|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (17. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 07.07.2009, 6:14
|
| *** |
| |
|
|
Temná část Kaileen
Jela jsem směrem, kde jsem Kaileen naposled zahlédla. Polní cesta mě zavedla až na okraj nevelkého úseku slunečnice. Místní tuto rostlinu zřejmě nazývali jinak, ale vypadalo to stejně. Dart stál osamocen, rozhlížel se po nekonečném pásu jetele, Kaileen si vybírala zralý květ, jehož zrnka by jí chutnala.
„Přišla ses rozloučit?“ uřízla slunečnici.
„Ne. Kdybys nebyla zbrklá, věděla bys, že Martin pojede se svou družinou a já s tebou.“
„Vážně?“ sedla si a vyloupla černé semínko.
„Vážně.“
„Meč?“ ne příliš přesvědčeně se na mě podívala.
„Jemu bych ho nesvěřila,“ přiznala jsem.
„Sedej,“ kývla vedle sebe a nabídla mi slunečnici. „Vezmi si. Ani nevím, jestli jsi to jedla,“ zamyslela se. „Když jsme se poznaly, zajímala tě každá kytka, většinu rostlin jsi neznala. Pamatuji si, kolik mi dalo práce uhlídat tě, aby ses neotrávila. Na zvířata ses dívala jako na bohy a meče ses bála, přitom jsi nemohla uvěřit, že máš konečně svůj vlastní.“
„Ty si to pamatuješ?“
„Jistě. Co mi to dalo, než jsi poprvé zabila večeři. Začínala jsem pochybovat, zda nechceš do smrti žít pouze na ovoci.“
„Ty bys to tak nenechala,“ doplnila jsem.
„Divíš se? Chtěla jsi bojovat, přitom jsi neměla sílu pořádně se najíst. Stačilo málo a dnes bychom tu neseděly,“ naznačila. „A víš, co si vybavuji nejvíc?“
„Ne, schválně.“
„Jak jsi mě dovedla rozčílit,“ pokývala hlavou, „a pak jsi nasadila ten svůj vylekaný obličej a já jsem uvěřila, že opravdu nevíš, proč se zlobím. Docela jsem se pobavila, když se na tebe pověsila Isabeau. Musela ses o ni starat, vysvětlovat a když už jsi byla na dně, dostala tě stejně, jako ty jsi vždy odzbrojila mne.“
„Tak vidíš, teď se máš aspoň čemu smát.“
„Kdyby náhodou ne, stačí tě chvíli pozorovat,“ narážela na to, že mi spadlo už čtvrté těžce vyloupnuté semínko. „Nastav dlaň,“ slitovala se, „pár jich naloupu, nebo z toho nebudeš nic mít.“
Na to, jak měla velké ruce, byla docela šikovná. Bylo tu kolem hezky, klid, slyšela jsem jen nějakého ptáka a jednou si nás přišel prohlédnou zajíc.
„Neměly bychom zapomínat na úkol,“ vytrhla mě z rozjímání. „Doufala jsem, že si to budu moci v klidu promyslet, ale ty jsi mi neustále v patách,“ utahovala si ze mě.
„Já tobě?! Vždyť kdybychom s Martinem zůstali přes noc sami, ty bys nám snad držela svíčku!“
„Spolehni se, že to bych neudělala,“ zamračila se.
„Já vím, ale tak ráda se zlobíš,“ popíchla jsem ji.
„A ty ráda provokuješ, abych nevyšla ze cviku,“ smála se. „Ale už vážně. Ta včerejší oslava, nezdá se mi to.“
„Mně taky ne,“ přisvědčila jsem. „Tolik lidí kolem a oni se ani nepokusí hodit králi jed do jídla.“
„Vrtá mi to hlavou,“ přiznala.
„Co když ho zabít nechtějí?“ napadlo mě. „Co když chtěli něco ukrást? Neustále někdo někam chodil, možná jsme si zloděje nevšimli.“
„Proč by na něj prve útočili, kdyby jim pak stačilo loupit?“ namítla.
„Možná na to jdeme špatně, nejprve přece byl vyvíjen tlak na Katherine, aby se vdala, až potom si více všímali krále.“
„Tebe něco napadlo, že? Vezmi to od začátku,“ pobídla mě.
„Co by se stalo, kdyby provdali Katherine? Vládl by její manžel, Yro by mu musel odstoupit.“
„Takový je zákon,“ přisvědčila.
„Správně, ale ona nechce a tatíček ji nenutí, právě naopak. Aby povolila, musí se ho zbavit. A jak to bude vypadat v zemi bez vládce?“
„Bude chaos, nepokoje a Katherine se bude muset vdát, aby lid uklidnila. Jako případný manžel se nabízí pouze sousední vládce Jado, ale obyvatelé by jej nemuseli přijmout, pochází ze znepřátelené říše,“ kroutila hlavou. „Nejspíš by se dlouho neudržel.“
„Právě, nemyslím, že by vynaložil tolik úsilí pro tak vysoké riziko neúspěchu. Z toho plyne, že skutečný nepřítel se nechce stát panovníkem, pouze touží znát něco, co je určeno výhradně králi. Dosud zřejmě věřil, že sňatek je jediná možnost, jak toho dosáhnout, ale pokud je to někde zapsané, stačí jim ten dokument, chápeš? Jeho špeh na to zřejmě konečně přišel, proto ta změna.“
„Mohlo by být,“ přikývla. „Stejně nemáme nic lepšího, zkusíme to. Hádám, že půjde o zdroj bohatství, kterého je sídlo plné. Když se Khar zlobí a posílá sem své démony, mají obyčejní lidé co dělat, aby přežili a znovu si postavili příbytky. Nemohou do královské pokladny odevzdávat tolik, aby ten přepych kolem kupovali. Vždyť jen v chodbách přes drahé kameny skoro nejsou vidět stěny.“
„To dává smysl. Pořád ale netušíme, za kým se honíme. Třeba to není zrovna sousední panovník, ale někdo jiný, kdo jeho zájmu využil a zastírá jím vlastní plány.“
„Připouštím, ta možnost tady je. Musíme je přilákat a jednoho z nich chytit,“ pokrčila rameny.
„To Redda určitě taky napadlo a podívej, nejsou ani o krok dál. Řekla bych, že zkusil všechno včetně mučení, než se rozhodl požádat o radu Soy.“
„Že ty musíš do všeho šťourat,“ naoko se zlobila.
„Nemám ráda zbytečnou práci.“
„Pojeď, lenochu,“ zvedla se, „ať nepřijdeš o večeři, pak se s tebou nedá vydržet.“
„Taky jsi protivná, když máš hlad,“ bránila jsem se.
Jely jsme pomalu. Giro opatrně našlapoval, snad na mě bral ohled, Dart vypadal poněkud otráveně, mnohem raději běhal a místy se na mě podíval, jako by věděl, že nemůže utíkat kvůli mně. Vítr jemně pofukoval a vytvářel ladné vlny na lánu obilí, až se mi chtělo seskočit a sáhnout si.
„Užíváš si míru?“ promluvila Kaileen. „Dobře děláš, asi se nám to dlouho nepodaří.“
Dál mě nechala, abych se rozhlédla kolem. Hezký výhled, dokonce se dala spatřit část města kolem pevnosti, která na nevysokém kopci Taggu vévodila.
„Něco je špatně,“ znova protrhla cvrlikání ptáků, když jsme se jedinou boční cestou dostaly na dohled královskému sídlu. „Brána je zavřená. Musíme rychle zpátky!“
Nečekala na mě, přesto když přijela, bylo po všem. Sotva jsem dorazila, hned jsem poznala, jak je rozčilená, že zmeškala bitku. Vojáci nás na Reddův příkaz vpustili dovnitř.
„Měla jsi štěstí, že jsem tě poznal,“ vyčinil jí, „jinak by tě stráže zastřelily. Měla ses vrátit až večer, nepočítal jsem s tebou.“
„Zdržela bych se, ale viděla jsem zavřenou bránu. Další útok?“
„Ano, tentokrát zevnitř,“ oznámil.
„Zevnitř?“ podivily jsme se skoro současně. „Zajali jste někoho?“
„Zkoušeli jsme, ostatně jako vždy, ale podařilo se nám chytit jen jednoho,“ odpověděl zklamaně. „Stejně nám asi k ničemu nebude.“
„Uvidíme,“ naznačila. „Necháš mi ho?“
„Promluvím s Yrem, avšak myslím, že nebude proti. Nezlobte se, ale musím jít.“
„Můžeme pomoci?“ nabídla jsem.
„Odpočiňte si, později za vámi přijdu a promluvíme si.“
„Mohly bychom ošetřit raněné,“ nedala jsem se odbýt.
„Lee,“ napomenula mě Kaileen.
„Co? Třeba tím králi dokážeme, že nemusí mít z naší přítomnosti obavy,“ vysvětlila jsem.
„To byste mohly,“ přijal Redd.
Útočníků nebylo mnoho, snad šest sedm, vojáci byli ve značné přesile, neměly jsme tedy moc práce s tím, abychom se postaraly o jejich zranění. Pár lehkých řezných ran, žádná hrůza. Pánové vypadali celkem spokojeně, rozhodně jim naše péče byla příjemnější než pozornost felčara. Neunikly jsme ani rozpustilým poznámkám, jeden muž se pokusil přivinout k sobě Kaileen, ale byl odměněn fackou a výsměchem kamarádů.
„Martin je v pořádku,“ hlásil mi Redd.
„To je dobře,“ odpověděla jsem, ale nepochopila jsem, proč mi to říkal, vždyť on přece ohrožen nebyl.
„Pane, neměl byste…“ uslyšeli jsme.
„Uhni!“ rozčiloval se Yro, zamířil přímo k nám a vrazil přitom do dvou vojáků, kteří odnášeli tělo mrtvého útočníka. „Co se tady děje?!“ spustil na Redda.
„Byli jsme napadeni,“ osvětlil, ale nestačil nic podrobnějšího říct.
„Kde je Katherine?!“ vyštěkl Yro.
„Určitě bude ve své komnatě,“ duchapřítomně zareagoval Redd.
„Takže to nevíš,“ odtušil král a pořádný průšvih byl až moc blízko.
„Podíváme se do zahrady, vy projděte sídlo. Kdyby náhodou, nebude to tolik nápadné,“ navrhla jsem.
„Jdi! Na co čekáš?!“ obořil se na Redda. „Já počkám tady se svými muži. A střeste se přijít bez mé dcery!“ řval na nás, až se ostatní otáčeli.
„To byl zase nápad,“ mumlala Kaileen.
„Co jsem měla říct? Vždyť by jinak způsobil větší rozruch než ti útočníci. No a kdybychom ji náhodou našly…“
„Náhodou,“ podívala se na mě a přikývla s hranou jistotou, „hm.“
Zahrada byla obrovská, ale nemusely jsme hledat dlouho. Ještě jsme se ani nestačily rozdělit, když se zpoza mohutného kmene rozložitého listnáče vylouplo děvče ve světlezelených šatech a v náruči svíralo mourovaté kotě s bílými tlapkami.
„Co to bylo za hluk?“ ptala se Katherine.
„Aspoň názorně vidíš, jak se chová princezna. Na nádvoří se bojuje a ona tady nahání kočky,“ prskala Kaileen. „To jsi nemohla aspoň někomu říct?“ vynadala jí.
„Tedy, mohla byste být milejší, jsem přece princezna,“ zatvářila se uraženě a s nosíkem nahoru prošla kolem nás.
„No…“ přítelkyně lapala po dechu. „Viděla jsi to?!“
„I slyšela,“ přisvědčila jsem a musela jsem se zasmát, jak malé děvče vyvedlo z míry tvrdou Kaileen.
Šly jsme za Katherine mlčky, Kaileen byla zachmuřená, já jsem pozorovala, jak se dívce vlní lehké šaty a svou jemností kontrastují s nasupenou chůzí šlechtičny. Obešly jsme boční zeď pevnosti a těsně před vstupem na nádvoří se Katherine otočila, aby Kaileen dorazila.
„Nebojte se, neřeknu otci, jak jste se ke mně chovala.“
„To už přestává všechno!“ zuřila a očividně tím děvčeti udělala radost.
„Klid,“ zadržela jsem ji.
„Pusť mě! Já tu malou roztrhnu, já ji naučím dobrým způsobům!“
„A potom nás král naučí sklonit hlavu před katovou sekerou. Ba ne, tudy cesta nepovede.“
„Stejně ji přetrhnu,“ neustoupila, i když přestala vyvádět.
„Až vyřešíme Reddův problém,“ zkoušela jsem oddálit další trable.
„Nemůžeme to přeskočit? Potřebuje pevnou ruku. Čím dřív, tím lépe.“
„Katherine!“ přerušil nás Yro, když si princezny všiml.
„Otče!“ rozběhla se k němu. „Stalo se něco? Slyšela jsem hluk.“
„Nic zvláštního,“ uklidňoval ji, „ale příště někomu řekni, kam jdeš. Nemůžeš nám utíkat a potulovat se sama. Víš, že je to teď nebezpečné,“ domlouval jí. Vida, vzorný otec?
„Tak dobře,“ přikývla a nadzvedla kotě. „Smím si ho nechat?“
„Ale jistě,“ svolil. „Zavolejte Redda!“ rozkázal a počkal, až přiběhne. „Osobně ji předáš chůvě a necháš s nimi nejlepší muže,“ přikázal. „Pak za námi přijď do mučírny.“
„Jak si přeješ, pane,“ přikývl velitel a vedl princeznu pryč.
„Za námi?“ ozvala jsem se.
„Našly jste mou dceru,“ vysvětlil Yro. „Zůstaly jste s ní o samotě, přesto jste jí neublížily. Jsem si jist, že nejméně tebe, Kaileen, následující okamžiky potěší.“
„Jen pokud se dozvím, co potřebuji,“ odpověděla bez zájmu.
Zřejmě si myslel, že pobyt v mučírně pro nás bude odměnou – při pověsti přítelkyně bych se ani nedivila – a bylo vidět, že čekal jinou reakci, ale nezabýval se tím a zamířil za zajatcem.
Nehostinné prostředí – vlhko, špína, smrad a desítky párů očí předurčených k bolestivé smrti. Museli jsme projít vězením, podle Yra jeho přijatelnější částí, doprovázeli nás čtyři vojáci. Lidé byli namačkáni v několika větších celách. Někteří napjatě sledovali, co přijde, jiní prosili o milost, zahlédla jsem také mrzáky, kteří naříkali a topili se ve strachu, jakou další trýzeň si pro ně kat připraví.
„Obvykle sem nechodím,“ rozptýlil nás Yro, „tuto nepříjemnou povinnost přenechávám Reddovi. Zřejmě však nastal čas jeho práci zkontrolovat. Ať budeš na naší straně nebo ne,“ otočil se na Kaileen, „už svou přítomností mi budeš prospěšná. Snad jen tvá učitelka by byla lepší než ty.“
„V tomto směru zřejmě ano. Já si vystačím s málem, neznám mučící nástroje.“
„O to přece nejde,“ rozhodil rukama, až se jeho sametový plášť zavlnil. Dnes měl zřejmě fialovou náladu, což se vůbec nehodilo do prostředí, v němž jsme se nyní ocitli. „Nejsi na straně nepřítele, to je důležité. Pokud tě ten zajatec zná nebo o tobě alespoň slyšel, a o tom nepochybuji, pak dobře ví, že ty jsi horší než celé toto vybavení,“ otevřel těžké kovové dveře a nabídl nám pohled do jiného světa.
Tolik divných věcí tu bylo, ani jsem neznala jejich názvy a vůbec jsem si nechtěla představit, k čemu slouží. Kat udržoval oheň, na jeho mírně ochablém těle se leskl pot a dva přítomní pomocníci neskrývali překvapení, že vidí právě krále.
„Pokračujte,“ pokynul jim.
„Jsme připraveni,“ promluvil plešatý kat hrubým hlasem. „Můžeme ihned začít, stačí váš rozkaz, pane.“
„Počkáme na velitele, sám povede výslech. To je on?“ ukázal na ušmudlané a vychrtlé individuum v okovech.
„Toho před chvílí přivedli, řekli, že má přednost,“ upřesnil jeden z holomků.
„Slyšel jsi, jaké cti se ti dostalo?“ přistoupil král k vězni. „Za tvůj podlý čin jsi dostal přednost před ostatními.“
„Jaký čin?“ naklonila jsem se ke Kaileen. „Vždyť nikdo neví, co se přesně stalo.“
Jen pokrčila rameny, evidentně nechtěla přerušovat momentálně nevyzpytatelného krále.
„Příliš statný nejsi,“ prohlížel si zajatce, „zřejmě ani moc chytrý, když sis vybral zrovna tuto dobu. No,“ ustoupil, „buď si popovídáš s ním,“ ukázal na Redda, který právě zavíral dveře, „nebo tě předhodím jí,“ kývnul na Kaileen. „Víš, kdo to je?“ zeptal se muže, ale on nedůvěřivě zakroutil hlavou, proč by se měl bát ženy? „To je Kaileen, už ti to došlo?“ usmál se Yro škodolibě. Muž zmateně těkal pohledem po všech přítomných, zřejmě ho napadlo, o čem král mluví. „Aby sis neřekl, že nejsem spravedlivý, vysvětlím ti, kdo to je. O sousední královně jsi jistě slyšel, tak si představ, že Kaileen,“ znova ukázal na přítelkyni, „je stejná a s radostí si na tobě vyzkouší pár nových nápadů. Tak co?“ čekal na reakci.
Vězeň se tvářil zarputile, nechtěl nic říct, evidentně stejně nic přesného nevěděl.
„Jak chceš,“ ukončil Yro chvíli tíživého ticha. „Redde, konej, jak je tvým zvykem. Kde začneme?“
„Kaileen žádala, abych jí vězně přenechal, nemáš-li námitek,“ navrhl.
„Ovšem že ne,“ usmál se panovník. „Je celý tvůj,“ pobídl ji.
„Nechtěla jsem ho mučit, navíc teď vidím, že je k ničemu. Věděl, co a kde má udělat, splnil to. Pochybuji, že zná důvod, proč to dělal. Vždyť ani neměli zbraně, jednoduše vrhli mezi vaše vojáky a nechali se zabít. Kdo by měl zájem svěřovat informace mužům, které posílá na smrt? Navíc, podívejte se na něho, není zrovna důvěryhodný typ. Nestojím o něj,“ odmítla a přenechala týrání Reddovi. „Ale dovol jednu radu – mučení se nezačíná, zvolíš jedinou strategii a pak pouze stupňuješ bolest. Jinak to vypadá, že nevíš, co máš dělat a zajatci to dává naději na přežití.“
„Co jsi za krále, když necháš ženskou, aby za tebe rozhodovala?“ ozval se vězeň.
Obstoupilo nás napětí a zlost. Yro se rozčilovat nemusel, věděl, že Kaileen k tomu stačí málo a Redd tušil, že nedokáže zastavit rozzuřenou Lonshi. Jedině by ji zabil, ale to nemohl a navíc já bych ji bránila, jeho muži proti nám nebyli v dostatečné přesile. Pomalu přešla k vězni, snad aby se po cestě uklidnila a zkusila ovládnou vztek. Král ji zvědavě sledoval a dychtivě čekal, jak se zachová.
„Nezdá se mi, že jsi v pozici, abys mohl kohokoliv provokovat,“ promluvila na něj tiše, ale její hlas se od stěn odrážel s jakousi podivnou rozpustilostí, aby jej nikdo nepřeslechl. „Kdybych tě dostala rovnou, jak jsem žádala, nemusel jsi tady skončit, ale věci se vyvinuly jinak, teď s tím nejde nic dělat. Všichni ti lidé kolem se těší, až tě uvidí trpět, oba víme, že je neuspokojí nic, co řekneš. Mohla jsem to zastavit, ale už se mi nechce. Velmi brzy přijdeš na to, že je lepší mít mě na své straně.“
„Co mi můžeš udělat?“ vysmíval se jí.
„Určitě ti nepomohu, v to nedoufej. Myslíš, že mě dokážeš vyprovokovat, abych tě zabila? Neboj se, znám mnohem zajímavější způsoby, jak si tvou smrt užít. Pokud vím,“ obrátila se k naší skupince, ale spíš mluvila přímo k Reddovi, „většina lidí se opravdu bojí, když vidí bolest jiných, o které vědí, že jí sami neujdou. Další možností je pohled na vlastní krev. To první se dá zkusit, vězňů je tu dost, o jednoho více či méně… Druhé řešení ho stejně nemine. Vyberte si.“
„Věděl jsem to,“ kochal se Yro, „věděl jsem, že ty nezklameš,“ a téměř v extázi se na Kaileen zahleděl. Za pár okamžiků se vzpamatoval a přikázal Reddovi: „Vyber někoho z té chátry vedle a přiveď ho sem.“
Kaileen se ještě jednou otočila na vězně a položila mu poslední otázku, zda ona nebo oni, ale když zahlédla jeho nenávistný pohled a slyšela pohrdavou odpověď, neměla chuť s něčím čekat.
„Nač to prodlužovat?“ zadržela velitele. „Začněte rovnou s ním.“
„Mrcho! Pomstím se ti!“ křičel vězeň, panika v jeho hlase byla zřetelná.
„Těžko,“ po chuti se mu vysmála, protože odtud se v žádném případě nemohl dostat.
„Jsem Daggorův služebník!“ zvolal hrdě. „On nikoho neodmítne, vykoná i moji pomstu na tobě.“
„Daggor? Ten na mě nemá právě příjemné vzpomínky,“ podle výrazu jí určitě přišlo na mysl, jak ho kdysi převezla. „Nedosáhl na mne Khar, pán podsvětí a bratr Raamův, bůh pomsty mě určitě neohrozí.“
„Odmítnu právo posledního soudu a vstoupím do Kharových služeb. Dostanu tě, oni společně tě dostanou! Tebe, krále i tu malou!“
„Dost!“ zařvala na něj a byla by to rychle ukončila, ale uvědomila si, proč jsme sem původně přišli. „Dejte si záležet,“ požádala kata a jeho holomky a teprve tehdy se zcela vžila do role, kterou zde měla zastávat, „ať to trvá co nejdéle. Horší než zranění je léčení. Často ho ošetřujte – víc vydrží a jeho zážitky budou nesrovnatelně silnější. Hlavně nepoškoďte hrudník, jinak umře dřív, než se něco dozvíme. A ty,“ nenávistně se zadívala na vězně, „ukaž Kharovi, jakého zbabělce bude mít ve svém stádu.“
Ustoupila a nechala výslechu volný průběh. Bylo to brutální, až se mi točila hlava, nemyslela jsem, že bychom my, lidé, byli něčeho takového schopni i když připouštím, že mě nenapadlo, na kolik pomyslných částí lze tělo rozdělit a kolik člověk snese, než odpadne.
„Tobě to nevadí?“ Yro se nevěřícně zeptal Kaileen. „To prostředí, tolik křiku…“
„Nic, co by mě překvapilo. Přidala bych trochu soli,“ odpověděla.
„Kdybys byla muž…“
„Jsem žena,“ přerušila ho rázně.
„Ano, krásná a vzácná žena.“
„To na mě nezkoušej. Na taková slova mám pouze jedinou odpověď, ale kvůli tomu tu nejsem. Všímej si zajatce.“
„Mohli bychom se dohodnout,“ neustoupil. V tu chvíli mi přišlo skoro až úchylné, že během hrůzného výslechu přednesl svou nabídku. „Ty máš, co chci já a já ti mohu na oplátku nabídnout oddanou armádu. Spolu bychom mohli dosáhnout vítězství nad Pealem, nad Coritou. Její země bude moje, s ní si dělej, co je ti libo.“
„Co za to?“ zpozorněla a poznala jsem, že nad dohodou vážně přemýšlí.
„Jak jsem řekl, jsi…“ raději změnil původně zamýšlená slova, když si všiml jejího výrazu. „Jsi silná, odolná, díky tobě by mé zemi mohl vládnout zdatný bojovník, krev mé krve!“
„Nejsem potkan, abych se množila s kdekým!“ ohradila se stejnými slovy jako Corita, skoro jsem zapochybovala, vedle koho stojím. Téměř přerušila vězňův výkřik, vojáci odvrátili zrak od zajatce a otočili se na ni. „My dva odteď nemáme o čem mluvit,“ dodala.
Yro se nezdál dotčen, spíš naopak. Jako by ho Kaileen pobídla k většímu úsilí. Zřejmě nabyl dojmu, že kobylka, která kope, touží po zkrocení.
Najednou bylo ticho, nepřirozené ticho. Redd zmlknul a přestal na vězně dorážet, protože ten byl v bezvědomí. Chtěli ho odvléct do cely a pokračovat, až se vzpamatuje.
„Žádný soucit,“ ozvala se Kaileen. „Probuďte ho, vypalte to a znova,“ radila chladně, bez zájmu, bez emocí. „Ještě něco vydrží.“
„Nechejte ho, vždyť nic neví,“ vložila jsem se a Redd byl stejného názoru, jenže poslední slovo měl Yro, na něm záleželo, co se bude dít dál.
„Vydrží nebo ne?“ zeptal se kata.
„Myslím, že ano.“
„Myslíš nebo víš?“
„Vydrží,“ odpověděl s jistotou.
„To je slovo chlapa,“ pochválil ho král. „Pokračujte a předveďte našim hostům pár těchto hraček, nedostanou se do mučírny každý den.“
Probrali ho, vypálily zranění a znova ho přivedli k sobě. Kupodivu měli co dělat, když jej vyprostili z okovů a vedli k jednomu zařízení. Bránil se a křičel víc, než když ho týrali a chrlil ze sebe čím dál větší hlouposti, vymýšlel si a snažil se přijít na to, co od něj chtějí slyšet. Všichni zaujatě sledovali, jak ho dva mladí holomci přemohli a přivázali zubožené tělo k dřevěné konstrukci s hroty. Nebyl na ně přímo natlačen, asi k tomu mělo dojít postupně během výslechu.
„Můj vlastní vynález,“ vysvětlil kat, postavil se k připoutanému muži a krátce nám svůj nápad představil. Povětšinou se při tom díval na krále. „Říkám tomu trnové lože. Navrhl jsem jej tak, aby nepoškodilo páteř ani hlavu. Desky, ke kterým jsou upoutány ruce a nohy jsem záměrně připevnil mírně zešikma, aby podpořily funkci hrotů. Ty, jak jste si určitě všimli, jsou tady na krajích největší a postupně se zmenšují, aby k nabodnutí nedošlo najednou, ale zaručuji, že to není nic příjemného. Pro náročné stačí povolit tuto přezku a přidat další plochu hrotů,“ předváděl. „Vězni se při tom nevzpírají, brzy totiž přijdou na to, že by si přitížili. Všechna ostří jsou zasazena a zbroušena tak, abychom vězně mohli snadno stáhnout, přičemž kryty tělem zajatce odolají třeba i síle kladiva. Dá se to několikrát opakovat, pokud tedy vydrží svalstvo, protože kosti se nárazem většinou brzy zlomí. Méně odolní tu občas přijdou o ruku.“
Ani vojákům nebylo příjemné sledovat předchozí procedury, většinou se toho pohledu rádi vzdali a hleděli všude jinde, jen ne na vyslýchaného a stejně jako já tušili, že teď to nebude o nic lepší. Snažila jsem se v sobě posbírat dost síly, abych nebyla za slabocha, říkala jsem si, že už to přece nemůže trvat dlouho.
„To zvládneš,“ naklonila se ke mně Kaileen a poplácala mě po zádech.
Přikývla jsem, ale to bylo asi celé, co jsem mohla zvládnout. Kousek po kousku se hroty zabodávaly do zajatcova těla, jednoduché zařízení ve své funkci neselhalo. Musela jsem se opřít, nejblíž mi byla Kaileen. Ohlédla se po mně, vzápětí už mě držela kolem pasu a vedla ven.
„Jděte s nimi,“ zaslechla jsem Yra.
Vymotaly jsme se z vězení, kde po nás většinou muži natahovali ruce. Pro některé jsme mohly být spásou, pro jiné snad i kořistí, kdo ví.
„Počkej, zastav,“ opřela jsem se o zeď, když se za námi zavřely dveře vězení.
„Zhluboka dýchej, to přejde,“ pustila mě a dala mi čas, abych se vzpamatovala. „Lepší?“
„Ne.“
„Projdeme se,“ navrhla, „to zabere.“
Pomalu jsme se šinuly k zahradě, vojáci za námi. Poseděly jsme u fontánky, kde jsem plašila červené a žluté ryby. Nakonec mě dovedla do pokoje.
„Studená voda ti udělá dobře,“ prohodila a z připraveného džbánu nalila do kovové mísy.
Sundala jsem meč a opláchla se. Konečně jsem se cítila trochu lépe, nemohlo se mi podařit úplně smýt hrůzné zážitky, ale částečně to pomohlo.
„Tak co?“ starala se.
„Lepší,“ potvrdila jsem.
Potom lehký dotek ručníku na obličeji a klid, který mě na pár okamžiků navštívil, jsem si vychutnala.
„Brzy bude večeře,“ nadhodila.
„Nemám hlad.“
„Počkej, ty nemáš zájem o jídlo?“ vytrhla mi ručník a hodila ho na stolek.
„Já nějak…“
„A dost! Pojď,“ vzala můj meč a vrazila mi ho do ruky.
„Kam?“
„Ven. Musíš se vzpamatovat. Potřebuješ volnost a trochu vzrušení. Nebezpečí tě vyléčí.“
„Volnost? Pořád nás někdo hlídá.“
„Tak s tím něco udělej,“ usmála se a její výraz jsem hned poznala.
Stráží u dveří jsme se zbavily snadno. Přece jen – byli to muži. Trocha ženské pozornosti je rozptýlila a pak stačila jedna přesně mířená rána. Zatáhly jsme je do pokoje, aby nás hned neprozradili.
„Kudy teď?“ zeptala se udýchaně.
„Sejdeme dolů, služební se nám nepostaví, přes kuchyň se lehce proplížíme ven. Vzadu určitě nebudou vojáci. Ale pokud chceš vzít na výlet i Darta,“ nabídla jsem.
„Dnes ne, ty mě dost zaměstnáš. Pojďme.“
Na to, že byl král v ohrožení, jsme se dostaly ze sídla velmi jednoduše. Dovnitř by to bylo ještě snazší. Pro jistotu jsme hodný kus cesty běžely, dokud jsme se nedostaly přes zadní část zahrady pryč z areálu. Našly jsme jezero obrostlé vysokou trávou a rákosem. Kromě nás tu nikdo nebyl, společnost nám dělalo pouze několik nízkých stromů. Zůstaly jsme tu, sedly si a pozorovaly vlnky, v nichž občas ryby vytvářely kruhy. Kaileen to brzy přestalo bavit, utrhla si stéblo trávy a zatímco já jsem se snažila utřídit zmatek v hlavě, ona si klidně ležela a přežvykovala.
„Zlobíš se?“ odhodlala jsem se.
„Vypadám snad na to?“
„Ne, ale ty se někdy neprojevuješ a potom zničehonic to přijde.“
„Každý je nějaký,“ prohodila bez zájmu a dál si užívala pohody.
„Myslela jsem, že tě znám,“ přešla jsem k věci.
„Něco tě snad překvapilo?“
„To bych řekla. Nejdřív jsi to s tím mužem chtěla vyřídit bez násilí a pak… Přede mnou jsi nikdy taková nebyla.“
„Nelíbilo se mi, jak mluvil o spojení Daggora s Kharem.“
„Zdálo se, že je ti to jedno.“
„Přece se před takovým grázlem nerozklepu!“
Měla strach, nestávalo se často, aby se něčeho bála. Mátlo mě však, že by se boha pomsty chtěla zbavit právě pomstou. Jedině, že by to tak nemyslela. Možná to chtěla skončit dřív, než ho ten chlap opravdu přivolá, protože zajatec patřil králi, nemohla ho rovnou zabít.
„Přestaň, Kaileen, aspoň to zkus,“ naléhala jsem.
„Nemůžeš mě změnit,“ namítla.
„To ani nechci, ale Daggor s Kharem přesně na takovou reakci čekali.“
„My nemáme jinou možnost, musíme to z něj dostat. Ten chlap po dobrém nic neřekne,“ přela se.
„Ale nemusíme u toho být. Nech to na Reddovi, on zjistí, co potřebujeme a my uděláme zbytek.“
„To může trvat věky,“ zatvářila se bezradně. „Nechci tu zůstat déle, než je nutné. Toto je Kharova země a mně se tu nelíbí.“
„Kaileen, to jsou jenom povídačky,“ namítla jsem, ale vzápětí mi došlo, že jí asi nedokážu vysvětlit, co je sopka a proč občas vybuchuje.
„Vsadím se, že Redd by ti ukázal několik průduchů, které sem z pekla vedou, ale co mě se týká, k žádnému z nich se nechci přiblížit,“ zlobila se. „A rozhodně se nechci dočkat doby, kdy začne Daggor s Kharem přímo spolupracovat.“
„Dobře,“ svolila jsem, „zítra se vrátíme do pevnosti a uvidíme, co Redd zjistil. Třeba mu vězeň nakonec přece jen něco užitečného řekl.“
„Určitě nic. Mrtví nemluví, už je dávno po něm.“
„Jak to můžeš vědět? Nebyly jsme u toho.“
„Proč myslíš, že jsem chtěla, aby pokračovali? A nezkoušej na mě ten tvůj pohled, nečekej, že budu mít soucit k někým, kdo nám vyhrožuje.“
Vzdala jsem to. Ta její paličatost nás jednou zavede do průšvihu. Mezitím se setmělo, na obloze se vyloupl srpek měsíce a žáby okolo jezírka se pokoušely o souzvuk.
„Zaplaveme si?“ vyzvala jsem ji.
„Závod k druhému břehu a zpátky,“ zvedla se.
„A odměna?“
„Dopřeju ti pořádný trénink, ty odměno,“ zasmála se a měla jsem co dělat, aby neměla moc velký náskok.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
