obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Odvrácená strana Měsíce ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 01.08.2009, 19:41  
Původně šlo o soutěžní příspěvek do MTP 2009, ale nakonec jsem zjistil, že samotný příběh ve své osekané podobě není to pravé ořechové a proto jsem se rozhodl jej neposílat (ať žije antispam v poště) a publikovat jej jako regulérní dílko tady na SASPI! Snad se Vám bude toto "scifko" líbit!!!

P.S. Vykřičníků je tam méně! Je tam však moře tágů, snad jsem všechny pozavíral a také zdravím své šotky! ;-)
 

***** Prolog *****


      20. července 1969 vstoupila lidská noha poprvé na povrch Měsíce. Do té doby byl Měsíc zkoumán pouze dalekohledy, nebo sondami. 20. července 2069 byl Měsíc kolonizován a na jeho povrchu vyrostla první osada. S postupem času se z této vesnice stalo město, které se stále více rozrůstalo a okolo něj byla budována další satelitní městečka. Od této chvíle by pozorovatel z Vesmíru mohl spatřit mezi hranicemi stínů a světla dvě osvětlené polokoule. Tou větší byla Země a tou menší její druh. Avšak žádný lidský pokrok se neobejde bez obětí. Lidé nebyli stvořeni pro pobyt ve Vesmíru, ale byli schopni se adaptovat na nové podmínky a přežít tam, kde život původně nebyl. Lidská populace rostla geometrickou řadou a na Zemi pro ni již nebylo více místa. Zdálo se, že je Měsíc na řadě, ale stal se jen přestupní stanicí, protože novým světem, ke kterému lidstvo upíralo své zraky byl Mars. Co lidstvo netušilo byl fakt, že nejen lidé se vydali prozkoumat a osídlit cizí světy...

***** Tělo *****


      „Už jste ho našli?“ zeptal se Adams svého podřízeného Harrise. Kráčeli dlouhou chodbou jednoho z vedlejších měsíčních terminálů a oba toho začínali mít plné zuby.
      „Ještě ne,“ pokrčil rameny jeho kolega. „Znáte to, kde nic není, ani smrt nebere...“
      „Kam se mohl vypařit?“ zamračil se Adams. „Půjčil si nějaký člun a vydal se s ním do Vesmíru? Bez povolení a jen tak?“
      Nejen boží cesty jsou nevyzpytatelné! Slyšel Adams čísi hlas ve své hlavě. Netušil komu patří, ale znal jej příliš dobře na to, aby jej jen tak mohl ignorovat. Vlastně k němu tento hlas promlouval už od dětství, ale tehdy mu nevěnoval žádnou pozornost. Čím starší však byl, tím naléhavěji se ozýval a mnohdy jej dováděl takřka k nepříčetnosti. Jednou lidé poznají, že nejsou ve vesmíru sami..
      „Třeba v tom byl sex, nebo kontraband a v obou případech jsou svědkové nežádoucí!“ pokrčil rameny jeho kolega a zazubil se. „Všichni v tom jedou! A když říkám všichni, tak myslím všechny... Každý se snaží urvat, co se dá! Když se jeden zamyslí, kolik peněz se v tomhle kosmickém kolotoči točí, není se čemu divit!“
      „Vy taky nemyslíte, mladý muži, na nic jiného...“ plácl se Adams do stehen a zamyšleně se na svého kolegu podíval. „No a co? Jaká je pointa?“
      „A na co?“ zazubil se Harris. „Na sex?“
      „Ne, na konspiraci a teorii spiknutí!“ řekl mu Adams vážně. „Že jsme se všichni stali obětí mimozemské infiltrace a ti cizí agenti nás nutí, abychom se zničili navzájem!“
      A tebe to překvapuje? Vesmír je příliš veliký pro jednoho člověka a je příliš obsáhlý, aby jej šlo zmapovat a pochopit... Co když má tvůj parťák pravdu? Ozvalo se znovu v jeho hlavě a Adams se trochu zamračil. Nikdy netušil, kdy mluví se svým druhým já a kdy s oním hlasem, který k němu vůbec nepatřil a jen snad Bůh věděl, kde se vzal.
      „Jsou v tom prachy.“ řekl mu Harris. „A basta!“
      „A v čem nejsou?“ obrátil Adams oči v sloup. „Všichni se v té špíně vezeme, ať už chceme, nebo ne. Politici, vojáci, vědci i dělníci... Podle vás, Harrisi, je mimozemská invaze na spadnutí! Ještě chvíli a lidi začnou šílet!“
      Jaké to bude, až se lidé dozví pravdu? Pravdu, která je někde tam venku? Ne na Zemi, ne na Měsíci, nebo někde ve Sluneční soustavě, ale kdesi tam mezi hvězdami, neděsí tě to? Zeptal se Adamse hlas znovu.
      „A vy se divíte, šéfe? A říká se tomu vědecký pokrok...“
      „Já?“ zamyslel se Adams a div se nezastavil na místě. „Měl bych? Nakonec vy tomu říkáte docela jinak, Harrisi...“
      „Co máte proti lidstvu, šéfe?“ nechápal jej jeho kolega. „Stačí se jen podívat kolem sebe, co se tu děje! Lidé tu padají jako mouchy... Svět je na pokraji záhuby a všichni čekají, že se stane nějaký zázrak, ale nestane se nic.“
      „Jsme jako vši,“ odfrkl si Adams. „Roztahujeme se po Sluneční soustavě, jako by nám patřila a...“
      Máš pravdu, jste jako vši a jste horší, než vši!
      „Patří nám leda tak hovno,“ souhlasil Harris. „Ale od vás bych čekal, že budete bránit nadnárodní korporaci celou svou duší a myslí... Šéfe? Máme tu hovor.“
      „Harrisi, děláte, jako byste mě neznal... Takže? Náš nezvěstný je už na světě?“
      Je to tady! Jsi připraven? Šeptal mu hlas v jeho hlavě. Půjde o další vraždu, nebo o obyčejnou nešťastnou náhodu? Co myslíš, Adamsi? Je lidstvo zatíženo dědičným hříchem? Zabil Kain svého bratra, nebo to byla nehoda? Je vražda výmluvou a pokud ano, pro co?
      „Našli ho a není to pěkný pohled,“ dostalo se Adamsovi kýžené odpovědi. „A není to daleko! Taky už toho máte až pocaď, šéfe?“
      „Jdeme,“ souhlasil Adams. „O zabíjení nechci už snad nic slyšet...“
      „Co se mu stalo?“ zarazil se Harris, když došli na místo určení.
      „Vypadá to, že...“ zamračil se Adams a dřepl si k ležícímu tělu ve skafandru, který byl uvnitř celý od krve a zbytků toho, čemu se dřív mohlo říkat: člověk. Muži v kombinézách údržby na něj tiše hleděli a čekali, co bude dál. „Kde jste ho našli?“
      Jaké to je, když nemůžeš popadnout dech? Když se dusíš a na budíku vidíš, jak ztrácíš drahocenný kyslík a pomalu ztrácíš vědomí, abys nakonec vybuchl jako parní kotel? Uslyšel Adams ve své hlavě. Zažil jsi to a nejednou... Proč jsi nezemřel?
      „Asi sto metrů jižně od vzduchového uzávěru číslo tři, pane!“ řekl mu jeden z techniků údržby. „Měl zapnutý radio-majáček, ale když jsme k němu dorazili, zbylo z něj už jen tohle. Leželo to tam na povrchu jako kus smetí... To víte, ta měsíční vozítka nejsou závodními vozy.“
      „Dekomprese?“ zarazil se Adamsův kolega. „Slyším dobře?“
      Co on o tom ví? Zeptal se Adamse onen hlas. Co o tom víš ty, Adamsi? Co když jste narazili jen na špičku ledovce? Bojíte se nahlédnout hlouběji? Co byste spatřili? Světlo, nebo temnotu?
      „Nejde o nic nového!“ pokrčil rameny tentýž technik. „Stačí, když si uděláte dostatečně velkou díru do skafandru a nestačíte ji zalepit, nebo se vám nějakým způsobem utrhne hadice pro přívod vzduchu a je to... O možném poškození hledí přilby ani nemluvím! Pokud vás to rovnou neoddělá, lapáte po vzduchu jako ryba na suchu a nic...“
      „A co ta díra v průzoru? To by musel spadnout z Vesmíru z nějakého člunu, nebo vozítka na povrchu...“ Adams nedomluvil. Všiml si, že hledí nepoškodil náraz na měsíční povrch, ale něco docela jiného. Meteorit? Projektil? Kulka z lehké palné zbraně? Kdo by na Měsíci mohl vlastnit zbraně? Armáda? Pašeráci? Ochranka? Policie? Kdokoliv?
      Zbraně! Lze je použít k mnoha účelům, nemyslíš Adamsi? K obraně, útoku, nebo k zastrašování... Koho chcete zastrašit a proč? Sami sebe, nebo ještě někoho jiného? Otázkou je, zda se ten někdo jiný bude bát! Řekl mu hlas. O co tady jde? O obranu, útok, nebo jen demonstraci síly?
      „Něco je v nepořádku?“ zeptal se Adamse jeho kolega a také si přidřepl.
      „Ne... Vlastně ano, jen jsem si myslel, že... Víte co, Harrisi? Nechte zjistit jeho identitu a odvezte jej na základnu k pitvě, musíme zjistit přesnou příčinu smrti. Snad tam někde najdou jeho, nebo její, osobní čip...“
      Možná přijdeš na to, o koho jde, ale k čemu ti to bude, Adamsi? Zeptal se jej hlas. O co myslíš, že tu jde? O chvilkové pomatení mysli? O úkladnou vraždu? Co když dotyčný na něco přišel a jen tu někomu překážel? A nebo je všechno docela jinak...
      „Pokud bude co prohlížet, ale tady je to jasné, nebo ne?“ řekl Adamsovi jeho kolega.
      „Znal jej někdo z vás?“ zeptal se Adams přihlížejících techniků. Muži jen zatřásli odmítavě hlavami. „Myslím alespoň podle jména, to je asi to jediné, co dotyčného spojuje s člověkem...“
      Nebo jej nechtějí znát! Jde vůbec o člověka? Co když nejste ve Vesmíru sami? Co když nejste sami ani ve Sluneční soustavě? Co když nejste sami ani na Zemi? Bojíš se toho? Zeptal se jej hlas.
      „Co nahlásíme našemu starému na základně?“ zeptal se Harris Adamse. „Je s podivem, že se o dění na Měsíci už nezajímá i někdo ze Země. Zdá se, že je tu nějak moc nešťastných náhod...“
      „Že jsme jej asi našli, ale jeho identifikace bude trochu obtížnější,“ svraštil Adams čelo a protáhl svůj obličej tak, že vypadal skoro jako buldok. A taky mu tak říkali...
      Tvůj šéf je ožrala a je mu to jedno, hlavně aby měl výsledky! Zajímá jej jen moc a peníze, jak přízemní! Ale typické pro vás lidi! Hlavně že se hýbou kšefty... Jste zaslepení penězi a nic jiného kolem sebe nevidíte, jaké asi bude vaše prozření, Adamsi?
      „Jasan, šéfe,“ přikývl Harris a zamyslel se. „Beztak to byla jen malá ryba, ať už šlo o cokoliv, tenhle svět se musel nejspíš zbláznit!“
      „No a?“ odfrkl si Adams. „A i kdyby, tělo máme, stejně nikdy nic nevyřešíme, protože jsme i my malými rybami. A život jde dál... Možná na nic nepřijdeme, Harrisi a celý případ založíme at acta...“
      Život jde dál... Ale čí život? Náš, nebo váš? Zeptal se jej hlas. Proč si vy lidé myslíte, že jste jediným dominantním druhem na Zemi, ne-li v celé Sluneční soustavě? Možná i v celém Vesmíru?
      „Tak proč to všechno vůbec děláme?“ zapochyboval Harris. Ještě chvíli se díval na obsah skafandru a pak znechuceně vstal. „Na tohle si nikdy nezvyknu! Vypadá to, jako by dotyčný prošel mlýnkem na maso... Kdo bude další, šéfe?“
      „Proč se bijeme s větrnými mlýny?“ zeptal se jej Adams. „Protože to musíme dělat, protože tu každý dělá svou práci, jinak bychom tu na Měsíci nepřežili ani minutu! Ale jinak je to tady stejné jako na Zemi, v ničem jsme si nepolepšili!“
      „Takže pro nás to skončilo?“ zeptal se mluvčí skupiny techniků.
       Adams tiše přikývl a mávl rukou. O tělo bylo postaráno, Harris právě hovořil vysílačkou s kanceláří měsíčního koronera. Nejspíš bude převezeno do lékařské části základny k prozkoumání, pokud vůbec bude co vyšetřit a Adams již předem tušil, jaký bude výsledek případné pitvy.
      „Počkáte tady, Harrisi, než si pro něj přijedou?“ zeptal se jej Adams.
      „Jasně, šéfe,“ přikývl jmenovaný a zapálil si jednu krátkou cigaretu z načatého balíčku. S nedaleko umístěným oznámení o zákazu kouření si hlavu nelámal, na něco umřít přeci musel...
      „To to zase pěkně začíná!“ zabručel si Adams pod vousy a najednou si připadal tak starý.
      Připrav se, Adamsi, tvá malá noční můra právě začíná! Řekl mu hlas a kdyby mohl, trochu by se i uchechtl.

***** Pitva *****


      „Tak co, doktore, jak to vypadá?“ zeptal se Adams vrchního lékaře na základně, který měl na bílé uniformě oblečenou ještě koženou vestu. Zakrývala celou jeho přední část těla od krku až po kolena tak, že spíše vypadal jako někdo z jatek, než doktor, který se stará o zdraví lidí na Měsíci.
      Od nalezení podezřelého skafandru i se zbytky těla uplynulo více jak čtyřiadvacet hodin. V jistém smyslu si tady na Měsíci s časem nikdo starosti nedělal. Z lidí se tu s postupem času stávali fatalisté spoléhající na Osud a na to, že na vše musí být ten správný čas. Stereotyp se stal jejich nejúhlavnějším nepřítelem, nuda dovedla zabíjet stejně účinně jako nedostatek kyslíku, nebo základních lidských potřeb.
      „Co jak vypadá?“ zamračil se lékař a trochu si Adamse změřil pohledem. Ne, že by jej neznal, za dobu jeho působení na Měsíční základně, jej už několikrát potkal, avšak ne dost často na to, aby si o něm mohl vytvořit nějaký smysluplný obrázek.
      „No, však víte...“ řekl Adams a kývl k tělu ležícímu na pitevním stole. Vlastně šlo původně o šedý skafandr, který byl nyní naplněn kostmi a jakousi hmotou, která kdysi tyto kosti obalovala.
      „Tomu říkáte tělo?“ rozesmál se lékař. „Kdyby ne ten skafandr, tak nemáte nic...“
      „Byla to vražda?“ nenechával se Adams odbýt.
      Zvykej si, bude toho ještě více! Řekl mu hlas. Ještě to ani nezačalo, jak moc si ceníte své vlastní životy, Adamsi?
      „A co si myslíte vy?“ zeptal se jej doktor. „Jsem na to už moc starý a rád bych se ještě podíval zpět na Zemi. Tahle práce už není nic pro mne... Lidé zapomínají, že jsou lidmi, na tohle si nikdy nezvyknu. Je jasné, že s určitým procentem úmrtnosti počítat musíme, ale čeho je moc...“
      „Neodpověděl jste mi na mou otázku,“ zlobil se Adams a nedůvěřivě si prohlížel všechny ty lékařské nástroje, které mu připomínaly spíše dobu inkvizice, než-li nástroje, které by měly pomoci lidem přežít na tomto nehostinném místě. „Co tipujete, doktore? Jde o vraždu, nebo nešťastnou náhodu?“
      „Víte dobře, Adamsi, že máme nedostatek indícií... Mohlo se stát cokoliv, lidem nesvědčí, když jsou dlouho mimo své přirozené prostředí,“ řekl mu lékař vážně.
      „No tak, doktore!“ řekl mu Adams.
      „Mám hádat?“ zeptal se jej lékař. „Ale já nejsem pouťovým věštcem...“
      „Ale musíte mít na věc svůj vlastní názor, nebo snad ne?“ zamyslel se Adams a sedl si na okraj doktorova stolu. „Zkuste to!“
      „Vypadá to na...“ zarazil se muž v bílém plášti a potřísněné zástěře. „Někdo ho, nebo ji, zabil, Adamsi!“
      Vražda je přeci jedním z mnoha projevů lidské existence! Pořád se jako lidé vraždíte... Řekl mu znovu hlas jeho neznámého a tajemného společníka, který možná žil jen uvnitř Adamsovy hlavy. Avšak on si tím nebyl zase tak jistý, protože v koutku své mysli si kladl otázku, zda-li se i on samotný nestal už od dětství obětí nějaké té psychické poruchy, na kterou ještě neznali lékaři lék, natož její jméno.
      „Jste si jistý?“ zeptal se jej Adams, přestože také on sám tušil, že tady nejde o žádnou nehodu. „Poslední dobou těchto nejasných úmrtí přibylo, nezdá se vám?“
      „Jistý si nejsem ničím,“ pokrčil lékař rameny. „Ale všechny důkazy nasvědčují tomu, že zemřel nejen na následky takřka okamžité – explozivní - dekomprese a poklesu teploty. Systém podpory života jeho skafandru selhal ihned potom, co se mu roztříštil průzor jeho helmy!“
      „Našel jste něco, co by tam být nemělo?“ zeptal se jej Adams. „Tedy, pokud tam vůbec zůstaly nějaké stopy po cizím zavinění...“
      „Nejsem technik, Adamsi! Máte na mysli kulku? Nebo jiný předmět, třeba harpunu, nebo její úlomky?“ zeptal se jej doktor. „Ne, nic jsem nenašel... Kdyby šlo o výstřel z bezprostřední vzdálenosti, střela by musela projít i zadní části helmy skafandru, ale vzadu jsem žádný otvor nenašel.“
      Smrt je někdy očividná, ale její důvod není vždy zřejmý... Ozval se v Adamsově hlavě znovu známý hlas, při kterém se mu trochu rozbušilo srdce a na čele mu vyrašily drobné kapičky potu.
      „Je vám něco, pane?“ zeptal se jej lékař. „Vypadáte dost bledě... Kdy jste byl naposledy na prohlídce?“
      „O mně tu nejde,“ mávl Adams rukou. „Našel jste ten...“
      Jaké to je, dívat se smrti do očí? Bojíš se? Cítím jak se ti zrychluje tep... Řekl mu hlas. Dobře vím, jaký máš strach z nekonečna! Jak se ti rozbuší srdce při pomyšlení, že na tebe zírá ona propastná prázdnota a tebe přepadne panika a děs! Co když nejsi sám, koho to děsí? Co když tě děsí právě ono neznámo? Nezodpovězené otázky a nevyřčené odpovědi! Co když víš víc, než si myslíš, Adamsi?
      „Myslíte čip?“ pousmál se doktor. „Pokud vím, dostane každý měsíčňan pod kůži jakýsi identifikační čip, který jej bude provázet po celý čas pobytu na Měsíci. Je to lepší než doklady totožnosti, dotyčný jej totiž nemůže ztratit, ledaže by ztratil i hlavu.“
      „Kam se vůbec implantuje?“ vyzvídal Adams.
      „Vy to nevíte?“
      „Nikdy jsem to nechtěl vědět,“ mávl Adams rukou. „Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem jej dostal i já... Mohl tu žít někdo bez něj?“
      „Do krku...“ řekl mu doktor. „Ruku, nebo nohu můžete ztratit a dohromady se nic neděje, ale jestli ztratíte i hlavu, je s vámi konec! A bez čipu byste nedostal jídlo, pití, ani vodu, či vzduch a o ubytování ani nemluvím! Na co narážíte, Adamsi?“
      „Mohl tu žít někdo z lidí, aniž by mu při příletu a přihlášení trvalého či dočasného pobytu ten čip implantovali?“ zeptal se jej Adams. „Technicky to možné není, ale...“
      „Pokud by přežíval někde ve skladu s trvalou atmosférou...“ pokrčil lékař rameny. „Někdo by mu musel nosit vodu a potravu, jinak by tu nepřežil a ostatní by si jistě něčeho všimli, kdyby jim někdo začal krást potravu... Pokud se ptáte zda ten, kdo ten skafandr používal, u sebe nějaký čip měl, pak vám musím odpovědět: Žádný jsem nenašel, ale to ještě nemusí nic znamenat!“
      „Tak to je hezký, protože ten skafandr si mohl půjčit, nebo ukrást!“ zamračil se. „A co zubní karta? Nebo rentgen a podobně?“
      „Tady jsme na Měsíci a lepší metoda, než kontrola prostřednictvím implantace čipu, tady není...“ pokrčil doktor rameny. „Nakonec na něm máte nahraný nejen vlastní životopis, ale i zdravotní kartu, nehledě na to, že tento čip používáte jako platební kartu, nebo peněženku...“
      Lidstvo bylo označeno jako dobytek a toto značení se mu stane jeho vlastní zkázou! Řekl Adamsovi jeho hlas. „Stali jste se stroji a když dosloužíte, jste nahrazeni jinými jedinci. Co je to za život, Adamsi? Nechali jste se zotročit sami sebou! Rodíte se jako králíci a není tu pro vás už místo, kam se podějete? Poletíte na Mars? Kam jinam? Všude jinde už je plno! Celá Sluneční soustava je vás plná, ale na cestu mimo domovskou soustavu ještě nemáte! Když jsme u toho, Adamsi, už jsi se zamyslel, proč máš takový strach z dálek? Co když to má racionální důvod? Ty jej znáš, jen jej nechceš vyslovit? Děsíš se jej, jako se děsíš všeho kolem sebe, protože netušíš, kde je tvé místo?
      „Pane Adamsi?“ podíval se na něj lékař a sundal si zakrvácené rukavice a hodil je do kontejneru s nebezpečným odpadem. „Vážně nevypadáte dobře. Pokud jste čekal, že vám řeknu, o koho jde, pak vás musím zklamat... Ten čip mohl vylétnout při dekompresi ven do prostoru i s tělními tekutinami a tkáněmi dřív, než zbytek těla umrzl při teplotě hluboko pod bodem mrazu. Je mi líto...“
      „Díky, doktore... Kdyby něco, já se ještě ozvu. Třeba na něco ještě přijdete, doktore!“ kývl mu Adams na pozdrav a odešel z lékařského komplexu. Adams se vydal k podzemce. Většina základny byla ukryta pod zemí, pomineme-li samotné doky, rafinerii a továrny na zpracování měsíčních rud. Celý povrch Měsíce se postupem času proměnil v jedno velké rozlehlé město, jehož jednotlivé části byly pospojované nejen tunely rychlovlaků.
      „A co bude teď?“ zeptal se Adams sám sebe, když kráčel spoře osvětlenou chodbou. Šetřilo se kde se dalo. V kapse mu zazvonil mobil. „Adams.“
      „Měl byste se vrátit na Policejní stanici, pane,“ řekl mu kdosi. „Máme tu další oběti!“
      „Kdo je to?“
      „Majitel toho skafandru, asi mu ho někdo šlohnul! Víte, jak to myslím, že jo, šéfe?“
      „Vy byste někomu dobrovolně půjčil svou vlastní kůži?“ zeptal se jej Adams.
      „Nerozumím, pane.“
      „Tady na okraji Vesmíru je skafandr naší druhou kůží... Kdo je další? Říkal jste, že nejde o jednu osobu!“ zeptal se jej Adams.
      „Harris, pane!“ ozvalo se v přístroji.
      „Co se mu stalo?“
      „To netuším, pane, našli ho v jeho vlastním bytě... Prý selhala vzduchotechnika, ale technici to tam prohlédli a nenašli nic mimořádného!“ řekl mu jeho podřízený. „Je to zvláštní, nemyslíte? Co když měl Harris pravdu?“
      Ano, co když měl Harris pravdu? Zeptal se Adamse onen tajemný hlas. Co když tu skutečně jde o nějaké spiknutí na úrovní vlád? Co vám politici tají?
      „Na spekulace je času dost!“ řekl mu Adams. „Co víte o explozivní dekompresi?“
      „Jde o okamžitou ztrátu tlaku v obleku, nebo místnosti. Nemůžete dýchat, vaše tělo buďto najednou zmrzne, nebo dříve než zatuhne, se rozletí díky změně teplot a tlaku. Prostě se najednou uvaříte ve vlastní šťávě. Ale co se týče skutečnosti, došlo většinou jen k vyhřeznutí očí, jazyka, popřípadě vnitřních orgánů a následné umrznutí oběti. Proč se ptáte?“
      „Jen tak,“ řekl mu Adams. „Chtěl jsem vědět, kolik jsem toho už z výcviku zapomněl... Budu tam u vás co nevidět! Harris byl dobrý člověk, je mi ho líto...“
      „Ano, pane,“ řekl mu hlas jeho podřízeného na druhé straně linky. „Je ho škoda, pane!“
      Co je ti bližší? Košile nebo kabát? A jak drahá je ti tvá vlastní kůže? Zeptal se hlas Adamse. Jsme spolu už dlouho na to, aby sis na mně zvykl a nikdy ses nezeptal kdo jsem a odkud jsem se ve tvé hlavě vzal! Nikdy sis nepoložil otázku, zda nejsi blázen? Co myslíš, Adamsi? Jsi blázen, nebo ne? Nebo je skutečnost docela jiná? Co když nejsem jen tvým druhým já ve tvé hlavě? Co když je všechno jinak? Co ty na to? Zkus se nad tím zamyslet...

***** Podzemka *****


      Adams se vydal na rychlovlak, jehož soupravy projížděly v několika nekonečných smyčkách po celém Měsíčním městě. Nebyl proto problém počkat na další soupravu měsíčního Metra a dojet tak na místo určení. Na rozdíl od pozemských podzemních drah, nebyla tato přeplněná lidmi. Sedl si do prostředního vozu a poslouchal, jak se se syčením uzavřely vstupní dveře. Za několik vteřin byla světla stanice ta tam a vystřídalo je šero tunelu, které osvětlovala jen okna vlaku. Adams myslel na to, jak poklidná jeho služba do dnešních dnů byla. A pak se něco zvrtlo, nebo se někdo rozhodl, že mu osladí život a donutí jej odejít, jenže on neměl kam jít, alespoň to tak na první pohled vypadalo.
      Jsi jako krysa lapená do pasti! Neunikneš! Vysmál se mu hlas v jeho hlavě. A smyčka se kolem tebe již stahuje! Neuvidíš ji, ani neuslyšíš... Myslíš na Harrise? Co jste spolu všechno prožili a jakou smrtí musel zemřít? Možná je jej škoda, možná ne! Kdo ví, v čem vůbec jel? Co když tě jen těmi teoriemi o spiknutí balamutil? Skutečnost může být ještě horší a děsivější!
      Pak jej napadlo, že se možná jen stalo to, co bylo nevyhnutelné a život na Měsíci naplněný nejen práci a zábavou, ale také hojnou byrokracií a úplatky konečně přinese své ovoce. Jednou to prostě prasknout muselo, co bylo však děsivější, Adams nechápal, o co tu jde a kdo by mohl z celé situace profitovat. Nakonec úmrtí na Měsíci bylo na denním pořádku. Život ve Vesmíru nebyl procházkou růžovým sadem. Stačila jediná chyba a lidé při ní umírali, jako by je smrt nekosila kosou, ale přímo motorovou pilou. Svět naplněný kamením, nedostatkem dýchatelné atmosféry a velkými výkyvy teplot nebyl lidem příliš nakloněn. O to je však více přitahoval...
      Adams se probral ze zamyšlení a udivil jej fakt, že sedí v naprosté tmě. Díky tomu, že bylo cestování vlakem naprosto neslyšné, nedalo se určit, zda vlak stále jede, nebo stojí na místě. Co se stalo? Adams se snažil prohlédnout oknem do tunelu za sklem, ale ten tonul stejně jako celá souprava vlaku v naprosté tmě. Vypadl proud? Prkotina, řekl si, za chvíli bude nejspíš vše v naprostém pořádku. Podíval se na svůj mobil, neuplynulo víc jak pět minut od doby, co nasedl do vlaku a již měl být dávno v cílové stanici. Namísto toho nyní seděl bezmocně ve vagóně a musel čekat, až se porucha opraví.
      Jdou si pro tebe, Adamsi! Jak se ti to líbí? Temnota může být nejen okolo vás, ale i ve vás. Existuje více Vesmírů, ten vnější a nekonečný, ale i ten vnitřní, který má své hranice, ale není o nic lepší a milosrdnější... Bojíš se? Být tebou, třásl bych se strachem! Je však také možné, že se za svým strachem jen skrýváš a nechceš pohlédnout pravdě do očí! Pravdě o Zemi! O Měsíci! I o vás lidech! A možná i o...
      Adams se otřásl a přišlo mu, že jej přepadá onen známý pocit hysterie, kdykoliv hleděl do otevřeného prostoru. Lidé se bojí mnoha věcí, například sebe sama, jiných lidí, uzavřených, nebo otevřených prostor, či čehokoliv jiného. On se bál nekonečnosti. Bál se toho, že svět, ve kterém žije nemá žádné hranice. Jen jedna věc jej utěšovala, že jeho život není bezbřehým a jednou skončí. Dříve nebo později se vydá na druhou stranu do světa, ze kterého se ještě nikdo živý nevrátil. Cítil se rozpolceným už od chvíle, kdy si začal uvědomovat sebe sama. Zdálo se mu, že tu není něco v pořádku.
      Jsi tu sám, nikdo jiný tu s tebou není! Možná tu dneska zemřeš, Adamsi, možné ne. Možná se staneš další obětí, ale třeba dostaneš novou šanci... Víš to! Přiznej se! Ty se nebojíš prázdnoty okolo sebe, ale v sobě samotném! Bojíš se, že...
      Adams se snažil prohlédnout temnotou a zbystřil nejen zrak, ale i sluch, avšak zdálo se mu, že má onen neznámý a zároveň všudypřítomný hlas pravdu. Ve vagónu mimo něj nikdo jiný nebyl, alespoň ne žádný člověk. Adams otevřel pouzdro zavěšené na opasku a odjistil svou zbraň. Kdesi za ním se otevřely dveře mezi vagóny, ale Adams neslyšel nikoho vejít dovnitř. Bál se pohnout a zároveň se bál i ozvat a pronést byť jen jediné slůvko, aby se neprozradil, nebo neukázal svůj rostoucí strach.
      Jaké to je? Bát se?! Můžeš se však od něj osvobodit a vzdát se svého děsu! Pohlédni mu do tváře! Co tam spatříš? Dokážeš to popsat? Máš dostatek slov, abys dokázal říci, co vidíš, když zavřeš oči a necháš se unést tím, co tě trápí, děsí a zároveň přitahuje? Co se stalo? Proč si jiný, Adamsi? Co když to ví i někdo jiný? Potají tě sledují a čekají, kdy uděláš nějakou chybu! Neúmyslně a nahodile, protože splést se může každý! Ale někdy při těch chybách umírají lidé a možná nejen oni...
      Adams co nejtišeji vytáhl zbraň z pouzdra a nechal ji v dlani s hlavní namířenou k podlaze vozu. Co bude teď? Čekal, že zaslechne zvuk klapání bot o podlahu, nebo dech dotyčného člověka, ale nic z toho neslyšel. Jen cítil, jak se vzduch kolem něj zvolna ochlazuje. Zdálo se mu, že nemůže popadnout dech. Dekomprese? Zděsil se. Neuslyšel však žádný jekot unikajícího vzduchu do volného prostoru. Tunely mají určitou délku a průřez. Nehledě na to, kolik metrů krychlových prostoru mají samotné stanice Metra. A tunely i jednotlivé stanice bylo možné kdykoliv hermeticky uzavřít během několika vteřin. Nemohlo tedy jít o náhlý pokles tlaku, ale o něco jiného.
      Jsou tady! Co uděláš? Ptáš se kdo? Lidé? Neříkej, že si také neviděl tu cizí loď na odvrácené straně Měsíce. Že jsi neslyšel o tom tajemství, které tu každý na Měsíci zná! Teď už to víte, že nejste ve Vesmíru sami, nebo to jen tušíte! Nebo se bojíte to tušit...
      Adams se nehýbal. Měl pocit, že každou chvíli omdlí. Zbraň v ruce mu neskutečně těžkla. Jde snad o otravu vzduchem? Byla hladina oxidu uhličitého ve voze na nebezpečně vysoké hranici? Je snad v tunelech rychlodráhy, či jejích vagónech, příliš malá hladina kyslíku? Adams několikrát sípavě zakašlal a snažil se nabrat vzduch do plic. Nedbal toho, že se prozradí. Srdce mu bušilo ve spáncích a postupně ztrácel cit v prstech u nohou a na rukou. Pistole mu s rachotem vypadla z dlaně a Adams neměl sílu ji zvednout ze země.
      Vidí tě! Slyší tě! Ví o tobě vše! Otázkou je, jak moc jsi pro ně nebezpečný... Na čí stranu se přidáš, Adamsi? Možná je těch stran více, je také možné, že již nemáš možnost výběru! Není ironií, jak rychle se může celý Vesmír zcvrknout do jednoho okamžiku a jednoho místa? Tady a teď! Slyšíš to? Smrt si brousí svou kosu, ale ani ona netuší, že skutečnost je docela jiná, než jaká se zdá. Můžeš ošálit smrt, pokud budeš chtít, Adamsi. Můžeš je převézt všechny! Jaké karty máš v rukou?
      Adams se sesunul na sedadlo a chytil se za hrdlo, jako by se jej snažil někdo udusit. Pak jej napadlo, že právě tak se cítil onen muž, nebo žena, který zemřel v tom skafandru na povrchu Měsíce. Prostě dostal pocit toho, že se dusí a tak si otevřel, nebo rozbil hledí přilby, aniž by si uvědomil, že se pohybuje na hranici mezi životem a smrtí. Ruce i nohy mu těžkly a srdce mu pomalu přestávalo bít. Před očima měl zvláštní druh světla a jeho mysl zaplnila temnota. Poslední, co jej napadlo, byla otázka, zda jde opravdu o konec jeho bídného života. Žádné světlo na konci tunelu na něj však nečekalo...

***** Zmrtvýchvstání *****


      Adams se propadl do své životní reality snad ještě rychleji, než opustil své vědomí v onom tunelu měsíční rychlodráhy. Netušil, zda již nepřekročil onu hranici a neodebral se na věčnost. Přestože nám naše náboženství káže kdejaké pravdy, neumí nám lidem říci, co bude, až vydechneme naposled. Adams chvíli tápal v nejistotě, zda již se neprobral na druhé straně. Avšak k jeho uším doléhaly staré známé zvuky vzduchotechniky, proudění pitné a odpadové vody a dalších projevů lidské existence. Zdálo se, že se odněkud vrátil zpět k životu, jen netušil, zda se nachází na Zemi, nebo na Měsíci.
      „Jak se cítíte?“ zeptal se jej kdosi. Chtěl něco říci, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
      „Zkuste pohnout palcem pravé ruky, jestli mě slyšíte!“ uslyšel tentýž hlas.
      Pohnul palcem, ale nezdálo se mu, že by mohl být více živý, než tomu bylo obvykle. Spíše se cítil jako po pořádném flámu. Něco se stalo a něco tady také nebylo v pořádku. Chtěl se nadechnout a zeptat, k jaké nehodě to došlo, ale jen se mu zatmělo před očima.
      „Kde...“ snažil se zformulovat svou otázku. „Kde to jsem?“
      „V nemocnici,“ řekl mu mužský hlas.
      „Kde?“
      „Ve špitále, pane Adamsi. Na Měsíci...“ odpověděl mu tentýž hlas.
      „Co se stalo?“
      „Měl jste nehodu!“ dostalo se mu odpovědi, ale ani zdaleka se nepodobal onomu hlasu, který poslední dny slýchával ve své hlavě. Zdálo se mu, že buďto odešel, nebo nadobro odumřel.
      Nehoda, není to sladké slovo? Co vše jde pod toto slůvko zařadit?
      „Ptáte se, co se stalo?“ pokračoval neznámý. „Vaše souprava se zastavila v tunelu mezi stanicemi a z dosti neznámého důvodu povolily poklopy na šachtě, která vedla k povrchu Měsíce. Tudy unikl takřka veškerý vzduch. Tunel byl ihned uzavřen, naneštěstí měl váš vagón poruchu a nebyl stoprocentně hermetický a tak z něj uniklo velké procento dýchatelné atmosféry... Málem vás to zabilo, pane Adamsi, prostě jste byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě...“
      „A vy...“ zasípal. „Vy tomu... Věříte?“
      „Jen vám tlumočím, co mi bylo řečeno, pane,“ řekl mu jeho ošetřovatel.
      Adams se neodvažoval otevřít oči. Co když se mu to všechno jen zdálo? Co když opravdu zemřel? Je tato realita jeho opravdovou životní realitou? Co když byl jeho život jen obyčejným snem, takovou malou noční můrou, aby se probudil do ještě hrůznější reality všedního dne? Je smrt skutečným vysvobozením? Existuje vůbec? Ne smrt, ale odpuštění...
      Co když tě chtěl někdo zabít? Pomalu a skrytě! Možná jste jako lidé na obtíž... Neděsí tě to, Adamsi? Co je horší? Být zabit člověkem, nebo někým jiným?
      „A...“ zamyslel se Adams. „A to je vše?“
      „Víc vám řekne snad až bezpečnostní šéf základny...“ pokrčil muž rameny.
      „Můžu se vás na něco zeptat?“ mrkl na něj Adams. „Nebyl... Nebyl by... Panák?“
      „Vy chcete štamprli?“ zeptal se jej ošetřovatel a podíval se skrze plexisklo, zda po chodbě nejde někdo z doktorů, nebo sester. Pak si sáhl do kapsy pro placatku a dal Adamsovi napít, div se nezakuckal.
      „Ale aby vás to nezabilo,“ řekl mu s úsměvem. „Je to domácí výroba, prostě parádní pití... Dáte si ještě? Ne? Měl byste se pokusit ještě trochu prospat, dobře?“
      „Můžu se vás ještě na něco zeptat?“
      „Jistě,“ řekl mu muž v bílé uniformě a přisedl si k jeho lůžku. „Prosím, mluvte, ale neměl byste se příliš vysilovat.“
      „Vy nejste opravdovým ošetřovatelem, že ano?“
      „Jak jste to poznal?“ zeptal se muž udiveně a zazubil se, jako by slyšel ten nejlepší vtip v životě. „Možná jsem vás přišel zabít! Možná ne! Ptáte se proč? Přemýšlejte... Harris byl také chvíli mimo, než na to přišel, Adamsi! Kolik toho víte? A jak moc jste pro nás nebezpečný? Co vy na to?“
      „Pokusím se...“ Adams nejasně přikývl a znovu se propadl do temnoty.

***** Procitnutí *****


      Adams měl zase tu stejnou noční můru, vznášel se nad propastnou prázdnotou a kolem nebyl nikdo, kdo by jej zachránil. Připadal si, jako by byl uvězněn ve své vlastní hlavě a vznášel se v tomto malém Vesmíru jako můra v lahvi. Zápasil sám se sebou a snažil se dýchat v prostoru, kde nebyl žádný vzduch. Měl by být již dávno mrtvý, ale stále přežíval. Pokud to byl sen, proč se z něj už neprobudil?
      Vstávej! Je čas, Adamsi... Ozvalo se v jeho hlavě.
      Trhl sebou a rychle otevřel oči, jako kdyby na něj zaútočil jedovatý had. Nechápal, kde se to ocitl. Tohle přeci nebyl jeho byt... Odkdy je Měsíční základna velká jako polovina Mléčné dráhy? Viděl nekonečnou spirálu hvězd a žádné souhvězdí nepoznával. Připadal si jako v docela jiném světě. Rozhlížel se kolem, ale jeho oči se neměly čeho chytit. Máchal rukama a noha jako nějaká směšná figurka v kresleném seriálu, které jako dítě vídával. Avšak nebyl tu nikdo, kdo by se mu smál.
      Probuď se! Poznáváš to? Víš kde jsi, Adamsi?
      Otevřel oči podruhé, ale nic se nezměnilo! Vlastně ano, vznášel se asi sto metrů nad měsíčním povrchem a pod sebou viděl reliéf Měsíční základny. Znal jej dobře, protože u sebe v práci měl podobný model, nyní se však na něj díval ve skutečném měřítku. Začal hluboce dýchat a celé jeho tělo zachvátil šílený třes. Čím více dýchal, tím více se dusil. Už se mu zdálo, že omdlí, když tu jej do reality probral onen známý a všudypřítomný hlas.
      Nespi! Vidíš to? Tvá noční můra se konečně naplnila!
      „Vidím to!“ řekl si sám pro sebe. „Kde to jsem?“
      „Nad Měsícem,“ řekl mu kdosi. Tentokrát však nevycházel z jeho hlavy, ale z reproduktoru v jeho skafandru.
      „Kdo jste?“ nevěřil Adams svým uším.
      „Já?“ ozvalo se. „Nejsem důležitý... Kdo jsi ty?“
      „Adams,“ řekl automaticky. „Šéf policie na Měsíci a vy?“
      „Já jsem jen hlas ve tvé hlavě... Tedy, ve tvém přijímači, abych byl přesný!“
      „Proč tu jsem?“
      „Proč tu jsi, Adamsi? Řekni mi to!“ zeptal se jej čísi hlas, který vůbec neznal.
      „Proč se vznáším sto metrů nad měsíčním povrchem?“ zeptal se jej Adams.
      „Nekřič, nikdo tě neuslyší, ani neuvidí... Vše je zařízeno... Abychom si rozuměli, můžeš jen vysílat na mé frekvenci, tvůj radio-majáček je mimo provoz a stejně tak signální světla. Jsi jen dalším smetím na měsíční orbitě, nic víc...“
      „O co tu jde?“ zeptal se jej Adams a snažil se příliš hluboce nedýchat.
      „Děláš dobře, protože nemáš dost vzduchu,“ řekl mu neznámý hlas. „Jaké to je?“
      „Nic moc...“
      „Tak dobře, Adamsi... Co všechno víš?“
      „O čem?“ nechápal jej.
      „Zeptám se ještě jednou... Co o Nich víš, Adamsi? Co víš o té lodi?“
      „Nerozumím, co bych měl vědět? O kom? O jaké lodi?“
      „Můžu ovládat i tvé směrové a polohové trysky, sice nemá tvůj skafandr dostatek paliva, ale stačí to, abych tě vystřelil do Vesmíru a to bez zpátečního lístku... Sotva tě tam někdo najde, alespoň uvidíš Měsíc a Zemi pohromadě, než umřeš!“
      „Já nevím, o co vám jde?“ zeptal se Adams. „Má smrt nic nevyřeší!“
      „Opravdu?“
      „Určitě, mohli byste mne stáhnout dolů? Necítím se tu dobře!“ řekl Adams třesoucím se hlasem. „Prosím...“
      „O to tady přece jde, aby ses necítil dobře... Kdo jsi, Adamsi? Možná vidíš Zemi naposled!“
      „Jsem Adams, šéf policie na Měsíční základně, evidenční číslo: dva, pět, šest, nula, dvojité vé...“ odpověděl mu, avšak tím číslem si nebyl jistý, zdálo se mu, že nějaké ještě chybí, ale pro tuto chvíli mu to bylo jedno.
      „Kdo jsi?“ opakoval hlas v rádiu.
      Kdo jsi, Adamsi? Ozvalo se v jeho hlavě. Co víš o té lodi na odvrácené straně?
      „Jsem člověk! Kým jiným bych měl být?“
      „Máš pravdu, strojem nejsi, tak dobří my lidé ještě nejsme,“ souhlasil hlas v přijímači. „Takže? Nějakou dobu tě sledujeme a zdá se nám, že... Že jsi jiný!“
      „Pokud nejsem člověk, kým bych měl být?“
      Kdo jsi, pokud nejsi tím, čím jsi? Zeptal se jej hlas jizlivě. Co když nejsi Adams, ale někdo jiný?
      „Adamsi?“
      „Ano?“
      „Váš ukazatel kyslíku je už dávno na nule... Vy se jen děláte, že dýcháte!“ řekl mu jiný hlas, který již někde slyšel. Ano v nemocnici po té nehodě v Metru. I když, třeba ani o žádnou nehodu nešlo, ale o pokus o vraždu!
      „Cože?“ zeptal se Adams neznámého muže ve sluchátku.
      „Vy se jen snažíte dýchat, Adamsi, ale nedýcháte!“
      „Jsem člověk, nemůžu přežít bez kyslíku!“ zakřičel Adams. „Vy jste blázni! Jste šílení!“
      Co když nejsou šílení? Co když nejsi šílený ani ty? Co když je to všechno pravda?
      „Adamsi? Posloucháte?“ zeptal se jej šéflékař.
      „Ano, slyším vás dobře,“ odpověděl mu Adams.
      „Kolik vás je?“
      „Kolik čeho? Koho? Nás lidí na Měsíci?“
      „Ne, Adamsi!“ přerušil jej znovu původní hlas v přístroji. „Nejste člověk, Adamsi! Tam v tom Metru... Všichni, kteří jeli tím vlakem zemřeli! Lhali jsme vám, Adamsi. Všichni jsou mrtví, zahynuli při té nehodě, jen vy jste přežil bez kyslíku.“
      „Jak dlouho?“
      „Půl hodiny bez dýchání, Adamsi, normální člověk zemře po pěti minutách bez kyslíku při normálním tlaku, při dekompresi během několika vteřin!“
      „Nerozumím,“ nechápal jej Adams. Nebo nechtěl věřit svým uším.
      „Váš skafandr je bez dýchatelné atmosféry!“ vmísil se do rozhovoru šéflékař. „Dali jsme vám tam bombu s dusíkem... Měl byste být už technicky mrtvý, ale vy žijete! Co jste zač, Adamsi? Vlastně bychom vás neměli ani slyšet.“
      „Všichni v tom vlaku zemřeli, Adamsi. Vybuchli, nebo byli znetvoření, protože to přišlo docela naráz, jen vy jste byl jako po flámu! Kdo jste? Odkud jste? Povězte nám to a my vás pustíme!“ řekl Adamsovi hlas druhého muže, který s ním začal tento šílený dialog.
      Odkud jsi? Víš to? Zeptal se hlas v Adamsově hlavě. Opravdu si myslíš, že tě nechají jít?
      „Jak to mám vědět?“ řekl jim Adams. „Nic nevím...“
      „Tak dobře, nemůžeme vás zabít nedostatkem vzduchu, ale můžeme vás odpravit nárazem,“ řekl mu šéflékař. „Prostě vás nabouráme. Praštíme s vámi o měsíční povrch. To vás spolehlivě zabije a pokud ne, nějaký způsob určitě najdeme!“
      „To jste doktor?“ zeptal se jej Adams. „O ničem nevím...“
      „Máte ještě minutu, pak to s vámi skončíme!“ naléhal na něj hlas šéflékaře. „Kolik vás je a odkud jste? Přiletí k nám další vám podobní?“
      „Já to nevím a kdyby to byla pravda, proč bych vám to měl říci?“
      Aby sis zachránil život! Jak moc lpíš na životě? Co když se už nikdy nevrátíš domů?
      „Kdo jsem? Odkud jsem?“ zeptal se Adams nahlas sám sebe.
      „Tak, Adamsi... Máte poslední šanci!“ ozvalo se v rádiu. „Kolik vás tu je?“
      „Jsem sám... Jsem tu sám...“ řekl jim Adams a pak byl přenos ukončen.
      A co když mají pravdu? Zeptal se jej hlas vážně. Všechny ty noční můry a zlé sny... Myslel jsi na to, že to vše může být pravda? A celý tvůj život je vlastně jen snem? Že tvá skutečná realita může být někde jinde? Probudíš se?
      Adamsův skafandr nabíral na rychlosti a řítil se vstříc své záhubě hnaný směrovými tryskami jako rozjetý vlak, dokud mu nedošlo palivo. Byl tu jen on a povrch Měsíce. A pak to přišlo a Adams zemřel.

***** Epilog *****


      Adams se probudil znovu. Vznášel nad měsíčním povrchem a mohl být kdykoliv na kterémkoliv místě. Vlastně to nebyl on v lidské podobě. Připadal si docela zvláštně, jako by byl jen čistou energií. Díval se, jak kolem něj bez povšimnutí proplouvají lodě a raketoplány. Kdyby mohl, smál by se na celé kolo... Kdyby chtěl, mohl by si sáhnout na horký sluneční kotouč. A kdyby si to přál, viděl by i ostatní, jemu podobné tvory, kteří žili mezi lidmi, nebo přebývali v jejich těle. A pak to vše pochopil. Největším tajemstvím Vesmíru byl život samotný, ať už existoval v jakékoliv podobě. Adams sledoval zvolna se otáčející Zemi i Měsíc, který obíhal kolem ní. Čas pro něj přestal existovat a tehdy konečně přišel na to, že lidstvo není ve Vesmíru samo a smrt není koncem, nýbrž novým začátkem. Avšak začátkem pro koho? Pro ně, nebo pro lidstvo? Kolikrát se musí historie opakovat, aby se konečně stalo to, co se mělo stát? Ať už to chtěl samotný Bůh, nebo Osud, či kdokoliv jiný. Vesmír je nekonečný a je v něm mnoho místa pro cokoliv...

***** Konec *****



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 54 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:55:42 Odpovědět 
   19. 07. 2014

Někdy mi připadám, že ztrácím čtením tvých textů čas, ale tys jej také kvůli mně obětovával.
Příběh mi nepřišel zajímavý. Opět to bylo jen o vraždě a vraždě hlavního hrdiny, kdy se nic nevyřešilo a nic nepřekvapilo. Pomalu mi začínaly lézt na nervy hlasy v Adamsově hlavě.
 ze dne 01.08.2014, 14:05:55  
   Šíma: To bych byl nerad, kdyby byla čtení mých textů ztráta času... Dík za zastavení a komentík.
 Kondrakar 01.02.2010, 11:16:16 Odpovědět 
   Ač to bylo dlouhý jak tejden před vejplatou, přečet sem to. Bylo to v celku zajímavé, zvláště ten hlas v jeho hlavě. Celou dobu jsem si říkal co nebo kdo to je, ale na nic adekvátního jsem nepřišel. A další věc, kdo nebo co byl Adams, když ydržel bez kyslíku? Nějaká esmírná rasa? Těžko říct, ale líbilo se mi to.
 ze dne 01.02.2010, 14:11:03  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo. No ano, možná nebyl Adams obyčejným člověkem, ale zahrál jsem to do autu... Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Apolenka 25.08.2009, 15:41:08 Odpovědět 
   Sci-fi nepatří k mým oblíbeným žánrům, zato Šíma k mým oblíbeným autorům. Přinutila jsem se a poctivě to přečetla. Je to dost dlouhé, ale dostatečně zajímavé - uvěřitelné, abych neutekla. A tím jsi u mne zabodoval.
 ze dne 25.08.2009, 16:19:07  
   Šíma: Jeee... Děkuji, Apolenko! Nejvíce mě těší, žes od tohoto textíku neutekla!!! ;-)
 Dawnie 09.08.2009, 20:36:13 Odpovědět 
   Souhlasím s předchozími komentáři:)
Sci-fi sice nemusím, nicméně, tobě se docela povedlo mne do tvého příběhu vtáhnout a to je hlavní. Tudíž, přestože tu jsou jisté nedostatky, které byly vyjmenovány, zasloužíš si jedničku:)
 ze dne 09.08.2009, 20:40:44  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)))
 Amater 06.08.2009, 22:52:36 Odpovědět 
   Zaujal mě hlas v reproduktoru nebo spíš v hlavě. Ale taky musím říct, že mě rušil. Jako bych četla dva texty rozkouskované. Příběhů nic nevytýkám Trochu mi vadily chybějící popisy osob. Města kupodivu ne, na to já moc nedám, jelikož pak čtenář může rozvinout svojí vlastní fantazii. Proto nesnáším úplně technické popisy. Myslím, že jsme viděli dost filmu o takových kolonii, abychm asi viděli jak vypadá a pak kdyby bylo něco divného, napsal bys to, nebo kdyby svět byl jiný.
Celkově se mi to líbilo a musím říct konec od podzemky mě dostal. Tohle bylo fakt scifi jak vyšité.
K poznámce redaktora, že by měla postava mít něco negativného. Nesouhlasím. Proč by to nemohl být obyčejný chlápek? Ani takový ani makový. Prostě jednoduše průměrný občan města?
 ze dne 07.08.2009, 10:05:23  
   Šíma: Ano, Adams není obyčejný chlápek, ale netuší, že není tím, čím se zdá být, tedy člověkem, ale je ve skutečnosti docela jinou bytostí, která se za člověka jen vydává! Proč? Já bych se zeptal autora, ale bůh ví, zda to ví také samotný autor...

Kdybych zjistil, že nejsem člověk, ale mimozemšťan a byl do této chvíle skálopevně přesvědčen, že jsem pouhým člověkem (a někdo by mě přitom chtěl zabít, protože by měl dojem, že jsem pro něj nebezpečný), asi bych se z toho "posral" Byla by to zvláštní směsice strachu a zvědavosti? Toť otázka... Trochu jsem to v tomto příběhu obrátil, proč by měli jen mimozemšťané masakrovat lidi? Může to být i naopak!!! ;-)

A můj přístup? No... Autor je vždy předpojatý a tak dále, přestože není toto dílko dokonalé! Ale pšt! ;-)))
 ze dne 07.08.2009, 7:37:11  
   m2m: "Proč by to nemohl být obyčejný chlápek?"

Odpověď: Protože Adams není obyčejný chlápek.
Proto říkám, že takovýhle Šímův postup je dneska už příliš obehraný.
 ze dne 07.08.2009, 0:48:50  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! Kladný ohlas potěší, přestože tam čtenář(ka) občas najde nějaké ty "mouchy"! ;-)))

P.S. Takže jsem to přehlasoval? Hm... Ještě že nejsem v senátu! Kritiky si vážím a děkuji za ni! Šíma.
 Pelion 01.08.2009, 21:26:22 Odpovědět 
   Zdravím...

Komentář od redaktora je natolik obsáhlý a hlavně k věci, že nemám co bych dodal.
(Mám dojem, že jsem Ti předcházející zkrácenou verzi okomentoval ve vzkazníku...)
Ono... i kdybych dodal cokoli, znělo by to podivně od autora, který nikdy žádné scifko nenapsal. Tak se opatruj a vem si dobře míněné rady k srdci. Hezký večer přeji.
 ze dne 01.08.2009, 21:34:28  
   Šíma: Díky, Pelouši! ;-)
 m2m 01.08.2009, 19:41:25 Odpovědět 
   Tak, Šímo.

Počtvrté smolím tenhle čtyřstránkový epos.
·.)

Věřím tomu, že Tvoji čtenáři budou spokojeni, ale já mám konečně možnost ukázat, jak moc náročný k vám, autorům, chci bejt. Proč tolik chci, abyste se snažili. Vyhrát by měla skutečná kvalita, ale ruku na srdce - tohle je "jen" Tvoje kvalita.
·.) Ne, že by to hned znamenalo, že je to špatně.


Takže si otevři pytlík brambůrek, protože v tomhle komentáři nebudu kvůli jeho enormní délce hledat všechny šotky, co Ti unikli, ale budu se snažit text rozebrat po té stránce, kterou - myslím si - je třeba brát nejvíc vážně. Protože rádi bychom měli z MTP kvalitní soutěž národního rázu, do knihy přece nepůjde kdejakej literární odpad, co vyplodí polovina z nás během pár hodin. Chceme, aby zmizela tahle "lokální" strana soutěže - chceme skutečně poloprofesionální přístup.




¤ Prolog sám o sobě je dneska už hodně opuštěný prvek. Tedy ten "Tvůj" prolog. Takovéhle prology jsou dneska už něco jako úvodní "hvězdno-válečné" titulky v současných filmech - dávno passé. Současní autoři se snaží svůj svět, své univerzum se svou historií, představit v rámci jednoho celého textu různými narážkami, podstrkávkami čtenáři, všerůznými detaily atd.

Už samotný závěr prologu je dnes příšerné klišé a dává čtenáři na výběr ze dvou možností, jak se text bude dál ubírat: buď půjde o variaci na klasické emzácké téma a lá Válka světů; nebo to bude jemně space opera zpracování, v němž bych doporučil např. současníka Kevina J. Andersona - se svou Ságou sedmi sluncí se na mém žebříčku opravdových skvostů vyšplhal hodně vysoko; jeho problém je v náročnosti na čtenáře (trpělivost a všímavost).
Ty takový na(ne)štěstí nejsi. Protože v textu jako bys balancoval na obou pozicích, ale nemohl si vybrat, do které vložíš víc sebe. Je to škoda, text jakoby uhnívá mezi dvěma polohami a nedere se kupředu.

¤ Občas nepovedené formulace. (Stačí se jen juknout na Adamse s Harrisem, čehože to mají plné zuby.)

¤ šotkové, jak jsem řekl, občas zlobí
¤ na to svoje "než-li" zapomeň, je to hrůza - copak nevíš, kam se dává -li? "Dává-li, ber to s otevřenou náručí. Je to lepší, nežli hloupě s prázdnou stát."

× Nejhorší je, když na začátku představíš nějakou postavu, ale najednou si uprostřed textu vzpomeneš na detail - třeba že má nějakou předzdívku podle toho, jak se mračí. Tohle se má vsunout do popisu hned na počátku. Působí to pak, jako že sis charakter nepromyslel a uprostřed si řekl, že by měl mít ještě tohle... a pak byl líný to zařadit do prvotní charakteristiky. Text není jen o tom, že ho dopíšeš, ale že ho postupně taky přepracováváš a doplňuješ. Nebo hodně mažeš. Viz dále.

× Postup "postava je něčím výjimečně obdařená, prozradím to hned a vytvořím tak napětí" je strašlivě profláklý. Dnešn autoři už sahají buď rovnou po nových postupech výstavby, nebo alespoň upravují různými úchylkami, závislostmi a neduhy charakter postavy tak, že z něj hned na počátku není zrovna klaďas... Zkus to taky. Vraž mu do ruky cigaretu, prázdnou flašku vodky, jehlu s heroinem, nechej ho támhle za rohem přefiknout patnáctiletou slečnu nebo psa... To je fuk. ·.)



V textu jsem našel dost mušek, které mi nedaly spát.
Určitě jsi omezil svoji ukecanost, ale i tak v přímých řečech jako bys nevěděl, kam se vydat. Postavy působí podivně křečovitě, jako by vážná stránka a vážné dialogy nebyly Tvým denním chlebem. Nejvíc je to dle mě patrné ve finální scéně. Např. "Necítím se tu dobře!"
I když je svým způsobem Adams jiná entita, dokážeš si představit, jak "muž", co je šéfem policie, křičí "Necítím se tu dobře!" ? Já ani moc ne.
Celkově přímé řeči vytvářejí dost podstatnou část charakterů, Tobě se v tomhle textu nepodařilo Chemika přesvědčit, že ty charaktery jsou uvěřitelné.


Další muškou je podivné vysvětlování "tajemných nitek v pozadí" - čtenář opravdu nepotřebuje od "hlasu" v reproduktoru slyšet všechno. Vsuň tam trošičku odměřenosti - takhle bych si dokázal představit lidského burana, co se setkal s ufounem. Opatrnosti, odměřenosti, trochu buzerace... Ale i zvědavosti... A tak.

Samozřejmostí je pak opravit "nepřímé" řeči podivného hlasu.
Po textu v kurzívě v klidu napal normálně malým písmenem začínající uvozovací větu normálního písma.




Závěrem tohohle megaopusu shrnu svoje dojmy.
Text není vyloženě špatný. Je šímovský, což ale znamená, že je super tak opravdu sem na Saspi. Od svých čtenářů dostaneš jedničky, já bych Ti v rámci Saspi dal jedna s mínusem, ale protože jde o původní text do MTP, chci z Tebe vymáčknout ještě víc šťávy.
Příběh je sice fajn, ale jako kdybys uvízl mezi dvěma kolejemi, což Tě nakonec přivede do finále, které jsem avizoval předtím - buď půjde o emzáckou invazi, nebo podivné politické tahanice á la space opera. Kdybys zvolil jen jednu kolej, vzniklo by super "béčko" v rámci možností - ale Tobě to bylo málo.
Celkově Tvůj Měsíc nepůsobí nějak propracovaně - jako kdybych sledoval film, kde je jen pár postav. Za celou dobu textu jsem si nevšiml, že bys nějak popsal... vlastně cokoliv. Stačilo by jen, že v podzemce (vagóně) bylo třeba čerstvě vytřeno, nebo tam naopak byl humus... že cestou po ulici viděl Adams houmlesáka, děvky za špinavými okny, plné popelnice... zkrátka Měsíc v Tvém podání nežije.



SF povídka by snad dle mého měla stát na plastickém a funkčním a promyšleném světě. Tys ho třeba promyslel a pokusil se vymodelovat, ale bohužel, na mě svět zapůsobil asi stejně tak silně, jako barevný obrázek na slepého psa. ·.)


A jestli si smím dovolit radu - třeba se totiž celou dobu pletu a byl záměr takovýhle nedovařený text napsat - příště promysli, pak napiš, pak promysli, pak napiš, pak promysli, pak uprav, pak promysli, pak napiš, pak promysli, pak ještě jednou promysli a pak nakonec nechej ležet.

Má to být příspěvek, který si nakladatel vezme do svých dlaní a vydá jej ve své sbírce povídek - kde si Tě přečtou tisíce lidí, co o Saspi nemají ani šajn.


Tak pro příště.

Jedna celá pět na Saspi. Dva celá pět na MTP.

1,5 + 2,5 = 4
4/2 = 2
 ze dne 01.08.2009, 21:46:54  
   m2m: Měl bys. Je to fajn činnost pro autora a jeho neposedná písmenka...
 ze dne 01.08.2009, 21:46:08  
   Šíma: Škrtat? Hm... Učím se to, pane! ;-) Ale hrozně nerad... Brrrrrrrrr! ;-)
 ze dne 01.08.2009, 21:44:25  
   m2m: Věř mi, že bych ten Tvůj "epos" stáhl na jednu stránku minimikropovídky a vyšlo by to možná nastejno ·.)


Tím jsem chtěl říct, jak jsem zapomněl zmínit, abys taky škrtal ·.)
 ze dne 01.08.2009, 20:55:41  
   Šíma: P.S. Nebo jsem si možná na tomto tématu málem (jak se říká) vylámal zuby! Hihi... Většinou díky své ukecanosti nejsem schopen napsat kratší povídku... I když... Ani sám nevím! Do MTP mám další dva nápady, ale ještě nevím, který z nich použiju! Pokud se mi to povede, budu doufat, že nezklamu! ;-)
 ze dne 01.08.2009, 20:52:09  
   Šíma: Páááni! ;-) Díky, Chemiku!

Netuším jak reagovat, bo jsem četl Tvůj komentík několikrát a ještě jsem jej nestačil "strávit", ale pokusím se to shrnout:

a) k nedostatku popisů (podrobností), chtěl jsem, aby se mi to vlezlo do jednoho dílů, tedy "nesestříhaně", kdybych se rozepsal, bylo by to možná lepší (živější), ale bylo by to na víc dílů, nakonec, ta původní finální verze byla ještě o mnohem kratší a od tebe by dostala možná trojku, ne-li ještě horší známku...

b) k té nepřímé řeči, tomu hlasu v kurzivě, mi tam editor cpe velká písmena a já jsem neměl sílu (nebo se mi nechtělo) vždy přepisovat velká písmena za malá, nakonec, když jsem tam neměl žádné uvozovky, řekl jsem si, že je to vcelku zbytečné...

c) máš určitě pravdu, šotci mi tam určitě řádili a já nevychytal vše!

d) když se to vezme kolem a kolem, tak jsem to takové možná i mít chtěl, přestože to celkově vyznívá trochu "sterilně" a vyznívá to tak trochu: ani ryba ani rak... Jo, jo, nemohl jsem se rozhodnout, jakou formu tomu scifku dám a tak jsem to napsal tak, jak jsem to napsal...

e) No, psal jsem, mazal, pak zase připisoval, přepisoval a nějaký den to trvalo. Ani šíma nedokáže během několika hodin napsat povídku o takřka dvaceti stránkách... ;-)))

Díky, Chemčo, za komentář a kritiku, jsem rád, že toto dílko lapil do svých rukou! Napadá mě, že máš třeba i pravdu a šimča má na víc... Tedy ne jen "třeba", ale určitě ano! ;-)))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr