|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Příběhy o smrti - Ten Africkej ::
 DaNdÝ |
publikováno: 12.07.2009, 9:29
|
| Trochu postarší projektík, ale jaksi pro mě důležitý. |
| |
|
|
Černý chlapeček se zmítal na nemocniční posteli. Ne že by se obracel z boku na bok, na to neměl dost síly. Jen se vždycky nadzvednul na jednom lokti a pak zas na druhém, otočil hlavu na jednu a na druhou stranu. Dělal to, protože ho proleženiny na zádech hrozně bolely a zase už nemohl dýchat. Snažil se načapat to hrudníčku trochu vzduchu jak žízní hynoucí lovec, který vysává poslední ranní rosu z pichlavých listů akácií. Sípavé nádechy zněly, jak by se obrovský had plazil štěrkem Sahelu. Zdály se ještě horší, než samotné bouře kašle, které přicházely, jen se mu doušek pálivého suchého vzduchu dostal do otékajícího krku. Konečně záchvat na chvíli polevil, chlapeček mohl stisknout rty poseté kapičkami krve. Zůstával ležet, propocené prostěradlo ho studilo do nahých zad. Chlapeček se položil na pravou tvář a třesoucí ručkou se mu podařilo přitáhnout si mokrou deku těsně pod bradu.
Koukal se na protější postel, nyní už prázdnou a čistě povlečenou. Na té posteli lehával jeho kamarád, bylo v jejich pokoji veseleji, když tam lehával. Povídali si spolu, vyprávěli si o převysokých termitištích, které rostly za slumovým táborem. Povídali si o svých vesničkách, které byly každá z jedné strany tábora, ale oni dva se poprvé potkali až v nemocnici. A moc si rozuměli a smáli se, jen tak potichu samozřejmě nikdo se v nemocnici nesměje nahlas. Ale smáli se zato opravdově, ne jako unavení doktoři v zapatlaných brýlích a v tvářích vytahaných, jako by byly jen ze zvířecí kůže a ne jejich opravdové.
Kamarád chlapečkovi také povídal, jak se jednou úplně samotinký schoval v křoví na břehu napajedla kus za táborem, i když měly děti zakázáno tam chodit, protože ve vrcholu léta se k takovým napajedlům stahovali i lvi.
Přiletěli tam tenkrát velcí plameňáci, měli prý hrozně dlouhé a tenké nohy, které ve slunci nebyly ani vidět, a tak to vypadalo, že se tam plameňáci vznáší jen tak ve vzduchu a občas ohnou své růžové krky k hladině a pijí zkalenou vodu. Muselo to být báječné, chlapeček se rmoutil, že se tehdy ještě neznali a že v tom křoví, v tom suchém pichlavém křoví, se netísnili vedle sebe. Tváře k sobě přitisknuté pozorovali by ty ohnivé ptáky, kteří prý hnízdili až tam daleko na slunci. Slíbili si, že až odsud konečně vypadnou, tak jako se odpoledne utíkalo z přecpaných řvoucích škol, půjdou spolu k tomu jezeru.
Ale pak začínalo být v pokojíku smutněji. Jednou mu kamarád řekl, že si nemyslí, že se spolu k napajedlu kouknou. A když se ho zeptal proč, tak dlouho mlčel, a pak teprve řekl, že nejspíš už stejnak vyschlo. A pak mluvil kamarád už čím dál míň, když se v noci setmělo, třásl se zimnicí. Kůži měl šedivou jak ovoce vyválené v popelu. Ani se nepotil, chlapeček svému kamarádovi někdy trochu záviděl, že nemá tak mokré prostěradlo. Kamarád měl kůži úplně seschlou, až se mu vrásnila jako staré bezzubé babce. A nakonec už vůbec nemluvil, když bylo chlapečkovi smutno a chtěl si zase povídat něco o plameňácích, kamarád jen matně zavrtěl hlavou a zavřel oči, které byly celé žluté.
Jednou v noci chlapečka probudily vzlyky. Zeptal se kamaráda, co se děje, jestli je mu smutno po jeho vesnici. Choulil se tam a kolena si tikl k bradě, třásl se víc než kdy jindy a postel strašně vrzala, že se v tom nedalo spát. Odpověděl jen, že se mu chce čůrat. Nic víc neřekl, jen že se mu chce čůrat a že se strašně bojí. Hlas měl tak zhrublý úplně proměněný. Kdyby tím hlasem teď vyprávěl o napajedlu a zebrách, co leželi na břehu, chlapeček by ho neposlouchal. A kamarád stále kňoural, až ho okřikl, ať je zticha. Vždyť o nic nejde. Ať to chvíli vydrží a pak si řekne sestře, aby mu pomohla. A tak už kamarád mlčel.
