obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Ten třetí ::

 autor Trenz publikováno: 14.07.2009, 9:13  
Snad se mi podařilo tentokrát vyvarovat se chyb:')
 

Kapitola třetí
Ten třetí

Zapálila svíčky. Pomalu, jednu po druhé. Nespěchala. Měla hodně času. Možná až příliš. Posadila se na rohožku spletenou z drobných lián pocházejíc ze stromů od Květinových dětí. Byl to alespoň malý dotek s přírodou, která byla tolik důležitá pro využívání run. Mnohem radši by byla venku, využívala mocnou sílu přírodu. Poodhrnula si vlasy, co jí spadaly přes obličej a bránily ve výhledu. Neposlušný pramen zastrčila za ucho, ostatní sepjala sponou s květinovým motivem. Z bavlněného sáčku vysypala runy a každou jednotlivě brala do ruky, aby z nich načerpala potřebnou energii. Byla tím tak zaujatá, že si nevšimla příchodu ženy a muže. Zaregistrovala je až tehdy, když žena promluvila: „Už jsi skončila, Corro?“
Zvedla hlavu a spatřila Šener a Argona. Dnes na sobě měla dlouhé splývavé černé šaty s volánky na rukávech a řasením na dolní části šatů. Argon měl své oblíbené černé kožené kalhoty, tričko, které jen zdůrazňovalo jeho vypracovanou postavu a vysoké boty, které tlumily jeho kroky. Argon se pro změnu podíval na ni. Byla krásná a byla neposkvrněná navzdory tomu, že jí bylo přes třicet. Kdo ale věděl o jejím původu, nebyl překvapen. Musela zůstat pannou, aby mohla cítit s přírodou, jak to bylo u zasvěcených druidek dané. Byla středně vysoká a hodně štíhlá, skoro až pohublá. Šener jí nedávala moc najíst. Byla pro ni jen otrokyní. Měla dlouhé kudrnaté černé vlasy a tmavě hnědé oči. Byla snědá, ale ne od sluníčka. Příroda se postarala o její snědou pleť už po narození.
„Ano, má paní,“ odpověděla jí Corra pečlivě se vyhýbajíc pohledu na ni.
„A co ti runy říkají dnes?“
Bylo mnoho způsobů, jak se ptát run. Mohla použít Řetěz tří run, Řetěz pěti run, Runový kříž, Kříž tří životů nebo jen hodit kameny na zem a ty, jež by dopadly znakem vzhůru, vzít jako radu. Zvolila si ten poslední způsob. Pro mnohé byl zastaralý, ale runy byly jedno z nejstarších způsobů věštění a zasloužily si uctívání tím způsobem, kterým byly využívány po staletí. Vzala je do ruky a vhodila je na látku. S napětím očekávala, co ukážou. Šener se nelíbilo, když jí říkala špatné zprávy, i když jen tlumočila. Dopadly a Corra si oddechla. Neukazovaly nic, co by se její paní nelíbilo.
„Tak?“ napomohla ji Šener. Nikdy neoplývala trpělivostí, ale poslední dobou se to zhoršovalo. Chvílemi nevydržela čekat ani pár minut a výklad run si připravoval dlouhou přípravu založenou hlavně na meditaci.
„Vidím Sílu a oheň. Vidím bojovníka a rozvrat. Vrátili se.“
„Iceman a spol?“ zeptal se Argon.
Kývla.
„Proč?“ zajímalo Šener, „Proč chtějí ti hlupáci mermomocí umřít?“
„To je skryté,“ odpověděla, snažíc se, aby na ni nebyly znát obavy.
„Opravdu?“ pronesla Šener schválně pomalu vychutnávajíc si její strach.
„Runy neříkají všechno, paní.“
„To je mrzuté,“ prohlásila a dodala: „Možná bych si je měla vzít a věstit sama. Možná tvé služby už nebudu potřebovat.“
Šener se shýbla, aby si vzala runy, když Cořře ztemněly oči a udeřila Šener do hrudi tak silně, že odletěla na stěnu. Argon se ani nepohnul. Neobtěžoval se ani otočit, aby zjistil, jestli je Šener naživu. Corra sebrala runy, nasypala je do váčku, který svázala provázkem a zastrčila je pod sukni. Pak vstala a podívala se na Argona. V jejích očích nebyl strach, ale zlost, že se Šener opovážila zkusit vzít jí runy. Argon výraz její tváře studoval. Ještě nikdy ji neviděl rozzlobenou. Když jí teď z očí sršely blesky, byla ještě přitažlivější, než kdy jindy. Uslyšel, jak Šener zasténala a na okamžik, na maličký okamžik pocítil zklamání. Věděl, že jí ta rána zabít nemohla, ani náraz na zeď, ale něco v něm přesto doufalo, že už se neprobere. Šener vstala a zuřivě na Corru pohlédla.
„Za to zaplatíš!“ procedila skrz zuby a odešla. Corra stále hleděla na Argona. Jako by čekala, že jí pomůže. Argon se otočil a beze slova odešel. Corra zklamaně zavřela oči. Ani neví, proč si myslela, že by jí měl někdo jako on pomoct. Věděla, že teď přijde trest, a jak zlost vyprchávala, dostávala strach a nemusela dlouho čekat. Dveře, které za Argonem zavřel sluha, se rozrazily a dovnitř vešla Šener spolu se dvěma silnými muži. Corra polkla a zachvěla se. Šener kývla na ty muže a ti ke Cořře přistoupili a každý z jedné strany ji uchopil za paži. Corra se začala vzpouzet, snažila se jim vymanit, ale byli příliš silní. Zkroutili jí ruce tak, aby jimi vůbec nemohla hýbat a Šener z rukávu vytáhla nůžky. Cořře se rozšířily oči a začala zrychleně dýchat.
„Ne. Paní. Prosím,“ začala škemrat, když se k ní Šener přibližovala.
„Na tohle jsi měla myslet dřív!“ zasmála se Šener a stoupla si za Corru.
„Ne. Prosím. Ne. Ne,“ prosila Corra a z očí jí začaly stékat slzy, ale Šener rozpustila její vlasy, sponu roztříštila o zem a poté začala pramen po prameni stříhat. Dlouho ji Šener stříhala. Dělala to schválně pomalu, aby Corra co nejvíc trpěla. I dlouhé vlasy byly pro druidku nesmírně důležité. Když Šener skončila, měla Corra vlasy jen pět centimetrů dlouhé. Poté jí obešla, aby si své dílo zkázy prohlédla a řekla: „Budiž to pro tebe ponaučením!“
Poté odešla a vzala své muže s sebou. Corra poklekla na zem, doprostřed svých ostříhaných vlasů. Dívala se na ně a vzlykala. Potrvá měsíce, než jí znovu narostou. Kdyby ji takhle viděl Augur, nikdy by jí to neodpustil.

