|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Dcera svého otce - kapitola I ::
| Etapa I. - Za vším hledej magii |
| |
|
|
Sheena Taris, 5 let
Léto se blíží ke svému konci a já ležím pod jediným jírovcem na naší velké zahradě. Je to ten nejkrásnější strom, i když všichni tvrdí, že největším skvostem jsou tři obrovské lípy před domem, mezi nimiž se klikatí oblázková cestička od schodů verandy až k dřevěné brance. Ale ne, nejhezčí strom je můj jírovec dole v té nejzapadlejší části u jabloňového sadu, kde nedohlédnou rodiče z žádného okna a kde vždy na podzim napadá tolik zlatočerveného listí, které nikdo nehrabe. Pak je dám trochu na hromadu já a učím se na nich různé kotouly a stojky, přestože mi občas udělá modřinu nějaký ten skrytý kaštan. Právě teď přemýšlím nad tím, jaké to zase bude, až vše nám dá svou úrodu a my budeme zavařovat jako loni. Snad mě už nechají držet nůž…
"Sheeno!!! Sheeno, doóómůůůů!" zaznělo v dáli tlumeně. Máma. Buď potřebuje něco odnést sousedům, nebo šla zkontrolovat, jestli jsem si uklidila ten pokoj, jak ráno řekla. První možnost by neznamenala výprask.
"Už jdůůů!!!" křičím z plných plic, aby mě bylo přes celou zahradu slyšet, a utíkám kolem jabloní a třešní, po zkratce přes maliny na vyšlapanou cestu kolem rybníčku hned za domem. Mohla jsem jít po té cestě celou dobu až zespod zahrady, ale zdá se mi moc dlouhá a od poloviny je už dlážděná kamením a já si přece nechci vyvrtnout kotník… Za skleněnými dveřmi už jde vidět maminka s rukama přísně v bok, tak radši zpomalím a na schody zadní verandy jdu už úplně pomalu. Podle výrazu byla v tom pokoji. Otvírá pomalu dveře, než k nim dojdu.
"Kde jsi byla?!" začala tradičně, "Zase vzadu co? No jo," klekla si ke mně a teď ze mě sundává tepláky, aby mi dala sukni, "jsou celé od bláta. Ty jsi byla pod kaštanem! Víš, že tam je bláto! Včera jsem je prala!" v této situaci ji radši nebudu připomínat, že to není kaštan, ale jírovec. Pravda však je, že v noci pršelo a zahrada je na svahu, tak dole všechno schne nejdéle… Jakmile pohlédla na moje nohy, překulila oči a pokračovala dál: "Od čeho máš poškrábané nohy?!" jakoby nevěděla, "Kolikrát ti mám říkat, neběhej přes to maliniště! Jak teď budeš vypadat v té sukni?! Co tomu řekne Lin-Chu, až tě uvidí?!" řekla bych, že na to neřekne nic, jako vždy… Sukni mám už na sobě a mezi tím, co máma se beznadějně snaží přetáhnout přes škrábance ponožky, pokukuji do kuchyně, co bude na oběd… "A to smetí ve vlasech!" snaží se udělat z vrabčího hnízda účes, "Dneska k nám přijde strejda Mario, tak si musím pospíšit s obědem. Jenomže to bych musela mít dceru, co se neválí všude možně, aby mi dělala šediny!" maminka je normálně hrozně klidná a milá, jenom když trochu nestíhá znervózní, a pak dokáže zakřičet i na mě, což je pro ní vrchol rozčilení. A o šedinách mluví vždycky, když už neví, co by zrovna vytkla. A když ji nedám za pravdu, protože co v téhle chvíli můžu dělat. Jen to, že stojím jak tvrdé y a poslouchám ji do chvíle, než začne mluvit o šedinách. Pak je jasné, že už se nezlobí.
Zvedla se a svižným krokem se vrátila vedle do kuchyně a já ji následuji. Naproti lince u stolu sedí táta, přes otevřené noviny mu hlava nejde skoro vidět. Když čte noviny, nikoho moc nevnímá a i když to máma dobře ví, stejně do něj hučí o tom, jak jsem se zase proběhla přes maliny a byla jsem od bláta, že to s tím obědem nestihne atd. Táta mlčel, tak maximálně udělal své zamyšlené "HM", aby ji trochu uspokojil. Sedla jsem si na lavičku u stolu vedle táty a pokoušela si vzít kus buchty a skoro mi to i vyšlo, kdyby mě máma nezpozorovala a neplácla mě přes dlaň. Zvoní zvonek a za dveřmi jde vidět silueta strejdy Maria. Tak to s tím obědem opravdu nestihla. V tu ránu zapomínám na lov buchty a vystřelila jsem ke dveřím, abych mohla strejdovi otevřít.
"Ahoj, sluníčko!" hned, jak otevřu, mě bere strejda do náručí a tiskne láskyplně k sobě. Říká mi sluníčko kvůli mým blonďatým vlasům, které teď v létě ještě zlátnou. "Jé hele, máš broučka ve vlasech!" drží mě stále jednou rukou v náručí a druhou mi vybere brouka z vlasů a dá mi jej do ruky, "Že ty jsi zase byla pod kaštanem?!" ptá se mě žertovně a ne jako máma…
"To je jírovec, strejdo!" tohle mu říkám pokaždé. Je směšné, že tomu říkají všichni kaštan, když je to jírovec. Prostě nemůžou si jen tak změnit název stromu! Je to jírovec a basta! Nikdo mě nebude přesvědčovat o tom, že je to kaštan, když není…
"Jo, jo ty naše malá chytrolínko!" usmívá se a pokládá mne na zem, aby mohl jít pozdravit rodiče. On to vlastně není můj strejda, ale kmotr. Já mu říkám strejdo, protože je také nejlepší přítel mého táty a náš soused. Maminka strejdu vítá objetím a polibkem na tvář. Vždy mu vezme sako, aby ho mohla pověsit. Teď už táta konečně začal vnímat a s objetím přes ramena strejdu odvedl do pracovny. Radši. Nechtějí přece maminku, která pokračovala s obědem, znervózňovat ještě více.
Sedla jsem si zpět na lavičku na mé místo u květináče s muškátem pod okny a pokouším se opět ulovit buchtu. Mámino oko je ale vždy rychlejší, než moje ruka. Už jsem vždy tak blízko a stačí, aby na mě pohlédla a musím rukou cuknout zase zpět. Takhle si s mámou občas hrajeme, když má dobrou náladu. Bojujeme o to, kdo bude rychlejší a baví nás to třeba i hodinu…
Dnes dobrou náladu má a to proto, že je jí dobře. Když je jí dobře, pak se celý svět rozzáří bezstarostí. Ne vždycky to tak bývá. Maminka je nemocná, říká se tomu prý vouléza krve a můžeme ji mít jen my, derité. To pak má dny, kdy se neudrží vůbec na nohou, nebo omdlévá. Lékař, který k nám chodí skoro každý týden, aby ji zkontroloval, řekl, že to nejde vyléčit. Tatínek mi sice tvrdí, že ji bude zase dobře, ale já jsem poslouchala za dveřmi a slyšela jsem jasně, co říkal doktor. Chápu to - chce, abych se netrápila, ale už nejsem malá. Je mi skoro šest a tyhle věci dokážu pochopit. Jenom je mi u toho vždycky tak smutno…
"Mami?" snažím se přijít na jiné myšlenky. "Zeptala jsi se táty na tu kočku?" Už dlouho toužím jednu mít, ale táta mi ji nechce dovolit. Nemá rád zvířata. Zdají se mu hloupá, protože neumějí přemýšlet a poslouchat jako třeba já. Už jsem ho přemlouvala, že se o ní budu starat, že bude pořád venku a ani ji vlastně neuvidí - marně.
"Ne, zlatíčko," odpověděla mi a pokládá na stůl pekáč s plněným kuřetem. Tak krásně voní - to umí jen máma, je to její recept, jednou mě ho naučí… "Pozor, pálí to!" a jak naschvál bere mísu s buchtami pryč. Zašklebím se na ni za to a ona na mě s úsměvem vyplázne jazyk, což ji hned oplatím. Pak se ale nade mnou smiluje a jednu mi z mísy dá. Rukou mi ještě naznačí, že ji musím sníst dřív, než přijde táta…
Zaklepe na dveře pracovny na znamení, že je oběd na stole. Vstoupit nesmí. Do pracovny nesmí nikdo kromě táty a těch, které tam pozve. Strejda Mario je S.C.R.E.A.M.ský vládce, má nejvyšší postavení na celém světě a můj táta je jeho zástupce, takže je vlastně druhou nejdůležitější osobou. Věci, o kterých se baví, by mohly obsahovat informace veřejnosti nepřístupné. Tak to aspoň říká táta. Říkáme tomu pracovní záležitosti. Zkoušela jsem se tolikrát už dozvědět, o čem se baví posloucháním za dveřmi nebo pod okny z venkovní strany, koukání klíčovou dírkou apod. Očekávala jsem diskuse o tajných technologiích, špionážních informacích, obchodních magnátech, ale nakonec z těch jejich pracovních záležitostí vyplynuly jen sázky, kdo zítra vyhraje fotbal, kde se dá nejlépe pořídit zahradní bazén, či která herečka je momentálně nejhezčí. Tak se mi rozplynuly představy o důležitosti schůzek nejmocnějších mužů světa, probírající zájmy občanské…
Po obědě musím každý den chodit na hodiny magie. Jako jediná v rodině mám manu, což je pro všechny velkou záhadou. Mana je energie, vaše druhé já, které je schopno spolupracovat s vaším myšlením, pokud se naučíte s ní komunikovat. A k tomu učení potřebujete někoho, kdo to už umí a pomáhá vám. Můj učitel je náš Nejvyšší - Lin-Chu. Jednoho dne k nám sám přišel a chtěl se na mne podívat. Měla jsem na něj vyslat to nejsilnější kouzlo a já na něj vyslala ohnivou kouli, která by dokázala tak akorát nažhavit kousek uhlí. I když od toho okamžiku uplynul sotva rok, dnes je pro mne směšné, že jsem se ukazovala s něčím tak jednoduchým. Lin-Chuovi se to ale zamlouvalo a vzal mě k sobě do učení. Teď musím každé odpoledne trénovat. Táta říká, že když se budu pořádně snažit, bude ze mě jednou veliký mág a strčím kdejakého mistra do kapsy. Tak nevím…
Než se vypravím na cestu, čeká mě doma klasický zmatek. Máma pobíhá splašeně z pokoje do pokoje a hází mi věci do batůžku. Ještě tužku a blok, hřeben, náhradní tričko, ponožky, boty… Budu tam čtyři hodiny a balí mě jak na čtyři dny. Hází baťoh na stůl do kuchyně a balí buchty, při tom mi neustále opakuje "Tyhle jsou tvoje v tom růžovém ubrousku a v tom bílém pro Lin-Chua, nepopleť to! Ne, že mu dáš růžový ubrousek, co by si o nás pomyslel…" Máma si našeho Nejvyššího strašně váží, jako my všichni, ale ona je schopná pro něj skákat i po hlavě. Vždycky mu posílá ty nejlepší buchty, ty zprostředka, kde je to nejmíň zespod připálené a nejvíc ovoce navrchu. Někdy přibalí i broskve, domácí čokoládu, zákusky, to pro co já bych musela vynášet smetí celý týden. Je šťastná, že mě učí ten nejlepší mág, tak se mu snaží nějak odvděčit, protože Lin-Chuovi se nikdy nic neplatí. Vše, co dělá, dělá dobrovolně, jenže to je proti mámině teorii. Každý dobrý skutek se musí odměnit, to je její heslo.
"Nechej už toho, Michi!" vkládá se do toho táta, kterého taky vždycky štve mámino splašené chování, vzal z bílého ubrousku jednu buchtu a hned ji slupnul. "Ještě si bude myslet, že ho podplácíme, nebo co!" Na to se máma do něj obořila, že jenom nechce být nevděčná, ale táta stál za svým, že tohle už hraničí s podlézavostí. Tak si ještě stihli vyměnit pár nelichotivých vět, než se nám podařilo s tátou se vymanit z domu. Musí mě do Derigotu doprovodit, protože jsem podle něj ještě malá, abych tam šla sama. Já bych tam trefila a už malá nejsem, vždyť mi bude za chvíli šest!
Derigot
Zde bydlí Nejvyšší. Je tu nádherně. Derigot je území, kde široko daleko vás okouzluje panenská příroda smíšených lesů. Jen jediná úzká cestička z kamínků vede k nízké, avšak rozlehlé, dřevěné budově se silnými kamennými základy. Nikdo jiný v Derigotu nebydlí, jsou tu jen ty lesy a přece toto sídlo tu působí, jakoby sem neodmyslitelně patřilo, jakoby tu z té jinak nedotčené přírody vyrostlo.
Odsud už mohu jít sama, tady se mi nemůže nic stát. Táta se pro mne za čtyři hodiny zase staví. Utíkám přes kamínky ke dřevěným schodům, Lin-Chu nemá rád nedochvilnost a u něj se nedá nikdy na nic vymluvit. Umí totiž číst myšlenky a čas je pro něj jako prostor ve vašem pokoji. Ví u každého jeho minulost, co zrovna teď dělá i co ho čeká. Proto mu říkáme Nejvyšší, je uctívám mnohdy více než vládce - strejda Mario, přesto se do politických věcí nikdy nemíchá…
Když procházím budovou, abych ho našla, jdu obrovskými halami z jedné do druhé, které jsou totálně prázdné. Sice zde Nejvyšší bydlí, ale není tu ani nábytek, ani koberce nebo cokoli jiného k životu. Jedinou výjimkou je jedna místnost se schody, na kterých jsou položené polštáře, aby si pozvaní hosté měli kam sednout. Není mi vůbec jasné, co celé ty dny vlastně dělá…
Najednou cítím cizí manu, jak mě zaměřuje. Vždy, když nějaký mág chce zaútočit, musí nejdříve své maně určit kam a pak čím. Pokud ten cíl je osoba s magickými schopnostmi, tak jeho mana se začne automaticky bránit proti maně cizí. Já to cítím jako malé zachvění někde v duši, jako když někam daleko odjedete, a pak si uvědomíte, že jste něco hrozně důležitého nechali doma.
Rychle se otáčím, natáhnu před sebe prudce ruku a vytvářím kolem rozevřené dlaně silové pole. Mé reakce ale nejsou ještě dobré a nedostatek času způsobil, že pole nebylo dost silné na kouli vody o velikosti fotbalového míče.
Pole jen trochu zmírnilo náraz o ruku. Voda se rozpleskla o dlaň a celou mokrou mě ještě shodila tvrdě na zadek. To bylo hnusný! Chce se mi trochu brečet, takhle mě vypéct! Neměla jsem žádnou šanci se bránit! Na druhou stranu, kdyby byla ohnivá, popálila bych si ruku, nebo kdyby byla elektrická… brr… hrozná představa…
Stírám si vodu z očí a nabručeně koukám na Lin-Chua před sebou. Pobaveně se mírně usmívá, ale ne zase moc, aby to nebyl výsměch. Dokonalý diplomat… Vykročil ke mně a jeho mohutná postava zahalená béžovo-červeným hávem se shýbá, aby mě pomohla postavit se. Trochu trucuji, ale nakonec povolím…
"Nebuď zvědavá, nenudím se tu," zvedá mě a promlouvá hlubokým, moudrem napuštěným hlasem. Zase mi četl myšlenky! "Divím se, že sis na to ještě nezvykla." Aha, on nepřestal. Má vůbec cenu o něčem mluvit, když tohle dělá? "Ale má, přece si tu nebudu povídat sám se sebou." Jako třeba teď, že… "Už jsem se nemohl dočkat, až tě prozkouším, jestli se ti zbystřilo tušení." No, to jsem ho moc nepotěšila… Beztak kecá, ale já jemu přečíst myšlenky nemůžu, jestli to myslí vážně… Stejně je to blbost. Vždyť věděl, že to zvorám, tak proč by se těšil… "Vidíš, že nemusíš umět číst myšlenky, abys poznala lež." Ha! No jo! Jsem prostě dobrá…
Chytá svou širokou dlaní mé drobné rameno na usmířenou a vede mne dozadu za dům, kde dnes bude probíhat výuka. Celou cestu si dokolečka nahlas stěžuji na své mokré oblečení. On mě ale bude schválně provokovat mlčením a lehkým úsměvem. Myslí si asi, že se chovám dětinsky a naivně, tak to dospělí dělávají…
"To máš za to, jak jsi se škaredě dívala na maminku, když ti přibalovala náhradní oblečení. Teď ho využiješ…"
Lin-Chu je spravedlnost sama, ale je pravda, že většinou má pravdu. Většinou pořád. Je zvláštní, že dokáže žít tady zcela sám. Je sice fakt, že sem k němu pravidelně chodí spousta mágů na hodiny magie a že tady věčně někdo prosí o zázraky, protože Lin-Chu má v moci opravdu nás všechny. Aspoň to ti všichni říkají. Prý dokonce ani nestárne a jedna legenda říká, že celý tento svět sám stvořil. K tomu ale nechce nikdy nic říct, jen "tajemství stvoření světa není prozrazeno žádnému světu". Nevím, o jakých jiných světech to mluví, vždyť přece S.C.R.E.A.M. má jasné hranice a nic za nimi není, jen prázdno… tak tomu opravdu nerozumím.
Pro mě je Lin-Chu spíš hodný samotář, co nikdy toho moc nenamluví. Co na něm vskutku obdivuji, je jeho mana. I když ostaní říkají, že je nekonečná, tak si myslím, že je to hloupost, to přece nejde. Je však opravdu obrovská, když dokáže být lepší, od všech Gerotů na celém světě, včetně jejich magických schopností.
Teď mě tak napadá, že bych vám měla vysvětlit, kdo je Gerot. Abych to nepopletla, musím začít od začátku. Každý mág má od narození manu a její síla má svou velikost (aspoň takhle si to představuji já). Ale aby mág mohl kouzlit, musí se naučit svou manu ovládat. Když se jí nenaučíte moc dobře ovládat, tak může mít vaše mana velkou sílu, ale nic silného nevykouzlíte, protože to neumíte. To je celkem jasné. Podle toho, jak moc dobře ji umíte ovládat a jak silná kouzla s ní dokážete vytvořit, dostanete stupeň. Stupeň tedy třídí mágy na lepší a horší, aby bylo podle čísla stupně hned jasné, jak je na tom ten mág oproti tomu druhému. Protože mana není nekonečná, tak většina mágu na vyšší stupně ani nedosáhnou. To je taky v celku jasné. Stupňů je jedenáct. Čím vyšší stupeň, tím je mág lepší, jasné. Jestli je chcete všechny vyjmenovat, tak prosím, ale myslím si, že vám to k ničemu nebude: Nerufer, Jemi, Medare, Kurines, Gahosni, Karter, Fresiba, Muntlad, Begvir, Mistr a Gerot.
Většinou se prvním devíti stupňům jménem neříká, ale jen číslicí, já jsem třeba Medare, ale říkám jen, že mám třetí stupeň. Nevím, proč se to tak dělá, ale prostě se to tak dělá. U desátého a jedenáctého stupně se už říká zase jenom jménem a protože to už jsou stupně, které si zaslouží obdiv, tak se při oslovení používá i jejich magický stupeň. Poslední - Gerot - je ale stupněm od ostatních zvláštní. Mistrem se stávají ti nejlepší mágové, je jich na světe míň než padesát. Ale stejně, jako třeba hudba má spoustu hudebních nástrojů, tak i magie má své druhy. Nejčastější jsou - ohnivá magie, ledová, vodní, elektrická, psychická. Ve skutečnosti je jich mnohem víc, jako magie nemrtvých, země, zvířat, rostlin, ale nejsou tak častá. Každý mág si musí na začátku vybrat, který druh magie chce ovládat, a pak v ten směr svou manu vychovat. Přejít potom z jednoho druhu na druhý už většinou nejde, protože si na to prostě zvykla a navíc každý druh magie se vychovává jinak. Když teda je nějaký mág Mistrem a navíc ve svém druhu magie silnější než všichni ostatní Mistři téhož druhu, stává se Gerotem. Gerot tedy znamená, že ve svém druhu magie není lepšího a může se jím stát (na rozdíl od ostatních stupňů) jen jeden.
Jestli jste to nepochopili, tak si kupte nějakou knížku o magii, tam to bude podrobnější, nebo choďte do magické školy a tam vás to naučí. A nebo se zeptejte jiného mága, já to jinak vysvětlit neumím a stejně to sama ještě všechno pořádně nechápu.
"Tak Sheeno, dnes, než začneme, tak mám pro tebe jednu důležitou otázku," posadil se Lin-Chu na lavičku z prkna na dvou pařezech a já si sedla naproti na druhou, "Jsi velmi dobrá žačka a tvé schopnosti postupují velmi rychle. Proto by už jsi neměla mít třetí stupeň, ale čtvrtý. Pokud si pamatuješ, co jsem ti před půl rokem říkal, tak víš, že je čas, aby sis vybrala, kterou cestou magie se dáš. Já vím, že už v tom máš jasno, ale přece si to pořádně ještě rozmysli."
"Já v tom mám jasno a nechci to měnit," odpovídám mu rozhodně, "vybírám si ohnivou magii." Ohnivá magie je podle mě ta nejúžasnější ze všech. Oheň je silný a mocný, když jej ovládnu, bude to nejlepší zbraň k tomu, abych dosáhla svého snu, "Budu hodně cvičit a jednou dosáhnu dvanáctého stupně."
Lin-Chu se rozesmál pod hustými černými vousy a jeho malé, úzké oči se zableskly pobavením, "Dvanáctý stupeň neexistuje."
"Jak to, že ne?! V Magii na dosah se píše, že je možné ho dosáhnout, jenže se to ještě nikomu nepovedlo," přesvědčuji ho.
"To bys musela porazit jednoznačně všechny Geroty na světě, a to je nemožné. K tomu by ti nestačila jen ohnivá magie, musela bys ovládat perfektně více magií a naučit je spolupracovat - to je samo o sobě nemožné," nenechal se. Já si ale stejně myslím, že to možné je, jenom na to ještě nikdo neměl…
"A ty si myslíš, že na to máš?" zeptal se mě už s vážnou tváří.
Trochu mě to zarazilo. Vlastně nevím, jestli na to mám, ale je to můj největší sen a budu pro to dělat všechno. "Sám jste říkal, že jsem nadanější, než běžně mágové jsou."
"To ano, to jsem říkal. Já se však ptal, jestli si myslíš, že na to máš."
"Táta říká, že když něco chceme a dokážeme pro to cokoli obětovat, pak máme velkou šanci toho dosáhnout," vyhýbám se odpovědi, jak se dá.
"Každý má šanci toho dosáhnout, a pokud tolik dáváš na svého otce a půjdeš za tím svým snem, pak daň bude větší, než si myslíš."
"Vy víte, jestli toho dosáhnu?"
"Vím, ale ty na to musíš přijít sama. Máš rozhodně větší šanci, než kdokoli jiný, ale všechno stejně bude záviset jen na tobě," postavil se a došel k jednomu stromu opodál, "Tak začneme," klasicky přetne rozhovor, kdy by už musel prozradit něco, co by obyčejní smrtelníci neměli vědět.
Výuka probíhala v celku tradičně. Nejdříve jsme zkoušeli, jak se má mana a já vyvíjí. Lin-Chu mi pokládá otázky a já musím odpovídat ne za sebe, ale musím nechat mluvit manu. Je hrozně těžké učit se maně naslouchat. Lin-Chu říká, že jedině když nechám manu v sobě se samostatně vyvíjet a nebudu ji směrovat podle sebe, bude ochotná mi sloužit. Nevím přesně, jak to myslí, ale chápu to asi tak, že když ji nenechám ze sebe mluvit, nebude chtít pak kouzlit na úrovni vyšších stupňů.
Pak jsem se učila roztopit plastovou bandasku, aniž bych ji zapálila. No… musím přiznat, že ovládat intenzitu svých kouzel mi nejde. Bandasek jsem spálila třináct. Ani jedna roztopená.
Přišla svačina. Vytahuju ubrousky s buchtami. Co myslíte, dám mu růžový, nebo bílý? Růžový, bílý, růžový, bílý… Ne, dneska zlobit nebudu…
"Co myslíte, který je pro vás?" houpu s oběma uzlíčky před jeho očima.
Lin-Chu se usmál: "Zkoušíš mě?" vzal si ten růžový. "Ten bílý je pro mne, ale vezmi si jej. Máš přece ty kousky zprostředka pekáče nejradši."
"To jo!" hned se do nich pouštím. Lin-Chu je ale super, co? Ne jen proto, že mi dal své buchty. Jasně. Je prostě hrozně hodný. Těžko říct, jestli mě má rád, ale já ho mám strašně ráda. Naučil mě tolik věcí a díky němu se jednou stanu mágem dvanáctého stupně. Budu nejlepším mágem světa, nikdo na mne nebude mít! Pod mým jménem si pak každý představí nejváženější kouzelnici - mne. I moje mana to říká. Po večerech šeptává o tom, jako o našem největším tajemství. Nikdo to neví, jenom my dvě. Jen my dvě víme, že jednou přijde den, kdy zatím nedosažený dvanáctý stupeň společně v plamenech ovládneme.
O dvě hodiny později…
"Tati," šeptám prosebně na tátu, když už mě vede po kamenné cestičce k autu, "opravdu nemůžu mít doma to kotě? Starala bych se o něj, fakt!…"
"Už jsme o tom několikrát mluvili Sheeno. Žádná zvířata! A neříkej, že by ses o něj starala. Možná chvíli, pak bys to nechala na mamince. To mi připomíná, že se už na tebe moc těší. Byla se podívat do tvého pokoje, jak sis ho ráno měla uklidit!"
A jejda…!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.8 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 88 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
