|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Monolog umírajícího herce ::
 Šíma |
publikováno: 31.07.2009, 11:16
|
Jde o jakousi povídku s prvky scénáře zachycující vystoupení jednoho podivínského herce na prknech, které znamenají svět... Napsal jsem raději povídku, protože když jsem se pokoušel vytvořit scénář, vyšel z toho docela prazvláštní literární útvar neurčitého tvaru, obsahu i formy...
Zkuste se vžít do děje, je večer, divadlo naplněné k prasknutí, protože v něm má vystoupit jeden z mála geniálních herců, jehož jméno nikomu nic neřekne. Hlediště je již potemnělé a diváci netrpělivě sledují, kdy že se zvedne opona. Pak zazní gong a opona mizí před očima diváků. Tichá hudba dokresluje neurčitou atmosféru a několik reflektorů nasvěcuje scénu zajímavým odstínem světla, jako by přicházelo ze záhrobí. Chybí zde jen již ona pomyslná mlha, která se používá v cirkusech a varieté.
Hudba utichne a na pódium, na které je naskládáno několik rekvizit (stůl, židle, postel a skříň) přichází náš umělec v obleku mima s obličejem namalovaným jako klaun. Diváci netuší, co si mají myslet a potají za svitů mobilních telefonů listují v zakoupených brožurách k dnešnímu představení. Hudba ještě krátce zazní a hra o jednom dějství: „Monolog umírajícího herce“, může začít.
Malé upozornění na konec: Přestože se v textu neobjevují žádné erotické motivy a není v něm popisováno žádné násilí, není tento text určen pro slabší povahy! ;-))) |
| |
|
|
Herec přichází s úsměvem na rtech a slzami v očích. Roztahuje ruce a praví: „Zdravím vás, přátelé, děkuji, že jste se rozhodli přijít v tak hojném počtu!“
„Vidíte to?“ ukazuje na své uslzené oči. „Vidíte to? Pláči! Ano, já... Pláču... Bulím jako malé děcko a vy si zcela jistě říkáte: Proč?“
Muž na jeviště sklopí hlavu a chápavě s ní zakývá na všechny strany. V hledišti je ticho, nikdo nezatleská, nikdo nechce vejít umělci do monologu. Pak zvedne obě ruce a jako dirigent s nimi zamává nad hlavou, aby si vzápětí sedl na připravenou židli a dal si nohu přes nohu.
„Já vám to musím říct!“ řekl smutně. „Víte, neměl jsem lehký život. Ono to není žádná legrace vydělávat těžké prachy, ale jednoho to časem omrzí...“
Herec se až okatě porozhlédne po divácích a bouchne se do čela. Pak se usměje a zavrtí hlavou: „Ale kdepak, nesvolal jsem vás sem proto, abych někomu z vás daroval všechno co mám, nebo na něj myslel ve své závěti... Kolik vás tu asi tak je? Tisícovka? To by bylo jedna ku tisíci pro někoho z vás... Kdepak!“
Muž se chvíli přehrabuje v jedné z velkých kapes, svého mimovsko-šaškovském obleku a vytáhne z ní obrovský starožitný budík. Pak jej natáhne a zkontroluje čas porovnáním s hodinkami. Spokojeně přikývne a položí jej na připravený stůl. Chvíli se na něj dívá a mlčí. Budík hlasitě tiká a muž pohupuje nohou do jeho rytmu, jako by šlo o metronom.
„To je budík, co?“ ukazuje rukou k obstarožnímu měřiči času. „To je prácička, takové budíky se už dneska nedělají... To je kvalita, panečku! Ta preciznost... Elegance... Ten design!“
Muž si opře lokty o stůl a dá si ruce do dlaní. Chvíli pozoruje ciferní budíku a nehýbe se. V hledišti je ticho jako v hrobě. Občas si někdo odkašle, nebo decentně zasmrká. Herec dělá, že jej to ani v nejmenším nezajímá.
„Jo, málem bych zapomněl!“ vyskočí od stolu a shodí při tom zadkem židli na podlahu. „Proč ten budík, říkáte si? Ano, já mám na něm poznačeno, kdy to se mnou třískne! Opravdu! Až zazvoní, tak to se mnou sekne a bude se mnou nadobro konec!“
Muž se nakloní k budíku a zkontroluje, zda je správně natažený a zda vteřinová ručička poslušně kmitá po vteřinách dokola po ciferníku. Volnou ruku se drží za zápěstí a měří si pulz.
„Jo, jo, ještě chvíli... Už to bude, ono to není jen tak, natáhnout brka, to chce pořádného umělce! To chce hrdinu, který se nebojí podívat smrti do tváře! To chce celého muže! Chlapa...“
Přejde ke skříni a otevře ji, aby z ní vytáhl černý oblek a začne si jej pomalu navlékat na svůj mimovsko-klaunovský oděv. Nakonec si sedne na postel, rozestele ji a ještě jednou pohlédne na budík. Naposledy porovná čas na budíku s časem na svých hodinkách a smutně se usměje.
„Zbývá mi již jen několik vteřin. Nemá cenu se tu rozkecávat, byl jsem takový, jaký jsem byl. Každý někomu ublíží, někoho okrade – tu o peníze, tu o lásku a přátelství. Takový je život...“
Muž si lehne do postele a přikryje se peřinou, dá si ruce na duchnu a čeká. Nervozně přitom bubnuje do povlečení. Vtom zazvoní budík a muž nadskočí v posteli, div z ní nevypadne.
„Už to přišlo? Už to tu je? Kde jsi smrti? Nevidím tě? Jsi neviditelná? Dobře činíš!“
Muž si znovu změří tep na zápěstí, tělesnou teplotu na čele a dá si dlaň před ústa, zda-li ještě dýchá, pak se zklamaně posadí na postel a povzdechne si: „A to jsem si myslel, že bude smrt přesná jako švýcarské hodinky a dochvilná jako britské dráhy... Co teď? Doklady jsem spálil, majetek převedl na děti... Co já si teď asi tak počnu? Vždyť já jsem vlastně žebrák? Skoro jako ten umrlec, jen s tím rozdílem, že on již nic nepotřebuje a já teď můžu leda tak umřít hlady!“
Muž vstane z postele a přejde ke stolu. Chytí budík do rukou a chystá se s ním třísknout o zem, když tu se zarazí a zbledne jako stěna: „Je tolik, kolik právě je? Máte všichni středoevropský čas? Je právě půl osmé večer? Je... Do prdele! Já osel! Vždyť mám na tom budíku špatnou datumovku!“
Herec se plácne do čela a sedne si na židli, kterou před tím postaví na nohy. Položí budík na desku stolu a chvíli o něčem mlčky přemýšlí. Pak se otočí k publiku a dodává: „Kolik že vás tu je? Dobrá tisícovka? Kdyby mi každý z vás dal alespoň stovku... Tak to bych tu měl pro začátek takových dobrých sto tisíc! S tím by se už dalo něco dělat, nebo ne?“
V publiku se ozve smích, někteří diváci něco říkají svým sousedům. Herec kýve chápavě hlavou a pak mávne rukou a pokračuje: „Tak dobře, stačí mi deset korun od každého z vás! Takových deset táců také není k zahození! Zkusím je vsadit, možná se mi poštěstí a vyhraju nějaký ten milión...“
Muž na pódiu se vysvlékne z černého obleku a uloží jej opět do skříně, kterou hned na to zavře. Pak si sedne za stůl, hodí budík na podlahu tak, že zařinčí jako staré železářství a podepře si bradu jednou rukou, tou druhou začne ostentativně bouchat do stolu.
„Tak já s vámi po dobrém a vy nic? Tak dobře, dejte mi každý korunu a běžte se vycpat, alespoň se dneska večer dobře najím a zítřek je ještě daleko!“ pokusil se herec o úsměv. „Ne? To jsem si mohl myslet... Já taková kapacita! Takový umělec! Inteligence a bůh ví co ještě a budu tu na suchu jako obyčejný vandrák! To snad nemyslíte vážně? Tak mi dejte alespoň na pivo, když už nic!“
Muž vstane a otevře znovu skříň, aby z ní vytáhl starý a zaprášený půllitr. Položí jej s třísknutím na stůl, až jeho deska odmítavě zaskřípe a vydá se k divákům. Zastaví se na okraji jeviště a ukáže prstem na všechny diváky: „Jen počkejte, jednou ta bída padne i na vás! Jednou... Jednou... Kolik je hodin? Jednou... Kolikátého je? Jednou... A sakra! Takže... Přeci! Pane Bože, už? Právě teď a tady? Díky za ty dary... Au! To je bolest...“
Muž se chytí za hlavu a pak za hruď. Nemůže si vybrat, zda-li jde o infarkt, nebo mrtvičku. Pak se sesune na zem a zůstane na ní chvíli ležet. Občas škubne nohou, nebo rukou a vydá ze sebe jakýsi temný a sípavý vzdech. Diváci s úsměvem na tváři čekají, co bude dál. Po chvíli se herec zvedne na lokty a obrátí se k publiku.
„Zatraceně, to je práce! Vy ani nevíte, co to dá za práci takhle vypouštět duši...“ řekne všem a opět si lehne. Položí si ruce na prsa a zamyslí se. „To je doba, to je doba, a to jsem si myslel, že to bude jako když bičem mrská, nebo když uhodí do starého stromu... A ono nic! Už ani na tu smrt není spolehnutí...“
Muž si dá nohu přes nohu. Zaloví v jedné kapse a vytáhne z ní cigaretu. Zaloví v druhé a vyndá z ní zapalovač, pak si tu cigaretu zapálí, hodí ten zapalovač pod stůl k půllitru a volnou rukou si podepře hlavu. A jako by se nechumelilo, začne labužnicky kouřit.
„Není to jedno?“ řekne svým divákům. „Hřebíček sem a hřebíček tam? Když už to mám nahnuté a jsem skoro jednou nohou v hrobě? Jo, není nad poslední cigaretu! To je lahoda... To je boží pokouřeníčko... To mi to kecá, přestože mám smrt na jazyku, že jo? Dneska jsou hold jiní lidi, ze železa a azbestu! Ne jako kdysi... Takové sračky! Potkali žence s kosou, jak jdou na pole a mysleli si, že si pro ně jde zubatá! A dneska? Pche!“
Herec mávne rukou a odklepne si cigaretu do připraveného popelníku na okraji jeviště. Chvíli jen tak pokuřuje a poslouchá to ticho, které by se dalo krájet. Pak to nevydrží a sedne si.
„Já se teda jako omlouvám, ale ono se mi v leže strašně těžko umírá... To já raději vsedě, že jo? Takhle v tom éroplánu, nebo vlaku, či automobilu. Jedna velká řacha a není co řešit... No nic, vypadá to, že to dneska přežiju!“ Podívá se na hodinky a tipne nedopalek v popelníku. Pak se postaví na nohy a opráší si kalhoty.
„Já vím, vy jste tu čekali ukázkový skon a ono nic! Já vám dám, vy uličníci! Já vám dám parte! Věnce a kytice! Svíčky a smuteční hudbu! Nic nebude... Nasrat!“ Mávne herec rukou a odněkud si vytáhne malou placatku, ze které si s chutí přihne. „To je ale požitek! Co mi chybí? Co mi schází? Jo, peníze! Mergle! Love! Chechtáky! Kurva, aby to ďas spral! Tak co bude? Nic? Víte co? Nevíte? Běžte se bodnout! Běžte se oběsit... Skočte do Vltavy! Že se vám nechce? Dobře vám tak... Trpte a plačte nad svým bídným životem...“
Herec se vrátí ke stolu a přisune k němu židli. Zvedne budík z podlahy a strčí si jej do kapsy. Vydá se k oněm pomyslným dveřím. Pak se plácne do čela a vrátí se pro prázdný a špinavý půllitr. Když se vrací zpět, vezme to oklikou přes celé jeviště a poděkuje se. Hned nato se ozve jakási tichá a uklidňující hudba a muž zvolna odchází. Padne opona a světla v hledišti se rozsvítí. Představení je u konce... Snad si odcházející diváci nepomyslí: „Které hovado tohle za ty peníze vymyslelo?!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 39 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 106 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
