» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."

Henri Fréderic Amiel

počet přístupů: 2141446

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Proměna ::

faust	publikováno: 28.07.2009, 13:58

Vraceli jsme se z výletu na venkov ( nálada na tamnějším koupališti působila téměř jako lázně ) domů, do města. Vjeli jsme z vesničky přímo do chladného lesíka, prosvištěli jsme ho až dolů k Mariánksému údolí a vynořili se u autobusové zastávky. Když jsme projížděli městem, nešlo si nepovšimnout odlišnosti městské atmosféry i výrazů v lidských tvářích.


	Když Tomáš přijel z města, kde celý jarní semesetr bydlel na kolejích a dychtivě tam nasával všechny zbrusu nové dojmy a poznatky nejen studíjního charakteru ale i co se nočního městského života týče, zpět do své rodné vesnice a stanul na otřískané autobusové zastávce, byl doslova překvapen, jaká nenucená poklidnost na něj dýchá v tomto prostoru. Celou cestu se domníval, že je mu stále důvěrně známý, že ihned po příjezdu jej obklopí ta atmosféra přátelství, ve které zde prožil celé své dětství a mládí. Atmosféra, o níž si myslel, že mu stále není cizí a na kterou se dokonce často upínal při snění, aby unikl tomu sice zábavnému ale někdy podivně zmatečnému tempu města. Ten křišťálově čistý vzduch a ševel zalesněných svahů na obzoru působili tak harmonicky, až se Tomáš trochu podivil: Toto je můj domov? Musel si rozepnout vrchní knoflíky košile, cítil se jaksi sešněrovaný, jako by byl v této krajině cizím elementem a nějakým zvláštním způsobem do ní nezapadal. Zadumaně procházel klidnými ulicemi a s podivem si uvědomil, že než vykročil směrem domů (domů?), zadrhla se mu noha, jako se to stává nejsitým lidem, kteří stojí mezi jistotou starého a cestou do neznáma. Hlavou mu vířilo tisíc obrazů – on a ještě jeden chlapec ( že by to byl Marián? ) sjíždějí kopec svažující se k vodní nádrži, nabírají nebezpečnou rychlost, brzdit už se nedá, musí se nádrži vyhnout, ale jak? Jak v té rychlosti?! Nestihnou to! Tomáš se pokouší dopadnout pokud možno co nejmíň tvrdě, i přesto si s ním svah háže jako s chmýříčkem a trhá mu lokty, kolena, už je klid. Celý potřísněný svou krví se snaží vstát a nevzlykat. A Marián? Kde Je? Hladina nádrže je neklidná, vletěl tam. Zatraceně, on tam vletěl! Najednou se vynořuje: „To byla jízda, Tome, dáme ještě jednou?“ směje se. Stala se z toho historka, díky níž v té době vyinkasovali hromadu polibků od děvčat. Hrdinové. Jinak ale dětství a mládí probíhá v utěšeném tónu, časté výlety s babičkou a dědečkem ( tehdy ještě byli hodně vitální ), místní fotbalový klub, občas hody, ale ve vší počestnosti, táta s mámou tančili se zduřelými tvářemi, ale Tome! necháš to pivo, na to máš času dost. A pak dojíždění do vedlejší vesnice na gympl, pořád ti stejní kamarádi, pár nových tváří, ale v podstatě všichni známí. Potom první koupání na Adama a holky nahoře bez, první záchvěv vzrušení, ale musí pohasnout, blbej soused. Vše z dětsví a mládí je zapsáno v tónu mírumilovnosti a upořádáno v jakémsi pevně vžitém řádu. Další obraz, tento už je z městského prostředí. S úžasem naslouchá řeči staršího spolubydlícího. Zaškoluje ho ohledně řádu na kolejích i v městských hospodách a klubech. „Pravidlo číslo jedna, vyser se na pravidla, prostě žíj. Protože vidím, jak seš upejpavej, vezmu tě dneska na totální základnu všech správnejch vysokoškoláků, schází se tam elita a kalíme až do rána. Stává se, že se prochlastáme do střízlivosti, takže zas musíme začít chlastat nanovo.“ Večer probíhá v duchu slov staršího vysokoškoláka. Omamná chuť piva ve zroseném džbánu, zpocené ale veselé tváře nových známích sklánějící se nad fotbáĺkem, vesele na sebe pokřikující: „Servus, máš se?“ a neustále potahující z dlouhých cigár. Hospoda zahalená v mlžném oparu cigaretového kouře a ještě jakési neznámé hořké vůně, ne zas tak nepříjemné, všude bujará společnost a všichni rozhazují přátelsky rukama, tváře mají narudlé, s širokým úsměvem. Okouzlující atmosféra, která přetrvává i další a další večery a noci až do rána a kolikrát v tahu až do další noci. Někdy sice Tomáše pojme strach z blížících se zkoušek, ale dostává se mu ujištění ze všech stran, že „se na to mrkneš dva tři dny předem a máš to“. A tak se pilo. Moc se pilo. Město je zábavné. Ale tady na Tomáše doléhá podivně strnulý tón. Ticho. Klid. Maminky pomaličku tlačí své kočárky, po ulicích šlapou jen nějaké dva tři páry nohou, obligátně tři staré sousedky namačkané na malé lavičce, dobrý den, a jdeme dál, ale stejně uslyšíme, jak ty babičky cosi šeptají, cosi o nás, ono to ani není šepot, babičky scházejí stářím a jejich šepot musí být kvůli značné hluchotě značně hlasitý, a tak slyšíme, nó, nó, to je von, Novákovejch, prej mu kolikrát na koleji ani nevodevřeli, nó, nó přišel v noci a vožralej jak ten dobytek, a tak spal u Bartoškový, no to je jeho teta, maminčina sestra, co bydlí někde v tom Brně, nó, nó, ten se v tom městě pěkně vyloup, ptáček. Tomáš se blížil k domovu, netrpělivé vrnění mu prochvívalo pod kůží. Bože, to se nedá vydržet, to ticho mi zvoní v uších a ten klid mě snad umačká. Začal vzpomínat na město a nové kamarády, na hospody zahalené v kouř a, ano, i na vůni čehosi, co už není tajemné, ale co se nacpe do dýmky a člověka to povznáší do jiných sfér. Už aby začal další semestr, tady by to z člověka udělalo žemli. Jak jsem tady mohl žít? Jak tady přežiju prázdniny?


celkové hodnocení autora: 95.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Sakora	29.07.2009, 10:59:40

Zdravím. Trochu mě mátlo vzpomínání na dětství se slovesy v přítomném čase, a také, nebylo by lepší vzpomínky na dětská léta oddělit od vzpomínání na začátek vejšky jiným odstavcem? Rozhodně se mi text líbil čím více se blížil konci, nejlépe bych hodnotila poslední dva odstavce.

Dawnie	29.07.2009, 0:07:36

Je to fajn příběh, zajímavě zvolené téma. Souhlasím však, že jsi možná nedodal vše, co jsi chtěl, nebo jsi to pojal jen jaksi ve zkratce. Šlo by jít dál... Stále dál. Navíc ty chyby tomu taky nepřidají... Přesto si myslím, že je je to moc dobré a onen děj to všechno zachraňuje, zvolil jsi, jak jsi potřeboval a to je asi správně. Dvojka:)

Ekyelka	28.07.2009, 13:48:43

Zdravím. Rozdílnost jednotlivých světů v sobě nese jistou fascinaci, já však doufala v promyšlenější práci s touto fascinací a rozdílností. Pootevřené dveře ale zůstaly jaksi nepovšimnuty, neodvážil ses jít dál a pohrát si s možnostmi. Jako by ses polekal toho, co se před tebou objevilo, a rychle text uzavřel. Škoda tohoto nevyužitého prostoru, je však na každém autorovi, kudy se vydá. Pozor na chyby a hrubky, nepůsobí v textu dobře. Vůbec i po této stránce si chtělo s textem ještě vyhrát, dotáhnout detaily (třeba i využít možností, které nabízí i kurzíva - skrze ni čtenář opět vnímá úseky textu zase jinak). Speciálně se pak chci vrátit na samý začátek - k první větě. K té předlouhé a únavné větě, která je nešťatně postavena právě tak, že méně pozorného čtenáře může i zmást, splést ve svém významu. Pro příště bych si rozmyslela, zda právě takto začínat. Rozhodně to není z mé hlavy - existuje dostatek pojednání od vědců i zkušených spisovatelů, kteří všichni do jednoho říkají to samé: první věta by neměla být příliš dlouhá a zmatená, spíše kratší a koncipovaná tak, aby zaujala.