» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141371

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Společenstvo Elementálů: Závěrečný díl ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 4

MC_Kejml	publikováno: 09.07.2009, 17:58

Konec čtyřdílného románu Společenstvo Elementálů.

Prvně bych chtěl poděkovat všem, kteří to dočetli až sem. Společenstvo ušlo velký kus cesty zejména díky tobě, čtenáři, kterému se příběh zalíbil nebo tobě, kritiku, který jsi chtěl svými připomínkami Společenstvo vypilovat do ještě lepší podoby. Bez vaší pomoci, zájmu a času by to prostě nešlo. Mnohé díky!

http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/001.jpg

^ SE4 Cover...

http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/n1600862568_30414346_2108485.jpg

^ ... :)))

Loučí se s vámi vaše

http://photos-h.ak.fbcdn.net/photos-ak-snc1/v2601/227/80/1600862568/n1600862568_30414343_7760634.jpg


	Závěr Ležel jsem na zemi. Oči se otevřely a spatřily nad sebou bílou oponu. Tohle je určitě nebe, ne? Nebo jsem zase ve světě Mr. Kdosi? Co se se mnou stalo? Vstal jsem a rozhlédl se okolo. Všude, kam jsem se podíval, bylo vidět jen prázdno – a to nasvědčovalo tomu, že jsem se octl v bílém světě, místě, kde to všechno začalo. Nevěděl jsem, co tu dělám. Pokud ale bylo všechno při starém, sídlil zde i... „Kamile, tady!“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil Mr. Kdosi – tedy vlastně dědu – teď už bez bílého brnění, ale spíš v jakési smetanové róbě, která sahala až na zem. Kolem rukávů a krku měla zlatý lem. „Hej,“ usmál jsem se a okamžitě se musel zeptat. „Tak co? Podařilo se nám to?“ „Ano,“ přikývl děda. „Hyperion je zničen. Jak díky našemu přičinění, tak kvůli tomu, co provedli tví přátelé.“ „Vážně?“ „No jistě,“ prohlásil. „Kdyby se nepodařilo porazit Hyperiona ve všech časových dimenzích, už bychom to měli za sebou! Nejvíc se toho podařilo Markovi, který zabránil vzniku samotného Terora!“ „Terora... Ale to znamená–“ zasekl jsem se. Jestli byl skutečně Teror mrtvý, jak mohlo vzniknout Společenstvo? A já tu mohl stát? „Sakra! Co tu vlastně dělám?“ vydal jsem ze sebe zmateně. Nebyl jsem si tu jistý už vůbec ničím. „Myslím, že když nebyl Teror, tak-“ „Myslíš správně,“ usmál se děda. „Marek tomu všemu vlastně zabránil.“ „Cože?“ nechápal jsem. „Co sme teda dělali my, a proč Hyper... Uf...“ „My jsme ho zastavili na všech ostatních místech, odkud by mohl znovu rozpoutat své zlo, pokud to mohu říct takhle. A k jeho pošetilému kroku, kdy se přenesl do míst, kde byl David Roter,“ zatvářil se Mr. Kdosi šibalsky, „dost možná chtěl začít celý tento dlouhý příběh.“ „A Marek mu to překazil,“ začínal jsem chápat. „Tak to bylo,“ odpověděl mi děda. „Díky Markovu kroku se teď spojují časové linie a zanedlouho oba zmizíme. Dvě období se smíchají v jedno.“ „Zmizíme?“ podivil jsem se. „Ano,“ povzdychl si můj předek. „Nebyl Teror, nebyl Hyperion... Tedy ani elementy, ani já, ani Společenstvo...“ Ale Společenstvo bylo vždycky... Došlo mi, co se stane. „Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,“ řekl jsem smutně. „To asi nikdo z nás,“ zamyslel se děda a podíval se někam do dálky. „Hyperion tomu ale tak chtěl.“ „Jo,“ přikývl jsem. „Takže co s náma? Už tu nemáme co dělat, je to tak?“ „Ne. Chvíli počkej a bude po všem. Cítím, že už se to blíží, konečný odpočinek,“ usmál se děda. „Jo, to asi jo,“ chápal jsem tvůrce Společenstva a začal jsem mít divný pocit v žaludku. „Můžu ještě předtím vědět pár věcí? Jako – budou mi asi na nic, ale...“ „Samozřejmě. Cesta Společenstva je u konce, tak snad zbyde čas na několik otázek.“ „Pročs to byl právě ty, kterej sis nás vybral – a my, kteří jsme byli ve Společenstvu?“ „Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že než jsem měl odejít, byl tu pro mě ještě jeden úkol?“ „Jo, to jo...“ „Měl jsem vnuka, který měl úžasné přátele. Skvělou “partu“,“ řekl děda tvrďáckým tónem, který se k němu ale vůbec nehodil, „takovou, kterou bych nikde nenašel.“ „Ty vole,“ vydechl jsem a do očí se mi draly slzy. „Znal jsem vás – pamatuji si, jak sis domů zval Aleše, Jakuba, Jiřího, Tomáše, abyste cosi hráli na počítači... Jak jsem se tě ptal, kam se chystáš, a ty jsi pokaždé tak radostně prohlásil: „Jdu s Pepou na karty!“ Jediného Michala, Martina, nebo Lukáše jsem neznal.“ „Jak by jo,“ sklonil jsem hlavu. „S těma jsem se seznámil, až kdyžs – eh –“ „Jsem umřel, klidně to můžeš říct,“ pousmál se děda. „Teď už je všechno v pořádku. Já tehdy věděl, že i když jste se rozpadli, ty jsi je stále měl rád a zůstali ve tvém srdci. Bylo mi jasné, že Společenstvo by se skládalo právě z nich. Každý byl jiný, dávali jste dohromady úžasnou skupinu.“ „Tak to je jasný,“ řekl jsem radostně, ale okamžitě jsem zas spadl do beznaděje. „Já nevim – hele...“ Vydal jsem se k dědovi, který mě se zájmem sledoval. „Sem rád, žes nás dal dohromady, a žes tu pro mě – teda, pro nás – ale hlavně i pro mě – byl...“ „Ono by to ani jinak nešlo,“ dodal děda. „Já – jsem si na tebe vzpomněl, když mi bylo nejhůř, tenkrát, u akademie...“ Nevím, jak mě napadlo zrovna tohle. „A já pak přišel jako Lukáš, a ty sis řekl, že mám jiné oči,“ zasmál se děda. Teď jsem si tedy připadal trochu divně. „Nic, to nic,“ zahleděl se mi děda zamyšleně přes rameno. „Už to přichází. Konečně...,“ vydechl a znovu se usmál. „Hele!“ vzpamatoval jsem se a podal dědovi ruku. „Ještě jednou teda moc dík...“ Stiskl mi ji. „To já ti děkuju,“ prohlásil. „Tobě a tvému Společenstvu za to, co jste dokázali. Viděl jsem nejsilnější přátelství, a vnuka, na kterého můžu být hrdý.“ Na tváři se mi rozhostil úsměv „Jo,“ uchechtl jsem se. „To asi jo...“ Ale to už Mr. Kdosi mizel ve větru jako mráček kouře. Dědova silueta se pomalu rozplývala před mýma očima, až se z něj konečně stala součást bílého světa. „Sbohem,“ dodal jsem. A tak jsem tam zůstal sám. Nebylo co dodat. Co mě čekalo teď? Měl jsem zmizet odtamtud, kde nic není, kam nepatřím, a... A co. To bude všechno. Tohle tedy bude skutečný konec dlouhé cesty Společenstva Elementálů. V hlavě mi začaly vířit zmatené obrazy a já tušil, že přichází konec. Časové linie se propojovaly. Nadechl jsem se a s úsměvem zavřel oči. Společenstvo. Epilog Hůrka, Praha, Česká republika. Byl klidný, slunný, březnový den. Den, kdy už pomalu začala zima ustupovat, doba, ve které už se většina středoškoláků chystala na maturitu, čas, který jsem měl moc rád, protože jsem ten měsíc slavil svátek i narozeniny. A přitom studoval třetím rokem na střední škole. Mířil jsem si to po chodníku z autobusové zastávky jižně směrem k Exilu, na zádech batoh s hracím balíčkem a deskami. Slunce svítilo a vzduch byl teplý. Zastavil jsem se nad krátkými schůdky, vedoucí k zamřížované prodejně, ve které už jsem viděl hrajícího Jakuba. Před prosklenými dveřmi do klubu něco zrovna probírali Pepa s Michalem. Taky jak by ne, tihle dva se hledali. Bylo vidět, že se těšili stejně jako já. „Hej hej,” zvolal jsem na ně. Otočili se a pozdravili, když jsem scházel ze schodů. Plácl jsem si s nimi a pohledem přejel po okolí, když vtom jsem spatřil něco zvláštního. Na stěně, kde bylo nasprejované prastaré “LORK” stál ještě další nápis, který byl ale poměrně nový. „Hej, to ste udělali vy, nebo kdo?” zeptal jsem se a ukázal na zeď. „Ne, ne,“ zakroutil hlavou Pepa. „To už tu bylo od rána. Ale díval jsem se na to taky, je to nové.“ „Michale?“ „Co – hej – nevim,“ pokrčil rameny dlouhovlasý kamarád, opřený o rudé brlení. „Jo, tohle. Nevim, no, ani co to může znamenat.“ „Asi nějaká kravina,“ mávl jsem nad tím rukou. „Ty vole, zase pozdě na registraci!“ vykřikl náhle kdosi ze dveří. Nebyl to nikdo jiný než Tomáš. „Já ti dám pozdě, vole,“ uchechtl jsem se a vešel dovnitř. Kývl jsem na prodavače, známého srandistu, a přihlásil se na karetní turnaj, začínající za půl hodiny. Očima jsem přejel po místnosti plné lidí a našel stůl, kde seděli borci z naší party. Nebylo těžké přehlédnout dvojici, radostně štěbetající u stolu. Kroky mě už podvědomě vedly k naší štamgastské lavici. Pozdravil jsem se s Jakubem, usedl na dřevěnou sedačku a přemýšlel, co dál. Ze záchodků se vynořili Aleš s Jirkou. Zatímco Aleš, oděný ve dvou bundách na zip byl potichu a jeho široký, šibalský úsměv společně s kývnutím hlavou říkal sám o sobě dost, Jirka vycenil zuby a mávl na mě rukou. „To byla zase Lan párty,“ uchechtl se Aleš a já s ním, protože jsem věděl přesně, co provedli. Co bych taky od nich dvou mohl čekat jiného. Jirka se začal bavit s Tomášem o tom, kdy plánuje jít domů a jeho kamarád si šel objednat kořeněnou klobásu. Celé to bylo skvělé a po těžkém dni ve škole mi bylo zase dobře. Spolu se svými parťáky, vymetači Exilu. Turnaj před námi a skvěle strávené odpoledne taky. Bylo se na co těšit! Pořád mi ale v hlavě zůstal ten nasprejovaný nápis na stěně před Exilem. Odhrnul jsem závěsy z a viděl ho na zdi před sebou. Stálo na ní červeným písmem: „BU7P“ http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/Obraz471.jpg KONEC


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	09.07.2009, 18:53:10

Ahoj, Kamile! Tak a je to! Ano, konec je v nadpise, v Perexu i na samém konci této části (snad aby to pochopil i šíma)! ;-))) Ale ke Tvému dílu: Určitě jsi ve své práci... Ne, znovu! Určitě jsi za tu dlouhou dobu a čas strávený se (nebo nad) Společenstvem elementálů tak nějak "literárně a umělecky dospěl". Byl bych však rád, aby Ti to příliš nevlezlo do hlavy, protože se člověk stále učí a pořád je co vylepšovat (myslím autorskou tvorbu a její styl). To jsou "kecy", že jo? Ale také si dobře pamatuju, jak jsem Ti pomáhal s celou první sérií a my si mezi sebou vyměňovali Tvé autorské texty... Pak jsem to vzdal (tuším na začátku druhé série), jo šíma odpadl, ale ne jako čtenář! ;-))) Chemik se na mne možná bude zlobit, ale musím mu dát zapravdu a souhlasit s ním. Zejména s tím, že ještě potřebuješ vypilovat svůj styl a trochu více se věnovat popisům i charakteristice nejen postav, ale i místa děje (myšleno všeobecně). Když se ohlédnu například za svou tvorbou, zdá se mi, že také i já svým způsobem šidím své postavy a málo vykresluji jejich charaktery a o lepším vykreslení všeho okolo mých hrdinů raději pomlčím... Někdo prostě staví své příběhy na vzájemné komunikaci hrdinů (dialogu) a trochu šidí to ostatní. Co se mi však líbilo nejvíce, to byly Tvé popisy bitev a soubojů... Proč to píšu? Proto, aby sis nemyslel, že ze sebe dělám chytrého a sám nejsem o nic lepší... Myslím, že se nemá cenu rozepisovat nad celým příběhem, nehledě na to, že shrnout celou sérii (čtyř knih), by byl patrně nadlidský výkon (držím Chemikovi palce). Hrátky s časem a prostorem zavedly čtenáře na samý konec, který byl zároveň i jakýmsi (novým) začátkem, jako by se vůbec nic nestalo. Zlo se na Zemi nezrodilo a nebylo třeba Kamila, ani jeho Společenstva, které vládlo všemi elementy (stejně jako jejich odpůrci). Dlouhý čas bojů a hledání naděje, nové víry i nových přátel je u konce. Když se "ohlédnu", musím se pousmát, konec je přeci oním happyendem, protože nikdo nezemřel a nikdo se nemusel při tomto dlouhém putování "trápit" a přemýšlet, co mu přinese zítřek. Pokusím se zeptat sebe sama, zda jsem čekal takový, nebo lepší konec: moment... Toto zakončení se mi zdá lepším, než velký masakr a poražení dobra, i když by možná také byl zajímavým... ;-))) Vidíš to taky? Chtěl jsem Ti pod tuto část napsat něco "hlubokomyslného" a vyšly z toho jen takové "babské tlachy", které Ti dohromady nic nedají. Ať je to jak chce, přeji Ti, aby se Ti jednou celou sérii podařilo dostat do knižní podoby (i s ilustracemi) a Tys mohl být na své hrdiny pyšný (třebaže věřím, že na ně pyšný jsi už teď). Jenže ono dokončení celé ságy je jen jednou věcí, tou druhou bude nyní jen ona "úmorná" práce a nekonečné pilování a upravování (kterým si já zase tolik hlavu nelámu, což je možná také škoda). Možná je to také důvod, proč i mne ještě nikdo knižně nevydal! ;-))) Držím Ti palce v další tvorbě!!! šíma (kozel, který se stal snad i zahradníkem)


ze dne 10.07.2009, 0:48:31
MC_Kejml: Zdar, a dík... Neboj, speciálně kvůli Šímovi to nebylo, spíš aby byl takový celkový pořádek v tom, že je to fakt že konec konců. Koneckonců je to konec. Neboj, být přepyšný není na co, ale už tuším, že jsem třeba potěšil pár lidí a to bude ovlivňovat hlavně můj tón při dalším psaní. Že nepíšu do šuplíku! Jsem rád, že říkáš, že jsem se někam dostal a dokud bude co zlepšovat, zlepšovat budu! Shodujete se tedy na postavách a popisech. Stejně jako u chemika říkám, zamakám na tom! Díky ti, že se ti líbil v některých částech můj styl! Vždyť já ty borce nemohl nechat pomlátit, když tam toho tolik udělali ... ^^ Ale jak už bylo popsáno, časové linie se propojují a co vzniklo jejich kombinací jsme měli možnost vidět... ;) Doufám, že se to jednoho dne podaří. Nám všem! V září už snad bude hotové další dílo, tak si piš, že mě tu ještě uvidíš! Společenstvem to nekončí... ;)

m2m	09.07.2009, 17:57:46

Tak tak... Chtělo by to nějaké závěrečné shrnutí celé sezóny, že? Nebo vlastně celého románu... Ale já na to nemám sil, takže to vezmu postupně a pak Ti osobně předám další várku plků, které Ti stejně nic nedají. Prvek, na který jsem nejen v tomhle posledním díle narazil a který je potřeba ještě hodně propracovat, je práce s chronologickými rovinami, resp. s časoprostorem ve čtenářově fantazii. Když už náznaky, je potřeba, aby byly v závěru dost silné, aby čtenáři připomněly, cos zmínil o pár desítek/stovek stran dříve. Jistě víš, na co narážím. Ještě je potřeba propracovat svůj styl, aby vyniklo to, co vyniknout má. Trošku víc psychologizace, charakteristiky, popisnosti, ale stále tak, abys potřeboval málo slov a atmosféru nastolil. Nejvíce se tomuhle optimu blížíš v akčních scénách a kupodivu v dojemných chvílích. Celkově ale třeba dialogové pasáže je potřeba ještě napasovat tou skutečnou příchutí sktuečných postav, někdy dialogy působí tak trochu nepřirozeně. Po formální stránce snad není co víc říkat, naučil ses během celého příběhu jistá pravidla a je fajn, že nakonec nemáš s čárkami a spol. žádný problémy. Co tedy zbejvá, je nabrat dost zkušeností s prací na stylistice, ale to už jsem Ti celkem nedávno říkal. V další knize začneme pracovat na mejch idejích a bude jen na Tobě, jestli Ti něco dají. Takže tak. P.S. Jestli všechno vyjde, dovolil bych si Tě upozornit, že od září již budu snad nastálo v Praze ·.)


ze dne 10.07.2009, 1:20:58
m2m: Hospoda. A nezapomeň - před závorkama a po nich se nedělají mezery (abys to teda pobral, tak takhle to má vypadat). ·.)


ze dne 10.07.2009, 0:35:06
MC_Kejml: Jo, mno... byla to dlouhá cesta. Díky za koment. Budu se těšit, co mi povíš i k ději. Víš co, vždycky to slyšívám rád, ať je to cokoli, tak. No asi vím, ale právě na to jsem se snažil dávat fakt bacha, aby to případně čtenáři nedošlo. Ale zamakám na tom. Ta psychologizace, mno. Na to se určitě podívám. A pokusím se to přinejmenším přizpůsobit ( hlavně, že to jde někde! ). A ty dialogy, to bude asi velký boj. Aspoň, že ta forma. Takový základ je potřeba! Dobrá. Budu se těšit. PS: Tak to můžem zajít do bistra. Teda, do čajky. Teda, do hospody. Sakra, tak jak teda?? :((