obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalóra-7 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 29.06.2009, 6:10  
A je tu pokračování příběhu. Minule Mëllindu její manžel surově zbil do bezvědomí a ještě před tím jí přímo před očima zabil její malou dcerušku.
Jak se vede naší elfce?
Kdo jí pomůže?
Bude Rindon za své hříchy potrestán?
Kdo se pomstí?
Čtete a uvidíte.
 

VII. - Pomoc a odplata.


Mezitím zadním chodem pro sloužící vešel spěšným krokem léčitel Leonard a nesl si s sebou svůj kufřík. Hned v patách mu byl Oldwin a kráčeli rovnou do pokoje paní Mëllindy, odkud zaslechli srdcervoucí zoufalý výkřik. Tvrz byla nepřirozeně tichá a všechny služebné i čeledínové se uchýlili do svých pokojů, místo toho, aby se šli podívat, co se vlastně stalo, přestože museli ten žalostný křik též slyšet. Nikdo se prostě do půtek pána a paní raději nepletl, neboť to nebyla jejich věc. Leonard nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou a pokračoval dál. Když společně s Oldwinem vyšli do patra a vstoupili do ložnice, našli zmlácenou elfku ležet v bezvědomí na podlaze a kousek od ní spočívalo bez života zakrvácené tělíčko dítěte.
„Och bože." Uniklo Oldwinovi z úst, zapotácel se a málem šel z toho pohledu do kolen. Ihned se však vzpamatoval a rychle se vrhl k bezvládně ležící ženě a Leonard spěchal k miminku. Přiklekl, odložil kufřík, obrátil dítko tváři k sobě, ale bylo již pozdě. Musel s veškerou lítostí zkonstatovat, že Eilian svému těžkému zranění podlehla.
„Leonarde, co je holčičce?" Otázal se mladík. „Zachráníš ji?“
„Ne. Teď už ji nic trápit, ani bolet nebude. Bůh si ji povolal k sobě," prohodil smutně Leonard.
„Pojď sem, snad ten grázl nezabil i ji."
Oldwin opatrně Mëllindu přetočil čelem k sobě. Byla smrtelně bledá a v plavých vlasech na spánku se červenala krev tekoucí z nehezky rozseknuté kůže. Léčitel se přesunul od tělíčka dívenky k její matce, přidřepl si vedle Oldwina a rukou obezřetně prohmatal její štíhlý krk. Pak pod prsty ucítil to, co hledal, tep. Byl sice nitkovitý, a sotva znatelný, ale přesto pravidelný, ulehčeně si oddechl.
„Žije. Je těžce raněna, ale dýchá."
„Děkuji bohům, že žije. Ale ten parchant jí zase ublížil. Podívej se, jak ji zřídil tentokrát."
„Přestaň lamentovat, Oldwine," napomenul ho léčitel. „Raději jí opatrně zvedni ze země. Přeneseme ji do jiného pokoje. Musím ji pořádně prohlédnout a ošetřit."
Oldwin už nic neřekl a snažil se být navenek klidný, uposlechl Leonarda a s největší obezřetností elfku zvedl ze země, ale uvnitř měl na pána Rindona obrovský vztek. Léčitel si nesl svůj kufřík a Oldwin zase Mëllindu. Vešli do protějšího pokoje a tam ji mládenec opatrně položil na postel.
„Co teď, Leonarde? Co bude s tou malou?"
„Nyní je důležitější myslet na raněnou elfku a ne na mrtvé dítě. Oldwine zburcuj sloužící a zavolej mi sem Alžbětu, Mildred a Grétu. Ať s sebou přinesou umyvadlo s teplou vodou."
„Dobře a pak?"
„Já se postarám o paní Mëllindu a ty o to nebožátko."
„Jak?"
„Vezmeš její přikrývku, zabalíš ji do ní a odneseš ji k bratru Izakovi do Werdenského opatství. Řekneš mu, že ho moc prosím, aby se postaral o její tělo, připravil pohřeb a pomodlil se za její duši. Pak se vrátíš. Rozumíš?"
„Jasně." Přikývl Oldwin.
„Dobře, tak jdi a zařiď vše, co jsem ti řekl."
