obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Savoy Place - 2. díl ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Savoy Place
 autor SharonCM publikováno: 17.07.2009, 17:58  
Pokračování...
 

Zatemnělo se mi před očima. Najednou mi proběhlo hlavou neskutečné množství barev, které bych ani ve snu nedokázala pojmenovat. Do hlavy mi vystřelilo oslnivé světlo. Bílá záře obklopila úplně každého. Vše se seběhlo tak strašně rychle, že to nikdo z návštěvníků nezaregistroval. Všechny záře se začaly měnit. Každý měl svou barvu, která se postupně zjasňovala nebo zeslabovala.
Když jsem se podívala na NĚJ, jak se vzdaluje ode dveří směrem k nám, začalo mi příšerně pískat v hlavě. Ta bolest a ten jas, který ji doprovázel, bylo to ochromující. Jediné štěstí, že jsem klečela na zemi.
Pískot začal ustupovat, ale nezmizel. Změnil se v jemnou melodii, přesto stále velmi výraznou.
Pomalu jsem se vzpamatovala a vybrala správnou lahvičku.
„Budete mít ještě nějaké přání?“
„Já bych si dal pomerančový čaj s mandlemi a medem. Děkuji, slečno,“ objednal si nový příchozí, přeměřil si mě pohledem a pak se usmál.
Přikývla jsem a snažila se mu úsměv oplatit. Ale zesilující pískot mi to lehce znemožnil, takže to určitě vypadalo spíše jako nějaký úšklebek.
„Sakra! Kdo vám dovolil sahat na ten zapalovač?“ křičel na své přátele. Všichni vypadali vyjeveně. Tak prudkou reakci zřejmě nečekali.
Musela jsem se do toho vložit. Přece jen jsem to způsobila já.
„To já,“ ozvala jsem se, „potřebovala jsem zapálit svíčku a vaši přátelé mi ho půjčili. Moc se omlouvám. Kdybych věděla, …“
„To je dobrý,“ nenechal mě domluvit. „Vážně se nic nestalo,“ odpověděl o něco hrubším hlasem.
Radši jsem se sebrala a odešla do kuchyňky. Ještě jsem zaslechla, jak jim radí, aby to víckrát nedělali.
Když jsem připravovala ten čaj, začala jsem si ho prohlížet. Jeho ležérně rozcuchané hnědé vlasy z něj dělaly pravého hezounka. Byl velice slušně oblečen, což jen potvrzovalo moje přesvědčení o dětech z bohatých rodin.
Jeho nádherné rysy v obličeji a dokonale oholená tvář mě ohromovaly. Nejhezčí ale byly ty jeho oči. Měli čokoládovou barvu s nádechem do zlata okolo zorniček. Čím víc jsem si ho prohlížela, tím zesilovala bolest v mé hlavě.
Jakoby ucítil můj pohled, stočil své oči přímo na mě. Přišlo mi, že pod tím pohledem celá roztávám. Nevydržela jsem to a sklopila oči.
Donesla jsem mu objednaný čaj a raději se na něj už nedívala. Šla jsem trochu poklidit kolem stolů.
Když jsem upravovala polštářky u protějšího stolu, neodpustila jsem si alespoň jeden jediný pohled. Díval se přímo na mě. Rychle jsem se vrátila k práci.
Věděla jsem, že mě pozoroval. Nebylo to, ale stejným způsobem, jak se díval třeba ten blonďák. Rozhodně to nebyl vtíravý nebo neslušný pohled. Řekla bych, že spíš zvědavý, zaujatý a možná nevěřícný.
Ještě několikrát jsem se po něm ohlédla. Občas jsem ho přistihla, jak se kouká. Nikdy sám od sebe nepřestal. Vždy do něj někdo drbl, aby ho upozornil na svou přítomnost.
Bolest v mé hlavě se stále stupňovala. Byla jsem už vážně vyčerpaná, sedla jsem si na barovou židličku a užívala si chvíli klidu. Už tu skoro nikdo nezůstal, proto jsem jen odpočívala a snažila se vstřebat tu bolest. Složila jsem si hlavu do dlaní. Musela jsem vypadat strašně, ale nějak mě to v tuto chvíli netrápilo.
„Já vím, že moc nepiješ, ale nedáš si se mnou panáka?“ zeptal se mě Sebastian s úsměvem a cinkal přitom skleničkami.
Lekla jsem se, pomalu jsem se na něj podívala. Vypadal jak malé dítě, které prosí o vrácení hračky, tak roztomile a bezbranně. Musela jsem se usmát.
„Ale šéfe, to přece nemůžu v pracovní době.“
„Za prvé: pracovní doba už ti skončila a za druhé: potřebuješ ho. Vypadáš vážně strašně,“ namítl.
„Ty ale dokážeš potěšit,“ usmála jsem se a přijala skleničku před sebou.
Vypila jsem ji celou naráz a ještě si nechala jednou dolít. Přišlo mi, že se spektrum těch ostrých barev zmenšilo a zvuk přece jen trochu zjemnil.
„Díky, to jsem potřebovala. A teď je jdu slušně vykopat.“
Odešla jsem k jedinému stolu, kde byla zábava ještě v plném proudu.
„Nerada ruším, ale budete si ještě něco přát?“
„Vy nikdy nerušíte, Šarloto. Mohl bych se vás na něco zeptat?“ podíval se na mě ten blonďák.
„Jistě,“ souhlasila jsem.
„Nemohl bych vám říkat jenom Loto?“
Usmála jsem se. „Máte pravdu. Nemohl,“ odpověděla jsem trochu nevrle. Kluci se začali smát, ale on to stále nevzdával.
„Vadí vám toto oslovení?“
„Od přátel ne.“ Můj milý tón se zcela vytratil, a s ním i má trpělivost. Kluci propukli v další záchvat smíchu. Na chviličku se jeho obličej zakabonil, ale pak dále pokračoval.
„Řekněte mi upřímně, co vám vadí?“
„Vážně to chcete slyšet?“ zeptala jsem se ještě s úsměvem. Všichni přikývli a netrpělivě čekali. Snažila jsem se udržet vyrovnaný tón, ale asi jsem nebyla moc úspěšná.
„Dobře. Za prvé: to vaše flirtování je vážně laciné. Myslíte si, kdovíjak nejste úžasnej, když se snažíte sbalit servírku? Za druhé: se zákazníky zásadně neflirtuji. A za třetí: dnes jsem vážně utahaná a pokud jste si nevšiml, támhle na zdi jsou hodiny. A jestli nevíte, kolik ukazují, moc ráda vám to povím. Přesně dvacet tři minut po zavírací hodině. A vy jste už jediní naši zákazníci. Takže jenom vy a vaše hloupé řeči mě odtahují od horké koupele a měkké postele u mě doma. Nevím, ale možná jste ještě nezjistil, že začala škola a jestli se nemýlím, studujeme asi stejný obor, no, ale to je teď vedlejší. A tenhle týden začínají zkoušky. Takže už jsem se pěknejch pár dní nevyspala a ještě do toho všeho tohle. Takže byste mohl pochopit, proč jsem lehce nepříjemná a nereaguji na vaše svádění.“ Po svém projevu jsem se spokojeně usmála.
Konečně vypadal, že nemá co dodat. Všichni se smáli. Jako první promluvil ten s těma úžasnýma očima. Oliver, myslím.
„Vážně se omlouváme slečno. Díky této úžasné atmosféře jsme vůbec nezaregistrovali, jak ten čas letí. Omlouvám se za zdržení i za to ostatní. Takže zaplatíme,“ řekl a usmál se. Málem se mi podlomila kolena. Bože. Ten jeho úsměv. To snad nejde ani popsat. Ten jeho andělský úsměv. Nebyla jsem schopna slova, proto jsem přikývla. Ale musela jsem připustit, že to znělo opravdu přesvědčivě, upřímně. Jen v jeho očích se zrcadlila bolest a roztěkanost.
Začala jsem počítat. Jen doufám, že si nevšiml, jak se mi třesou ruce.
Položila jsem jim účet na stůl a Oliver si začal vytahovat peněženku. Blonďák vytáhl z bundy tužku a něco na ten účet napsal. Poté mi ho podal do ruky a zašeptal: „Moje číslo,“ usmál se a zamrkal.
Prohlídla jsem si, co napsal a vrátila mu ho. „Vážně pěkný, dobrá předvolba.“
Vyvolalo to další salvu smíchu, tentokrát tlumenou, jak už většina stála před čajovnou.
Oliver mi podal mnohem větší bankovku, než jsem požadovala. Už jsem počítala na vrácení, když se zlehka dotkl mé ruky, aby ji zastavil. Jeho dotek byl úplně jiný, než obyčejný dotek. Přitom tak nádherný. Jako by vznikaly jiskry, a to doslova. Lehce to zaštípalo, ale pak se to změnilo v nejúžasnější pohlazení. Tělem mi projela vlna rozporuplných emocí.
Začala se mi motat hlava. Zachytila jsem se zábradlí, u kterého jsme stále stáli. Podívala jsem se do těch jeho kouzelných očí. To byla ale obrovská chyba. Zase mi strašně pískalo v hlavě, až jsem musela na pár vteřin zavřít oči.
„Jste v pořádku, slečno? Vypadáte bledě a vyčerpaně,“ zajímal se. Jeho hlas zněl trochu strnule. Dívala jsem se na něj značně překvapeně. Nechápala jsem své pocity a i on vypadal, že se musí k normálnímu tónu nutit.
„Ano, v pořádku, jen mě bolí hlava. Děkuju. Ale tohle vážně nemůžu,“ podívala jsem se na peníze, co mi podal.
„Vy přímo musíte. Berte to jako omluvu a hlavně poděkování. Moc rád jsem vás poznal. Zase přijdeme. Naschle a pěkný zbytek večera,“ dořekl a okamžitě zmizel v temnotě noční ulice.
Stála jsem tam jak socha a jen koukala na ty dveře. Poděkování? Poděkování za co? Jak to sakra myslel?
S Robertem jsme pomalu poklidili a rozloučili jsme se se Sebastianem.
Vyšli jsem ven a celou cestu jsme mlčeli. Procházeli jsme tmavými uličkami, které občas zdobily pouliční lampy. Byla jsem mu vděčná za chvíli ticha, potřebovala jsem ji. I on vypadal, že má dostatek věcí na přemýšlení. Poznali jsme se asi před dvěma lety, když byl na brigádě v čajovně. Stali se z nás velice dobří přátelé. Rozuměli jsme si i beze slov. Jeho přítomnost mě uklidňovala a dodávala mi pocit jistoty a hlavně tepla domova. Robert bydlel kousek ode mě, takže mi dělal garde až ke dveřím mého bytu.
„Je ti už líp? Chvíli jsi vypadala skoro na zhroucení,“ staral se.
„Jo, už je to lepší. Nějak je toho na mě moc. A to jsem vážně vypadala tak strašně?“
„No, nerad to přiznávám, ale jo. Jemu to ale očividně nevadilo,“ poznamenal jen tak na okraj. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. Správně ji pochopil a hned pokračoval. „Neříkej, že sis nevšimla, jak tě ti borci pozorují. Hlavně ten hnědovlasej z tebe nezpustil oči. Pořád mu vyčítali, že jim nevěnuje dost pozornosti, že sleduje něco jinýho. Ale byl vážně celkem hezkej. Toho ti schvaluju, hodili byste se k sobě.“
„Vážně?“ zeptala jsem se. Ale ani nevím, na kterou otázku jsem to myslela. Možná na všechny. Překvapil mě. Že by se díval celou dobu na mě? To mi přišlo nemožný. Cítila jsem jeho pohled, ale že až takhle. Musela jsem se pousmát.
„Nechceš si zítra vyměnit službu?“ vytrhl mě Robert ze zamyšlení. „Je mi jasný, že máš na nedělní večer jiný plány, ale myslím, že pár hodin spánku navíc by se ti hodilo. A mě by to taky vyhovovalo o něco víc.“
„Ráda. A hádej co asi hodlám celý zítřek dělat, když mám v pondělí zkoušku. A musím zamakat na tom obrazu, jinak mě profesor roztrhá na kusy.“
„Vážně? Já tě zbožňuju, Meg,“ objal mě a políbil na tvář. „Jsi vážně úžasná.“
„No díky. A kdo je ta šťastná? Že by jedna z dnešních posledních zákaznic?“ jen přikývl a usmíval se. „Ta blondýnka?“ zjišťovala jsem dál. Zase přikývl. Měl zasněný výraz. Celý on.
„Já už vážně půjdu. Potřebuju horkou vanu,“ usmála jsem se.
„Jo jasně. A kdybys měla čas, můžeš se naučit i za mě, ať neproletím. Dobře se vyspi a přeju krásné sny. Stav se kolem třetí nebo čtvrté. Dobrou,“ dal mi pusu na čelo a s úsměvem hrajícím na rtech se vzdálil do svého domova.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 32 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Larkin 18.07.2009, 20:19:00 Odpovědět 
   No páni. To jsem nečekal, že pokračování bude o tolik šťavnatější! Opravdu moc pěkně se mi to četlo, ale vše se mi nelíbilo. To ten princ na bílém koni. Ten jeho popis je takový plochý... jakoby předem daný, místy až moc pubertální. Zkrátka úžasňák na sto způsobů. A mě osobně se tenhle pohled na prince k ní nehodí, protože jak to dala třeba slíznout tomu blonďákovi ukazuje, že je trochu jiná než ostatní a že má svojí sebeúctu. A pak se na ní usměje Captain Pants a jí se podlamují kolena. To mi zkrátka nešlo dohromady. Každopádně celkově to bylo nadupanější než minule. Larkin over.
 ze dne 18.07.2009, 21:33:06  
   SharonCM: Děkuju :-). Určitě s tebou i souhlasím, když to čtu s odstupem, připadá mi ten popis přinejmenším slabý. No jo, puberta se mnou tehdy taky cloumala :-).
 Ekyelka 17.07.2009, 17:55:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Oproti předchozímu dílu vidím markantní změnu: kromě několika míst, kde bych si pohrála s odstavci (především ty jemnější zásahy typu "tuhle větu ještě sem a tuhle už na nový řádek" - detaily), se mi tenhle text jeví už velmi čtivý. Jistě, ono okouzlení Oliverem je trochu... řekněme, že mi na rtech vyvolalo úsměv, jak jsi v několika málo odlišných verzích prostě řekla "je skvělý a úžasný". Osobně bych asi volila trochu jiný postup, jenže to je tím, že jsem jiný autor - takže tohle ber spíš jako postřeh jiného autora, nic zásadního. ;)
Osobní zkušenost: migréna vzbuzuje chuť mlátit hlavou do zdi, je-li směrovaná. Také bývá hodně často lokalizovaná třeba jen na čelní laloky, spánkovou nebo jinou ohraničenou oblast (ta moje je zaručeně pravačka), jsou i různé typy bušení, dudení, píchání, křečí, vrtání a dalších bolestivých projevů. To by se taky dalo pro příště využít, spolu s hlasitostí a výškou pískavého tónu. Aneb co mne napadlo, když jsem s Meg soucítila.

Mno, díl o mnoho lepší. Hravý, s atmosférou, živý. U mne spokojenost.
 ze dne 18.07.2009, 11:03:25  
   SharonCM: Děkuju moc, taková slova rozhodně potěší a zehřejí u srdce :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Hvězdy v plamen...
Jan Kozák
Deník obyčejné ...
Kočičí duše
Popelke
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr