» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141367

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Úvaha o židli ::

ŽenaŽet	publikováno: 01.07.2009, 9:22

...


	„Často mám silný pocit, že můj život nemá smysl. Ačkoli dělám přesně to, o čem jsem si myslela, že mě bude naplňovat. Jenže teď mě skutečnost znechucuje. Práce, která mě dřív bavila mi připadá nudná a nezajímavá. Kluka, kterého jsem milovala a brala vážně, teď nemám chuť ani vidět. Kamarádky, se kterými jsem si vždycky měla co říct, mi teď připadají nemožné a nemám chuť jim cokoli svěřovat. Ačkoli oni se chovají pořád stejně. Realita kolem mě v podstatě dokonale šlape, nikdo mi nic neuděl, ale…..Je chyba ve mně ?“ - Vždy existuje nějaké ale, protože štěstí je, jak známo, jev pomíjivý. A člověk tvor věčně nespokojený – trend dnešní doby. Leckdy proto, že únava či konvence společnosti znemožní vidět druhou stránku věci. Někdo říká, že má alergii na celý svět, chuť mlátit hlavou do stěny, rozbít všechna okna, už nikdy nevstát z postele atd. Tato alergie přitom nemívá dlouhé trvání, zato někdy vyústí až v agresivitu vražedného stupně – „vlasaté individuum bez varování vtrhlo do třídy a postřílelo své spolužáky.“ Důvod ? Nikdo neřekne proto, že byl třeba nešťastný. Moc prosté a nudné. Do povědomí veřejnosti vejde obrázek vzteklého zvířete s krvelačným výrazem, připravené vrhnout se na každého, kdo mu přijde pod ruku. V zákulisí se potom odkryje bída takového zločince v celé své šíři. Většinou jde o uzlíček nervů, pro kterého jsou příznačné noční můry, konflikty se svým vnitřním já (někdy je jich poměrně více), nevyzrálost a často, troufám si říct velmi často, extrémní přecitlivělost a hysterie. Takovýto člověk patří nepochybně do rukou psychiatra. Neomlouvám chování těchto lidí. Ale myslím si, že stejně jako je nemorální chování vraždícího, tak i chování senzace chtivých lidí bažících po každé informaci o tom „šílenci“. Ve skrytu duše fascinovaně toužících vidět na jeho tváři utrpení. Každý si snadno představí, s jakou zvířecí radostí v dřívějších dobách rozvášněný dav vrhal po popravovaném kameny, pod zástěrkou spravedlnosti. Celý akt poprav tak měl smysl zachování veřejného pořádku jen naoko. Zato se mu nedá upřít pravý ráz pomsty, nevysvětlitelného vzteku a nenávisti lidského davu. Emoce doutnající na samém dnu lidské duše a vybuchující právě tak nečekaně, jako afekt, ve kterém vraždil popravovaný. Emoce, které dav vzrušeně a s nekontrolovatelným nadšením koncentroval do určitého terče. Na obviněného tak byly vrženy všechny viny lidstva. Přitom alergie na celý svět, samozřejmě nehnaná do krajnosti, je přirozenou nutností. Obranou proti stereotypnímu šedivění, varováním, které odchází stejně nečekaně jako přichází. Je vlastně zdravá. Bez toho, aby člověk doopravdy chtěl něco měnit. Vědomě ne. Protože vědomí je rozum a rozumné je přísloví: lepší vrabec v hrsti, než-li holub na střeše. Také proto, že nové začátky, hlavně pokud předchází zdánlivě fungující přítomnosti, vyžadují obrovské duševní úsilí. A schopnost uvědomit si, co vlastně chci. Chybou nebo normálním jevem nazvete stereotyp ? Kdo řekne chybou, může být označen za nevybouřeného, nezralého jedince, který stále neví, co od života chce. Normálním jevem zase plyne pro ty, kteří se „usadili“, smířili se s nudou a tak nějak stejnoměrně našlapují. A oba dva tito lidé by se mohli shodnout na tom, že jim v životě něco chybí. Protože člověk z nějakého důvodu vždy touží po tom, co nemá. Zároveň je pro něj velice těžké vzdát se zažitého pohodlí. Dvě strany mince. Vidět je však na dlani vždy jen jedna z nich. O té druhé straně se časem ví a v tichosti existuje. Myslím, že na stejném principu funguje vyrovnanost, harmonie a tudíž životní spokojenost. Vyrovnaný znamená vybrat si jednu stranu mince a o té druhé vědět a respektovat ji. Protože bez ní by nemohlo být to, co už mám. Zároveň je dobré vědět, kdy mincí házet a kdy ji ponechat v klidu. Nové životní tempo vyžaduje po každém oběti. A nikdo dopředu nedokáže odhadnout, jak velké. Člověk na sebe vždy bere riziko, že přijde o víc, než získá. A to vyvolává duševní neklid a strach z neznáma. Jistota, stabilita, strnulost. Tyto pojmy nikdy nebyly součástí přírodního koloběhu a tedy ani člověka. Protože tak jako se nové věci rodí, tak i zanikají. I přesto je v jistotě (mám na mysli cokoli, do čeho člověk vkládá úsilí a naději) spatřováno štěstí. Jistota je pro člověka vlastně synonymem nekonečnosti a neomezeného zachovávání. Podle mě vychází z lidského strachu ze smrti. Je vlastně jakousi obranou proti vlastní konečnosti. Protože smrt je danou definitivní jistotou, potřebuje člověk tvořit Své jistoty k tomu, aby si uvědomil, že žije a není jen nástrojem, který je bez vůle veden ke svému konci. Přesto bude jednoho dne přemožen. Možná pokud by si byl této skutečnosti (schopen „pocítit“ věčné nebytí ) plně vědomý, překoná i pocit vlastní malosti a bezmocnosti, a situace, které by dříve nazval paradoxními, v jiném světle zazáří jako dokonalá souhra do sebe zapadajících protikladů. Jenže jak známo, pojem smrt ještě nikdo nikdy plně neobsáhl. Člověk sedí na dvou židlích. Na té, kterou si sám vybudoval svým životním přesvědčením, a na té, kterou mu „někdo“ podstrčil – nikdo neovlivní své narození, v užším slova smyslu životní náhody, nevyzpytatelnost zítřku, i sny, tzv. něco, co přesahuje logické chápání. Ta z židlí, kterou někdo podstrčil, je vrtkavá a není vítaná, protože okrádá lidskou mysl o pocit, že svůj život drží pevně v rukou. Někdy se jí říká osud. Některé náhody a situace jsou přitom tak bizarní, že snad ani není možné, aby byl Osud tak mocným klaunem. Potom se hledá viník v kauze My life is broken. Tak si tak žijeme ve svých omylech a v některých je nám náramně dobře.


celkové hodnocení autora: 95.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

DaNdÝ	01.07.2009, 23:21:26

ale tak coby ne, já dám dvojku, trochu jsem v tom cítil jakés skákání sem a tam, ale určitou hloubku a docela dobrou jakous úvahu uznávám. teda mě osobně se líbila nejvíc hned ta pasáž s vražděním a kamenová ním, už proto že je taková konkrétní a asi proto že jsem zrovna dávám povídku o vraždění na škole. A líbí se mi opravdu i ten otázky vyvolávající jasný argument, ale já bych se ho vyloženě z mýho úhlu pohledu nebál říci na plnou hubu - člověk může pochopit i důvody jednání vraha, nebo davu. A skorem bych i vynechal tu omluvu, že je jejich jednání neomluvitelný. A vynechal bych použití přísloví - to skutečně může vyvolat pocit frázovitosti, dyť každý přísloví jde říct jinak - konkrétním příkladem a třebas výstižněji. Ale to je můj úhel pohledu. určitě dobře že to neskončil jen jako šuplíkové srovnání myšlenek ale jako věc, která jak vidno může čtenáře oslovit. tak hezká dvojka ode mě.


ze dne 02.07.2009, 14:29:58
ŽenaŽet: Zdravím, díky za známku a rozbor, a ty důvody k vraždění...napsala jsem že neomlouvám chování těch lidí, je prostě faktem, že vraždit se "nemá" je to obecně nemorální...ale nechtěla jsem aby bylo účelem nějaké moralizování ale srovnání dav versus jednotlivec...jak se pohlíží na agresivitu jednotlivce, který je odsouzený (právě proto že je odsouzený) a davu, kde je vlastně agresivita "legální" a normální přitom vychází z té samé temné podstaty a myslim ze ty duvody se pochopit daji, to jsem nikde nepsala ze ne, to bych se nezamýšlela nad alergií na svět:), jeste jednou diky za nazor

Rút	01.07.2009, 20:25:04

Tak za tohle ti opravdu děkuji, přesně něco takového jsem teď potřebovala slyšet (přečíst si) Alespoň tedy jednu část tvého textu určitě. Takže za mě super a dávám do oblíbených.. (zřejmě to budu číst ještě mnohokrát) :-))


ze dne 02.07.2009, 14:06:12
ŽenaŽet: Já děkuji za povzbudivý komentář, jsem ráda že dílko (alespoň část) potěšilo.

čuk	01.07.2009, 9:21:23

Dost jsi zarejpla pod masku a vzala to z jedné vody načisto. Filozofuješ hodně suveréně, možná že stavidla jsou příliš otevřena. Dost všeho smícháno, ale o téměř každé větě by bylo možno diskutovat, samozřejmě často souhlasit, ale vždycky tomu malinko chybí, trochu hlubší ponor pod častou proklamací. Líbí se mi nejvíc pasáž o minci a pocítit věčné nebytí. Metafora o židli je zajímavá. Píšeš hodně stručně o všem možném, někdy to vypadá trochu otřepaně a frázovitě, ale když se člověk nad tím zamyslí, řekne si: moudré a výstižné. Ale stejně: uložím si to mezi oblíbené a až budu mít víc času, budu v duchu s tím polemizovat a inspirovat se. Opravdu jsi to vymyslela sama nebo je to výtah z mnoha filozofických proudů ( ovšem skuteční filozofové se v myšlenkách nimrají a nejdou tak na plnou hubu)? Ten úvod je jaksi z jiného těsta, poněkud holčičí, že by se z něj vychrlila taková úvaha? Velice zajímavý text (mohla bys z toho udělat knížku, kdyby se to rozvedlo a opentlilo). Teď nevím: jsi tak mladá nebo tak zkušená (nechci říct zrovna stará)? Stereotypák by možná řekl: hele, ta je přemoudřelá. Na mne však text zapůsobil.


ze dne 01.07.2009, 10:32:22
ŽenaŽet: Dobrý den, předem díky za publikaci a obsáhlý komentář. Tato úvaha vlastně neměla být o nejakém konkrétním tématu, psala jsem ji vlastně proto, že jsem si potřebovala uspořádat myšlenky a taky ze špatné nálady, a tak nějak z toho vznikla tahle směska. Nevím, zda vůbec stála za zveřejnění, proto mě potěšilo, že někomu padla do oka a dokonce skončila v oblíbených. V úvaze nerada používám otázky, neptám se, přímo odpovídám a mám snahu, aby samo konstatování vyvolalo ve čtenáři další otázky a spory (protože co člověk to jiný názor) což někdy může působit až moc suverénně a arogantně, a taky otřepaně, když použiju nějaké klišé, které už nikomu nic nového na mysl nepřinese. Když já mám někdy pocit, že jinak než pateticky to říct ani nejde:) A někdy v těch nejotřepanějších frázích je největší kus pravdy..Ten úvod měl symbolizovat podle mě častý problém dnešní doby. Takovou znechucenost a depresi ze všeho, nic nemá smysl, najednou mě nebaví to co dřív, žádný cíl... běžné postesknutí člověka, když se a chvíli zastaví a zamyslí. Nespokojenost se životem. A s tou jsem se vlastně v následujícím "filozofičtějším" pokračování snažila polemizovat a hledat nějaké vysvětlení. Jinak je mi 19 let, životních zkušeností tak moc nemám, ale tak nějak mám v povaze nebo něco mě žene hloubat i nad své zkušenosti a přemýšlet o tom co bylo a hlavně co bude, někdy i o tom, co někomu přijde jako zbytečné mudrování a ono to taky možná zbytečné mudrování je. Ale můžu jen potvrdit že když si to člověk pak po sobě znova přečte, posune ho to dál. Teď jen zůstává otázkou kolik taková úvaha dá čtenáři.