Bylo ticho, teď až hrozné po tom rámusu. A v tom tichu bylo slyšet kapání. Chlapeček si v záři vykuleného měsíce všiml temné skvrny na kamarádově prostěradle. A on ležel, už se netřásl, oči měl pevně zavřené a prstíky si cpal do pusy, aby nekňučel. Pak ráno přišla sestra a odvezla kamaráda na jinou postel, aby tu jeho převlékla, protože už to tam smrdělo. Chlapeček pak celý den čekal, až kamaráda přivezou zpátky, aby se mu omluvil, jak na něj v noci zakřičel a aby mu řekl, že to nic není, že se počůral, že to přeci vůbec nevadí, a ať se za to nestydí. Ale oni ho už nikdy nepřivezli. Chlapeček zůstal na pokoji sám a postel byla prázdná. Chtěl se na kamaráda zeptat doktora, vysvětlit mu, ať se na něj nezlobí, že se počůral. Ale nakonec neměl odvahu, když se na něj doktor podíval hroznou svrasklou maskou, kterou nosil místo tváře. Radši se schoval pod deku.
A jak tak chlapeček vzpomínal na svého kamaráda, uvědomil si, že i jemu se chce čůrat a noc je sotva v půlce. Co když se mu stane to samé? Co když ho ráno odvezou na jinou postel a pak…
Chlapeček jednou viděl muže pokousaného od hyeny. Vlezla mu v noci do chatrče, tak moc byla vyhladovělá. Úplně muži roztrhala obě chodidla, taky prokousla břicho, než se mu podařilo ji zahnat klackem. Plazil se pak vesnicí a krvácející nohy táhl za sebou. Bylo ráno, chlapeček šel zrovna do školy, když tam viděl muže, kterému něco modrého lezlo z pupku. Celá vesnice se seběhla a někdo se snažil mužovy nohy obvázat, ale krev pořád protékala, až bylo pozdě.
Chlapeček si nyní představoval, jak jeho kamaráda odvezli před nemocnici a tam ho z pojízdné postele vyklopili do prachu. Z plechové boudy potom vylezlo pět hyen, měly tlamy svěšené a hřbety vychrtlé. Plížily se ke kamarádovi, který jen ležel a valil svoje žlutá očíčka, prstíky si cpal do pusy, aby moc nekřičel. Z verandy to pozoroval doktor ve vyřezávané masce šamana, leštil si pláštěm svoje brýle.
Chlapeček stále ležící na lůžku otevřel oči právě ve chvíli, kdy z kouta nemocničního stanu vyrazily chlupaté tlapy. Dopadly na jeho propadlou hruď. Špičaté drápy se sevřely a vymáčkly z plic další záchvat kašle. Zajíkal se, po hyeně nezbyl ani chlup, ale srdce mu stejně bylo jako pytlík přecpaný sarančaty.
Záchvat byl pro něj o to mučivější, že se musel držet, aby se nepočůral. Na jeho konci se poděsil, jak mokro má mezi nohama a vydral ze sebe vlnu zoufalých vzlyků. Ale když se mu tam s vypětím sil podařilo dosáhnout, ujistil se, že to je pouze pot. Jak bylo těžké si jenom dosáhnout do klína, mu odvlálo veškeré naděje, že by se mohl sklonit pod postel a vzít si tam sklenici. Musí vydržet, než přijde sestra a sklenici mu přidrží. Ale když nevydrží, možná už sestra přijede s pojízdnou postelí a venku už budou žluté drápy skřípět o plech.
Stejně jako vždycky, když mu bylo v posledních dnech hůř a hůř, upnula se jeho očka k předmětu přehozenému přes tyč oddělující jeho pokojík od ostatních. Byl to ručník, do kterého si doktor chvatně otřel dlaně, když před třemi dny chlapečka prohlížel. Doktor se choval tak zmateně, jako tenkrát ten pavián, který nějak zabloudil do jejich tábora a pobíhal od chatrče k chatrči a máchal kolem sebe prackami. Ne že by doktor máchal rukama, jen si ty své pazoury pečlivě otřel do ručníku, přehodil ho přes tyč a odešel.
Tak jako vždy chlapečka pohled na ručník uklidnil. Oddychoval snáze, když se těšil z nazelenalé barvy ručníku, barvy planiny, nad kterou se přehnaly monzunové deště, krátká tráva raší z ještě vlhké země, co čvachtá pod holými prstíky, poslední horké kapky deště se tříští o kůži a stékají do úst.
Chlapeček rozpaží ruce a zhoupne se vzad, až šplouchne do vody, jen ústa mu zůstanou nad hladinou a on volně lapá po dechu, tak strašně lehce, už si skoro ani nepamatuje, jaké to je. A tak chlapeček leží v té dešťové vodě a cítí stébla, jak mu raší pod zády, lechtají ho. Potok odnáší chlapečka vymletým rigolem do nově vznikajícího napajedla. On se tomu jen směje, jak jej voda nese jako kus ebenu. Slyší hukot, kde potok přepadá do hluboké nádrže a on se ztratí v tom hukotu, padá spolu s vodopádem, ale vůbec se nebojí, stále se směje.
Vodopád jej stáhne pod hladinu a chlapeček se rozhlíží kolem sebe. Slyšel sice, jak vypadají ryby, ale tady všechny stojí, neplavou, protože neví, jak přesně mají ryby vypadat, když plavou. Tak si představuje radši antilopy, které zná. I ty se nechaly unést potoky, aby se co nejrychleji dostaly k čerstvé vodě. Plavou nyní kolem chlapečka, antilopy i zebry, je to strašně legrační, po dně tam chodí velikánská žirafa, kopyty se boří do bahna, ale hlava čouhá nad vodou. Chlapeček se po jejím krku vyšplhá vzhůru jako po kmeni. Chytí se růžků žirafy a nechá se od ní zanést k ostrůvku ve středu napajedla.
Podél břehu se rozrůstá křoví, jako tisícovka hadů se větve plazí do stran a kmeny stromů mohutní. Zelenou hradbou si klestí cestu bezpočet zvířat. Ale na chlapečkův ostrov se žádné neodváží. Je přichystaný pro někoho jiného, na koho chlapeček čeká. Nad napajedlem se vznáší obrovské rudé slunce. Hřeje příjemně, vůbec nepeče kůži nasátou vlhkem. Chlapečkovi se líbí ležet a nechat se tak osoušet. Pak záře zmatní a ze slunce se vyloupne hejno plameňáků. Letí vznešeně z té výšky, s klidem máchají mocnými křídly. Posedají si okolo chlapečka, elegantně se nakloní k vodě, pro kterou si ze svých hnízd na slunci přiletěli. Jak se napijí, každý z plameňáků jedním okem spočine na chlapečkovi. Zeptají se ho, zdali se chce vrátit s nimi.
Ale tlak a bolest v bříšku už byly tak hrozné, že se nedokázal dál prohánět zelenkavými travinami ručníku a hledat mezi stébly, kdo tam asi žije. Měl odletět s těmi plameňáky. Chvíli se chlapeček držel v rozkroku, ale pak mu prstíky ochably, už je nedokázal znovu stisknout v pěst. Jen otočil hlavu a bílými zoubky se zakousl do polštáře, měl v ústech úplně sucho, ani se nemusel bát, že si polštář poslintá. Moc to nepomáhalo, ale alespoň neprobudí děti za ostatními plentami, až se rozvzlyká pláčem bez slz, suchým, kašlavým. Zavřel oči, bolavým krkem se mu tlačila skarabova kulička, která jej dusila. Věděl, že co chvíli přijde zase záchvat a on už tentokrát nevydrží.
Plenta vedlejší kóje se odsunula a v světle měsíce se za ní mihl velký stín. Chlapeček čekal, že uslyší vrčení, a pak snad praskání a trhání, jen tichý křik někoho, kdo už nemá sílu křičet. Až hyena sežere dítě odvedle, přijde si i pro něj. Ale hyeny přece nechodí po zadních tlapách. Chlapeček cítil, jak se mu krkem tlačí kašel, už začínal tlumeně chrchlat do polštáře. Sestra na své obchůzce zahalila vedlejší závěs a po chvíli vstoupila i k jeho posteli.
„Čurat…“ podařilo se mu ještě chraplavě zašeptat. Rozkašlal se. Unavená sestra jen přikývla, počínala si rutině, odložila kastrol s vodou na zem a sáhla pod postel pro sklenici. Chlapeček se už třásl a zajíkal. Ta chvíle, než sestra odrhnula deku, byla snad ze všeho nejhorší. Už to bylo na krajíčku, moc se bál, že když teď povolí a pustí to na prostěradlo, sestra rozevře tlamu a tam budou žluté tesáky. Sestra se naklonila k posteli a ozval se zvuk, jak proud stříkal do sklenice.
Záchvat povoloval a on si připadal úplně báječně, šťastně jako by byl znovu zdravý a odcházel odsud. Zase jednou uvěřil, že se ještě podívá k napajedlu, i když už jen sám. Pocítil také velkou lásku k té sestře, co jej zachránila. I když na něj ani jednou nepromluvila, ani nevnímal, jak se mu štítivě vyhýbala, naopak se radoval z každého letmého dotyku jejích vrásčitých rukou. Chtěl jí vyjevit, jak strašně moc je jí vděčný, ale ještě jím zmítal kašel, a pak mu ta milá sestra dala doušek vody a on se znovu zakuckal.
Než odešla, ještě zastavila u plenty. Strhla z ní ručník a dala si ho do podpaždí. Prostě jen tak, jako nějaký špinavý hadr, jako by ten ručník nebyl nacucaný zdravou vodou, chlapečkovými nadějemi, jeho vzpomínkami na kamaráda a sny. Chlapeček pochopil, že ty vrásčité prsty mu vůbec nechtěly pomoct. Že jen mají přidržovat sklenice čurajícím chlapečkům, stejně jako krmit zavřené hyeny a nasazovat doktorům jejich kožené masky.
Opět se zoubky zakousnutými do polštáře sledoval, jak sestra s ručníkem odchází. Chlapeček se rozhodl, že příští noc umře.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 52 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
