|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Černej felčar ::
|
| |
|
|
Probudil jsem se rozvalenej a přivázanej na chladný ocelový židli. Na hlavě jsem cítil čerstvou bouli, v krku mě pálilo a provazy mě řezaly do zápěstí. Věděl jsem, co se stalo. Morell se rozhodl udělat ze mě názornej příklad pro všechny ostatní nebohý lidičky, jež mu visí pár mizernejch šušňů.
Byl jsem v takový klasický kanceláři, kterou má každej zkrachovalej polda, co se po prvním větším průseru rozhodne pro dráhu detektiva. Žaluzie, novinový články na zdech, těžkej dubovej stůl, věšák s kabátem a fešáckým kloboukem, ze kterýho dýchalo nebezpečí a dny proseděný na barový stoličce. Úplně to z tý hučky sálalo.
Za stolem seděl chlápek. Ale nebylo to soukromý očko, to jsem poznal hnedka. Nebyl to ten typ. A navíc ten divnej nemocniční smrad všude okolo. Možná to bylo tou ránou do kebule, ale nedokázal jsem si to dát všechno dohromady. Když si ten člověk všimnul, že jsem právě nabyl vědomí, přátelsky se usmál. To nebylo dobrý znamení. Lidi se přece běžně nesmějou na spoutanýho a řádně zmlácenýho chlapa.
„Zdravíčko,“ řekl člověk naproti mě. Nohy měl položený na stole, takže jsem si mohl prohlížet všecky ty ztvrdlý žvýkačky, co měl přilepený na podrážkách bot.
„Vodu,“ vyšlo ze mě. „Dejte mi napít!“ Mluvení mi způsobovalo docela solidní bolest. Chlápek si toho moc nevšímal, očividně mu moje nepohodlí žíly netrhalo. „Kdo jste?“ zašeptal jsem po chvilce.
„Jsem doktor,“ řekl ten ničema pomalu. Vzal krabičku cigaret, elegantně vyklepal jednu trubičku a labužnicky si zapálil. Místnost byla po pár minutách zahalena do nikotinového kouře.
„Poslední dobou mám potíže s trávením,“ řekl jsem. „Moh byste mi něco předepsat?“
„Nemám povahu na nějaký žerty,“ řekl doktor takovým tónem, že jsem mu to okamžitě uvěřil.
„Co tady dělám? Proč jsem tady?“
„O licenci jsem přišel v létě 1932,“ řekl doktor, aniž by tím nějak zodpověděl moje otázky. „Po požáru západní čtvrti se po městě toulalo spoustu popálenejch lidiček prosících o trošku morfia. A já neměl to srdce jim trochu neulevit od bolesti. Psal jsem recepty jak na běžícím pásu a časem jsem si uvědomil, že by z toho moh bejt docela slušnej kšeft. No a když se na moje obchůdky přišlo, sebrali mi licenci. Nemohl sem vykonávat soukromou praxi a ani dělat mizernýho asistenta v nemocnici. Studia vyhozený do luftu,“ řekl lékař neutrálně. Při řeči nijak neměnil barvu hlasu ani nezdůrazňoval slova. Jako kdyby četl už dávno napsanej text, kterej se ho vlastně moc netýkal.
Vypadalo to na dlouhej monolog.
„Zkusil jsem pár jinejch prací, ale byla zrovna krize. Nebyla to lehká doba, chlapče. Nakonec jsem se po mnoha peripetiích seznámil s chlapíkem, kterej říkal, že zná pár lidí, kterejm by se hodil vlastní doktor. Zašívání řezných ran a občas nějaká kulka malý ráže. Nic světobornýho, ale slušně to sypalo. No a já si zase řekl, že by z toho moh bejt solidní kšeft a otevřel jsem si tuhle kancelář. Přede mnou ji měl jeden soukromej detektiv. Zabil se v roce 1933. Skočil z dvanáctýho patra a přistál na malým rodinným Fordu se sklápěcí střechou. Nezbylo z něho nic. Z toho detektiva ani z toho Fordu.“
Doktor se na chvíli odmlčel, očividně neměl kam spěchat. Zkusil jsem napínáním svalů trochu uvolnit lano, ale bylo to k ničemu. Lékař si mého opatrného pokusu všimnul.
„Nech toho! To, že jsem doktor, neznamená, že nemůžu mít bouchačku,“ řekl zvýšeným hlasem. Otevřel šuplík, chvíli se v něm přehraboval a pak vítězně vytáhnul malej kapesní revolver. „Tohle mi dal jeden z mejch klientů. Tyhle bubínkáče jsou fascinující,“ řekl a prudce bubínkem zatočil. „Klasickej Smith & Wesson na šest nábojů, chlapče.“
Rozhodl jsem se dál už nic nezkoušet a čekat, co bude. Kdyby mě chtěli zabít, už by to udělali dávno. V hlavě mi hučelo jak v úle, ze kterýho nějakej chlupáč zrovna vybral čerstvej med.
„Bylo to dobrý období, v okolí jsem si našel docela slušný kvantum stálejch zákazníků a žilo se mi fakt skvěle,“ pokračoval doktor zase tím svým nezaujatým vyprávěcím hlasem. „Chodil ke mě Garry Mlátička, kterej tehdy pravidelně zápasil v baru na rohu. Každej pátek, týden co týden, sem chodil, abych mu udělal pár novejch stehů a vyndal některý starý. Ten bar se jmenoval U Koktavýho Kokota, načerno se tam čepovala zrzavá voda a vzadu byl malej improvizovanej ring. A bojovalo se pěkně zostra, aby to přitáhlo co nejvíc žíznivejch krků. Ti kluci si omotávali rukavice drátem nebo na ně lepili železný piliny a střepy. A já byl člověk, co jim pak bez zbytečnej otázek pofoukal bebíčka a píchnul injekci proti bolesti.“
Moc jsem nechápal, proč mi to všechno vykládá, ale nejspíš se jenom neměl komu vyžvanit.
„Potřeboval jsem spoustu morfia pro všechny ty pořezaný, postřelený a popálený kluky z ulice. Měl jsem pár lidí, kteří mi sháněli ampulky v lékárnách po celým městě. Přibližně v tý době jsem si na morfium začal zvykat i já sám, ale nebyl velkej problém ho sehnat.“
Přestal jsem se na židli nervózně vrtět a pozorně jsem si ho prohlídl. Tváře měl děsivě propadlý a lícní kosti mu trčely jak dva kamenný náhrobky. Vlasy měl řídký a vybledlý, ruce žilnatý, rty úzký a popraskaný. Nebyl na něho hezkej pohled.
„Kšefty s morfiem jsem ale raději omezoval. Nechtěl jsem se dostat do nějakých vážnějších trablů. V průběhu roku se ulice pomalu měnily v bojiště několika taliánskejch partiček a práce jsem měl dost. Chodili ke mě všichni, protivníci spolu trávili čas v čekárně, dokud na ně nepřišla řada. Někteří spolu vtipkovali a někteří se navzájem ještě víc zřídili, což bylo fajn, protože jsem si pak moh naúčtovat o dost víc. Bylo ale jasný, že to dál nepůjde tak jednoduše.“
Doktor shodil nohy ze stolu a pravačkou si podepřel hlavu.
„Koncem měsíce se zastavilo pár bouchačů a dali mi jasně najevo, že odpříště bych měl ošetřovat výhradně jejich lidi. Nezbývalo mi než souhlasit. Naštěstí si svýho doktora dokázali náležitě vážit a ochránit si ho před nepřáteli. Přesto jsem z toho neměl úplně dobrej pocit.“
Doktor nasadil smutnej výraz a sklesle civěl na revolver.
„Do konce roku přestřelky utichly a všechno začalo znova fungovat. Jednotlivý tlupy si naporcovaly město na malinký kousíčky a každej si všímal svýho kusu žvance. No a v tý době jsem měl výrazně míň práce než kdykoliv předtím. Stavilo se za mnou taky pár poldů a zkoušeli ze mě vytáhnout nějaký informace. Nic se ode mě nedozvěděli, už jsem věděl, jak to chodí s lidma, kteří moc žvaněj,“ řekl doktor. Po chvíli se zarazil. Civěl na zbraň, „klasickej Smith & Wesson na šest nábojů,“ zabrblal si pro sebe. „Tehdy jsem začal brát i různý bláznivý kšefty, kterých bych se kdysi ani nedotk. Přišel za mnou jeden kasař, jestli by se prý nedaly ošálit otisky prstů. Já mu řekl, že to neni problém a pilníkem jsem mu rozedral polštářky na těch jeho šikovnejch prstech. Odneslo to i pár nehtů. Pár zabijáků mě poprosilo, abych jim poradil, jak člověku způsobit, co největší bolest. Naučil jsem je základy anatomie, ukázal, kudy vedou nervy, jakým způsobem jdou rozdrtit klouby, jak rychlým kroutivým pohybem zlomit kost a taky kam boxerem prásknout, aby to člověku vyhodilo sanici. No a tehdy si mě znova začali všímat poldové. A jdou po mě až doteď…“ Pauza. Víš proč jsi tu?“ zeptal se po chvíli.
„Předpokládám, že mi to teď prozradíte,“ řekl jsem já. Už mě ty jeho řeči pomalu unavovaly.
„Dva chlápci tě sem přivedli. Přijdou si pro tebe v deset večer, což je přibližně za hodinu. Do tý doby tě mám nějakým způsobem upravit. Znetvořit, zřídit tak, aby z toho šel strach. Abys byl do konce života výstražnej signál pro všecky ostatní. Vztyčenej prst, kterej říká: Pozor, takhle sem dopad já! Dejte si bacha a nezkoušejte nasrat nesprávný lidi!“
Nasucho jsem polkl.
„Nevěděl jsem, co s tebou. Napadlo mě, že bych ti mohl amputovat ruku, pořezat ksicht, udělat pár jizev, poleptat obličej… No ale nakonec jsem se rozhodl pro úplně jinou variantu,“ řekl doktor a smutně koukal do země.“Zašlo to moc daleko,“ zašeptal si pro sebe rezignovaně. „Smith & Wesson na šest nábojů,“ zabrblal naposledy. Vzal zbraň do ruky, zkontroloval jestli je nabitá, zatočil bubínkem, odjistil spoušť, strčil si hlaveň do pusy a zmáčkl kohoutek. Zazněl výstřel, doktorova hlava sebou škubla dozadu, jeho tělo se vyvrátilo a sesulo se na zem.
Měl jsem kliku. Podle jeho slov jsem měl přibližně hodinu čas, pokud ovšem výstřel nepřiláká nezvané hosty.
Začal jsem sebou hystericky kroutit, rozkýval jsem židli a podařilo se mi ji převrátit na zem. Při pádu jsem si nejspíš pořídil pár nových modřin. Jako žížala jsem se doplazil k mrtvému tělu a po mnoha drahocenných minutách se mi v jedné kapse doktorova saka podařilo najít zapalovač. Potil jsem se jak zvíře. Zapalovač mi mnohokrát vypadnul, než jsem přepálil provazy a ani potom jsem nedokázal jednat chladně a smysluplně.
Našel jsem koupelnu, trochu se opláchl a vypil asi tři litry vody. Oblečení jsem měl celé od krve, takže jsem si vypůjčil doktorův kabát a nezapomněl jsem ani na jeho šviháckej klobouk. Stejně už ho nebude potřebovat, nemluvě o tom, že mu průstřel nevratně změnil obvod hlavy.
Pak už jsem zbytečně neztrácel čas a vyběhl jsem ven. Zamířil jsem k nádraží a za poslední prachy jsem si koupil lístek na první vlak, kterej zrovna jel. Byl to rychlík do Bostonu. Dobrý město, nikoho jsem tam neznal.
Když jsem seděl v pohodlným kupé a uháněl pryč, začal jsem se trochu uvolňovat. Odskočil jsem si na záchod, abych se dal trochu do cajku, byl na mě hroznej pohled. Byl jsem celej umatlanej a špinavej, v podpaží jsem měl zpocený louže a srdce mi pořád ještě pumpovalo krev do žil o něco rychleji než je normální, ikdyž co je dneska vlastně normální. Umyl jsem se a vrátil se do svého kupé. Začal jsem prohlížet kapsy doktorova saka. Našel jsem jeho doklady a ve vnitřní kapse byla malá kovová krabička s celou výbavou – sada jehel v pěkným koženým obalu, ampulka morfia a pár dalších nezbytností.
Nejdříve jsem se věnoval dokladům. Doktor se narodil v roce 1901 v Thürigenu, jmenoval se Christian Günther. Poté jsem dlouze váhal, ale nakonec jsem si na uklidnění přece jen dopřál kapku morfia. Můj metabolismus se okamžitě uklidnil, nervozita byla ta tam. Cítil jsem se jak znovuzrozenej. Vlastně jsem se tehdy fakt znova narodil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
