|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Hodina zlodějů ::
 honzoch |
publikováno: 23.08.2009, 8:40
|
| Minule jste byli svědky nedovedené svatby Kristiána s baronkou, za kterou udělal krvavou tečku navrátivší se Štefan Végh. Nyní se však podíváme do odlišného prostředí, k Dunaji, do Bratislavy-tehdy ještě Prešpurku... |
| |
|
|
4) Hodina zlodějů
„Neráčí se hněvat, pán zeman,“ opáčil hostinský tváří v tvář urostlému muži ve šlechtickém šatě, „už nemohu čekat, kam bych přišel?“
„Zaplatíme, až budeme moci,“ houkl na něj Brezničan a bouchl mu dveřmi před nosem. S nadávkami a klením prošel předsíňkou do pokoje, kde se v rozestlaných peřinách rozvalovala Rosina. Páchla z ní kořalka a přes skoro průsvitnou noční košilku bylo znát, že přibrala víc, než je zdrávo.
„Což už nemáme peníze, žes ho vyhodil?“ optala se a líně zvedla pěknou hlavu.
„Našich posledních dukátů je pro toho umouněnce škoda,“ tiše odsekl, jako by se bál, že je hostinský stále za dveřmi. „Ještě chvilku a budeme na mizině! Ale já ti říkal...“
„Já vím, já vím,“ přerušila ho. Oba na sebe chvilku zachmuřeně hleděli, v hlavě tytéž myšlenky. V Prešpurku byli od června a jak už to u podobných drobných zlodějíčků bývá, kořist rychle rozházeli za všechny zbytečnosti a dokonce nadělali dluhy, které už delší dobu neutěšeně narůstaly.
Cikánka se líně převalila z boku na bok a sáhla do ovocné mísy na stolku u postele.
„Netrap se, Vavřinče,“ hlesla, „nějak bude, Pánbůh dal, Pánbůh vzal, Pánbůh se postará...“
Jestli ho něco štvalo, tak to byly podobné řeči, nevrle máchl rukou a zasedl ke stolu. Kradmo pohlédl na kredenc, kde v zapomenutém zaprášeném rohu ukryl před Rózou poslední zbytek kořisti. Jistě ji ještě neobjevila a ve své lenosti ani neobjeví! Hlavou mu pobíhaly podivné myšlenky a jedna z nich dupala stále silněji, lákavá a spásná. Uteče s usyslenou kořistí a nechá tu krásnou, ale nekonečně línou a marnivou ženštinu napospas hostinskému a věřitelům!
Zaváhal. Kdy? Dnes v noci? Jistě, že ještě dnes! Naposledy si vychutná její objetí a k ránu po něm bude veta, lůžko zůstane prázdné jako nevyslovená otázka.
„Nechápu, jak tu v tom smradu můžeš vydržet,“ znechuceně po ní hodil slovem a otevřel okno. „Že tě to baví se pořád válet v peřinách a ládovat to do sebe! Bude z tebe almara!“
„Co zase máš, Vavřinče?“ dotčeně se ohradila a vzepřela se na loktech. Pak jako by s námahou vstala a dovrávorala ke stolu: „Zase jsi chlastal?“
„To je ti podobné,“ utrousil. Zárodek hádky byl na světě, ale dřív, než mohla propuknout další z ostrých výměn názorů, zaslechli z chodby nějaký hovor. Rosina vyrazila ke dveřím a bleskově je otevřela. Když obrátila tvář směrem k Brezničanovi, zlostně soptila: „Ona má žebrat a zatím se cucá s tím hostinského pacholkem! Ta líná coura! Jen, co se vrátí, tak uvidí!“
Brezničan se klidně napil kořalky a počkal, až se ve dveřích objeví s uctivou poklonou Zuzka. Zpočátku to byla právě Rosina, kdo děvče chránil před jeho úmysly, ale postupem času se situace otočila. Jak se Zuzce vrátil jen kousek z jejího půvabu, jak se jí opět vyplnily povadlé tváře, byla cikánka ve střehu, služku nemilosrdně pronásledovala a tupila ji na každém kroku.
Nyní stála mladší ze sester Pleškových na prahu a stydlivě klopila plavou hlavu. Tváře jí hořely ruměncem a křečovitě tiskla rty, na kterých cítila hostinského pacholka.
Rosina sama, stále jen v chatrné noční košilce, vystartovala jako čertík z kouzelné skříňky a služku okamžitě prošacovala. Když nenašla ani zlámaný groš, vztekle se obrátila na Vavřince: „Hlavně, že se zadarmo mucká s tím hostinským nemehlem! Na to jí užije! Ale aby za to něco chtěla, to už jí nenapadne!“
Zuzčino mlčení a tiché trpitelství ji dopálilo, bez varování bolestivě chytila děvče za dorůstající vlasy a plesk! Služka se chytila za zasaženou tvář a když ucítila, že se jí Rosina snaží servat z krku malý zlatý křížek, prudce se vzepřela. Róza polkla překvapením, vrhla se na Zuzku v odhodlání bít ji hlava nehlava. Ta ve strachu, že jí rozběsněná fúrie ublíží, nezůstávala ranám nic dlužná a byly by se porvaly jako dva výrostci, kdyby se mezi ně nevrhl Brezničan.
„Tak dost! To by stačilo!“ znechuceně je okřikl. Uchopil každou pod krkem jako snop a násilím od sebe zrudlé a bolestí plačící sokyně odtrhl. „Že se nestydíte, vy dvě!“
Rosina se teatrálně rozplakala. Pisklavě ječela: „Hlavně, že jsem té nevděčnici nechala svoje šaty, aby tu nechodila jako trhan! Hlavně, že jsem ji chránila! Jed jí dám, zahubím ji jako krysu!“
Brezničan k Róze přiskočil a dal jí dlaň přes ústa: „Jako by nestačilo, že po nás jde hostinský! Hned přestaňte vyvádět, nebo jednu slíznete!“
Tohle si ještě nikdy nedovolil! Stavět ji na stejnou úroveň se služkou! Rosina klesla do pokrývek a ukřivděně štkala s obličejem v dlaních. Mezitím vzal Vavřinec rákosku, pobídl Zuzanu, ať nastaví dlaně, a lehce jí přes ně přetáhl, spíš, aby jí připomněl, že se služka s paní prát nesmí, než z nějakých osobních pohnutek.
„Do kouta a zpytuj svědomí,“ nakázal a unaveně se rozvalil na židli uprostřed místnosti, vzdušnou čarou přímo mezi oběma hysterkami. Rozcuchaná Zuzka se mračila čelem ke zdi, podrápaná Róza plakala do polštářů.
Lokl si kořalky a pohledem opět zavadil o svoji kredenc.
Čert aby je spral, ženské zatracené, uřvané! Ale rvát jako dobytek se mu tady nebudou!
Už se těšil, jak zmizí a nechá je jejich osudu. Pak ať se ve vězení třeba pobijí! Na chvilku ho napadlo vzít Zuzku sebou, jen ji, nikoliv Rózu. Není sice tak krásná a chytrá jako Róza, ale hezká určitě je, a co má v hlavě, to není důležité. Pak ale odmítavě zavrtěl hlavou, služka by mohla snadno provést nějakou nepředloženost, už jen proto, kolikrát poznala jejich rákosku.
Po chvilce ho napadlo, jak se pojistit, aby jej hostinský do plánovaného útěku neotravoval se svou pohledávkou.
„Zuzano?“
„Ano, milostpane?“ opatrně otočila hlavu.
„Jsi zadobře s hostinským?“ vyzvídal a okatě ignoroval Rosinu, která se žárlivě domáhala pozornosti. Zuzka se zmateně otočila ze svého kouta: „Jak zadobře? Jestli si milostpán myslí, že...“
„Nic si nemyslím, nech té komedie,“ přerušil ji, „uprav se trochu! Zajdeš za ním a požádáš ho, ať počká do zítřka, pak rád zaplatím!“
Plavovláska vděčně přikývla, ráda, že alespoň na chvilku unikne dusné atmosféře. Bázlivě přešla kolem Rosiny k vědru s vodou, omyla si tvář, učesala se a odkráčela.
Sotva za sebou zavřela a rozvrzala schody, ozvala se Rosina: „Vavro, že se na mě už nezlobíš? Ta její drzost mě vždycky tak vytočí! To by bych tu husu umlátila k smrti!“
Brezničan k ní přisedl, ale když ho vyzývavě pohladila rukou, odtáhl se.
„Měli jsme jí už dávno zneškodnit nebo prodat do nevěstince,“ pokračovala a znovu se k němu přisunula. Tentokrát již před jejíma rukama neprchal a lehl si vedle ní.
„Prosím tě, mlč už,“ řekl a políbil ji, „kdyby zmizela, hostinský se bude ptát!“
Opět ho pohladila a po chvíli zcela podlehli něžnostem a milostnému vzdychání. Okna zalila krvavá záře večerního slunce.
Hostinský Zuzce vyhověl, nabídl i něco k snědku, což přijala s povděkem.
„Slovo tvého pána přijímám,“ usmál se na ni, když už za šera odcházela. Vzal kahan a podnos a vykročil z kuchyně. Na prahu se obrátil: „Neviděla jsi Tomáše, mého pacholka? Někam zmizel a za nic na světě ho nemůžu najít!“
„Viděla, ještě než zašlo slunce,“ pokrčila rameny, přemáhajíc zívnutí.
„Tak dobrou,“ kývl a odkráčel směrem, odkud zaznívaly bujaré výkřiky večerního lokálu. Zuzka se vypravila zpět, ale když s vrznutím vkročila na první shod, napadlo jí počkat, až Brezničan s Rosinou usnou a vyhnout se tak cikánčinu sekýrování. Otevřela dveře do dvorka a spokojeně se uvelebila u paty stromu. Byla vlahá teplá noc a nad hlavou jí překrásně svítily hvězdy. Pokusila se zapomenout na starosti a vnímat jen tu krásu. Uniknout z neveselého postavení.
Když po chvíli vzhlédla, světélko z okna jejích pánů oznamovalo, že stále nenadešel vhodný čas k návratu. Zuzce to nevadilo, chvilku zadumaně zkoumala oblohu, než ji přepadlo příjemné poklimbávání.
Netušila, kolik času uplynulo, ale když ji probral chladný noční vánek, všechna okna hostince už zela černou prázdnotou a všude vládlo hrobové ticho.
Potichu, krůček po krůčku vstoupila dovnitř a lehce našlapujíc, překonala schodiště. Už už se chystala strčit klíč do zámku, když z druhé strany dveří zaslechla jakýsi šramot. Dveře se rychle otevřely a čísi ruka ji hrubě vtáhla do předsíně. Její děs byl ještě větší, když ucítila na husím krku nepřátelský chlad ostrého nože.
Ve stejnou chvíli cosi těžkého hřmotně a s cinkáním dopadlo na zem vedle její nohy. Neměla odvahu se ani pohnout. Chvilku tam tak stála, ona i útočník, cítila jeho dech a vlastní srdce.
„Zuzanko, já se chtěl jen kouknout, zda panstvo něco nepotřebuje,“ rozeznala i přes šepot pacholka Tomáše. Když vzápětí pochopil chatrnost své výmluvy, přiznal barvu a výhružně špitl, „jen nekřič, prosím! Nechci ti ublížit...“
Uspořádat si v hlavě všechny události Zuzce přece jen chvilku zabralo. Ucítila, jak ostrá břitva opustila její krk a zaraženě sledovala, jak Tomáš sbírá ze země rozsypané dukáty. Tušila, že ten pacholek vybílil Brezničanovu kredenc, a také jí však došlo, že si ten mizera spojil příjemné s potřebným, když se s ní hubičkoval, jen aby z ní dostal, jak to u jejích pánů chodí s cennostmi. Odešel, aniž by jí dal sbohem, jen na ni výhružně zamával nožem, kdyby ji snad napadlo ztropit poplach.
„Byl by schopný mě zabít?“ ptala se sama sebe. Vzápětí vystřízlivěla a po špičkách prošla předsíní, kde spávala na lavici, ke dveřím pokoje svých pánů. Opatrně nahlédla, aby je spatřila, spokojeně spící, a vrátila se na schodiště. Po lupiči už nebylo ani stopy, jen někde dole vrzly venkovní dveře. Vzala křesadlo a zažehla svíčku, aby zahnala všudypřítomný strach, čekající na ni ve tmě. A nestačila se divit, když se podlaha rozsvítila jako hvězdná obloha obrácená naruby. Vykulila oči.
Ne, nebyl to žádný zázrak! Jen Tomáš ve spěchu nesesbíral všechno, co mu úlekem z jejího příchodu vypadlo. Bez váhaní klesla na kolena a shrábla to málo do kapsáře. Jeden předmět obracela v prstech déle než ostatní, barončin prsten s erbem. Byl nadmíru hezký a vždycky ho obdivovala. Skoro bezmyšlenkovitě si jej navlékla na prst a horečně uvažovala, co počít.
Když zburcuje Brezničana s Rosinou, pak ji sotva čeká nějaký vděk, akorát jim poskytne záminku, jak se jí snadno zbavit. Ale utéci na ulici? To v ní vzbuzovala hrůzu samo o sobě, nebyla zvyklá přemýšlet samostatně, bez pánů nebo otce se sestrou. Radši poslouchala, než sama něco vymýšlela.
Až když poznala, že jí nic jiného nezbývá, zamkla Rosinu a Brezničana v pokoji, klíč nechala venku ve dveřích, pobrala vše, co bylo po ruce.
A teď rychle pryč! Nedbala na to, že zlatky cinkaly, když sbíhala schody. Všechny její myšlenky se ubíraly k venkovním dveřím a ona s nimi. Ani se neohlédla do míst, kde nechala své pány, a už svírala kliku na cestě ke svobodě.
Na noční ulici nebylo ani živáčka, na všem ležela hluboká noc, do které tiše šuměl nedaleký Dunaj.
Brezničan usnul té noci jen na chvíli a pouze lehkým spánkem, ze kterého ho vytrhlo až vrznutí nějakých dveří. Nepřikládal tomu žádný význam, jen soustředěně hleděl ke stropu a připravoval se na okamžik, kdy se vykrade z postele, popadne na stole připravený váček a navždy opustí Rosinu. Bylo mu líto nechávat to božské tělo někomu jinému, skoro žárlil, ale kvůli hrozícímu průšvihu neměl na vybranou.
Ještě chvilku jen tak ležel, v zajetí měkkých peřin, odolávaje nutkání rozloučit se pohlazením dokonalých tvarů jejího hřejivého těla.
Odhodlal se, v tichosti se oblékl a s botami v pravici po špičkách přešel ke dveřím. Není třeba připomínat, že ho čekalo hrozné překvapení. Bylo zamčeno.
Když několikrát zalomcoval klikou a přesvědčil se, že nesní, začal alespoň částečně chápat, co se přihodilo. Zuzana! To ona zamkla, jistě i vybrala jeho skrýš a utekla.
Proklínal to bídné stvoření, kvůli kterému se strašným způsobem zbortily všechny jeho plány, nenáviděl ji. Stokrát si vyčítal svou neopatrnost před služkou i úlevy, které jí dopřával. Ta zatracená Rosina měla pravdu, proč ji jen neposlouchal! Vzpomněl si na okamžiky na břehu řeky, kde byla tak snadné zasadit zlodějce ránu z milosti! Tehdy ano, ale ne nyní, když uletěla jako straka! Sevřel pěst.
Zbytek noc strávil schoulený u zamčených dveří, v touze, aby ráno nikdy nepřišlo. A když se nedlouho před svítáním probrala i Róza, obohatila už tak dusnou atmosféru svým hysterickým křikem a pláčem.
„Zuzana pláchla! Tak dělej něco, Vavřinečku! Nahlas ji městským drábům! Okradla počestného zemana! Přeci ji jen tak nenechají, chytí ji...“
„Ty kozo blbá,“ obořil se na ni v nejvyšším rozčilení, „vždyť zjistí, kdo doopravdy jsme! A ráno přijde hostinský, aby z nás sedral kůži!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
