře?“ zařve na mě nekontrolovaně ten vyšší s podobnou košilí, jako má pan Atkinson.
„ Ehm… nejsem Romalda, jsem Rachel, opravím ho honem. Přitom pořádně zrudnu.
„Tak sorry no, Rachel…“ opraví se. Přitom si odplivne do moře.
„Moře je skvělý,“ usměju se.
„Jo, to je dobře, že se ti zdá v pohodě. Strejdu tu jednou pokousali nějaký chobotnice,“ začne vyprávět.
„Chobotnice?“ moje obočí vyletí nechápavě o několik centimetrů víš.
„Tak možná to byli piraně, co já vím,“ pokrčí rameny.
Potom si jednou nohou stoupne na naší loďku. Ta se okamžitě začne naklánět. Erica přeletí přes moji hlavu a s velkým cáknutím skončí ve vodě. Hned po ní se dolů svalím i já. Zuřivě vyplavu ke hladině. Jde to těžko.
„Debile!“ obořím se na toho kluka. Zasměje se, shodí ze sebe košili a v plavkách skočí do vody taky.
„Je to osvěžující,“ mrkne na mě.
Cosi zamumlám a mnu si naštvaně oči. Začne se mě pomalu zmocňovat zima.
„Takže Rachel má v plánu se nám rok starat o ovce?“ strčí do mě.
„Potřebuju si vydělat,“ odseknu.
„Páni, máš odvahu, Je to fakt fuška,“ varuje mě.
„Já to zvládnu,“ mávnu nad tím rukou.
„Ještě jsem se nepředstavil. James Atkinson,“ podá mi ruku.
„Ro… Rachel Laneová,“ představím se i já.
„Mě je patnáct. Kolik je tobě?“ zajímá ho.
„Čtrnáct. V září mi bude taky patnáct,“ odpovím.
„Tohle je Andy,“ představí mi kluka, který ještě dosud seděl u okraje loďky.
Kluk s lehce vlnitými tmavými vlasy se na nás prudce otočí.
Mávne mi na pozdrav, přitom se mile usměje. Oplatím mu úsměv a rychle odvrátím pohled jinam. Andy vypadá dost jako tichý kluk, zřejmě by se na další slova už nezmohl.
„Je mi zima,“ otřesu se.
„Fajn, tak ty asi nebudeš moc otužilá, co?“ pošklebuje se James a schválně na mě cákne spršku vody.
Odhrnu si mokré vlasy z obličeje a poníženě se odhodlám plavat zpátky ke břehu.
„Nastup si,“ pobídne mě nečekaně Andy. Jeho slova zní klidně a tiše.
Beze slov vylezu na loďku.
„Díky,“ vypadne ze mě odpověď.
Andy mi podá veslo.
„Bude to tak rychlejší,“ zamumlá a pohodlně se usadí vepředu.
V životě mě nikdo neučil veslovat. Rozhodnu se to tedy okopírovat od Andyho. Jedním okem se snažím sledovat jeho, druhým zkouším pozorovat svoje veslo. Jediný výsledek, který vyplyne z mého snažení, je šilhání, které mi dodá hodně připitomělý výraz.
Ten neblahý pocit, za který může hlavně moje promočené oblečení, zmizí hned, jak mě pan Atkinson zavede do příjemně vyhřáté místnosti v jejich domě. Žijí skromně, ale že by jim vládla přímo chudoba, se říct nedá. Pan Atkinson vlastní velkou farmu. Většinu tvoří ovce, ale ve stájích má i dva koně, kolem domku mu běhá spousta slepic a v kravíně znuděně bučí strakaté krávy.
Svěřil se mi s tím, že farmu zdědil po svém otci, který ji ještě předtím převzal o svého dědečka. Musela jsem ho včas zastavit, aby mi nezačal vyprávět zdlouhavý příběh o tom, jak se dědila tahle farma. Rozhodně teď vím, že tu stojí už pěkně dlouho.
Erica mi ochotně ukáže cestu do koupelny, následně mě provede celým domem. James s Ericou vlastní každý zvlášť malý pokoj, pan Atkinson spí v místnosti s hromádky starých časopisů a novin se stařím zažloutlými listy.
Maličký stolek, kam chodí jíst, stojí v obýváku, protože kuchyň je příliš úzká, aby se do ní vešel nějaký nábytek.
„Dej si sprchu, sejdeme se u večeře,“ postrčí mě směrem ke koupelně Erica.
Usměju se a mlčky vstoupím do koupelny. Tiše za sebou zavřu dveře. Na rozdíl od koupelny u nás doma, budí ve mně tahle takový starobylý dojem. Mají tam dřevěné zrcadlo. Z malého okýnka dovnitř fouká studený vítr. Opatrně nakouknu ven. Trochu mrholí a začíná se stmívat. Z venku sem doléhá zvuk koňských kopyt, odrážejících se od země. Zasněně přejdu až k zrcadlu.
Dívá se na mě můj odraz. Usmívá se. Má však ve tváři takovou starostlivou vrásku. Mám pocit, že se odsud prostě nedokážu vrátit. Aspoň do doby, než to tu poznám. Promiň mi to, mami…

Příbory cinkají o talíře a James mi vypráví o zdejším místě. Občas se přidá i pan Atkinson, kterého pro změnu zajímá můj vztah ke zvířatům a přírodě.
„Miluju zvířata,“ povídám, „dělají si, co chtějí, nemají žádné starosti… snad jen to, kde si seženou jídlo.“
Pan Atkinson se div nezadusí polévkou.
„Jak tě napadlo zrovna tohle?“ zajímá se.
Pokrčí rameny. Vzpomenu si na můj domov. Hned je mi jasné, proč jsem přišla jako první s tímhle názorem. On však netuš nic. Je to divné tu takhle sedět mez lidmi, které sotva napadne, že jste dcera nejslavnější módní návrhářky. Je to zvláštní, ale osvobozující.
„Zítra tě tu provedem po celým ostrově,“ zamumlá James ještě s plnou pusou.
„Fajn, už se těším,“ přikývnu. Trochu mě polije horko. Pořád se mě zmocňuje ten divný pocit. Že mě tu máma jednou najde a v novinách se to bude jenom hemžit články o mém útěku.
„Po škole ti možná zajdem trochu vypomoct s těma ovcemi. Ono to vážně není žádná sranda.“
Mé odpovědi se však nechce vyplout ven na povrch. Místo toho se znovu pousměju.
„Už jsi někdy slyšela o našem rekordním kopci tady na Novém Zélandu?“ strčí do mě.
„Rekordním?“
„Jo, má vážně skvělej název.“
„Povídej… jakej?“
„Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu,“ odpoví docela slušnou rychlostí.
„Aha…“ vydám ze sebe.
„Tos o něm vážně nikdy neslyšela?“
„Ne,“ přiznám.
Nikdy jsem o něm neslyšela. A James nikdy neslyšel o tom, co obnáší žít v Americe s nejslavnější módní návrhářkou na světě. S výměnou našich nevědomostí bych rozhodně neváhala.


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 06.07.2009, 6:22:57 Odpovědět 
   V tento díl se zdá být malinko neurovnaný - nejprve se jí zeptají, zda se jí tam líbí, což navodí pocit, že už jí něco z ostrova ukázali, že se aspoň trochu zabydlela.
Pak jsme na loďce, což také podporuje domněnku, že je zde již delší dobu, kdo by bral někoho hned první minuty pobytu na moře?
Načež až po návratu z moře se rozhodneš popsat místo, kde se nachází, tedy onu farmu, myslím, že to mělo přijít dříve..., na úplném začátku této kapitoly...


-usměje se nadšeně. Zdá se, že jsem ho svou odpovědí nesmírně potěšila - pokud se usmál nadšeně, tak se jí jenom nezdá, že ho potěšila

-Pojďme, je na čase ti představit tohle místo - představit ti tohle

-tohle místo…“ pobídne mě, „Je to tu - pobídne mě, ,,je

- a mě v tu chvíli dojde - mně

- Málem se loďka převrátí.- Loďka se málem převrátí

- varuju jí předem - ji

- Přichází stále blíž k nám - jsou na lodi, hlas nemůže přicházet, spíš se přibližovat

- druhá loďka, jejíž majiteli jsou dva kluci - jejímiž
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Jsi... byls...
Eillib21
Smrt v Aréně
Sidonie Kermack
Krátka štúdia o...
Mariana Ivanovna
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr