» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2141442

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::

:: 150 km/hod (Tam, kde rostou peřiny) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Život je svině

proklatysnek	publikováno: 12.07.2009, 6:30

...životní...


	Její ruce byly ledově chladné. Modře zbarvené žíly jí vystupovaly z kůže pokryté drobnými jaterními skvrnami, jako kořeny starých stromů do kterých nedávno uhodil ničím neřízený blesk. Tenké prsty jí jezdily po rozvrzaném dřevěném stole a občas za zastavily u válcovitého suku, aby bříšky prstů okusily hrubost kazu dřeva. Lehce zkrabacené nehty byly pečlivě zpilované do jemných špiček, aby nepůsobily vulgárně. Snad je měla přetřené bezbarvým lakem. …když mě hladívala po vlasech, usínala jsem jí v náručí jako malé kotě…nepředla jsem, ani nevrněla…jen spokojeně oddechovala a nechávala se prostupovat lehkou vůní skořice… Svým specifickým úchytem (pozvednutý malíček doplňoval mírně napřímený ukazováček) vzala do pravé ruky láhev červeného vína a dolila si po okraj sklenici, kterou jsem v kuchyni vídala od dětství. Nepřelila, jen jedna rudá kapka se rozjela po vnější straně sklenice a vydala se tak na krátkou cestu po průsvitném podloží. Pak se vpila do etikety a zmizela. „Nebyla jsem nikdy pořádná babka, co?“ „Vlastně bych řekla, že většinou jo.“ Usmála jsem se. „To víš holka, vždycky jsem měla kulový. Ráda bych ti koupila, co bys chtěla.“ „Možná dřív jsem to brala jako malou nespravedlnost. Teď jsem se už dovtípila, že o tom to přece není. Dělala si, co si mohla.“ Pevný a ujišťující pohled do šedých očí. „A to jsem celej život sázela. Kdybych ty peníze dávala stranou…“ „Naděje zůstává poslední, co?“ Usmála se. Tak, jak to umí jen ona. „To teda jo.“ Zadívala se na příjezdovou cestu před domem. Oči jen ztěžka sekundovaly všem směrům, které chtěla v rychlosti přelétnout. Lesk už z nich vyprchal, snad jako by se těch jejích hlubokých očí usadil prach a rozhodl se už nikdy nevzdát tenhle dobře chráněný plácek. Nikdy nepotřebovala( a hlavně nechtěla) brýle, ovšem po proudu času se už ani nepokoušela číst nápisy na vzdálenějších ukazatelích či cedulích. …když mi předčítala recepty s všemožných tiskovin, naslouchala jsem s našpicovanýma ušima, jen aby mi něco neuniklo…nezapisovala jsem si potřebné kroky, vše jsem si pamatovala…“buchty plníme tvarohem s pokrájenými usušenými hrozny“… Podívala se na okraj sklenice naplněné vínem. Možná hledala konkrétní bod, kterého by se mohla chytit a přes okraj do sklenice skočit, aby tu pravdu na dně viděla ještě dřív, než se jí bude rozvalovat v žaludku. Dívala se na ty suky, na ručně dělanou židli, na šňůry na prádlo, které se stočené povalovaly v rohu verandy. Dívala se na všechno a chtěla vidět víc. „Asi vypadám jako pořádnej blázen, když jsem tam nešla, viď?“ „Víš, že s tím nesouhlasím, ale asi k tomu máš svoje důvody.“ Povzdechla jsem. „Nestojím o zbytečný prodlužování.“ „To přece nemůžeš vědět. Mluvíš o tom, jak kdyby sis chtěla jít nechat prodloužit vlasy. Možná se chováš jako malá holka.“ Vyčítavý pohled do zaprášených očí. „Takovou mě děděk miloval.“ „Těšíš se na něj, co?“ A zase se usmála. Jen trochu jinak. „To teda těšim.“ Vlasy jí jemně poskakovaly přesně podle pískání větru. Většina byla sčesaná do úhledného culíku, ale ty, které se již stářím zlomily vedví se dostaly zpod spony a překlápěly se na hlavě, jako by se sami chtěly zaplést do copánků. Šedá barva již zcela vypudila havraní a vládla teď pevnou rukou. Neubralo jí to na kráse, naopak. Nebarvila je podle vzoru moderních starých dam, byla stará a šedá k tomu přeci patří. …když jsem ji česala a zkoušela na ní módní účesy…nebránila se…jen se občas před zrcadlem zděsila a pak se rozesmála, až přehlušila hlučný tikot masivních hodin na zdi… Vyndala ze sklenice vlas, který jí tam nejspíš spadnul, když se natahovala pro láhev. Pro ní typickým stylem ho položila na stůl. (Malíček i ukazováček byly snad teď ještě protáhlejší než před chvíli.) Palcem ho zamáčkla a táhla po ploše stolu a vlas se kroutil a následoval ji, jako by to spolu cvičily několik prázdných nocí. „Už ses rozhodla, jak s tím stěhováním?“ „No, už mám ostřejší obraz, ale zatím pořád váhám.“Dotkla jsem se její ruky. (Té co tak pracně hnětla těsto na tvarohové buchty s vínem.) „Hlavně se tu kvůli mně nezadřete.“ „Kam ty na ty výrazy chodíš? Tvoje slovní zásoba je snad jeden velkej tlustej slovník teenagerskejch výrazů.“ Očekávaný překvapený výraz. „Týneže cože to?“ „Jako mladejch.“ Znovu letmý dotyk. „Stejně to akorát tak vyjde a budu se na vás koukat z dědkem. A jestli se ten pacholek dostal do nebe, tak potěž pambůch. Ten se tý hospody prostě nezbaví.“ „Tys to vzdala,co?“ Pokleslá víčka. Už se nesmála. Úzké rty obepnuly sklenici, jako přísavka pijavice koňský hřbet při plavení. Napila se vína. „Holka moje nejmilejší, neskočila bys mi do obchodu?“ „Ty si nedáš pokoj, viď?“ Bez výrazu, bez posunků. Suchá realita. „Myslíš, že stihnu vyskočit z vlaku, co se řítí po kolejích rovnejch stopadesát?“ „Možná, že kdybys skočila do pole, kde rostou peřiny…“ „A ty rostou kde? Předpokládám někde na Třeboňsku.“ „Babi, víš jak to myslím. Dokaž mi, že to není možný?“ „Máš pravdu. Já ale do těch načechranejch peřin nechám padnout někoho jinýho. Už teď mu to přeju z celého srdce.“ Zčernalé plíce nacucané tekutinou, která by umořila i vlašťovky zpod střech se roztáhly po nádechu ranního vzduchu. Zvětšily se jen o trochu, neměly místo a nechtělo se jim. Zkamenělé plicní sklípky vrzaly do tělních útrob umrlčí píseň a rezonance jejich songu jí duněla v hlavě. Plícemi se jí rozrůstal břečťan, stahující ty dva vaky pomyslným řetězem. Krev pomalu černala… …když mi foukala do tváří, aby z něj sfoukla mouku…když jsme vyšly na nevelký kopec a ona zhluboka nadýchla vůni rozkvetlých lip…když mohla dýchat…když mohla žít… „Skočíš mi tam nebo se tam budu muset dobelhat sama?“ „Tu máš.“ Pokládám na stůl novou krabičku zelených cigaret, co má tak ráda. „Hodná holka jsi.“ „Věděla jsem, že už si určitě ty ze včera dokouřila, tak jsem koupila cestou nový.“ „A rozumná jakbysmet.“ „Ale…“ „Radši mi povídej o tom tvém novém příteli.“ A usmála se starým úsměvem. Obláček dýmu se počal vznášet nad verandou.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Apolenka	03.09.2009, 10:01:18

Krásný text, Lukáši, máš můj obdiv, dojal jsi mě.


ze dne 03.09.2009, 11:12:18
proklatysnek: Děkuju, Apolenko. Jsem rád, že jsem vzbudil nějaký emoce :o)

Dawnie	14.07.2009, 10:08:54

Teď, až teď mě hodně zamrzelo, že takový vztah nemám se svou babičkou... Už jsem si zvykla, že nemám takovouhle babičku, ale jakousi upjatou paní, která mě vůbec nezná... Děkuju za krásné počtení, dojalo mne. Jednička a místo v oblíbených...


ze dne 14.07.2009, 10:35:10
proklatysnek: Díky moc...třeba se nakonec tvoje babča taky vyloupne :o)

dascha	12.07.2009, 14:33:05

Překrásně vystižené vztahy... Přidávám povídku k sobě s díky


ze dne 14.07.2009, 10:35:28
proklatysnek: Já děkuju tobě :)

Rút	12.07.2009, 10:00:24

Tak tohle je přesně můj šálek čaje. Mooc dobrý. :-) Dílko dávám do oblíbených..


ze dne 12.07.2009, 12:44:59
proklatysnek: Děkuju, tohle zahřeje, jak grog v lednu :o)))

amazonit	12.07.2009, 6:29:57

Myslím, že umíš zachytit atmosféru, tíživot okamžiku i celého života. Dokážeš to podat velmi sugestivně a emotivně a tak nějak naplno, bez příkras, které by trochu otupily ty hroty těžkých všedních okamžiků, které z toho vyčuhují. Vím, že spousta lidí říká, že gramatika není tak důležítá, ale mnohdy je to právě ona, která zařadí dílko od hodně dobré k výborné... -starých stromů do kterých nedávno - stromů, do kterých, pozor na interpunkci i na jiných místech -Teď jsem se už dovtípila - asi bych použila jiné sloveso než dovtípit se, nějak tam nesedí -rozhodl se už nikdy nevzdát tenhle dobře chráněný plácek - vím, co jsi chtěl říct, ale ta věta to neříká -byla stará a šedá k tomu přeci patří - nemělo být - být stará a šedá k tomu přeci patří -Pro ní typickým stylem - ni - vás koukat z dědkem - s dědkem - tak potěž pambůch - potěš -Dokaž mi, že to není možný? - nemělo být - že to není nemožný, a proč končíš otazníkem, to přece není otázka


ze dne 12.07.2009, 12:44:34
proklatysnek: Já to prostě bez těch chyb nenapíšu :-( A to jsem to po sobě čet hodněkrát...Jsem holt střívko, ale děkuju za ty chyby opravené. A zároveň i za známku :o)