» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."

Henri Fréderic Amiel

počet přístupů: 2141444

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Cesta, která nikam nevede - 2.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: CESTA, KTERÁ NIKAM NEVEDE

Larkin	publikováno: 23.08.2009, 23:31

* Omlouvám se, ale je zde i konec kapitoly první, já jsem ještě něco upravoval, a tak jsem to minule nemohl uploadnout najednou.

* Omlouvám se, ale pokud to opravdu budete číst, a dojdete k situaci o eurech, nelekejte se. Psal jsem to minulý rok. Takže už je zde jedna věta poněkud zastaralá.

* Omlouvám se, že jste museli na druhou kapitolu čekat tak dlouho. Věci se zkrátka dějou a vždycky dít budou. Příště už to bude rychlejší. A zároveň díky všem, kdo si první kapitolu přečetli, bylo vás víc, než jsem čekal. Enjoy.


	( Dokončení 1.kapitoly ) ... a začal jsem si procházet hudební programy. Na dvojce byla vážná hudba, na trojce to samé se zpěvem, na čtyřce nějaký muzikál, na pětce k velkému překvapení také vážná hudba, na šestce country, na sedmičce byl pop dohromady s profláknutým českým rockem. Každý si přijde na své, to vám tedy povím. Naštěstí bylo na osmičce mluvené slovo. Číslo osm mě zachránilo, protože jsem uslyšel onen legendární zmatený hlas, mluva s protaženými tázavými koncovkami. Byla to nezapomenutelná mluva, kterou tak dokonale uměl vytvořit jedině Felix Holzmann. Uličkou prošel průvodce s pytlem na odpadky v ruce a… tak moment! Jak to, že jsem ho neviděl už na začátku? Koukl jsem dopředu k řidiči, ale po jeho boku průvodkyně Bára seděla, koukala se do vnitra autobusu a s někým telefonovala. Ježiš, co blbnu. Opatrný být při svém zaměstnání musím, ale poslední dobou mi to už nějak lezlo na mozek. „Něco na vyhození? Nic? Budete chtít nějaký nápoj? Kafe, čokoládu?“ zeptal se mně steward. Jeho obličeji dominovali propadlé tváře, byl celkem hubený, a měl výraz nějakého počítačového crackera, kterého před týdnem pustili na svobodu. Chtěl jsem si ještě pospat, ale na něco jsem chuť měl. „Dal bych si horkou čokoládu, díky.“ „Hned to tu bude. Pro vás nic?“ zeptal se Marie, ale ta se neodtrhla od displeje, a jen zakroutila hlavou. ( 2.kapitola ) Když jsem se opět probudil, byla mi trochu zima. Otevřel jsem oči a co jsem neviděl. No, neviděl jsem sedadlo, které bylo celou dobu přede mnou, neviděl jsem na něm sedět cyklisty, a neviděl jsem ani Marii a věřte, že tu bych skutečně nepřehlédl. Ale viděl jsem zase jiné věci. Viděl jsem spoustu autobusů, spoustu lidí a spoustu laviček. Na jedné takové lavičce jsem také zrovna ležel. Hm, tak jsem v Bratislavě. Sice jsem se zde ocitl trošku nedůstojně, ale ocitnout jsem se zde chtěl. Ale zima opravdu trochu byla. Posadil jsem se a zjistil, že mam u sebe svou tašku. Aspoň že tak. Okamžitě jsem z ní vytáhl svou koženou bundu, a začal jsem hledat něco jako hlavní budovu. Cestou jsem přemýšlel, jak se mi mohlo stát, že jsem usnul tak tvrdě, až mě museli z autobusu odtáhnout. To mě nechali jen tak na venku a nevzbudili mě? A pokud moje hodinky ukazují správně, tak jsem spal na lavičce celou noc, a to pouze v džínách a košili. Přišel jsem k pokladně, kde kupodivu v tuto ranní hodinu nebyla žádná fronta. Za přepážkou seděl mladík s uhry a brýlemi na obličeji. „Dobrý den,“ pozdravil jsem. Fajn, žádná odezva. Vlastně jsem ji ani nečekal. „Poprosil bych nějaký celodenní lístek na dopravu po městě.“ „Máte nějakou průkazku?“ „Ne.“ „Slevový kupón?“ „Nemam.“ „Ani ISIC kartu?“ „Mám peníze, ty vám snad budou stačit.“ „Bude to sto devadesát pět korun.“ Poslal jsem mu dvoustovku pod okýnko. „Co to je?“ zeptal se a mával mojí dvoustovkou, jako by to byl seznam pro prádelnu. „Říkal jste sto devadesát pět korun, ne?“ „To bych prosil.“ „U vás se už neplatí korunou? Myslel jsem, že zavedete euro až za nějaký ten pátek.“ „Pane, pokud si přejete ten lístek, zaplaťte prosím sto devadesát pět korun českých, a tohle si zkoušejte na někoho jiného.“ Sto devadesát pět korun českých? „Sto devadesát pět korun českých?“ „Ano, v České republice se platí stále českou korunou. Indickou rupii tu zavedeme až za nějaký ten pátek.“ „Já nejsem v Bratislavě?“ Najednou ten drzej puberťák vybouchnul smíchy, až poprskal přepážkové sklo. Mě ani za celou dobu nepřišlo divné, že mluví česky. „Můžeš mi aspoň teda prosimťe říct, ve kterym jsem městě?“ snažil jsem se přeřvat jeho smích. „No to mi řekněte vy, pane Kolumbus! Mě už to tady připadá jako nějaký místo mezi realitou a snem!“ zařval a začal se točit na židli. Spratek. Ale neměl jsem chuť se s ním dál vybavovat. „Počkejte ještě! Směl bych vám nabídnout tři vstupenky do muzea za cenu dvou? Odtud tam jede naše speciální linka, ta je také pod slevou.“ Myslel to vážně. Ten debil to myslel vážně. Před nádražní budovou stálo pár lidí, které jsem si jednoho po druhém důkladně prohlížel a analyzoval, jak by asi reagovali, kdyby na ně promluvil takový Krištof Kolumbus. Vybral jsem si dámu v dlouhém červeném kabátu, která zrovna něco pozorovala na obloze. Z dálky mi ta žena připomínala jakoby nějakou francouzskou siluetu. Jednu ruku měla danou v bok, držela v ní něco jako vycházkovou hůlku, a druhou rukou si u úst přidržovala nástavec na cigaretu. „Dobrý den, mohl bych se zeptat, ve kterém jsem městě?“ zeptal jsem se opatrně, a čekal další vlnu smíchu a narážek. „V Brně,“ řekla, ani se na mě nepodívala, a pokračovala v pokuřování. Nenápadně jsem se podíval na oblohu a pak zpět na ní. Ne, už se na nic víc nezeptám. Už toho pro mě udělala víc než dost. Alespoň podle místních měřítek. Tak vida, tak v Brně, sice to není Bratislava, ale už se přibližuju. Pomalu ale jistě. Jestli to tak povedu dál tak se za půl roku možná dostanu až na Ukrajinu. „Děkuju moc.“ Stačilo mi obejít jen jeden blok, abych našel, co jsem potřeboval. Jak jsem se k ní přibližoval, rozpoznával jsem její název nad dřevěnými dveřmi. U Smolaře. Byl jsem potěšen, že mi osud dopřál alespoň toto filmové klišé, a rozhodl jsem se, že to risknu. Hospoda byla udělána z přízemí starého činžovního domu, ale když jsem vešel dovnitř, byl jsem mile překvapen. Všude na stěnách bylo spoustu plakátů a obrazů, zdi byly obložené dřevem, a k mé spokojenosti zde nebyl žádný fotbálek, ani jiný hrací stůl. Celkem příjemná hospůdka, sedělo zde dohromady asi deset lidí. Přešel jsem k baru, za kterým stála asi padesátiletá žena s tmavými vlasy a divným výrazem. Vypadala, jako kdyby ji minulou noc unesli mimozemšťani a dostala příkaz o tom mlčet. „Dvojku červeného prosím.“ „Bohužel, červené víno nemáme.“ Myslel jsem si to, myslel jsem si to. Proto jsem to neupřesnil. Proč jsem si to myslel? „Tak mi dejte dvě deci veltínskýho.“ „Hned to bude.“ Schválně jsem na ni koukal, abych zjistil, co mi nalije za značku. Značku jsem sice nepoznal, ale udivilo mě něco jiného. Ta ženská nalila ani ne půl skleničky vína, když ji došla láhev. Absolutně bez jakýchkoliv rozpaků otevřela další, a sklenku dolila s ní. A už jen podle nezvykle zaoblené láhve se určitě nejednalo o veltínské. Jako by se nechumelilo. Jako by to dělala každý den. Jako by to byla šťáva pro děti. Položila sklenku přede mě. „Prosím.“ Podíval jsem se na skleničku, a pak zpátky na výčepní. „Promiňte, chtěl jsem dvě deci veltínského.“ „Ano pane, tady to máte,“ řekla sice udiveně, ale pořád lhostejně udiveně. Sakra jak mě jen mohli tak bezohledně vyhodit z autobusu a odejít? „Ne, ne, vy mi nerozumíte. Nechtěl jsem deci veltínksého a deci veltínského. Žádal jsem o jednotné dvě deci bílého vína. Nechtěl jsem speciální koktejl podniku. Rád si připlatím pár korun, abych si dopřál ten luxus dvou deci, bude-li to nutné.“ Na vyslovení slov bude-li to nutné padl sakra velký důraz, abych vypadal jako policista, který právě nabízí svobodu za cenné informace o mafiánské organizaci. Nic neřekla, a velmi pomalu a zlehounka mi šla nalít znovu. „Děkuji mockrát,“ řekl jsem, když mi podala novou sklenku. Napil jsem se a vyslal jsem k ní jeden z mích nejmilejších úsměvů. Byl jsem tvrdý, já vím, normálně ale takový nejsem. Ve skutečnosti jsem vlastně skromný a příjemný chlapík, ale dnes zkrátka není ten pravý den ani pravé město, abych rozhazoval světla své povahy nadarmo. Posadil jsem se ke stolu, a na vedlejší židli jsem si položil svou starou koženou tašku. Není to sice taška moc hezká na pohled, ale to mi nevadí. Vejde se mi tam vše, co potřebuji. Knížka nebo dvě, bunda, jedna nebo dvě náhradní košile s trenclema, taštičku s kartáčkem a zubní pastou, můj zápisník, a ještě pár drobností. Vyndal jsem z tašky dopis, kterým to vše začalo. Zdravím Vás, pane Mayer. Měl bych pro Vás tip. Je to opravdu horké. Dostavte se prosím 23. 6. v 9:00 do Bratislavy na naše místo. Momentálně nemůžu říct víc. Brzy na viděnou, J. Dopis poslal Jacob normální poštou, tak si mohl dovolit napsat mé jméno. Nemusel se bát hackerů, kteří sledují každý den stovky elektronických konverzací, a speciálně našich. Srandovní, že nenapsal svoje jméno, o to se asi už trošku bál. Použil krycí jméno Společnosti, a ještě k tomu ho vlastně nenapsal. Poprosil jsem o další sklenku, když tu jsem náhle uviděl někoho povědomého sedět v rohu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byla to tlustá Marie.


celkové hodnocení autora: 94.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Amater	25.08.2009, 22:29:53

Mě zaujala už jednička a sotva jsem začala číst, hned jsme byla zpátky. Víš, co mě potěšilo? Když uviděl tu tlustou Marii. Ani nevím proč a jinak výborné. Těším se na další kousek a doufám, že ho neprošvihnu.


ze dne 26.08.2009, 9:50:44
Larkin: Děkuju ;-)

Miss Rebeka	25.08.2009, 18:40:36

Potěšilo mě, že ses poučil. Druhá kapitola (i zbytek první) jsou vážně dobré, navíc člověka nutíš, aby čekal na pokračování, protože mě by fakt zajímalo, o čem se mluví v dopise a pak taky, jak se dostal z autobusu, protože tu situaci si dokážu představit pouze, kdyby ho zfetovali. Vtipné, trefné, zaujmeš čtenáře, takže tady to vidím na jasnou jedničku. Přeju hodně tvůrčích nápadů a těším se na pokračování. P.S. mých a ne mích ;-)


ze dne 25.08.2009, 18:51:38
Larkin: Díky moc ;-) A ohledně toho zfetování? Hele nesnaž se mi tady vyspoilovat příběh xD Ne, sranda :-) Jsem rád, že někdo pouvažoval nad tím podstatným.

Karel Čížek	24.08.2009, 17:53:20

Dobré, konečně se začíná něco dít. Líbí se mi, že jsme se něco dozvěděli, ale přitom nevíme vůbec nic. Dopis, kterým vše začalo, mi přijde, že se tam nějak nehodí, ale na druhou stranu pasuje do schématu: něco jsme se dozvěděli, ale nevíme nic. Těším se na další díl.

agelast	23.08.2009, 23:30:42

Až na to, že za to dlouhé čekání bych se měl omlouvat spíš já (a taky omlouvám – další pokračování už by měla vycházet rychleji), je toho opravdu málo, co vytknout. Spíše chválit, protože většina chyb, na které jsem posledně upozorňoval, se kamsi vytratila, a pár dalších pomřelo s upravenou verzí. Z toho zbytku snad jen pozor na mě/mně, ji/jí a pár drobností: - vnitra autobusu -> nitra, případně vnitřku - tváře decimovaly - jeden z mých úsměvů a slovosled u vět: „…po jeho boku průvodkyně Bára seděla…“ „…připomínala jakoby nějakou francouzskou siluetu…“ Poznámka čistě subjektivní: ubral bych různých znejišťujících slov (trochu, asi, neurčitá zájmena apod.). Ony vlastně ani k tvému vypravěči příliš nesedí, zdá se mi. Celkově prošla Cesta slušnou proměnou – vypravěč nám vystoupil ze své anonymity a pasivity, svět kolem se rozhýbal a skutečně teď připomíná „místo mezi realitou a snem“. Můj celkový dojem z téhle kapitoly by se dal shrnout jako poměrně svojsky pojaté klišé, tedy něco, co na pokračování určitě naláká.


ze dne 24.08.2009, 16:19:40
Larkin: Těžko soudit co k němu sedí a co ne - po dvou kapitolách :-) Osud hrdinovi připraví ještě víc věcí, takže se budou objevovat ještě jeho úvahy a nejrůznější stavy. Je to psáno stylem na trošku delší trať, takže jeho činy a situace se většinou nevyřeší ve stejné kapitole, kde začali. Jinak děkuju za kladné hodnocení a upozornění na chyby! A tu prodlevu vem čert ;-)