|
| |
|
|
Já byla hrozně šťastné dítě
nevím, kdy se to zlomilo,
vím jen, že těžko přesvědčím tě,
ne, vždycky to tak nebylo.
Osud si s námi občas hraje
a zkouší, kam až může jít,
já toužím dál, znát cizí kraje,
já toužím zpívat… on jen klít.
Dívám se z cesty po hřbitově
a každý z hrobů nějak znám,
odmítám dusit city v sobě,
odmítám ztratit cestu k nám.
On kašle na má odmítání
dál přidá hřebík do víka,
chybí tu už i místo k stání
a život běží… utíká…
Minuta běží po minutě
života zbývá sotva půl,
když zastavíš se, obejmu tě,
když usměješ se, prostřu stůl.
Chci aspoň ještě malou chvíli
unikat svému osudu,
buď se mnou, nežli ztratím síly,
snad zítra…kdoví, nebudu…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