Oldwin opustil místnost a vyšel na chodbu. Během chvíle tvrz ožila a chodbou kvačily rychlé kroky několika služek. Za jejich asistence léčitel elfku vysvlékl z oděvu a pustil se urychleně do ošetřování. Pohled na odstrojenou elfku nebyl zrovna příjemný. Po těle měla samou vybarvující se modřinu a ošklivé rudofialové podlitiny podobné jelitům. Leonard se snažil být velmi jemný při ošetřování, ale i přesto, když se nešikovně dotkl bolavého místa, její tělo zareagovalo instinktivním cuknutím, přestože byla v bezvědomí. Vyčistil, ošetřil a obvázal vše, co bylo zapotřebí, a co viděly jeho oči, a pak jí za pomoci služek přetáhl přes hlavu noční košili a přikryl lehkou dekou, aby ji příliš netížila.

Uběhly dvě hodiny od okamžiku, kdy Mëllindu našli. Leonard seděl na okraji postele a lžičkou jí vpravoval do pootevřených úst utišující lék a zároveň kontroloval její puls. Do pokoje vešel Oldwin a tvářil se zarmouceně a zlobně.
„Jak to vypadá s naší paní, Leonarde?" otázal se ztišeným hlasem, aby zbytečně nemocnou nerušil.
Léčitel se ohlédl a upřel pozornost na mládence, který pomalu přicházel blíž.
„Její stav je velmi vážný, Oldwine. Dá se říci, že je učiněný zázrak, že ještě vůbec žije."
Mladý muž přistoupil k loži zraněné a rukama sevřel vyřezávané dřevo sloupku pelesti.
„Vysvětli mi, co myslíš tím velmi vážný? Umírá snad?"
„Ne, zatím ne, ale daleko od toho není. Neprobrala se, dlí prozatím v bezvědomí. Má silný otřes hlavy, naštípnutou kost v jedné noze, má polámaná asi tři žebra, plno podlitin a nejspíš i nějaká drobná vnitřní zranění, ale s tím si já bohužel neporadím, na to mé skromné lékařské vědomosti nestačí. Nyní záleží na tom, jak moc jsou jí bohové nakloněni a jestli si přejí její smrt anebo život."
„Copak jí opravdu nemůžeš víc pomoct?" zeptal se nevěřícně Oldwin.
„Ne, věř mi, chlapče, rád bych pro ni učinil víc, ale jsem pouhý vesnický felčař. Dokážu napravit zlomeniny, zašít drobné rány od nožů, seker, mečů a dýk, vyjmout šíp, ale není v mých silách uzdravovat vnitřní zranění. Teď už je to v rukách božích. Kdyby to byla stejná zranění jako dřív, tak bych ji snadno vyléčil, ale v tomhle případě to nejde. Tentokrát je to mimo mou kompetenci. Jisté je to, že pokud se během zítřka neprobere k vědomí, bude moci opat Izak vystrojit pohřby dva na místo jednoho. Takhle příšerně ji pán ještě nikdy předtím neztloukl."
„Leonarde, on jí jen neztloukl, vždyť jí skoro přivodil smrt, a dokonce zabil jejich dítě. Chápeš to? On zavraždil vlastní dceru." pronesl rozhořčeně zvýšeným hlasem Oldwin.
„Pšš, uklidni se a ztiš se." napomenul ho léčitel.
Mladík ztišil hlas, avšak stále byl rozčílen.
„Rindon je prachsprostý násilník a chladnokrevný vrah. Někdo by ho měl zastavit a potrestat."
„Kdo, Oldwine? Hmm? Řekni mi, kdo? Nikdo z vojáků to neudělá, protože jsou mu oddáni a královský šerif Hilgefors na něho také nic nemá. Nemůžeš na něho podat žalobu, protože si pouhý chudý poddaný a on je pán."
„Možná bychom se měli se stížností obrátit na krále Desmonda, či mladého prince Derila, anebo na královnu Ellisu." Podotkl mladý muž na léčitelovy výtky.
„Neblázni, princ Deril má jiné zájmy než řešit problémy chudých poddaných, na to je ještě příliš mladý. Král Desmond je hodný a spravedlivý vládce a královna Ellisa má též velmi dobré srdce, to nemohu popřít, ale tvá stížnost by se k jejich uším nikdy nedonesla, protože Rindon má přátele na vysokých místech a oni by listinu s tvým obviněním zadrželi a zničili." Vysvětloval mu Leonard.
