|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Ómalóra-9 ::
 Annún |
publikováno: 13.07.2009, 5:35
|
Uteklo pár dní a je tu pokračování našeho příběhu.
Proč se dnešní díl jmenuje ,Odvaha znamená žít'?
Jak pak se vede naší elfce?
Začne se uzdravovat?
Co se dozví o Ewerionovi?
S kým se seznámí tentokrát?
Co se naučí?
Čtěte a sami uvidíte. Pěkné počteníčko. :-)) |
| |
|
|
IX. - Odvaha znamená žít.
Jak léčitel řekl, tak i učinil. Nehodlal elfce dovolit jen tak zchřadnout a bez boje odejít za věčným světlem. Ze začátku se snažil spolu s Leonardem a se svými pomocníky o Mëllindu pečlivě starat. Krmili ji, dávali jí napít a dělali ji společnost, aby nezůstávala sama bez dozoru, protože nevěděli, co za nápad by se mohl v její nemocné mysli zrodit, kdyby byla úplně o samotě. Nespouštěli ji z očí. Její apatie byla stále stejná, nereagovala ani na návštěvu Oldwina, který se na ni přišel podívat a rozloučit se, protože po čtyřech týdnech strávených zde v Údolí pramenů se museli s Leonardem již vrátit zpět do Werdenu. Mluvil na ni, ale Mëllinda jako by ho neslyšela a snad ani nevnímala jeho přítomnost, jen nepřítomně hleděla do stropu. Oldwina její stav rmoutil, protože ji měl velmi rád. Znal ji jako vitální ženu plnou energie, radosti, smíchu a nyní tu ležela v bílém povlečení doslova jako mrtvola. Popřál jí brzké uzdravení, řekl, že na ni vždy bude myslet a nikdy na ni nezapomene, a pak jí ji políbil na čelo. Nedočkal se od ní žádné odezvy na jakýkoliv jeho podnět, smutně si povzdechl a opustil pokoj. Místo něj do místnosti vešla elfka a posadila se do křesílka vedle postele.
Oldwin vyšel ven před dům uzdravování, kde na něho již čekal Leonard s jejich povozem. Lidský doktor si povídal s elfským léčitelem a žádal ho, aby mu občas zaslal dopis se zprávou o tom, jak se paní Mëllindě vede. Ewerion mu přislíbil, že mu jej jednou do měsíce pošle. Jakmile se k nim přidal Oldwin, tak se i s Leonardem srdečně rozloučil s dobrosrdečnými elfy, nasedli na vůz a vyjeli na zpáteční cestu do Werdenu. Opustili Unquë Ehtelin a zamířili na severovýchod.
* * * * * *
Mistr Ewerion udělal rozpis služeb, kdo a kdy bude u choré elfky na stráži, protože sám se musel starat i o další pacienty, ale nechtěl ji nijak zanedbávat. Střídali se u ní elfové, elfky, léčitelé i pěvci. Tak dny utíkaly vpřed a Mëllindino tělo se rychle zotavilo. Modřiny a podlitiny vybledly a zmizely, zlomeniny dobře srostly, rány se zacelily a zbyly po nich jen sotva patrné jizvičky. Léčitel po její poslední prohlídce musel zkonstatovat, že tělesně jí již nic nechybí. Přesto neustále ležela v posteli jako lazar a zírala netečně před sebe. To už Eweriona velmi popuzovalo, a tak rozhodl, že ji musí přimět k nějakému pohybu. Proto Mëllindu začínali na loži posazovat, potom jí spouštěli nohy na zem, podepřeli ji a postavili. Elfky ji převlekly do volných šatů, rozčesaly jí vlasy, a pak ji vzaly za paže, poskytli jí oporu a pomalu pacientku vyvedly ven na čerstvý vzduch. Mëllindě bylo jedno, co s ní dělají, ztěžka kladla automaticky nohu před nohu a jako vodící loutka se nechala vést. Venku ji provedly po cestičkách, obešly s ní několik léčivých pramenů, zavedly ji k lavičce a tam ji posadily. Mëllinda seděla nehnutě, ruce složené v klínu a pohled upřený do nekonečné dáli. Elfky seděly vedle ní. Jedna si ze záhybů širokých šatů vytáhla bavlnky s háčkem a začala hbitě háčkovat. Druhá z tajné kapsy svého oděvu vyndal malou v kůži vázanou knížečku a začala nahlas předčítat básně.
Na této lavičce setrvaly asi necelé dvě hodiny, pak obě elfky uložily zpět své věci do záhybů ošacení, vzaly Mëllindu za ruce, zvednuly ji a opět s ní odkráčely k domu uzdravování. Zavedly ji do pokoje, kde na ni již čekalo jídlo. Mëllinda však sama nic jíst nechtěla, a tak ji elfské společnice nakrmily.
Takto to pokračovalo den za dnem.
Vodily ji na vycházky, braly ji na krátké výlety s piknikem, navštěvovaly s ní lázně a snažily se upoutat její pozornost. Trvalo to dlouho, než se Mëllinda alespoň trošičku vzpamatovala. Po několika zádumčivých měsících se začala sama oblékat a chodila již bez opory svých společnic. Dokonce se i sama najedla. Konečně nějaký pokrok. Už ji tolik nehlídali, aby si uvědomovala, že jí věří. Ewerion jí přinesl k posteli zápisník a tužku, to kdyby chtěla nějak komunikovat a něco jim oznámit, tak aby to mohla napsat. Léčitel se ji snažil alespoň jednou denně navštívit a strávit s ní nejméně čtvrt hodinku. Povídal jí o různých věcech, o květinách, o knihách, o ptácích anebo s ní šel na procházku, dokonce jeden večer Mëllindu vzal na recitál v domě pána Arendila, kde se v achátovém sále konalo předčítání poezie. Elfka jen seděla, nijak se neprojevovala, ani na konci recitálu nezvedla ruce v potlesku. Ewerion už nevěděl, jak jinak ji rozptýlit a zapojit do normálního života v údolí. Zdálo se, že stále ještě není připravená zařadit se mezi zdejší elfské osazenstvo. Nechtěl ji do ničeho nutit, a tak se snažil, aby k tomu došla sama od sebe.
Po několika měsících již nepotřebovala k ničemu asistenci a vše zvládala sama, což značilo, že se začíná přizpůsobovat normálnímu životu. Ewerion měl z jejího pokroku velkou radost, i když pořád s nimi nijak nekomunikovala. Nic nenaznačovala, nedělala žádné gesta, a ani slovo na papír nenapsala. Přesto léčitel doufal, že se v ní časem něco zlomí a ona se začne nějakým způsobem dorozumívat.
* * * * * *
Jednou večer po jídle elfka Aewing Mëllindě připravila v koupelně horkou, vonnou lázeň, a pak odešla. Mëllinda vešla do koupelny ozářené světlem svící a několika olejových lamp. Zavřela za sebou dveře a zamkla na jeden západ, přistoupila k vykachlíčkované vaně s pářící vodou, z níž se linula jasmínová vůně. Vedle vany stál malý odkládací stolek s žínkou, mýdlem a ručníkem. K těmto věcem přidala malé kožené pouzdro. Rozvázala tkanici u své volné tuniky a svlékla se. Nahá vklouznula do horké vody, která zahalila její tělo oparem z vodní mlhy. Lázeň prohřívala její tělo a opojná vůně otupovala smysly. Mëllinda se natáhnula, vzala si žínku a mýdlo. Namydlila žínku a začala si s ní třít kůži, jako by se pokoušela ze sebe smýt veškeré nečistoty světa. Drhla si pokožku tak náruživě, až jí zčervenala. Pak žínku odložila a celá i s hlavou se ponořila po vodu. Za okamžik se vynořila a zůstala ležet ve vaně jen tak, s hlavou zakloněnou se zavřenýma očima a relaxovala. Horká voda laskala její mytím prokrvenou kůži. Ležela ve vodě, dokud se jí nezačala zvrásňovat pokožka na prstech. Vypadalo to jako klasická koupel, ale Mëllindinou hlavou letěly velmi temné myšlenky. Znovu na ni dopadla melancholie, zármutek a tíživý pocit provinění, který jí uvnitř sužoval. Otevřela oči, položila si ruce na vanu a maličko se zavrtěla, až se voda zavlnila.
‚Je čas. Nejvyšší čas.' Pomyslela si zasmušile. ‚Už nikdy nepřijdu o nic, co je mi drahé, protože zde už není nic, co by mě tu drželo. Ani syn, ani Eilian. Dceruško, dítě moje, půjdu za tebou. Za chvíli se spolu setkáme ve věčném světle.' Mluvila v duchu sama k sobě.
Hmátla levou rukou na odkládací stolek a vzala do ruky kožené pouzdro, které tam předtím položila. Pravou uchopila kostěnou rukojeť, odstranila kožený futrálek a dala ho zpět na stůl. Ve světle svící se zalesknula krátká, ostrá čepel malé cestovní dýky. Mëllinda na ni hleděla a se zaujetím si ji prohlížela. Na leštěném chladném kovu se odrážely mihotavé zlaté plamínky.
‚Jsi krásná dýko, blýskáš se v očekávání. Neboj, dočkáš se. Dnes ochutnáš elfskou krev. Stačí jeden pohyb a bude po všem. Trápení, bolest i žal naráz zmizí a zůstane jen klid a mír v duši.'
Pozvedla levou ruku a přiložila k ní pravou ruku s dýkou.
‚Jen jedno hluboké říznutí, a pak už nic. Přijmi mou oběť, dýko, a pomoz odejít nešťastné ženě z tohoto světa. Okus sladkou krev, utiš svůj hlad a odpusť mi můj hřích.'
Po tváři jí stekla osamělá slza. Nadechla se zhluboka, naprázdno polkla a zavřela oči. Blyštivá dýka zastudila na rozpálené kůži a zakousla se do tenké pokožky. Objevila se první kapka rudé krve a hned na to další a další. Rudé slzy životodárné tekutiny zbarvily vodu. Poté její pravá ruka uvolnila sevření, rukojeť dýky jí vypadla z dlaně a se zařinčením přistála na dlážděné podlaze. Obě její ruce klesly dolů a zůstaly nehybně spočívat, či spíš viset, na okraji vany.
* * * * * *
O pár minut později vešel do Mëllindina pokoje mistr Ewerion, jenž byl naladěn v dobrém rozmaru. Vesele se usmíval a broukal si pod nos tichou píseň. Stanul v její ložnici, ale ta byla prázdná. Na posteli ležela odhozená rozestlaná deka a připravená noční košilka, ale po elfce tu nebyla ani stopa. Bylo mu to divné, protože Aewing mu řekla, že před hodinou a čtvrt jí připravila lázeň a ona se šla koupat. To by přece již musela být dávno z vany. Něco mu tu nehrálo a začínal mít nepříjemnou předtuchu. Rychle přešel ke dveřím do koupelny, vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Zabušil na ně a zavolal:
„Mëllindo, slyšíš mě?! Otevři děvče!“ žádná odpověď zevnitř nepřišla. Znovu zabušil. „Mëllindo!“ Přiložil ucho ke dřevu a zaposlouchal se, ale neslyšel vůbec. Za dveřmi bylo hrobové ticho, ze kterého mu přebíhal mráz po zádech. Víc neváhal, razantně se opřel do dřeva, zatlačil vší silou, až prkna, z nichž byly dveře vyrobeny, zapraštěla. Ještě jednou do nich narazil bokem, západka povolila a Ewerionovi se podařilo dveře do koupelny vyrazit. Místnost byla stále naplněna těžkou vůní jasmínu, vlhkým vzduchem a ozařovaly ji lampy. Ewerion zaměřil svůj pohled přímo na vanu stojící uprostřed místnosti, kde spatřil spočívat Mëllindu. Hlavu měla zakloněnou přes okraj vany, ruce jí jakoby bez života visely dolů a na zemi u paty vany ležela dýka potřísněná krví.
„U všemohoucích Manar, Mëllindo, cos to provedla!" Zanaříkal léčitel a urychleně se hnal k vaně s vychladlou vodou.
Elfka skoro bez známek života ležela ve vodě, ale když přišel blíž, všiml si, že se jí nepatrně nadzvedává obnažený hrudník. Takže ještě žila. Honem vzal do ruky její pravou paži, ale nic na ní nenašel, hned na to uchopil její levou paži a prohlížel si zranění na zápěstí. Nebylo hluboké, spíš by se dalo říci, že to bylo jen drobné povrchové škrábnutí. Léčitel si s nesmírnou úlevou oddechl.
„U bohů, tys mě vyděsila, děvče."
Náhle se z jejích plic vydralo žalostné zanaříkání a ona se rozeštkala. Ewerion si vykasal dlouhé rukávy svého temně vínového roucha a ponořil paže do vody, podebral pohublé ženino tělo a vytáhl elfku ven z vany. Voda crčela na podlahu, ale léčitel si toho nevšímal. Postavil ji na zem a spěšným pohybem ji pečlivě zabalil do velké osušky. Pak Mëllindu vzal do náruče a odnesl ji do ložnice a položil ji do rozestlané postele. Celou dobu plakala a bezeslovně naříkala. Léčitel vzal do dlaně Mëllindinu levou paži a přiložil svou dlaň na její lehce poraněné zápěstí. Na tenhle titěrný škrábanec úplně postačil jeho hojivý dotek. Za vteřinku byla kůže na jejím zápěstí zacelená a bez poskvrny. Poté ji přikryl dekou a posadil se vedle ní na postranici lože. Pohladil ji po vlhkých vlasech a bledé líci a pronesl.
„Mëllindo, co tě to jen napadlo? Copak ses chtěla zabít?"
Elfka vzlykavě popotáhla a přikývla hlavou.
„Proč, děvče nešťastné? Copak se ti tu u nás nelíbí?"
Zavrtěla hlavou a zavzlykala.
„Tak proč si to chtěla udělat? Omrzel tě snad život i tenhle svět?"
Přikývla a po tvářích se jí skutálely slzy.
„Nějak nemohu uvěřit tomu, že sis chtěla vzít život. Tohle elfové nedělají."
Mëllinda stále plakala a popotahovala, ale mezitím vyprostila ruce zpod přikrývky a vzala z nočního stolku zápisník a tužku. Zápisník uchopila do levé ruky, tužku do pravé a začala psát, pak to ukázala Ewerionovi.
‚Ano, chtěla jsem se zabít. Nemám pro co žít, syna nemám a i má jediná dcera je mrtvá. Toužila jsem to skoncovat a dojít klidu, ale nedokázala jsem to. Škrábla jsem se, ale pak už jsem neměla odvahu to dokončit.'
Léčitel si ty řádky přečetl a zavrtěl nad tím nechápavě hlavou.
„Rozumím ti, věř mi, že velmi dobře chápu, že ztráta tvých dětí a především dcery tě pořád nesmírně bolí, ale svou smrtí nic nevyřešíš, Mëllindo. To, co zastavilo tvůj unáhlený čin, byl pouze pud sebezáchovy. Uvědom si, že zabít sama sebe není odvaha, má milá, ale do nebe volající zbabělost. Jen zbabělec utíká před tím, co se dá časem vyřešit. Ale zůstat a postavit se všem potížím vzpřímeně čelem a s hrdostí je lepší, nežli utéct a schovat se, či se zabít. Život je obtížný a dost složitý a někdy nám dává hodně zabrat, ale odvahu má ten, kdo i přese všechny tyto nástrahy chce žít. Neboť žít, znamená být odvážný."
Elfka popotáhla a po tváři jí skanula další vlahá slza. Znovu zvala zápisník a tužku a roztřesenou rukou napsala další větu.
‚Jenže já už nemám sílu žít.'
Léčitel přeběh řádek pohledem.
„Hloupost. Jsi neuvěřitelně silná žena, Mëllindo, protože kdybys nebyla, tak již dávno nejsi mezi námi. Měla jsi skoro smrtelná vnitřní zranění, klidně jsi mohla po cestě z Werdenu sem zemřít, ale tys dokázala vydržet až k nám, abych tě uzdravil. Dávno bys odešla za věčným světlem, ale někde převelice hluboko ve svém podvědomí si chtěla žít. Tvá mysl a vůle má obrovskou sílu, která ti nedovolí se jen tak vzdát."
Mëllindina ruka s tužkou se rozeběhla po papíru.
‚Poraď mi, příteli. Co mám dělat? Já si sama rady nevím.'
Léčitel se něžně usmál na zkroušenou, plačící elfku a chlácholivě ji pohladil po vlasech.
„Ale víš, Mëllindo, už si udělala první krok."
‚Jaký?' stála otázka na listu.
„Probrala si se z naprosté otupělosti a apatie. To je začátek nového života. Nyní se potřebuješ zařadit do normálního každodenního koloběhu a postupně zase najít v sobě tu ženu, kterou si dříve byla."
Mëllindin pláč ustával, teď už jen nepatrně popotahovala nosem.
‚Mám obavy, že už nikdy nebudu taková jako kdysi. Nemám chuť se smát a radovat, jen plakat, mám strach, který mě neustále svírá a vzpomínky, co mě děsí a bolí.'
„Ano, já to ti věřím, ale za pár let sama uvidíš, že se bolest se postupně otupí, vzpomínky tě přestanou děsit, strach překonáš a opět se začneš smát. Možná by ti pomohla nějaká práce, která by tě zaměstnala a dala ti zapomenout na tvé starosti a útrapy."
Mëllindě se překvapením rozšířily oči a hned začala psát.
‚Co bych měla dělat? Jakou práci máš na mysli, mistře? Jsem naprosto k ničemu. Vždyť nemohu mluvit, s čím bych mohla pomoci?'
Ewerion si hned přečetl její dotaz a opět se mile usmál se.
„Se vším. Mně vůbec nevadí, že ti neslouží hlas, ačkoliv je mi to upřímně líto, protože se mi tvůj hlas nesmírně líbil. Ale jak sama vidíš, můžeme spolu komunikovat pomocí psaní stejně jako teď. Popravdě, potřeboval bych pomoc, místo dozorkyně nad domem uzdravování je volné."
‚Ale vždyť pomocníků máš plno.'
„Pomocníků ano, ale ty bys mi dělala správkyni. Bylo by to skoro totéž, co si dělala ve Werdenu. Hlídala bys zásoby léků, dohlížela bys na chod mého domu uzdravování, na dokonalou čistotu, která je zde za potřebí a na všechno ostatní."
Mëllinda spěšně nakreslila na papír písmenka, co dohromady vytvořila věty.
‚Já měla dojem, že tyto záležitosti má na starost Orsana. Nebo se snad mýlím?'
„Ano, částečně se mýlíš. Orsana mi pomáhá, ale pouze někdy a na požádání, jinak se o to starám sám a je toho na mě moc. Kdysi zde byla jedna správkyně, ale po jejím odchodu jsem již tuto funkci nikomu natrvalo nesvěřil." Zdálo se, že při těchto slovech léčitel nepatrně posmutněl.
‚Správkyně? Kdo byla ta žena? Proč odešla?' Otázala se s mírnou zvědavostí Mëllinda.
Ewerion se zahleděl na nástěnnou fresku znázorňující okouzlující krajinu a pronesl tichým, zastřeným hlasem:
„Málokdo ze zdejších elfů ví, že jsem byl kdysi ženatý, protože je to již nesmírně dávno. Tou správkyní byla má žena, paní Ideris. Pomáhala mi, byla mou oporou, mým sluncem, nejlepším přítelem, mou velkou láskou, moc jsme se milovali. Jenže pak nečekaně zemřela a já nikomu jinému toto místo svěřit nedokázal."
Mëllinda napsala pár slov do zápisníku, a pak položila svou ruku na Ewerionovu. Léčitel odvrátil zrak od obrazu, podíval se na zápisník a přečetl si její vzkaz.
‚Je mi to moc líto, mistře. Dokážu si tvůj zármutek dokonale představit. Smím se zeptat, co se tvé ženě stalo?'
Ewerion se mile, i když trošku smutně pousmál.
„Už je to několik tisíců let, co jsem o Ideris s někým mluvil, protože vzpomínky na ni jsou krásné a zároveň nesmírně bolí, protože mé srdce ji neustále miluje, ale přesto ti o ní rád něco povím. Ideris byla nádherná, vlasy měla jako živý oheň, oči jadeitově zelené, hlas líbezný a podobný nebeskému chóru a její srdce přetékalo vřelostí, dobrotou, něhou a láskou. Lepší ženu jsem si prostě nemohl přát. Měli jsme se opravdu velice rádi. S ní jsem měl pocit, že bych dokázal i létat.“ Pousmál se při vzpomínce na svou ženu. „Žili jsme zde, v našem kouzelném údolí, a já byl šťastný a mé srdce tlouklo jen a jen pro ni. Pak jsme jednou odjeli navštívit Iderisiny příbuzné do Unquë Laurëalótë. Ona totiž pocházela z Údolí zlatých květů v provincii Lotherien pod Hvězdnými horami. Návštěva probíhala tak, jak bylo obvyklé, sešla se celá rozsáhlá rodina a slavilo se několik dní. Měli jsme tam být celý měsíc a pak se zase vrátit do Unquë Ethelin, jenže se to zvrtlo a Ideris se se mnou do našeho údolí již nikdy nevrátila. Jeden Iderisin bratranec byl též léčitel a požádal mě, abych s ním zkonzultoval jeden jeho případ a má žena se mezitím rozhodla vyjet si na koni do okolních lesů, tak jako to dělávala dřív za svobodna. Nikdo netušil, že by jí mohlo hrozit nějaké nebezpečí, dokud se její kůň nevrátil sám. Hned jsem vzal svého oře a vydal se ji hledat. Pátral jsem na jejích oblíbených místech, projížděl lesní cesty a prohledával roklinky. Jenže když jsem ji konečně našel, bylo již příliš pozdě. Ležela v kapradiní, celá od krve a z těla jí trčely tři špičaté dřevěné kůly. Její kůň se s největší pravděpodobností něčeho lekl, splašil se a shodil ji přímo na starou skřetí past. Musela umírat v hrozných bolestech. A nejhorší pro mě jako léčitele a jejího muže zároveň, bylo pomyšlení, že i kdybych ji našel dřív, nemohl bych jí nijak pomoci, snad jen ji držet za ruku a usnadnit jí tak odchod na věčnost.“ Léčitelů tichý hlas byl plný skrývaných emocí a po tváři mu sklouzla slza. Otřel ji dlaní a pokračoval ve vyprávění. „Vyprostil jsem její bezduché tělo a dopravil jsem ji k její rodině do Lotherienu. Tam také o několik dní později proběhl smuteční obřad. Iderisino tělo bylo zpopelněno a částečně rozprášeno po Údolí zlatých květů. Truchlil jsem u její hrobky mnoho hodin a nevnímal jsem slunce ani déšť. Srdce toužilo odejít za ní do věčného světla, ale rozum věděl, že to není správné. Ona by si jistě nepřála, abych kvůli ní ukončil svou životní pouť, dokud nenaplním svůj osud. Pak o další měsíc později jsem se vrátil sem, do našeho domu. Byl jsem naprosto zničený její ztrátou a trvalo mi přes dva a půl roku, než jsem se dostal z nejhoršího, protože jsem ji viděl všude kolem sebe a cítil přítomnost její duše. Po čase bolest vybledla, vzpomínky zůstali v mé mysli a i když se ona nachází mimo náš svět, mé srdce již navždy bude patřit jen Ideris. Dokážu mít rád, ale už nikdy žádnou ženu nedokážu doopravdy milovat."
Uzavřel své krátké vyprávění Ewerion a ještě jedna slza mu sklouzla po skráni. Mëllinda se zatvářila velmi smutně, z oka jí též ukápnula slzička. Hned na to vzala tužku a napsala do zápisníku.
‚To mě mrzí, Ewerione, ale proč si se nyní rozhodl, že správcovství předáš mně? Proč zrovna mně?'
Léčitel vzal elfčinu ruku do svých dlaní.
„Nejspíš je to tím, že mi mou milovanou Ideris něčím připomínáš. Máš stejně dobré srdce, citlivou duši a vím, že ty jsi ta pravá, které mohu důvěřovat. Není to závazek na věky, jen dokud se nerozhodneš jít vlastní cestou. Tak co? Přijmeš tedy tu práci?“ otázal se Ewerion.
Mëllinda se tvářila trochu netečně, že elf nevěděl, jestli bude souhlasit nebo ne. Elfka přemýšlela, a pak přitakala a rychle naškrabala na papír.
‚Ráda přijímám. Bude mi velkou ctí tuto funkci zastupovat a pomáhat ti, mistře.'
„Tak to mě těší, Mëllindo. Nyní se pěkně vyspi a zítra ráno ti vše ukážu a zasvětím tě do tvých povinností.“
Elfka přikývla a poslušně se uložila do peřin a přitáhla si deku k bradě. Vypadala jako malé dítě, velmi křehce. Ewerion se něžně usmál, pohladil ji po ještě stále vlhkých vlasech, pak se naklonil a bratrsky ji políbil na čelo. Žena zavřela oči.
„Dobrou noc, vendë.“ Popřál jí tiše.
Zvedl se z okraje postele, postavil se, přešel místnost, opustil ji a zavřel za sebou dveře.
* * * * * *
Sluneční paprsky probleskovaly skrz okenní tabulky do Mëllindiny ložnice a dopadaly na prázdnou, rozestlanou postel. Elfka v ní neležela naopak, již byla vzhůru, ustrojená do mdlých šedočerných šatů, rozčesané vlasy měla volně rozpuštěné, nasnídaná a se zápisníkem v ruce čekala na příchod mistra Eweriona. Nemusela čekat dlouho. Ozvalo se ťukání na dveře a poté dovnitř vstoupil elf oděný v temně fialovém rouchu. Plavé vlasy se mu leskly a měl je po stranách pečlivě spletené do dlouhých elegantních copánků.
„Krásné ráno, Mëllindo.“ Ewerion hlavou pokývl na pozdrav a ona udělala totéž. „Jsi připravená na zasvěcení? Můžeme se vydat na obhlídku?“
Elfka přikývla na souhlas.
Nabídl jí své rámě, ona se do něho zavěsila a vyšli spolu na chodbu. Mistr ji provedl po celém domě uzdravování a ukázal jí všechny místnosti, komory, pokoje, sklady, vyšetřovnu a operační sál. Vysvětlil jí, co všechno po ní bude požadovat a co bude mít na starost. Mëllinda bedlivě naslouchala všemu, co jí říkal, a psala své otázky do zápisníku, ty si Ewerion vždy přečetl a odpověděl jí na ně. Těšilo ho, že se elfka i přes svůj vnitřní smutek o vše zajímá. Vyděl její snahu a to mu dělalo radost. Nakonec jí předal seznam věcí, které bude zapotřebí obstarat a vysvětlil jí, kde je sežene a na koho se obrátit ohledně zásobování. Mëllinda si dělala poznámky, aby než si to zapamatuje, měla možnost do nich nahlédnou.
Když jí elfský léčitel všechno vysvětlil, zavedl ji k vyřezávané lavičce nedaleko domu uzdravování u jednoho z léčivých pramenů. Ewerion se uvelebil na lavičce a poklepal vedle sebe na dřevěné sedátko.
„Prosím, posaď se, Mëllindo.“
Elfka se nepatrně kousnula do spodního rtu, trochu sklonila hlavu, až jí rozpuštěné vlasy sklouzly do obličeje a zakryly jí výhled na elfa. Zdálo se, že váhá, jestli si má přisednout anebo ne.
„No tak, děvče, nestyď se a neměj žádné obavy. Vždyť víš, že já ti přece neublížím, jen bych si s tebou chtěl ještě o něčem promluvit.“
Elfka se tedy posadila na lavičku a napsala do zápisníku svou otázku.
‚O čem chceš se mnou mluvit?'
„Byl bych moc rád, kdyby si se mnou navštívila jednoho mého přítele, mistra Meneldila. Je to hodný muž a myslím, že by ti uměl pomoci s řečí.“
‚On by mě učil opět mluvit?' otázala se napsanou větou.
„Ne tak docela, ale naučil by tě mluvit rukama.“
Elfka se na něho nechápavě podívala a v jejích očích mohl číst otázku: ‚Jak to myslíš? Rukama?'
„Víš, mistr Meneldil je mudrc a velký učenec. On vymyslel již před mnoha a mnoha staletími mluvu rukou, takzvaně znakovou řeč. Kdysi mluvil stejně jako ty či já, ale jednou se dostal do zajetí skřetů, kteří ho krutě mučili a připravili ho o jazyk. Od té doby nemůže mluvit, ale jeho řeč rukou mu pomáhá komunikovat s ostatními. Každý z léčitelů se tuto řeč naučil ovládat i já ji umím, proto si myslím, že by ti pomohlo ji též znát. Co ty na to? Chtěla by si ji umět?“
Mëllindina tvář nevykazovala jakýkoliv náznak nadšení, přesto souhlasně přitakala.
„Tak to mě těší. Rád bych tě za ním zavedl ještě dnes a představil tě. Nebude ti to vadit?“
Váhavě přitakal hlavou za znamení, že s návrhem souhlasí.
„Dobře, tak pojď.“
Ewerion se zvedl z lavičky a Mëllinda ho následovala. Prošli se po kamenné cestičce skrz údolí a ta je zavedla, až na nejzazší konec Unquë Ehtelin, kde se zastavili před krásným domem s ozdobnými sloupy. Dveře domu se otevřely a z nich vyšel štíhlý, vysoký, černovlasý elf se šedýma očima, jehož milou tvář přes celou levou stranu obličeje hyzdila dlouhá rozeklaná jizva. Přistoupil k nim a přívětivě se pousmál, tak jak jen mu to poškozená tvář umožnila.
„Zdravím tě, drahý příteli Meneldile.“
Muž udělal gesto rukou, které znamenalo: ‚Buďte vítáni, přátelé.‘
„Přivedl jsem s sebou tvou novou žačku. Dovol mi ti představit Mëllindu.“
Meneldil pokývl hlavou a podal elfce mírně zjizvenou ruku na znamení přátelství. Elfka si podanou ruku nedůvěřivě přeměřila pohledem. Byl to pro ni přece jen cizí muž, kterého neznala, a z neznámých lidí i elfů měla jisté obavy.
„Mistra Meneldila se bát nemusíš, on ti též rozhodně neublíží. Dovol, Mëllindo, tohle je mistr Meneldil.“ Představil jí Ewerion elfa stolícího před nimi.
Elfka tedy nejistě pozvedla svou ruku, aby sevřela podanou dlaň a potřásla si s ním. Elf stáhl ruku zpět a začal znakovat. Mëllinda nechápavě hleděla na to množství znaků a gest, které svýma rukama udělal. Podívala se tázavě na Eweriona. Léčitel hned pochopil její nevyřčenou otázku, pousmál se a přeložil jí to, co elfský učenec říkal.
„Meneldil tě srdečně zdraví a říká, že tě moc rád poznává. Prý mu bude ctí učit řeč rukou tak hezkou elfu, jako jsi ty. Neměj obavy, děvče, po několika lekcích mu budeš dobře rozumět a uvidíš, že se ti bude snadněji s námi komunikovat.“
Učenec souhlasně přikývl a udělal gesto, které je zvalo do útrob jeho krásného obydlí.
„Máme ho následovat dovnitř. Pojď, Mëllindo.“
Elfka se nesměle chytila nabízeného rámě a společně s Ewerionem a Meneldilem vešla do učencova domu.
* * * * * *
Mëllindě šlo učení vcelku dobře a poměrně rychle. Skoro každý den trávila dvě hodiny u mistra Meneldila, procvičovala si znaky, které již uměla a učila se další, které ještě neznala. Učenec byl se svou žačkou nadmíru spokojený a chválil její šikovnost. Krom učení Mëllinda spravovala dům uzdravování a dohlížela na vše potřebné a i Ewerion si ji nemohl vynachválit. Pod jejím dohledem se všechno v domě lesklo a blyštělo, každá věc a nástroj byl na svém místě a vždy přichystán k použití. Bylo na ni naprosté spolehnutí a vše klapalo jako hodinky. Mëllindě tato práce vyhovovala, neboť byla velmi vytížená a díky tomu přes den nemyslela na špatné věci. Jenže když přišel večer, a ona zalehla do peřin, tak to na ní všechno dosedalo. Smutek jí oplétal jako lepkavá pavučina a bolest srdce jí drásala útroby. Noci pro ni byly bezútěšné, plné tíživých vzpomínek, děsivých nočních můr a stezku po její dcerce. Někdy plakávala před spaním a pokaždé zmuchlala kousek své deky, přitiskla si ho k srdci a v duchu si broukala ukolébavku, kterou zpívávala své holčičce. Teprve pak se jí podařilo usnout, ale nebyl to úplně klidný spánek, spíš dřímání. Rána se pro ni stávala vysvobozením od nočních můr. Proto vstávala těsně po rozednění, někdy i před ním, a ustrojila se do svých nových šatů. Staré nechala uložené v kufrech a vůbec do nich nenahlížela. Nechala si ušít několikery šaty nevýrazných barev. Šedé, temně zelené, hnědé a několikery černé. Všechen její oděv měl dlouhé rukávy, jen nepatrné výstřihy a některé byly zapínací až ke krku, protože nechtěla nijak poutat pozornost. Chodila jako domácí myška, téměř neviděna a neslyšena. Se skloněnou hlavou a tvář jí neustále halily dlouhé plavé vlasy. Nejvíc mluvila s Ewerionem a nebo s Meneldilem, jinak s ostatními komunikovala pouze pokyvováním hlavy či psanými vzkazy. Občas pečovala o některé zraněné, ale zdravým neznámým elfům se vyhýbala jako čert kříži, neboť z nich měla strach, a po všech zkušenostech s Rindonem si netroufala jen tak někomu důvěřovat. Zkrátka si nikoho cizího k tělu nepustila. Ewerion si Mëllindu velmi oblíbil a choval se k ní jako ke své dobré přítelkyni, anebo spíš jako k mladší sestře. Občas si spolu vyšli na procházku, navštívili večerní dostaveníčka, vyjížděli s koňmi na projížďky po údolí a jeho blízkém okolí a jeden druhému se mohl se vším svěřit. Byli si velmi blízcí a Mëllinda ho též jako staršího bratra.
Po čase si krom správcovství domu uzdravování přibrala i starost o Ewerionův dům, takže měla neustále ruce plné práce a starostí nad hlavu. Někdy musela opouštět údolí a společně s mistrem Meneldilem navštěvovala elfské město Ancalwa, ukryté v hustých lesích dva dny cesty od Unquë Ehtelin, kde sháněla léčivé bylinky, kterých bylo v údolí pramenů poskromnu, ale bez nich se léčitelé prostě obejít nemohli.
Mnoho let si žila svým nenápadným životem, dokud se v údolí neobjevil někdo, kdo měl celý její budoucí život převrátit vzhůru nohama, ale to sama ještě nevěděla.
* * * * * *
Vysvětlivky a překlad:
Unquë Laurëalótë – Údolí Zlatých květů
Vendë - děvče
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
