|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: 4. Neděle ::
 montana |
publikováno: 20.07.2009, 1:24
|
|
| |
|
|
Luboš s vrznutím otevřel dveře a líným krokem vyšel na verandu. Bos. Ještě se protáhl, čímž se snažil zahnat spánek zpět do domu, a rozhlížel se v ranním slunci po dvoře. Jana nesla plechový kyblík s ovsem koním, zmizela mu ve stodole. Stál na prkenné verandě, ruce hluboko v kapsách, vlasy rozcuchané teplým letním vánkem, a díval se relativně spokojeně kolem. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Seběhl dva schůdky do ušlapané trávy. Zem byla po dešti vlhká, ještě chladná.
Jana s vrznutím otevřela velké dveře od stodoly a zajistila je, aby se nezavíraly. Postavila prázdný kbelík na kamenný žlab, aniž se nějak snažila nedělat jím velký rámus. Luboš jen s úsměvem zavrtěl hlavou a sledoval, jak vyhazuje vidlemi na hromadu čerstvé seno ze včerejška.
„Zlato, nedělej takovej randál… já ještě spim.“ Pomalým krokem šel k ní. Sluníčko ho příjemně hřálo do zad.
„Už je skoro poledne, nemáš co spát.“ Usmála se a nenechala se vyrušovat od rozdělané práce. Byla ranní ptáče, i když si občas taky ráda přispala. Jenže jí pak připadalo, že si ubírá čas ze dne, který může využít jinak, líp. Pokud to teda nebylo ráno, jako tohle. Taková rána si nenechala ujít nikdy, a nemrzelo jí, že nedělala něco jiného.
Došel až k Janě, sebral jí vidle, opřel je o dřevěné bednění, za kterým bylo stání pro jednoho koně, a objal jí. Opucovala si zaprášené ruce o ještě zaprášenější kalhoty a opřela si hlavu o jeho rameno. Taky ho objala. Užívala si dozvuky prožitého nedělního rána, které se pomalu vytrácelo, nebo spíš měnilo v krásně líné dopoledne.
„Pomůžeš mi s tou kobylou?“ Zaryla mu bradu pod klíční kost a upřeně na něj hleděla. „Jenom tak zjistit co a jak…“ Dodala.
„Jasně.“ Kývl hlavou a přitiskl jí k sobě pevněji.
„Bys spal, žejo?“ Nespustila z něj zvědavý pohled. Věděla, že v neděli vstával hodně nerad a hodně nedobrovolně, zvlášť, když byl utahanej.
„Jasnovidko.“ Zamručel stejně rozespalým tónem, jako před několika hodinami v posteli.
Vysmekla se z jeho sevření, věnovala mu ještě jeden letmý úsměv a zmizela ve slunečních paprscích venku před stodolou. Luboš se natáhl do čerstvě nakupeného sena. Někdy nechápal, kde se to v ní bere, jak se dokáže tak bravurně vyhnout jeho skrytým lenošivým návrhům. Teda, nechápal to nikdy. Založil si ruce pod hlavu, zívl a odpočíval.
Janě se těžko odolávalo, ale věděla, že něco udělat musí. Taky ráda lenošila, milovala ty zimní dny, kdy mohli celý den proležet v posteli, zachumlaní do deky, pít čaj nebo svařený víno, povídat si, pospávat, nebo dělat všechno možné, jen ne pracovat. Ale teď, v tomhle krásném počasí, nedokázala vydržet doma. I když vyhýbat se jeho návrhům jí šlo hodně těžko. Jenže kdyby se občas jeden druhému nevyhýbali, neudělali by ani jeden nic.
Došla si na verandu pro laso a šla pracovat s novým přírůstkem. Kobylka se zdála klidná. Postávala v malé ohradě vedle stodoly. Jana vylezla na nejvyšší bidlo, posadila se na něj a natahovala si klidně kožené rukavice. Chvíli jen tak tiše seděla a sledovala každý pohyb mladého zvířete.
Kobylka natočila ucho směrem k pozorovatelce, ale víc zájmu jí nevěnovala. Stála klidně na slunci, tmavý hřbet se jí leskl v teplých paprscích. Občas si ocasem odehnala mouchy ze slabin. To švihnutí koňských žíní Janě znělo jako zpěv, jak struny nejkrásnějšího hudebního nástroje. Zněly všechny stejně, a přitom byly každý úplně jiný.
„Jen žádný blbosti, malá.“ Pronesla dívka tiše a pověsila laso přes bidlo pod sebou. Pomalu slezla po ohradě dovnitř do malého kulatého výběhu. Otočila se k ní a tiše na ní mluvila. Kobylka poslouchala, střihala ušima sem tam, dávala bedlivý pozor nejen na Janu, ale na celé své okolí. Ani nedupla. Nebyla vůbec nervózní. Nebo vypadala, že není.
Nedovolila si vstoupit do jejího bezpečného prostoru, do takové té zóny, ve které se kobylka cítila ještě bezpečně. Přiblížila se jen tak, jak jí to dovolila. Jakmile se přiblížila víc, začala ustupovat. Stejně tak, jako když jí začala Jana obcházet. Stále se točila tak, aby jí viděla, aby měla přehled o tom, kudy jde, kde stojí, co dělá. Byla opravdu ostražitá.
Jana se zastavila. Nemělo cenu jí provokovat. Stála a koukala na ní. Vlasy jí cuchal vítr, ale nevšímala si toho. Kobylka stála a koukala na ní. Neodvrátila od ní hlavu, ani uši. Čekala, co se bude dít. Odfrkla si a hrábla předním kopytem do vlhké země. Jana se ani nehnula. Stála s rukama podél těla a hleděla do toho tmavého vyjukaného pohledu. Do těch bezbranných zrazených očí. Viděla v nich naději, ale strach. Viděla v nich smutek i radost z žití. Viděla v nich volnost. Viděla v nich kousek sebe. Cítila, že to, co se odehrává uvnitř, v té koňské duši, je jí blízké. Ta kobylka začínala nový život. Kompletně. Vše se jí změnilo, musela si znovu přivykat jiné lidské společnosti, jinému prostředí, jiným zvykům, novému způsobu komunikace, novému zacházení. Byla to pro ní opravdu velká změna. Jenomže na rozdíl od člověka, ten kůň neví, jestli to bude k lepšímu nebo ne. Proto je hodně nedůvěřivý. Hodně ostražitý, než to pochopí.
Obě dvě tam stály a koukaly na sebe. Slunce začínalo pálit, vůně svěžího dopoledne pozvolna přecházela v těžké polední opojení. Janě svítily sluneční paprsky do očí, ale nevšímala si toho, kobylce se rozlévaly po tmavých zádech. Dívka sledovala jejich stíny v už skoro suché hlíně ve výběhu. Ptáci pořád neúnavně zpívali, vítr si pohrával s větvemi stromů, se stébly trávy, s koňskou hřívou. Stála nehnutě na místě.
Po chvíli strnulého zírání si z očí do očí, po chvíli vnitřního boje se kobylka odhodlala udělat první krok. Líně, jakoby z ničeho nic, aby si toho Jana jako nevšimla, udělala malý krůček směrem k ní. Krk natahovala k ní, pod kůží se jí rýsoval každý sval. Jana se nehnula. Stála pořád nehybně, pořád jí sledovala a dávala pozor na vše, co se dělo kolem, co by jí mohlo vyplašit. Nic takového nikde nezaregistrovala. Začala na kobylku tiše mluvit.
Tmavá kobylka najednou střihla ušima jiným směrem a ostražitě zvedla hlavu. Zadívala se na Luboše. Jana se tím směrem taky podívala.
„Hele, už tady s ní stojíš skoro hodinu a půl…“ Přišel k ohradě a opřel se o ní.
„Luboši, já tě zabiju!“ Zavrtěla Jana hlavou a odešla k němu, protože kobylka od ní ustoupila zase kousek dozadu.
„Co je?“ Divil se. „Vás sleduju z verandy a docela mi to přijde vtipný.“ Usmál se.
„Vtipný?“ Podívala se na něj Jana nechápavě a mrskla po něm laso, které viselo přes ohradu. Chytil ho, a pro jistotu už jí ho nevracel.
Přelezla nejvyšší bidlo a seskočila vedle něj. Sundala si rukavice a hodila je naštvaně na zem. Luboš je sebral a šel za ní. Přišlo mu, že by se měl tvářit provinile, ale spíš mu bylo do smíchu. Když byla naštvaná, byla tak krásně neodolatelná. Šel za ní až k domu, laso pověsil na hřebík v trámu u vchodu, rukavice nechal válet na lavici na verandě.
Jana se zahryzla s vervou do jablka a koukala do lednice. Nevěděla proč, rozhodně neměla v úmyslu dělat něco k jídlu, jen měla potřebu tvářit se důležitě.
„Co je?“ Zeptal se Luboš znovu a opřel se o krbovou římsu. Usmíval se, ale jen tak aby jí to moc neprovokovalo, spíš se snažil tvářit stejně důležitě.
„Co je? Ty se ptáš co je? Já tam pracuju s tim ubohym zvířetem, a když se konečně k něčemu dostávám, tak si přijdeš a vyplašíš jí!“ Vyčetla mu a vyhodila ohryzek z otevřeného okna nad kuchyňskou linkou s takovou vervou, jakou u sebe ani nečekala. Koukla důležitě z okna a zas na Luboše.
Luboš pokrčil rameny. „Co já vim, k čemu se zrovna dostáváte, když tam přes hodinu jenom tak stojíte?“ Usmál se.
„Jenom tak stojíte… to je komunikace.“ Ohradila se Jana. Stáhla ze sebe propocenou košili a špinavé džíny. Šlo to těžko, potem zvlhlé nohy je nechtěly pustit. Snažila se je setřást nohou. Málem upadla.
Luboš koukal, jak urputně zápasí s oblečením a začal se jí smát. Začínala být mírně vzteklá a to ho bavilo.
„Co ti přijde k smíchu?“ Odsekla okamžitě a poskakovala na jedné noze a z druhé stahovala zaprášené kalhoty. Konečně je dostala dolů. Nechala je ležet u kuchyně a rázným krokem vyšla ven. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely.
Luboš se stále usmíval. Celá ona. Udělat bouřku a zmizet. Zas se toho tolik nestalo. Povede se jí to příště tak jako tak. A stejně. Musí odvézt tatínka na nádraží.
Jana došla k rybníku, chvíli si užívala teplé vody a potom ho přeplavala a vylezla na druhé straně. Nastavila tvář slunci, přivřela oči, a pomalu šla zpět domů.
Luboš seděl na verandě. Podíval se na ní a znovu se zasmál. Taky se usmála. Strčila do něj, sedla si mu na klín a objala ho. Nikdy nevydržela dlouho naštvaná.
„Příště si rozmysli, než nás vyrušíš!“ Přísně se mu zahleděla do tmavých očí a kantorsky zvedla ukazovák. Jen kývl. Věděla, že na to stejně zapomene.
„Měli bysme doprovodit tátu na nádraží.“ Rozhodl nakonec Luboš rozumně a zvedl se s Janou v náručí z dřevěné lavice zalité sluncem. Odnesl jí domů, postavil jí v hale na podlahu a odešel se převléknout.
Zastavil autem u vchodu do domu a trpělivě čekal. Pohodlně se opřel o sedačku, v ústech převaloval napůl uschlé stéblo trávy. Slunce začínalo ostře pálit skrz okno na palubní desku. Boční okénka měl stažená aby se dovnitř dostalo aspoň trochu čerstvého teplého vzduchu.
Jana vyběhla ven. Neděle. Měla na sobě lehké jednoduché bílé šaty na ramínka. Luboš se zahleděl k verandě, sledoval, jak klopýtá k autu, nazouvá si při tom boty a snaží se zkrotit rozcuchané vlasy. Její opálená ramena a nohy daly vyniknout těm bílým letním šatům. Působila roztomile rozverně. V těchhle chvílích si ani nevšímal jejích jizev na kolenou a podobných nedokonalostí. Vypadala jak malá holka, která právě zjistila, že má prázdniny.
Zabouchla za sebou dveře do sluncem rozpáleného auta a oddechla si. Zezadu jí tvář olízla malá rezatá fenka. „Hej! Zalez!“ Okřikla jí Jana a ohnala se. Zavrtěla ocasem a sedla si na zadním sedadle. Jana si zase zula pracně obuté boty a složila si nohy pod sebe.
Luboš zavrtěl hlavou, usmál se, ale nic neříkal. Jen mu nešlo do hlavy, proč si ty boty tak krkolomně obouvala, když je zase shodila v autě na podlahu. Přivíral oči proti slunci a pomalu vyjel ze dvora na můstek přes potok. Cesta lesem byla příjemná, stromy slunci bránily ostře se opírat do čehokoli pod nimi, a tak prosvítaly jen jemné paprsky, které tak nepálily.
Jana zavřela oči a poslouchala zvuk dieselového motoru. Měla ráda to bručení, to pravidelné klidné předení, které skoro uspávalo. Položila ruku Lubošovi na stehno a spokojeně dřímala.
Probrala se, když zastavil. Tatínek čekal před domem známých, kde byl na víkend. Byl tu rád ale těšil se domů. Nasedl do auta, a vzal si na klín psa.
Na nádraží dorazili s desetiminutovým předstihem, ale vlak už tu stál. Oba šli tatínka doprovodit. „Pozdravuj mamku, doufám, že si v těch lázních odpočinula.“ Políbila ho Jana na tvář, když nastupoval do vlaku.
„Určitě. Však zas přijedem až bude nějaké volno.“ Dodal a pohladil dceru po vlasech. „Ona by jela taky, kdyby tam nebyla.“ Smál se.
Zamávali odjíždějícímu vlaku a ruku v ruce odcházeli z malého nádražíčka. Bylo horko. Ve městě obzvlášť, teplo sálalo z budov, slunce objímalo vše, na co padly jeho paprsky.
„Co budem dělat?“ Podívala se na Luboše Jana naprosto bezstarostným pohledem. Tohle neměl rád. Jako by měl všechno rozhodovat on sám, dokázala se vždycky tvářit tak samozřejmě, že by jí každý věřil, že to má rozhodnout místo ní.
„Hele…“ Zatvářil se přísně. „Něco si vymysli, a nebo se tak blbě neptej.“ Dodal na vysvětlenou, když změnila svůj bezstarostný pohled za absolutně nechápavý.
„Tak někam pojedem?“ Zvedla mírně obočí a usmála se. Měla ráda ty chvíle, kdy vedle sebe v autě seděli a mlčeli. Krajina kolem ubíhala a oni si užívali svou blízkost, takové chvíle, kdy nic okolo nemuseli řešit, jen jeli a jeli a věděli, že jsou spokojení.
„Fajn, beru.“ Kývl Luboš s úsměvem a oba nastoupili do auta. Jana se opět pohodlně usadila, Luboš pustil rádio, stáhl okénka a koukl ven na rozpálenou silnici. Nasál. Slunce bořilo své doteky do asfaltu, unášelo s sebou vůně různých květin, z okolních domů sálalo teplo. Těžký vzduch se mísil s vůní horkého motoru, který si krásně klidně předl.
Vyrazili po klikatých silničkách skrz vesničky, pole, louky, lesy. Nepopsatelný pocit svobody. Nevěděli kam jedou, ale jeli. Na každé křížovatce se na sebe podívali, pár pohledy se dohodli, kudy dál, a pokračovali v jízdě.
Luboš zajel na lesní cestu, která končila na louce. Byl odsud nádherný výhled do údolí a na kopečky naproti. Nikde nic, nikde nikdo, jen ptáci zpívali a ve větvích tiše šuměl teplý vánek.
„Je tu krásně.“ Vylezla Jana z auta a došla k němu. Chytil jí kolem ramen. Slunce už bylo nízko, nebylo takové horko, ale stále bylo nádherné teplo. Nebo možná teď se to teplo zdálo nádherné, a ne úmorné jako přes den. Vzduch voněl vlahým večerem. Posadili se co nejtěsněji k sobě, Jana se přitulila a nechala se pevně obejmout. Oba hleděli dolů přes stébla trav a barevné luční květy, které se ve večerním slunci zdály ještě barevnější.
„Je.“ Kývl Luboš hlavou a dal jí pusu na čelo. Znovu se zahleděl někam dolů. Západ slunce zaléval celou krajinu zlatým závojem, vše dostávalo nádech do měděna. To měl rád. Vše bylo takové zářivé, jasné. Janě se tak krásně leskly oči a vlasy jí zářily. Koukal chvíli na ní, potom zase dolů. Usmál se. „Jsi unavená, viď?“ Polaskal její nahé rameno.
Kývla a opřela se něj. Dnešek nebyl náročný, ale horko vyčerpává. Nechala se šimrat stéblem svěže zelené trávy na stehně.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
