» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141446

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Why Johnny feels so bad ::

Xianghua	publikováno: 27.07.2009, 20:54


	Sklopené oči, skloněná hlava, umaštěné blonďaté vlasy mu padají do čela. Jde rychle, špinavými teniskami téměř přeskakuje kaluže plné mastné olejové vody, které se hromadí v dírách, kterých je rozbitý chodník plný. Vytahuje krabičku levných cigaret, jednu si vkládá do pusy a roztřesenýmy prsty škrtá zapalovačem. Vtahuje kouř do plic a cítí, jak se to hlodání v žaludku, které ho deptá už co se probudil, uklidňuje. Narovnává se a je mu o trochu líp. Jenom o trošku. Když spatří, jak proti němu jde starší černoška, roztáhne rty do úsměvu. Trochu bolestného úsměvu. ,,Dobrý ráno, paní Morellová.“ Žena se taky usměje, ovšem mnohem méně bolestně. ,,Ahoj Johnny. Jak se má sestra?“ ,,Lucy? No, dobře, díky.“ ,,Tak ji pozdravuj, a řekni jí, ať něco udělá s tím svým psem. Pořád hrozně štěká.“ ,,Jasně, vyřídím jí to. Hezkej den, paní Morellová.“ ,,I tobě, Johnny.“ Pokračuje v cestě a konečně povoluje svaly v obličeji. To tak, pomyslí si. To tak. * Než dorazí ke škole, zvládne ještě dvě cigarety. S každým krokem, kterým se k budově přibližuje, se mu víc a víc svírá hrdlo. Už ví, že jeho snahy namlouvat si, že dneska to bude jinak, jsou zbytečné. Zahazuje nedopalek a ani se neobtěžuje ho zašlápnout. Poslední dobou cítí, že je mu všechno jedno. Poškrábe se na levém zápěstí. Aby to mohl udělat, musí napřed uvolnit šátek, který má kolem něj omotaný. Schovává pod ním jizvy po žiletce. Zhluboka se nadechne a vchází do budovy. * ,,Nazdar, Johnny.“ Takže už je to tady. Nenech se rozhodit, říká si. Neodpoví. Na rameno mu tíživě dopadne silná ruka. ,,Nemluvíš se mnou, můj malej?“ Zmůže se jenom na chabý odpor. Skutečně hodně mizerný. Hned, jak otevře pusu, si říká, že ji měl nechat zavřenou. ,,Nejsem tvůj malej. Ne, to ne. Fakt ne.“ Hlas se mu chvěje. ,,A čí jseš? Jakýmu svýmu sladkýmu kamarádovi děláš v noci dobře, Johnny?“ Má stažené hrdlo a podvědomě si zarývá nehty do předloktí. Takže dnešní výstup bude na téma ,,bisexualita Johna S. Beverlyho“. Jsou i horší témata, pomyslí si, napůl zoufale, napůl rezignovaně. Například ,,okolnosti smrti matky Johna S. Beverlyho“ či ,,pracuje sestra Johna S. Beverlyho v oblasti sexuálních služeb?“. Rozhodne se otočit. Ale zatím využívá své pozice a snaží se nahodit vražedný, chladnokrevný výraz. Ne že by měl pocit, že by to mohlo pomoct. Ale dodá mu to sebevědomí. Aspoň trošku. Zase už to ,,trošku“, napadá ho. Nic nemůže mít pořádně. Všechno jenom trošku. TROŠKU tvrdé dětství po boku depresemi trpící matky, její TROŠKU divná smrt, a teď NEPŘÍLIŠ solidní život se sestrou, která se sice snaží jak může, ale s NE TAK ÚPLNĚ solidními výsledky. A to je ti šestnáct, kámo, pomyslí si hořce. Otáčí se, ledově modré oči patřičně zúžené. Stojí tváří v tvář výsměšně se šklebícímu mladíkovi. Tomu se nikdy v životě nestalo, že by měl něco jenom TROŠKU nebo NE TAK ÚPLNĚ. Ten je z takzvané kapitalistické rodiny. Jeho otec vlastní stavební firmu. Nenávidím tě, pomyslí si Johnny. Nenávidím vás všechny. Umiňuje si, že hned jak se dostane domů, zvěční si na zeď portrét Che Guevary. Ale teď se musí zabývat tímto mladým kapitalistou. Chytá ho za zápěstí a strhává si jeho ruku z ramene. Správně, pomyslí si radostně. Správně, tak to má být, nenech se rozhodit. ,,Nějakej vostrej, kámo.“ ,,Vykašli se na mě, prosím tě. Nech mě sakra bejt! Kdo to má do hajzlu vydržet?!“ To už křičí a cítí v očích slzy. Otáčí se a odchází. Hodně rychle odchází. * ,,Kampak?“ Už zase? ,,Pryč. Domů.“ ,,Pozvi svýho kámoše na návštěvu, Johnny. Vždyť máš rád chlapečky, ne?“ ,,Zmiz. Di do hajzlu.“ ,,Ale ale.“ Johnny se celý třese. Zapaluje si cigaretu. Jeho ,,kamarád“ následuje jeho příkladu. ,,Chudáčku malej Johnny. Musíš to mít těžký, co? Matka mrtvá, otec mrtvej, zbyla ti jenom ta děvka tvá sestra, a pak přijde takovej hajzl jako já, co si myslí, že je lepší než ty, a dává ti to pořád najevo. Že je to tak?“ Žádná odpověď. Johnny zarytě zírá do zěmě. ,,A já ti něco řeknu, kamaráde. Lidi jako ty tady my, elita, už dlouho trpět nebudeme. Slyšels někdy o jistým A. Hitlerovi?“ Johnny, ačkoliv přesvědčen, že o této problematice něco málo ví, mlčí. Potahuje z cigarety, vyfukuje kouř a sleduje, jak se rozptyluje v mírném větříku. ,,Takže poslouchej. Pro nás seš teď ty na stejný úrovni jako za druhý světový v Evropě židi. Pakáž, Johnny, pakáž.“ Johnny vymršťuje pravačku a udeří mladého republikána do brady. Zároveň se mu povede dotknout se odhaleného krku žhnoucím koncem retka, což je úspěch, ve který ani nedoufal. Ovšem budoucnost USA si to nenechá líbit. * Johnnymu jednou někdo řekl, že je podobný Kurtu Cobainovi. Teď se Kurt Cobain vláčí domů špinavou ulicí s rozbitým chodníkem. Kulhá, tiskne si naražené zápěstí, v ústech mu chybí dva zuby. Když vidí, že zpoza rohu vychází paní Morellová, přechází na opačnou stranu ulice. * ,,Johnny, to seš ty?“ ,,Hm.“ Lucy Beverlyová stojí ve dveřích obýváku. Za ní stojí urostlý černý mladík. ,,Chci ti někoho představit, brácho. Tohle je Sean.“ ,,Hm. zdar.“ ,,Johnny, co se ti stalo?“ ,,Jak vidíš, vůbec nic. Můžu jít do koupelny, nebo chceš ještě něco dodat?“ Lucy na něj kouká poněkud překvapeně. Že její bratr nepatří mezi elitou k nejoblíbenějším, věděla. Jen nevěděla, čeho je elita schopná. ,,Hm, jen běž, beze všeho. Potřebuješ pomoct?“ ,,Zvládnu to.“ Lucy se odmlčí. Ale nedá jí to, aby na bratra ještě nezaječela: ,,A nekuř tam, Johnny, víš, že to nesnáším!“ * Zavírá za sebou dveře, svléká si tričko a strká hlavu pod sprchu. Téměř vodu vypíná a narovnává se. Ledová voda mu stéká po zádech, vlasy se mu lepí na tvář, krk i ramena. Ze skříňky vytahuje krabičku od mýdla a z ní bere žiletku. Sedá si na dlaždičky, opírá se o zeď, odmotává si ze zápěstí šátek. Přikládá si žiletku k vnitřní straně obnaženého zápěstí. Nejdřív jenom vychutnává její elektrizující chlad a potom ji zanoří do kůže. Hlavou mu probíhá všechno, co musel za ty dva roky vytrpět. Nejméně šest hodin, pět dní v týdnu. Brzo pro něj začala škola znamenat jediné - ponížení, které musel vytrpět od lepších, bohatších a oblíbenějších. Uvědomoval si, že něco takového musí každý den prožívat tisíce ostatních po celém světě. Uvědomoval si, že kdyby se někomu svěřil, požádal někoho o pomoc, možná by to i skončilo. Ale on už na to nemá. Krev mu stéká po zápěstí. Sklání se a zachycuje ji jazykem. A rozhoduje se, že dneska řízne o něco víc.


celkové hodnocení autora: 96.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 30		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Latent_Fay	29.07.2009, 20:02:20

Z posledního odstavce mi běhá mráz po zádech. Ostatní můžou mít pravdu v tom, že nic nového pod sluncem, ale na druhou stranu je šikana v principu taky vždycky stejná... 1.

Dawnie	27.07.2009, 21:12:33

Je to bohužel drsná realita. Umíš ji vcelku hezky vyprávět, jediné co je chybkou toho dílka, je obyčejnost. Jak řekla Ann, chtělo by to asi měnit úhly pohledu, i ono řezání by šlo asi trošku obměnit. Vím, že takhle je to často, ale stejně často se o tom taky tak píše:) Každopádně to zaujalo a hezky se to četlo:)

Valhala	27.07.2009, 21:07:34

Páni... Hodně působivý, nevím co k tomu napsat. Jednoduše se mi to hodně líbilo.

Anna	27.07.2009, 20:52:58

Pokud si čtenář odmyslí "americké" reálie, zůstává syrová a poměrně drsná reportáž o šikaně, jakou může zažívat kterýkoliv současník – v USA, Rusku, Itálii nebo Česku, a nejen coby student. Styl vyprávění (zčásti dík užitému přítomnému času a částečně také zásluhou "nepřikrášleného" jazyka) nenechá nikoho na pochybách. Toto se děje. Tady. Teď. Autentické a děsivé. Je dobře, že autorka nementoruje a nechává čtenáře prožít si vše s hrdinou. Příběh veliké vnitřní samoty, vymýtání bolesti ještě větší bolestí - myslím, že se shodneme na tom, že je to víc než působivé. Jako malé mínus bych viděla, že text prakticky nenabízí žádný nový pohled na danou problematiku, prostě popisuje to, o čem se mnohokrát hovořilo již v minulosti. Z literárního hlediska by text, pravda, zasloužil ještě trochu "vyčistit" – omezit častá opakování některých slov (které, kterých, mastné, umaštěné) a upravit věkteré věty a přímou řeč tak, aby se lépe četly. To jsou ovšem detaily, dar vyprávět Ti rozhodně nechybí. Pozor na gramatiku: roztřesenýmy prsty – roztřesenými !!!!