„Ten hajz by měl pykat za všechno, co paní Mëllindě provedl.“
„Ano, máš pravdu, ale přesto ti říkám, hochu, nech to plavat, Oldwine. Do toho se nemíchej, není to naše věc, neboť jsme jen poddaní, nic víc."
„ Kde je spravedlnost, když je jí zapotřebí?" Otázal se mládenec pohrdavě.
„Tam, co vždycky. Ve městě, kde si ji mohou dovolit bohatí lidé. Nám chudým vesničanům nezbývá než mlčet a sloužit svým pánům.
„Do lejna smradlavýho. Čert, aby to spral. Kéž by ten sviňák mizerná chcípnul." Zanadával od plic Oldwin.
„Přát si to můžeš. I já mu mohu přát jen to nejhorší, třeba aby ho postihnul mor, souchotě, černá horečka, padoucnice, nebo aby ho podupalo splašené stádo krav, ale není mi to nic platné. Dokud si ten nahoře neumyslí, že přišel jeho čas, tak tu bude stále."
„Bože, prosím, potrestej toho čubčího syna a pošli ho do horoucích pekel." Pomodlil se Oldwin k nejvyššímu.
„Nevím, jestli tě nejvyšší vyslyší, ale možná ano." Podotkl léčitel s pokrčením ramen.
„Ó kéž by." Povzdechl si rozmrzele mladý muž. „Mám tu zůstat?" otázal se náhle.
„Ne, nemusíš, já u ní budu sedět celou noc. Pohlídám ji a budu sledovat její stav. Klidně jdi domů, Oldwine, tady bys stejně nebyl nic platný."
„Dobře, Leonarde."
Oldwin se už měl k odchodu, když ho ještě léčitel oslovil.
„Oldwine?"
Mládenec se na něho tázavě podíval.
„Ano?"
„Prosím tě, hlavně nedělej žádné hlouposti. Ano?"
„Samozřejmě, copak mě neznáš?"
„Nu právě, že tě znám až moc dobře."
„Neměj obavy." Ujistil léčitele mladík a opustil ložnici se zraněnou elfkou.

Oldwin zamířil z tvrze místo k sobě domů rovnou do krčmy. Potřeboval si zchladit žáhu, protože uvnitř kypěl zlostí vůči Rindonovi. Vstoupil do nálevny a rozhlédl se kolem sebe. Uvnitř to hučelo jako v úle. Muži hlasitě debatovali nad korbely piva o výnosnosti letošní úrody obilí, o chovu dobytka a o dalších věcech týkajících se farmaření a sedlačení. V jednom rohu místnosti seděli tři muži a hráli lidové písně na harmoniku, píšťalu a loutnu. V protějším rohu byla skupinka hráčů v kostky. Hlahol a zpěv se mísil dohromady v lehce zakouřené nálevně. Děvečky s rukama plnýma po okraj načepovaných půllitrů se proplétaly mezi stoly a postávajícími muži. Oldwin došel k výčepu, opřel se o něj a houknul na krčmáře.
„Hej, Greigu, natoč mi jedno."
„No jo, momentíček. Hned to bude." Zabručel krčmář.
Během pár minut se před ním na pultě ocitl džbánek s bílou pěnovou čepicí. Oldwin se ho chopil a pořádně si z něho zavdal. Pivo bylo řízné jako křen. Znovu upil a v témže okamžiku jeho zrak padl na muže sedícího u stolu v zadní zešeřelé části místnosti. Málem mu přitom pohledu zaskočilo. Byl to totiž Rindon.
Kvasil rozvalený na lavici, hojně popíjel víno, muchlal se s černovlasou děvečkou, která mu seděla na klíně, a řehonil se něčemu, co mu právě pošeptala do ucha.
‚To se mi snad jen zdá. Je to vůbec možné? Ten grázl, zbil svou ženu do bezvědomí, zabil svou dceru a tady se nalévá, honí ženský a vesele se chechtá, jako by se nic nestalo,' pomyslel si znechuceně Oldwin. ‚Ten mizernej parchant by si zasloužil trest. Kdyby všichni, co jsou zde věděli, co jejich zbožňovaný pán před pár hodinami provedl vlastní rodině, tak by se velice podivili.' Říkal si v duchu.
Rychle dopil pivo a na pult postavil prázdný džbán.
„Ještě jedno, krčmáři."
Jen co mu hospodský natočil další půllitr, vzal si ho, přešel místnost a našel si jedno volné místečko u stolu, odkud měl pěkný výhled na hodujícího Rindona.

Bedlivě ho sledoval celý večer, až do zavírací hodiny. Dvě hodiny po půlnoci již byla krčma skoro prázdná, zůstal tu jen Oldwin, Rindon se svou společnicí a pár opilých mužů pospávajících opřených o desky stolů. Krčmář opilce obcházel, budil je a jednoho po druhém vyprovázel z hospody ven na rynek. Zvedl se i Rindon se svou milenkou. Objal ji kolem pasu a přitáhl si její bujně vyvinutou postavu k sobě a náruživě ji políbil. Pak se odtáhl a pronesl lehce podnapilým hlasem.
„Jdi nahoru, Desiré a zahřej mi postel. Já se trochu projdu na čerstvém vzduchu a dostavím se za tebou. Pak si spolu pěkně užijeme."
Černovláska se vyzývavě usmála.
„V to pevně doufám, můj drahý Dony. Už se těším, jak tě budu obšťastňovat po zbytek noci." zašvitořila a svůdně našpulila rty.
„Jo, jo, tak už běž. Za chvíli jsem u tebe."
Desiré se opět koketně usmála a odkráčela houpavým krokem po dřevěném schodišti do podkroví, kde byly pokoje pro hosty. Rindon se zálibně podíval na svůdně se kroutící boky odcházející ženy, pak se vydal na krátkou vycházku na nočním vzduchu. Na to, že sám vypil čtyři láhve nejlepšího Greigova vína, měl krok docela vyrovnaný a jistý. Oldwin ho nepozorovaně následoval. Pán Werdenu zamířil směrem ke kovárně, obešel stáje a kráčel ke stodole a seníku, kde si hodlal ulevit od přeplněného měchýře.
Když vykonal svou potřebu, upravil se a chtěl se odebrat do náruče své milenky. Tu se naskytla Oldwinovi příhodná chvíle, neboť tam byli úplně sami.
„Stůj!" houknul na Rindona.
Ten se zarazil v chůzi a podíval se zakaleným zrakem na muže, který na něj promluvil.
„Co chceš?!" osopil se podrážděně půlelf.
„Chci vás vyzvat na souboj cti."
„Teď? Děláš si blázny? Táhni k čertu a nech mě jít." Udělal několik mírně vrávoravých kroků vpřed.
„STŮJ!! Myslím to vážně, pane Rindone."
„Kruci, pacholku jeden zatracenej, co ti to přelétlo přes nos?" Zalál přiopilým hlasem půlelf.
„VY," odvětil Oldwin.
„Cože? Já?" otázal se s chraplavým smíchem. „Nemám tušení, že bych tě něčím urazil na cti, anebo ti něco udělal."
„Mně ne, ale někomu, kdo mi je blízký, si velmi ublížil."
„Tak čím jménem mě chceš vyzvat na souboj?"
„Jménem paní Mëllindy."
„Chceš se bít ve jménu té bezvýznamné elfky? No tak, chlapče, neblázni, nemám na to náladu, jasné? Čeká mě teplá postel a ještě žhavější ženská v ní. Jdi si domů vyspat kocovinu a já na tenhle tvůj výstup zapomenu. Bereš?"
„Ne."
„Copak chceš mít k vůli té čubce zase přeraženej frňák, nebo i něco jiného?"
„Klidně za ni i zemřu."
„No, jak myslíš."
Rindon malátně vytáhl svou dýku a vrhl se na Oldwina. Mládenec neváhal a též vytasil dýku. Jeden druhého chytil za zápěstí a snažil se protivníkovi vyrazit zbraň z ruky. Prali se tak urputně, až v zápalu souboje skončili na zemi. Bili se, váleli se v prachu, oháněli se dlouhými tenkými dýkami. Rindon i ve své opilosti byl zákeřný a silný protivník, ale Oldwin měl míň upito a byl mladší a mrštnější. Uhýbal před půlelfovými ranami a unikal výpadům jeho ostré dýky. Na okamžik se od sebe odtrhli a Rindon funěl jako rozzuřený býk. Oba se postavili na nohy, obcházeli kolem sebe a připravovali se k dalšímu vzájemnému útoku. Potom půlelf s bojovým výkřikem vyrazil vpřed. Oldwin při ataku uhnul stranou, ohnal se a pořezal ryšavého muže na předloktí. První kapky krve byly prolity. Rindon byl vzteky nepříčetný. Tepavé bolesti v poraněné ruce si vůbec nevšímal, neboť jeho myšlenky se soustředily na něco jiného, tedy na někoho jiného. Zavrčel jako rozzuřený pes a znovu zaútočil na mládence. Oldwin se hbitě shýbnul, půlelfova dýka mu prosvištěla nad hlavou a on rychlým pohybem zasáhl Rindona do stehna. Oldwinova dýka projela plátěnou látkou Rindonových kalhot a zaryla se hluboko do jeho nohy. Z otevřené rány se řinula krev.
„To bylo za Eilian," prohodil spokojeně Oldwin, když slyšel, jak půlelf bolestivě zavyl a chytil se za pobodané stehno. Rindon se vztekal, vrhl se na mladého muže, rozmáchl se rukou, v níž držel dýku, a pokusil se ho bodnout do hrudi. Oldwin uskočil vzad a prohnul se, takže dýka projela pouze jeho halenou, ale nezasáhla kůži. Bylo to opravdu o fous. Za to Rindona tento nepovedený útok štval. Měl doslova rudo před očima. Mladík neútočil, vyčkával a nechával vždy první výpad na půlelfovi. Nemělo cenu útočit ve zlosti, to by byla velká chyba, které se Rindon ve svém hněvu a rozlícenosti dopouštěl. Bezhlavě se vrhal vpřed a nepřemýšlel nad taktikou. Přesto se mu při jednom nerozvážném útoku podařilo svému mladšímu soupeři vyrazit jeho dýku z ruky. Oldwin byl náhle neozbrojen, ale přesto si věděl rady. Při dalším půlelfově pokusu o pobodání Oldwina, se naskytla příhodná šance. Mladík zadržel Rindonovu ruku, rychlým obratem mu ji zvrátil, zatlačil a v zápalu boje se Rindon nabodl na vlastní dýku.
„A tohle je za Mëllindu." Řekl mu do ucha.
Pustil půlelfovu ruku a ten se odporoučel s chrčením k zemi. Ležel na zádech v prachu a v hrudi měl zaraženou svou dýku, jež před několika hodinami zabila nevinné dítě. Pomsta byla vykonána. Takto neslavně skončil život krutého tyrana pána Rindona z Werdenu. Oldwin si zhluboka oddychl. Bylo po všem. Půlelf zemřel a Mëllinda byla konečně volná.
Teď bylo důležité, aby se uzdravila a užila si znovu nabytou svobodu. Oldwin nechal Rindona ležet tam, kam dopadnul. Sebral pouze svou dýku, kterou mu Rindon v zápalu boje vyrazil z ruky a odešel do nočního šera. Obešel stáj i stodolu a zmizel v temné noci.

* * * * * *

Bezduché tělo pána Werdenu nalezli až ráno dva podomci, kteří šli za svítání pro seno do seníku, aby ho zanesli koním do stájí. V ten moment bylo ve vsi ohromné pozdvižení. Všude se šířily klevety o vrazích, lupičích a mordýřích. Jiné pomluvy hlásaly, že pána Rindona zabil žárlivý manžel nějaké jeho bývalé milenky, nebo že to byl někdo, kdo měl u něho nějaký dluh a nechtěl ho splatit a jiné další nesmyslné plky. Důvodů jeho úmrtí mohlo být mnoho. Nikdo však o pravém důvodu jeho smrti nevěděl a nikdo neznal onoho viníka.
Tahle smutná novina se roznesla po vsi a jejím nejbližším okolí rychleji než morová nákaza. Někteří pro něho truchlili a oplakávali jeho ztrátu a jiní ne, ba naopak říkali: ‚Dobře mu tak.'
Oldwin prošel přes náves, a když ho jeden z kolemjdoucích mužů zastavil a oznámil mu, co se stalo, nedal na sobě nic znát a dělal velmi udiveného a překvapeného. Pak pokračoval dál v chůzi, obešel tvrz a vstoupil dovnitř vchodem pro služebnictvo. Zamířil k zadnímu schodišti, jež vedlo do patra, ale zastavil se, když zaslechl několik ženských hlasů, jak mezi sebou rozmlouvaly. Kdo to byl, odhadoval jen podle hlasu, neboť ty ženy neviděl.
„Ach, bože všemohoucí, taková tragédie. Taková tragédie," zanaříkala jedna z žen, podle hlasu to vypadalo na Emílii, postarší ženu, která tu už léta pracovala jako kuchařka.
„To je hrozné neštěstí," zabědovala druhá žena. Oldwin v tom pisklavém altu poznal služebnou Alžbětu. „Nebohá malá slečna Eilian nyní odpočívá na márách v opatství, paní Mëllinda se nachází na pokraji smrti a teď i pán Rindon se odebral na pravdu boží."
„Jakápak tragédie s pánovou smrtí." Poznamenal mladší hlas, který patřil děvečce jménem Mildred. „Nic jiného si ten mizera ani nezasloužil."
„Kroť svůj prostořeký jazyk děvče!" napomenula ji Alžběta.
„Nevím proč?" Ohradila se Mildred. „Vždyť to, co říkám, je čistá pravda. Pořád jen paní bil a ubližoval jí, to přece víme všichni. Bůh se na to už nemohl dívat a pána za jeho zločiny potrestal."
„O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, i když konali zlé věci."
„A vynášet je až do nebe za dobré skutky, přestože to není pravda? To nemyslíš vážně, Emílie? K čertu s ním."
„Přestaň se rouhat, Mildred!" okřikla ji Emílie.
„Já se nerouhám," odporovala dívka. „Pouze říkám to, co je očividné. Jediný chudák, který si zaslouží naši lítost, je naše ušlechtilá paní Mëllinda. Dítě jí zemřelo, ona sama není od smrti daleko a ještě přišla o manžela, kterého by jí záviděla jen málokterá žena."
„No, máš asi pravdu," přitakala Alžběta. „Ale Desiré z krčmy pro něho plakat bude určitě. Byl to její letitý milenec a taky kvalitní zákazník. Myslím, že si dělala marné naděje na post jeho další manželky."
„Ano, doufala v to, ale má smůlu, teď už jeho ženou nebude a zůstane v krčmě tak dlouho, dokud nenajde jiného muže, který by byl ochotný si takou flundru vzít." Posměvačně pronesla Mildred.
„Neměly by jsme nebožtíka tak pomlouvat. Nebyl to sice vzor ctností a měl své vady, ale určitě nebyl zas až tak zlý, jak o něm povídáte. Mohli jsme mít za pána i horšího člověka." Pravila Emílie.
„Nu, možná kdybych zapřemýšlela, tak bych nějaký jeho dobrý skutek našla."
„Tak to jsem ráda. Pán nebyl svatý, ale byl to náš pán a my bychom ho měli mít v úctě i po jeho smrti. To, co se v noci stalo, je příšerné, a proto by se hodilo držet za zemřelé smutek." Pronesla moudře Emílie. „Takže, děvčata, seženete černé sukno a vyvěsíte ho z oken, ať každý vidí, že zde vzdáváme hold nebožtíkům." Poručila nejstarší z žen a ukončila tím jejich debatu.
Hned na to se všechny tři ženy rozešly za svými povinnostmi.
Oldwin potom, co vyslechl tento rozhovor, pokračoval dál po úzkém schodišti do patra a chodbou do pokoje, kde léčitel Leonard držel stráž u lože paní Mëllindy. Když nahlédl do komnaty, měl pocit, jako by odtud odešel před pár minutami a ne před několika hodinami. Leonard seděl stále na stejném místě na kraji postele a prsty kontroloval tep na elfčině zápěstí. Sáhl jí na čelo, aby zjistil, zda nemá horečku a starostlivě si povzdechl.
„Copak, příteli, stále se její stav nelepší?" otázal se Oldwin.
„Pořád je kritický, ale drží se." Odvětil léčitel, aniž by se na mladíka podíval, neboť bedlivě sledoval svou pacientku.
„Slyšel si již tu smutnou novinu?"
„Myslíš-li smrt pána Rindona, pak ano. Je toho plná tvrz i vesnice a špitají si o tom i vrabci na střeše."
„Tak přece jen bůh vyslyšel mé prosby a potrestal ho."
„Pochybuji, že to byl Bůh, kdo do něho vrazil jeho vlastní dýku, ale nepopírám, že si to skutečně zasloužil." Léčitel odvrátil zrak od nemocné a upřel ho na Oldwina. V jeho pohledu byla vidět podezíravost a dodal. „Jen doufám, že v tom trestu nemáš prsty ty."
„Já?" podivil se s nevinností v hlase Oldwin. „Ne! Co si o mně myslíš, Leonarde. Když Rindon zemřel, tak já už spal ve své posteli." dušoval se mladík, ale bylo mu naprosto jasné, že mu léčitel moc nevěří.
„Vážně?“
„Na mou duši.“ Zapřísahal se Oldwin.
Pokud měl Leonard o pravdivosti jeho slov nějaké pochybnosti, nechal si to pro sebe a nijak to dál nekomentoval, pouze nedůvěřivě pozvedl obočí.
„Nu, ať to byl kdokoliv, prokázal tím činem velké dobrodiní všem a hlavně paní Mëllindě. Nyní ji už zaručeně trápit nebude"
„Ano, Rindon je mrtev a paní Mëllinda je volná. Až se uzdraví…“
„Pokud se uzdraví," namítl léčitel se starostí vepsanou v obličeji.
„Dobře, pokud se uzdraví, povládne svému panství a vše bude zas v naprostém pořádku."
„Nechci tě zklamat a brát ti naději, Oldwine, ale paní Mëllinda Rindonovou smrtí získala pouze svou svobodu, nic víc."
„Jak to můžeš vědět?" otázal se překvapeně mládenec.
„Protože jsem byl svědkem toho, když pán Rindon před několika lety psal svou poslední vůli."
„Cože? Ty jsi mu dělal svědka?"
„Ano, proto vím, co do toho listu napsal. Paní Mëllinda je sice díky jeho smrti volná, ale získala do vlastnictví pouze své osobní věci, jinak nic."
„A co panství Werden?"
„Nu, kdyby zůstal po Rindonovi dědic mužského rodu, byla by správkyní panství ona až do jeho plnoletosti. Pak už by záleželo jen na synovi, zda by ji zde nechal žít."
„A co dcera?"
„S touto variantou nepočítal, pro něj dcera nebyla jako potomek a dědic přijatelná. V závěti je napsáno, že pokud zemře bez syna - dědice, jeho žena, ani jiné děti nemají na jeho majetek nárok a celé Werdenské panství připadne Rindonovu vzdálenému bratranci, pánu Erhartovi z Glickwoodu."
„Takže ten bastard ji vydědil!"
„Ano, dá se to tak říci."
„Co s ní bude, když jí ve Werdenu nic nepatří?"
„To přesně nevím, Oldwine, ale je jisté, že zde zůstat nemůže. Jen co se rozruch kolem pánovy smrti trochu zklidní, bude muset správce pozůstalosti, což je rychtář Karlton, poslat zprávu, aby si právoplatný dědic přijel převzít panství."
„Jak dlouho to může trvat?" Otázal se Oldwin.
„Počítám, že tak dva týdny možná i čtyři neděle. Záleží na tom, jak rychle se sem dědic dostaví. Do té doby musí paní Mëllinda opustit Werden." Prohlásil vědoucně Leonard.
„Můžeš mi říct jak? Když je tak těžce zraněná?"
„Musím počkat zdali se probere z bezvědomí a pak ji odvezu."
„Odvezeš?" Podivil se překvapeně Oldwin. „Pro Boha kam?"
„Do Údolí pramenů."
„A to je kde?"
„Na území elfů. Tam se oni postarají její lidé. Tomu místu vládne jeden moudrý elfský léčitel, který paní Mëllindu zná. Určitě jí rád pomůže a uzdraví ji." Odpověděl Oldwinovi na otázku léčitel.
„Kdy to chceš provést?"
„Pokud se paní probere, tak musíme vyrazit co nejdřív, protože cesta bude dlouhá a pro ni dost namáhavá a životu nebezpečná."
„To bys jel jen ty a ona?"
„Byl bych moc rád, kdybys mě na té cestě doprovodil a pomohl mi ji tam bezpečně dopravit."
„Samozřejmě, že se mnou můžeš počítat, pomohu ti s velkou radostí. Mám něco připravit?"
„Zatím ne, v čas ti řeknu."
„Dobře." Přikývl Oldwin, „nechceš třeba na chvíli vystřídat, Leonarde? Aby sis mohl odpočinout," nabídl se ochotně mladík.
„Já nevím, jestli je to dobrý nápad. Jsem sice unavený, ale musím na ni dohlížet."
„To zvládnu, už několikrát jsem tě pozoroval, jak to děláš, takže vím, jak si mám počínat. Klidně se natáhni támhle na to kanape a dej si šlofíka, kdyby se něco dělo, vzbudím tě," ujistil ho Oldwin.
„Tak dobrá, na chvíli si zdřímnu." Přitakal léčitel a vstal z okraje lůžka.
Jeho místo hned obsadil mladík a převzal stráž u nemocné. Léčitel přešel místnost k podlouhlému otomanu a ulehl na něj. Přece jen již nebyl nejmladší, a tak během několika málo minut usnul.
Oldwin pravidelně kontroloval ženin tep a sem tam jí po lžičkách vpravil do úst léčivý sirup s tišícími účinky. Kolem poledního jim Mildred přinesla něco na zub a k pití. Leonard spal tvrdě a mladík ho nechtěl zbytečně budit, však až se sám vzbudí, tak se potom nají.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 31.01.2010, 19:49:31 Odpovědět 
   No hurá. To to trvalo. Už je pod drnem díky rychlé dýce pod pláštíkem noci. Elfince se začíná blýskat na lepší časy. Držím palce Annún.
 ze dne 31.01.2010, 19:55:32  
   Annún: Vřelý dík, Kondrakare.
Ano, mizera je mrtev, ale Elfka si s sebou ponese následky jeho tyranie ještě nějakou dobu, ale přece jen se už blíží o něco veselejší doba. :-))
 Tracy Harper 29.06.2009, 11:42:31 Odpovědět 
   No konečně :) Hajzl jeden. No, snad ted Mëllindu čekají aspoň trochu lepší časy. Hlavně, ať se uzdraví :)
 ze dne 29.06.2009, 18:02:11  
   Annún: Díky Tracy,
Určitě se pro Mëllindu blízkne na lepší časy. Ale tělo se uzdraví někdy dřív než zmučená duše, pak musí přijít někdo, kdo dokáže duši pohladit a vyléčit.
 Šíma 29.06.2009, 9:20:39 Odpovědět 
   Občas je nutné té "spravedlnosti" trochu moci, jen doufám, že se naše hrdinka nedostane z deště pod okap... Jako vždy jsem se začetl a držel všem hrdinům palce, až na jednoho! Ano, šíma se nechal malinko unést... Těším se na další část, protože věřím, že v každém životě je čas, kdy je dost všeho špatného, jinak by už snad neexistovala žádná spravedlnost! Hezký den přeji!
 ze dne 29.06.2009, 18:00:00  
   Annún: Děkuji Šímo,
ano i spravedlnost se občas musí popostrčit, když jde o dobrou věc. Mohu tě ujistit, že to pro Mëllindu nebude posun z deště pod okap, spíš z deště na polostín a pak možná i na výsluní.
 amazonit 29.06.2009, 6:10:18 Odpovědět 
   V tomto díle opravdu došlo k výraznému zvratu. Snad přinese jen dobré naší elfské hrdince, i když bude muset opustit místo, kde tak dlouho žila, ale nejspíš to pro ni stejně bude lepší, protože vzpomínky na to, co se stalo by ji tu stejně asi přepadaly.
Uvidíme, zda se elfka zotaví, ale to bys nebyla ty, abys ji nechala zepmřít, jistě s ní máš jiné plány:-)
Stále poutavě pokračuješ, takže čtenáře nenudíš, neomrzíš.
 ze dne 29.06.2009, 8:19:26  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano nastal zvrat v příběhu, který ho pošle z lidského světa do elfského. Mëllinda bude muse opustit Werden, kde žila z našeho pohledu dlouho, ale z elfského jen nepatrný zlomek svého života. BUde to tak lepší, ale vzpomínky mohou člověka i elfa pronásledovat i na jiných místech, zvlaště máli pochoumanou duši a bolavé srdce od žalu. Osud si pro elfku zatím smrt nepřipravil, neb jí naosnovat ještě další dobrodružství.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
35. Chyceni
pilot Dodo
Let sovice
deuxEm
Evropa 2055
Haisenberg
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr