|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Ze života knihy ::
 OH |
publikováno: 31.07.2009, 13:37
|
No je to trochu slaboduchý, ale snad to bude s trochou shovívavosti požito.
Děkuji za upozornění na chybný pravopis. |
| |
|
|
Jabluňka
Tiché a nesmělé zaťukání na dveře, Hanička pomalu vstupuje do pokoje svého bratrance. Stojí za nedovřenými dveřmi, vnímá pach alkoholu a cigaretového kouře v místnosti.
"Ahoj, Jirko..." zapípá tiše pozorujíc, jak se celá postel třese a bratranec na ni se zježenými vlasy a vylekaným výrazem ve tváři zírá.
"Jé, čáu, Haničko... Jsem ani nevěděl, že máte přijet..."
Poté Hanička zavírá opatrně dveře a sedá si na židli u stolu. Jirka si přejíždí dlaní po bolavé hlavě.
"Týjo, ty tu máš knížek..." zapípá opět Hanička, protože ji nic jiného nenapadá.
"Nó... Si nějakou pujč, jestli to..." mladík na posteli uvažuje jestli může jít s erekcí otevřít okno, když nedaleko sedí jeho malá sestřenka. Hanička se na svého bratrance raději už nedívá a přejíždí pohledem po hřbetech knih. Čte jejich názvy a snaží se nějakou vybrat.
Myšlenky na neurotickéhéo otce v kuchyni mladíkovo tělo uklidňují a on se vydává otevřít okno.
"RUSKÁ KRASAVICE, mně se líbí tahle! Vo čem je? Já si ji pujčím a jak příště přijedem, tak ti ji zas vrátim, jo?" ptá se malá sestřenka a s myšlenkami na ruskou princeznu v ruce převrací útlou knihu, na jejímž obalu je obrázek ženy s velkou rudou pusou.
"Jo, jasně, pujč si ji... To nějak nemusíš spěchat s tím vracením, to je v pohodě. Já už ji stejně znám nazpaměť."
Jirka opět padá do peřin a Hanička si nevědomky dává knihu na prsa jako štít před tím vším nepořádkem.
"Nojo, tak já zase pujdu... Táta chce od strejdy tu jabluňku a normálně ji asi povezem v autě až..."
Hanička se zvedá a z postele slyší svého bratrance: "Tak ti nevim, Hani, jestli ta knížka je ta pravá. Aby mě tvuj tatik nedal na budku..."
Minsk
...že jí voní po houbách, prej po pohádkový muchmůrce... A že prej ty jeskyňky lebický, nebo jaký kamrádky. Prej bližší než její bílej kralevic z panelákovýho Minsku. Áchjo, jsem myslela, že to bude nějaký jiný... Tohle je takový.
Hanička se ve svém pokojíčku mračí s plyšovým psem na knihu ve svých rukách a zanedlouho ji odkládá. Kouká se z okna na modrou oblohu a napadá ji, že je to nějaká blbá knížka.
Když ji přestane bavit koukat z okna a poslouchat hudbu, jde matce pomoct se zavařováním.
Kdo kouřil, umřel. Kdo nekouřil, taky.
Hanka přejíždí z postele pohledem po stropě, který ji otec dovoluje popsat nápisy, protože malování je již šestým rokem na spadnutí. Prsty si pročesává prameny svých vlasů a mračí se jak na jejich roztřepené konečky, tak na telefoní číslo napsané fixem na předloktí.
Bolavou hlavou jí letí kaleidoskop vzpomínek na včerejší diskotéku. Listuje jednotlivými tvářemi a pocity, které k nim trochu obtížně přiřazuje.
Se zaúpěním se převaluje na bok a rukou šátrá pod postelí po ohmatané knížce, která se jí stává biblí dospívání. Slyší hluk z kuchyně, kde matka myje nádobí, ale v představách se nakrátko loučí se svým statným a krásným mužem, aby se stulila do náruče své tajné přítelkyně.
Ještě jednou se podívá na telefoní číslo na své paži a s pohledem na modrou oblohu za oknem si polohlasem říká: "...to musel bejt ten z tý zemědělky, jak na sebe cáká ty hnusný voňavky, aby nesmrděl jak kráva."
nějakej prášek na praní, chleba, sýr, ramu, 2 piva
Hana je sehnutá a z podpostele tahá spadlé prostěradlo, aby ho už konečně hodila do pračky. Její manžel, ani děti nejsou doma a ona se již těší na chvilku oddechu u kávy.
Mrsknu to do pračky s tím Honzovým dresem, dyť jsem mu ho prala minulej tejden a to byl na tréninku jen jednou...
Spolu s prostěradlem z pod postele vytahuje proutěný kufřík po své matce a za několik okamžiků otírá od prachu útlou knihu, na níž je obrázek ženy s velkou rudou pusou. Ačkoliv ji bolí záda a má před sebou ještě dost práce, knihu si s nostalgickým úsměvem a sotva patrným začervenáním pokládá na stůl.
Ale když přijde z prádelny a uvaří si odpolední kávu, nemá již chuť knihu opět otvírat, protože myslí na auto před domem a na nákup, který ji čeká.
To bude po dědovi
Hana stojí u otevřené lednice, rukou se natahuje po kostce másla a přes rameno se opětovně ptá své vnučky: "Evičko, tak co si teda dáš? Chceš rohlík s medem, nebo s tím pažitkovým máslíčkem?"
Evička leží na koberci, válí po něm sudy a zpívá: "Jáá nevíím babíí..."
Hana se vzdychnutím zavírá lednici a káravým hlasem vnučku napomíná: "Jseš jak lunt, prosim tě. Takhle tě nebude žádnej chtít."
Evička vyskakuje, shrbenou babičku objímá a říká: "Já žádnýho stejně nechci, já budu do smrti sama!"
Hana si sedá, syká bolestmi, když k ní Evička znovu přibíhá s útlou knihou a svým zpěvavým hláskem se ptá: "Babíí, co je tohle za knížku, já si ji pujčim jóó?"
Hana v rukách obrací jakousi starou otlučenou knihu, na níž je obrázek ženy s velkou rudou pusou a vnučce říká: "To já ti nevim, Evi, to je asi po dědovi, to bude nějakej brak... Nechceš radši Dášenku? Já ti ji budu číst, jo?"
Ale Evička si knihu tiskne na prsa jako právě ukořistěný poklad a celá sebou vrtí ze strany na stranu: "Né, babi, já chci tuhle! Ale Dášenku si můžem číst stejně, né?"
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