Krista se dívala dolů a nevěděla, jestli má litovat, že neskočila s nimi. Věděla, že ji mág naživu nenechá. Ne teď, když se vzdala své poslední ochrany. Ten bílý kamínek jí chránil jak před mágem, tak před jeho kouzlem. Proto si jako jediná pamatovala, že už tady byli. Teď ho odevzdala té dívce a jediné, co jí zbývalo, bylo připravit se na smrt. Brzy spatřila mága. Byl to vysoký štíhlý muž neurčitého věku. Mohlo mu být čtyřicet, ale klidně taky sto padesát. Měl černé vlasy, všechny zastřižené stejně do posledního milimetru a stejně tak černé oči. Podíval se na ni a Krista se zachvěla jako pokaždé, když jí obdařil svým pohledem. V jeho očích bylo cosi temného. Nejspíš se tam skrývala samotná podstata zla. Mág si ji prohlédl. Byla jiná, než posledně. Něco kolem ní se změnilo. Díval se, zkoumal ji a nakonec zjistil, že nemá bílý kamínek a pomalu a s velkou zlomyslností se usmál.
„Jsi hloupá. Vzdala ses jediné ochrany.“
„Odevzdala jsem jí té, které patří.“
„A připravila ses o život.“
„Jsem s tím smířená.“
„Jsi lhářka. Tvůj otec bude truchlit, až se dozví, že jeho „hosté“ uprchli a tebe při tom zabili.“
„Neuvěří ti!“
Mág se k ní přiblížil. Krista chtěla ustoupit, ale on ji chytil za bradu. Zvedla ruku, aby ho smetla, ale on jí chytil a zkroutil za záda. Vyjekla bolestí, ale přesto se odmítla vzdát. Zkusila ho udeřit druhou, ale mág pustil její bradu, chytil i druhou, stejně jí zkroutil a přitáhl si ji k sobě.
„Mně uvěří cokoliv.“
Dívala se mu do očí. Dívala se do očí svého vraha. Dívala se do očí smrti. Mág ji pustil, ale Krista paralyzována jeho pohledem se ani nepohnula. Maličko od ní odstoupil, vytáhl dýku ze záhybu pláště a Kristu bodl. Zakřičela a její tělo mu bezvládně sjelo do náruče. Mág ji vzal, otočil se ke strážím a řekl: „Přišli jsme příliš pozdě. Viděli jsme, jak jí jeden z nich zabíjí, ale už jí nešlo zachránit.“
„Ano, pane,“ přikývli vojáci a mág kolem nich prošel, odnášejíc tělo Kristy k jejímu otci.

Lily se vynořila první. Lapala po dechu, jak se snažila nadechnout. Postupně se vedle ní vynořili ostatní a začali plavat k břehu. Doplavali na břeh, vyšplhali se na mělčinu a vyčerpaně zalehli do trávy.
„Nějaký další geniální plán, Icemane?!“ zeptal se uštěpačně Sean.
„Není to jeho vina, Seane. Nemohl vědět, že si nás vévoda nebude pamatovat,“ snažil se ho ospravedlnit Andy. Alan zavrtěl hlavou.
„Williams má pravdu.“
„Cože?“ nevěřil Sean svým uším a Alan pokračoval: „Jednal jsem příliš lehkovážně. Nebyl jsem dostatečně opatrný a dostal jsem nás do nebezpečí. Omlouvám se.“
„Bože, Icemane. Co to s tebou to dítě udělalo?“
„Tobě se nikdo nezavděčí, co, Williamsi?!“ ozvala se Sonya.
„Trefa, zlodějko.“
„Ex-zlodějko,“ opravila ho Sonya, ale Sean nad tím mávl rukou.
„Pro mě už pořád budeš jen zlodějka.“
Náhle se z hradu ozval pronikavý lidský výkřik plný bolesti.
„Krista?“ zeptal se Alan tiše Lily. Přikývla, kousajíc se do rtu, aby zabránila slzám.
„Musíme jít,“ ozval se Cirkis.
„Co trochu odpočinku? Sotva jsme doplavali sem.“
„Odpočineme si u Lugha.“
„Víš vůbec, kde toho chlápka hledat?“
„Mám tušení.“
„Super. Ty máš tušení. Já si tu teda zatím připadám pěkně zbytečný. Kdybych nešel, nic by se nestalo.“
„To přijde, Seane. Přijde tvoje chvíle.“
„Jen aby dřív nepřišla smrt,“ zapochyboval Sean a Rick se na něj podíval.
„Nepřivolávám ji. Jen konstatuju holý fakt.“
Posbírali se ze země a vydali se na cestu, i když se jim mokré oblečení lepilo na těla a bylo celé špinavé od trávy.

Postupovali pomalu. Byli unavení a hladoví.
„Musíme si odpočinout alespoň na chvíli,“ ozvala Mac.
„Ne. Je to moc nebezpečné.“
„Chceš nás snad zabít, Cirkisi?“
„V žádném případě.“
„Tak zastavme. Pět minut nikomu nic neudělá.“
„Souhlasím s Wilkinsonovou. Už necítím nohy,“ postěžoval si Sean.
„Je to moc nebezpečné,“ zopakoval Cirkis. Mac se zoufale podívala na Andyho a ten chtěl za Cirkisem jít, ale Alan ho zastavil pohybem ruky a naznačil, že s ním promluví sám. Došel ho, srovnal s ním krok a řekl: „Už jdeme přes tři hodiny. Musíme si odpočinout, ať chceš nebo ne.“
„Ne. Je to…“
„Ano, nebezpečné. To už jsme slyšeli, ale když padneme únavou, jak moc to bude bezpečné?“
„Ztratili jsme už hodně času. Musíme si pospíšit,“ trval si Cirkis na svém. Alan chytil Cirkise za paži a přinutil ho tak zastavit.
„Pusť mě. Musíme jít.“
„Co je to s tebou, Gabrieli? Chováš se jako by nás někdo pronásledoval.“
„Umřela kvůli mně.“
„Myslíš Kristu?“
„Měl jsem jí ochránit. Použít nějaké kouzlo. Měl jsem použít kouzlo, abych nás odtamtud dostal a ona nemusela umřít.“
„Stejně by se to stalo,“ šeptla Lily.
„To mi nepomůže!“ utrhl se na ni Cirkis.
„Uklidni se, Gabrieli! Lily za tvoje selhání nemůže!“
Cirkis se na Alana podíval, jako by se právě probudil z transu.
„Už jsi v pořádku?“
„Jo. Snad jo.“
„Určitě?“
„Jo.“
Alan ho pustil a Cirkis se vyčerpaně posadil na kámen.
„To ten mág. Kvůli němu jsem nemohl čarovat. Jeho síla mi v tom zabránila a víte. Mám tendenci utíkat, když se nemůžu bránit.“
„V pohodě. Jen jsi nás trochu vyděsil,“ odvětila mu Sonya.
„Můžeme si tedy odpočinout, když už ses uklidnil?“ otázal se ho Sean.
„Jo. Myslím, že půl hodina nikoho nezabije.“
„Jsi tak laskav,“ utrousil Sean a šel si najít místo na sezení. Rick ho následoval.
„Jednou mu ten jeho aristokratický nos vážně zlomím!“ procedila Sonya skrz zuby.
Lily se usmála.
„Co? Vážně se to stane? Povede se mi to?“ zeptala se Sonya s nadějí v hlase.
„To nemůžu říct.“
„Nevadí. Alespoň naděje tu je,“ usmála se Sonya s mnohem lepší náladou.

Když po půl hodině pokračovali, Sean se zeptal: „Ty zlodějko. Jsi připravená, že tě tvá milenka bude třeba taky chtít zabít?“
„O čem to mluvíš?“
„Hádám, že to kouzlo bude celoplošné, takže si tě ta tvoje květinová kráska taky nebude pamatovat.“
„Třeba se jim to kouzlo vyhnulo.“
„Naivko.“
„Žijí v ústraní nebo v utajení, ne? Je tu ta možnost, ne, Cirkisi?“ obrátila se na něj s nadějí, ale Cirkis zavrtěl hlavou.
„Myslím, že to zasáhlo všechny takřka bez rozdílu.“
„Říkáš takřka,“ chytala se Sonya stébla.
„Výjimka jsou spíš čarodějové a ještě musí být mocní tak nejspíš Maky, Autumn a jim podobní, ne že by jich moc bylo. Obávám se, že Květinových dětí se to dotklo.“
„A co ty víš, zlodějko? Třeba už jsou tam všichni mrtví a zabýváme se touhle otázkou zbytečně.“
Sonya přimhouřila oči jako kočka, která se chystá zaútočit. Rick si toho všiml, Sean nikoliv. Na takové věci byl moc velký ignorant. Uvažoval, že Seana varuje nebo že se Sonye postaví do cesty, ale jedna rána mu určitě neuškodí a třeba mu pomůže otevřít oči. Ne. To určitě ne, ale zajisté tím pochopí, že není nedotknutelný. Sonyiina ruka vyrazila vpřed a narazila na Seanův nos. Ozvalo se křupnutí a Sean zařval.
„Au! Ty mrcho!“ ohnal se Sean, ale Sonya se škodolibým úsměvem uskočila.
„Budiž to pro tebe ponaučením, Williamsi,“ prohodil Alan a nos mu spravil.
„Au! Sakra au!“ sténal. Alan odstoupil a Rick mu podal kapesník.
„Přidrž si to. Mělo by to přestat krvácet.“
„Toho budeš litovat, zlodějko!“ zavrčel.
„Lituju, že jsem to neudělala už dávno.“
„Opravdu nejdeš daleko pro ránu,“ ozvalo se za nimi. Otočili se a spatřili stát Autumna.
„Co ty tady děláš?“ zeptala se překvapeně Sonya.
„Žiju. Zapomněli jste, že vévoda žije na mém území?“
„Upřímně? Neměli jsme čas o tom přemýšlet.“
„Pojďte za mnou.“
„Můžeme vám věřit? Jste ze stejné krve.“
„Ano. Opatrnost je na místě, Alane. Tady v Istrii se změnila spousta věcí. Možná víc, než si kdokoliv z vás umí představit, ale já nejsem váš nepřítel. Pro mě je Istrie ještě pořád posvátná.“
„Kdyby se přidal na jejich stranu, všechno kolem by zemřelo. Tak je to, ne? Použil jste nějaké ochranné kouzlo proti svým bratrům, že?“ zeptal se Andy.
„Ano, to použil, ale slábne. Ostatně jste si toho sami mohli všimnout. Dokud Isabel žila, ani ten mág se sem nedostal.“
„Řekněte nám o něm něco. Řekněte nám něco o Istrii. Jak moc se změnila? Proč jsou Ochránci najednou nepřátelé? To všechno díky jednomu kouzlu?“
Autumn si povzdechl.
„Je to dlouhý a řekl bych, že i docela smutný příběh. Bude lepší, když si ho poslechnete až v mém sídle, pokud tedy půjdete se mnou.“
Podívali se na Alana, který se chvíli rozhodoval, ale potom přikývl, a tak se vydali na Autumnovo sídlo.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaileen 12.06.2010, 18:55:57 Odpovědět 
   Přečetla jsem pár kapitol, postava Seana mi leze na nervy, ale to byl jistě účel, připadá mi jako hrdina amerických akčňáků.
Vídám pořád stejné chyby: zájmena a opakování slov.
Jdu na další kapitolu.
 Šíma 14.07.2009, 12:42:25 Odpovědět 
   Hezky to pokračuje, jsem zvědavý, co se naši hrdinové dozvědí na tom hradě o čase, který možná v Istrii plynul docela jiným tempem, než-li na Zemi a kdo ví, co všechno se tam stalo!!! Jednička je tam! ;-)))
 taira 14.07.2009, 9:14:58 Odpovědět 
   Připadám si trochu jako Šener, ale pokud jde o chyby, musím poznamenat, že doufáš marně. :) Pravda, po stránce pravopisu pokrok, nicméně zákeřná redaktorka si vždycky něco najde. ;)

Ale začnu z té lepší části – porce příběhu je, jako vždy, výborná (a první část, zejména Cořřino zkrácení vlasů, mimořádně silná). Vyprávění potemnělo, komplikuje se, je to jako jízda na toboganu a nezbývá, než si to užívat a těšit se na rozplétací fázi.

A pokud jde o chybky:
„spletenou z drobných lián pocházejíc ze stromů“ --> pocházejících
„Byla krásná a byla neposkvrněná navzdory tomu, že jí bylo přes třicet.“ --> neříkej mi, že sloveso „být“ se musí v téhle větě vyskytovat třikrát. :)
„Ty zlodějko.“ --> „Ty, zlodějko,“ vs. „Ty zlodějko,“. Změní se nějak rozdíl významu? Řekla bych, že ano. V prvním případě si představím kupříkladu situaci, kdy Sean dojde k Sonye, položí jí ruku na rameno a pokusí se zapříst důvěrný hovor. V druhém zas situaci, kdy se Sean vzbudí uprostřed noci a zděšeně zjistí, že se mu Sonya přehrabuje v cestovním zavazadle, načež ji chytí za zápěstí a cosi sykne. (Dobře, oba jsou to jenom příklady pro demonstraci, jak se dají tahle dvě slova chápat :) )
„Výjimka jsou spíš čarodějové a ještě musí být mocní tak nejspíš Maky, Autumn a jim podobní, ne že by jich moc bylo. Obávám se, že Květinových dětí se to dotklo.“ „A co ty víš, zlodějko? Třeba už jsou tam všichni mrtví a zabýváme se touhle otázkou zbytečně.“ --> z kontextu vyplývá, že obě věty říká Sean. Tedy by mezi nimi mohlo být něco, co dělal v pauze (např. Sean se na chvíli odmlčel, nadechl se a znova spustil…), případně je spojit stylem „Obávám se, že Květinových děti se to dotklo. Co ty víš, zlodějko… Třeba už jsou všichni mrtví.“

P.S.: v hodnocení jsem váhala mezi 1 a 1,5; přiklonila jsem se k tomu lepšímu... protože příběh. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Istrie - Posled...
Trenz
Deprese
Anavi
Něco trochu jin...
Petr polák
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr