» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141444

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::

:: V přímém přenosu ::

Racek	publikováno: 09.12.2005, 2:16

Povídka


	V přímém přenosu /literární cvičení/ - Ahoj, podávám mu ruku z auta, já jsem Zora. Je to ode mě malinko nezdvořilé, měla bych vystoupit a ruku podat vestoje, ale hodiny běží, za půl hodiny nám o dvacet kilometrů dál začíná společný pořad. Je v tom i malinko naštvání na člověka, který nemá mobil – a jehož jsme proto hledali po celém městě. Nějak špatně jsem si napsala místo srazu a bez mobilu nemohla upřesnit. - Dobrý den, Vašíček, pozdraví on a podá mi ruku. Má pevný stisk, první bod v jeho prospěch. To bude nějakej magor, zhodnotila jsem ho na základě odpovědi, proč on, přesčtyřicátník, nemá mobil. – Jsem antiglobalista, zněla. Ale teď ho poočku pozoruju – na zjevného magora nevypadá. Přesčtyřicátník, šedý svetr, poněkud obnošené manšestráky, zelený parker. Zjevně nemá potřebu být in a stále mladý. Vlasy nakrátko, vousy, v davu bych ho minula a ničím by mě nezaujal. Chvíli jedeme mlčky, pak začnu hovor. Pracuje na městském úřadě, na stavebním odboru. Dovolené tráví na chalupě, jednou vyrazil s kamarádem z práce na víkend na kolo, ale nějak se nevedlo. Manželku má před totální endoprotézou, jeho bolí záda. A tak dál. Běžné otázky, běžné odpovědi. - Tady pomalu, upozorní nás, když se blížíme k menšímu rybníku. – Proč?, ptám se. – Ta hráz je buď před zborcením nebo rekonstrukcí, ještě nevíme, pro co se majitel rozhodne, dodá ironicky a vypravuje dál jakousi složitou restitučně majetkovou kauzu. Během pěti minut se dozvídám možná víc, než bych nezbytně chtěla a potřebovala slyšet. Ale drží se tématu a podstaty věci, jenom prostě asi nemá klid, pokud neřekne všechno. Další bod k dobru – má hezký hlas a nepolyká slabiky. /Ve vhodné chvíli se zeptám, zda někdy hrál divadlo, že má tak dobrou výslovnost: – Jo, ale jenom u nás ve městě, jako dítě a pak akorát dvakrát ročně na slavnostech, co město pořádá/. Daniel má k rybníku na pana Vašíčka doplňující otázku – a pak už se baví jenom spolu. Což mi dává možnost znovu si ho nenápadně prohlížet. V jednu chvíli zachytím jeho rychlý pohled. Taky si mě testuje. Někde hluboko ve mně se něco pohne… Ale to už vjíždíme na náměstí, parkujeme a vykládáme věci z auta. Chci napravit svou malou nezdvořilost a podávám mu ruku: - Tak ještě jednou, nezlobte se, já jsem.., nedořeknu. – To je dobrý, neomlouvejte se, zrozpačití. Ohlédne se na kulturák a zbytečně se ptá: - Tady to je? Jde přede mnou do schodů, všímám si, jak má dlouhé nohy. A asi nové boty. V duchu se pousměju: kvůli dnešku si u Vietnamců koupil nové boty…Nemůžu vědět, zda kvůli dnešní akci a jestli u Vietnamců, ale fantazie mi už běží na plné obrátky. xxx Je vám doufám jasné, že tenhle příběh si od A do Z vymýšlím, jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná. Prostě píšu na zadané téma. A teď se rozmýšlím, jak svůj příběh povedu dál. Nechci, aby z něj byla banální love story, ani nechci naše setkání nahodit jako okamžik v čase…Nezbývá, než psát dál a jak to dopadne, si počkám. Minimálně do konce pořadu. xxx Poslouchám úvodní řeči a tvářím se neutrálně, i když si po dlouhé cestě připadám upocená, špinavá, prostě jak vytažená z popelnice. Nemívám trému, ale teď…Vašíček na mě upřeně kouká a já se stydím. Svádím stud na staré boty, ale…jenom tím to není. Pořadatelé mi předávají slovo…a všechno mizí. Soustředím se a hlava mi jede naplno. Do chvíle, než zachytím JEHO pohled – vypadnu z rytmu a jsem ráda, když dokončím větu. Rozhodnu se, že se nedám. Není mi patnáct, pár mužů jsem v životě viděla, proč mám mít trému zrovna z Vašíčka?! Pozoruju ho, když hraje svoje písničky a zmocní se mě absurdní a zcela nevysvětlitelné přání pohladit ho po zádech. Schovám ruce do kapes a zatnu nehty do dlaní. Když tleskám, mám od nehtů červené jizvičky. xxx Pořad končí. Stejně dobře může skončit i moje story. Koho z čtenářů zajímá, jak, kdy a proč mě začal zajímat nějaký úředník městského úřadu? Co s tím teď? Mohla bych…ano, už vím. xxx - Jdeme na večeři?, zeptá se Daniel, když vyjdeme z kulturáku. Váhá. – Jen pojďte, Dan vás pak hodí zpátky, zvu ho ze všech sil. - Noc je ještě mladá, graduju…Usměje se a ve třech vejdeme do Panského domu. Je pátek večer a na první pohled plno. Ale vzadu odcházejí nějací lidé. Zamíříme k uvolněnému stolu. - Marku! Jedna žena ze skupinky, která odchází, se oddělí a jde k Vašíčkovi. – Marku, a v očích se jí mísí radost s úžasem. – Co tady děláš? My tudy projíždíme…, - a hlasy se vzdalují, jak vede Vašíčka ke skupince u východu. Přes jídelní lístek sleduju němé divadlo – potřásá si se všemi rukama, gestikuluje, ukazuje na nás, něco vysvětluje…a už se vrací. – Prosímvás pěkně, můžete mi na chvíli pohlídat tu kytaru?, ptá se. - Hned se vrátím. Potkal jsem…, to jsou známí, dodá rozhodně. Vyjde ven a Dan se zeptá: - Už sis něco vybrala? Co je, prosímtě? Co je s tebou? Nemůže vědět, že jsem právě napsáním několika slov poslala za jinou muže, do kterého jsem se začala zamilovávat. /15.května – 24.října 2005/


celkové hodnocení autora: 94.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 0		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 3		výpis autorského hodnocení