» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141449

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29005 příspěvků, 4550 autorů a 303515 komentářů :: on-line: 9 ::

:: L+L (9) - Válka s časem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L

An!tta	publikováno: 23.07.2009, 6:31

Pokračování příběhu Rossie Laneové...


	9. Válka s časem Bečení ovcí mi nedovolí spát víc jak do páté ranní hodiny, a tak se seberu a zamířím do koupelny. Minu se s Jamesem, který mi jen rychle bez jakéhokoliv projevu zájmu mávne na pozdrav. „Kde je Erica?“ pokouším se ho trochu zdržet. „Ve stáji. Nejspíš krmí Sparkyho a Bellu,“ pokrčí nejistě rameny a zavře za sebou dveře do pokoje. Já zmizím v koupelně a začnu se připravovat na svojí první práci u Atkinsonových. Jak tak na sebe leju proudy vody ze sprchy, přemýšlím nad tím, proč tu vlastně jsem. Co vlastně udělám potom, až odsud budu muset odejít a vrátit se do Spojených států? Jakto že se lidé odsud vůbec nezajímají o moje rodiče? To jim nepřijde divné, že mě jen tak s klidným podepsáním formuláře pustili na druhou část polokoule Země? Pan atkinson se pořád domnívá, že musím být hodně samostatná, když se do toho všeho tak zhurta pouštím. Já si však myslím, že je v tom i jedna další mnohem důležitější potíž. Lidé tady na ostrově znají jeden druhého pomalu jako svoje vlastní boty. Všichni si důvěřují, nic před sebou netají a jediné, co je tu může ohrozit jsou nanejvýš nějaká větší zvířata nebo špatné počasí, které jim zničí úrodu. V podstatě se jim tu strach vyhýbá docela slušným obloukem. Včera večer, když už se setmělo, vyrazili James a jeho kamarád Andy někam až na druhou stranu ostrova. Vrátili se kolem půlnoční hodiny. Pan Atkinson Jamese trochu pokáral jen kvůli tomu, že se vrací tolik pozdě. O tom, že noční vycházky bývají někdy nebezpečné, se nezmínil ani slovem. Proto si před odjezdem neuvědomil, že takový strach může mít před odjezdem každá druhá matka. U nás ve Státech je prostě nemožné, aby každý znal ty ostatní stejně tak dobře, jako to chodí tady. Prostě o tom všem nemá vůbec žádnou představu. Je zvyklý na život plný důvěry a přátelství. Jenže takhle to rozhodně chodí asi jen na malých ostrůvkách, jako je tenhle, kde se děti učí přes internet, ke kterému se sotva s tímhle mizerným ostrovním signálem dokážou připojit a něco jako nákupní centrum je pro ně absolutně neznámým slovem. Ale proč já jsem byla tak nerozvážná a ze všech sil se snažila odjet k tátovi? Jen kvůli dalšímu trapasu, který mi opět způsobila moje vlastní matka? Mohla jsem přece tenkrát nějak vtipně odpovědět, celé to obrátit v žert… Ale teď…? Teď je ze mě jenom zbabělá, ubohá troska, která se nazývá „dcera nejslavnější módní návrhářky na světě“. Samozřejmě, že má teď máma všechno vyhraný. To já jsem ta poražená. Za každou cenu jsem se chtěla dostat za tátou, jenže ten se mi pořád zkoušel postupně naznačit, že prostě patřím k mámě a tečka. Má pravdu. Nemůžu žít u rodiny, kde vlastně nikoho neznám, jen tátu. Všichni tam mluví španělsky a já je dokážu na nejvíš tak pozdravit. Když o mě táta nestojí a máma je z mojí postavy totálně nesvá, rozhodla jsem se jim všem pomstít tím, že jsem utekla. Utekla pryč, úplně daleko pryč od domova. Pořád jsem v jedné části mé mysli toužila tiše po tom, aby mě začali hledat. Dál než k příkopu se za mnou tenkrát nepoušťěli. Pravda, tam jsem si ještě docela přála, aby mě nechali odejít. Potom mě odvezl nic netušící Miguel na nádraží. To jsem si říkala, jak si někde pěkně vydělám a odjedu. Byla jsem plná vzteku. Cloumal se mnou natolik, že jsem byla schopná nakopad každýmu novináři zadek a ty jejich věčně někam strkající obličeje jim pořádně upravit. Možná jsem v sobě nesla v tu dobu velkou dávku odvahy, když mě tohle všechno tak najednou popadlo. A nebylo by to tak hrozné, kdybych ten jeden plán doopravdy neuskutečnila. Místo abych svůj problém řešila, utíkala jsem od něj, jak nejdál jsem mohla. A teď… od něj utíkám pořád. Už necítím vztek, ten dočista vyhasnul. Jednou rukou k sobě přisunu mobil. Trochu ho nechtěně namočím ve vodě, ale nějak si mi vlastně ani nevadí. Teď mě zajímá jen jedno – počet přijatých zpráv. Roztřesenou rukou zapnu mobil. Od odjezdu jsem se o to ještě neodvážila. Hned mi naskáče velká spousta zpráv. Začne se mě zmocňovat nejistota. První tři zprávy jsou jen reklamy. Dalších deset mi přišlo od nějakých fanoušků (nevím jestli mámy nebo mých, ale z devadesáti devíti procent to bude ta první varianta). Aniž bych je pořádně četla, postupně je do jedné vymažu. Všechny ty zprávy začínají neznámým číslem. Táta už se nejspíš spokojil s tím, že jsem ho opravdu poslechla. Máma taky nenapsala. Nikdo se neozval. Vím jen jednu věc. Jsem v pěkné kaši a nebude snadné se z ní jen tak dostat. „Možná by sis s sebou měla vzít aspoň něco na čtení. Je to vážně pěkná nuda,“ upozorní mě v šest ráno po snídani Erica. Právě se chystám na svůj první den brigády. „Nemám s sebou žádný knihy,“ povzdychnu si zoufale. „Na, půjč si tohle,“ podá mi spoustu papírů sešitých dohromady sešívačkou. „To je moje vytištěná kniha. Ještě jsem jí nedopsala, ale než se dostaneš na konec, snad to dopíšu,“ zatváří se omluvně. „To je v pohodě. Díky.“ Schovám knihu do tašky a chystám se k odchodu. „Večer se můžeme projet na koních, co ty na to?“ navrhne mi než stačím odejít. „Klidně. Stavíš se když tak?“ „Určitě. Vezmu s sebou nějaký sendviče, pokecáme a tak…,“ nabídne mi. „Dobře. Tak po škole,“ mrknu na ní a vytratím se s panem Atkinsonem ven. Odvedeme ovce na nějakou pastvinu pár metrů odsud. „Hlídej je a občas spočítej, jestli jsou všechny. Večer se pro tebe zase stavím,“ řekne, a pak se pomalu vydá zase zpět. Spokojeně se rozvalím v trávě a vyndám všechny svoje věci z tašky. Přibalila jsem si akorát mobil, řasenku, zrcátko a Eričinu knihu. Vytáhnu zrcátko a v rychlosti zvýrazním svoje řasy. Tu řasenku jsem si koupila cestou na nádraží, kde mě Miguel vysadil. Nemám s sebou vlastně skoro vůbec nic, protože oblečení jsem nechala doma. Jediné, co mi zbylo, je nově koupené tričko a kalhoty a pár věcí, které jsem na sobě měla v pořadu American Life. Pan Atkinson nic neví, protože zbytek peněz jsem dala na menší zavazadlo a předstírala, že v něm táhnu bůhví co. Začnu listovat Eričinou knihou. Titulní stránku si ručně nakreslila. Použila sice jen obyčejnou tužku, ale obrázek mě přesto upoutá. Vidím obrovské hodiny, takové ty jak bývaly ve starých hradech. Kolem jsou všude různě velkým písmem napsaná slova „Tik ťak“. Válka s časem, přečtu si nadpis. Co tím Erica asi chtěla říct? Nepřestávám nad tím dumat. A tak se dám do čtení, aby mě to dumání na chvilku přešlo. Ten den bych byla radši, kdyby mě jako obvykle vzbudil můj budík. Jeho ostrý drnčivý tón není hned takhle brzy ráno moc příjemný, ale já bych za něj zrovna dnes dala skoro všechno. Místo budíku se mě totiž rozhodla probudit pořádná bolest. Byla tak silná, že jsem nemohla pohnout jedinou končetinou. Možná jsem se v noci o něco praštila, napadlo mě. Nedokázala jsem se ani pohnout. Pokusila jsem se zavolat o pomoc. Přišel pro mě táta. „Možná sis ty nohy nějak přeležela,“ zkoušel najít odpověď na tohle všechno. „Tati, mě bolí i ruce,“ vzlykla jsem. „Možná ti chybí hořčík, ten je dobrý na kosti,“ poučoval mě. Pokrčila jsem rameny. Tenkrát mi bylo ještě osm a o nějakém hořčíku jsem neměla ani páru. Táta mi tedy přinesl tabletku hořčíku. Polykání prášků jsem nesnášela, ale dnes jsem to bezu váhání udělala hned. Do oběda jsem se stihla podívat v televizi na dva seriály. Dneska jsem měla právo se ulít ze školy. Když jsem cítila, že bolest polevila a všechno bude v pořádku, pravá noha mě rozbolela postupně natolik, že jsem měla pocit, jako by mi ji někdo přejel náklaďákem. Táta učinil rozhodnutí, že bude lepší, když pojedeme k doktorovi. Do nejbližšího města to máme pěkně daleko, ale nakonec jsme se tam v pořádku dostali. Jezdíme sem jen v naléhavých případech. A protože u nás nemocnice nejsou, naše výprava do města vyšla zrovna n dnešek. Doktor si s tátou o něčem hodně dlouho povídal. Ten potom vyšel ze dveří a se vzlyknutím mě něžně objal. Nechápavě jsem se mu dívala do ubrečených očí. Táta jen tak nikdy pro nic za nic nebrečel. „Co se stalo, tati?“ zeptala jsem se tiše. „To bude dobrý, holčičko,“ vyhnul se odpovědi. Vůbec jsem ničemu nerozuměla. „Jen pět let….“ Opakoval si pořád cestou k taxíku, který nás měl odvést k přístavu. Tam stála naše loď. Mlčela jsem. Večer jsem zaslechla v obýváku tichý hlas. To mluvil táta se zbytkem rodiny. Já musela zůstat v pokoji. „Je tak malá, ale už je…“ Hlas se mu zlomil a znovu jsem zaslechla pláč. „Zbývá ji jen pět let života.“ V tu chvíli jsem to najednou všechno začala chápat. Mluvil o mě. Od té doby utekly už čtyři roky. Dozvěděla jsem se, že mám vážné onemocnění kostí a kloubů, což v mém případě nakonec povede buď ke zbytku života na vozíku, nebo úplně ochrnu. A jestli to bude hodně špatné, můžu nakonec zemřít. Nevím, jestli je lepší žít celý život v sedě a v životě už se nezvednout, než raději zemřít. Táta o tom všem už vůbec nemluví. Snaží se na to moc nemyslet, ale je to pro nás všechny těžké… V nemocnici nám řekli, že se mi nabízí jedna snadná, ale hodně drahá cesta, jak tomu všemu předejít. Můžu podstoupit několik operací, ale tolik, kolik peněz to všechno obnáší, prostě nemáme a nikdy mít nebudeme. I kdyby dělal táta cokoli, bylo by mu to houby platné… Na chvilku odložím Eričinu knihu. Čekala jsem od ní spíš nějakou veselou povídku, ale místo toho mě úplně zarazila tímhle hororovým dějem, který v příběhu použila. Vždycky je tak veselá a najednou si od ní přečtu tohle smutný vyprávění… Vzpomenu si, že se v příběhu vůbec nezmínila o matce. Jen prostě táta a nikdo víc… Musí být strašné, když vám zemře jeden z rodičů. Je potom těžké začít o ní psát. O dívce, která matku má… Znám ten pocit, když máte doma jen jednoho z rodičů, ale pořád vím, že táta existuje. Kdežto kdyby tohle tvrdila Erica, lhala by sama sobě. Táta dnes pořád počítal peníze. Jako kdyby snad věřil, že tam zázrakem nějaké přibudou. Bylo mi ho vážně líto. „Promiň mi to, tati,“ zašeptala jsem tiše. Aniž by vzhlédl ke mně, něco nesrozumitelně zamumlal. „Promiň…“ zašeptala jsem znovu. Tentokrát ten svůj sklíčený pohled konečně odlepil od hromádky bankovek. Odpovědí mi bylo vzlyknutí. Objala jsem ho. „Tati, tati… vážně promiň…“ úpěla jsem žalostně. Změřil si mě s kamennou tváří. „Dítě… ty se omlouváš za to, že jsi nemocná?“ Hlas se mu třásl. Vypadal zničeně. Já se bála o něj, on trpěl strachy o mě. Válka s časem začala. „Ahoj, Rachel,“ zaslechnu povědomý hlas. Pomalu zjišťuju, že jsem asi tři hodiny prospala. Tohle brzké vstávání mi vážně dává zabrat. „Dostali jsme hodinu volna, tak jsme se přišli podívat, jak je…“ Rozpoznám, že to mluví James. V patách se mu žene Erica. „Eh… To je od vás milý,“ vydám ze sebe a zvednu se rychle ze země. Možná jsem si měla vybrat trochu sportovnější brigádu. Erica si všimne svojí knihy. „Tak jak se ti četlo?“ zazubí se na mě. „No… upřímně jsem od tebe čekal něco veselejšího…“ odpovím rozpačitě. „Takže jsem ti vyrazila dech?“ „Jo… dalo by se říct,“ pokývu hlavou. Zasměje se. „Víš, místo abych svůj vztek, bolest nebo smutek dávala najevo, vkládám ho do týhle knihy,“ řekne po delší odmlce. „Vůbec žádná špatná nálada na tobě není nikdy znát?“ divím se. „Skoro nikdy,“ přikývne, „dělej to taky tak. Vypiš se.“ Pokrčím rameny. „Tady máš blok a tužku,“ vytáhne věci ze své sportovní tašky přes rameno. Nechápavě jí zírám do obličeje. „Prostě piš a budeš se cítit o něco líp.“ „To mám jako vymyslet příběh a do něj vložit svoje starosti? Ale tak, že z nich udělám starosti Lidčiných, který si sama vymyslím?“ vyptávám se zvědavě. „Můžeš to tak udělat,“ souhlasí, „A nebo piš o sobě. Piš o tom, co tě štve a toho vzteku se zbavíš.“ Odložím blok a tužku vedle ke knize. Nevím, jak to Erica poznala, ale já mám v sobě vzteku až příliš. Ten blok mi nevystačí, budu jich potřebovat aspoň deset. „přinesli jsme ti sendviče, kdybys měla hlad,“ podá mi James košík s jídlem. „Máš tam i něco k pití,“ dodá po chvilce, když zkoumám, co mi donesli k jídlu. Chvíli tam tak sedíme, jíme sendviče a bavíme se o všem možném. Zbytek dne strávím sama v trávě. Pan Atkinson se sem jednou přijde podívat a přitom mi předá oběd. Večer odvedeme ovce zpátky a pak s Ericou zmizíme ve stáji. „Tohle je Bella,“ ukáže na bílou klisnu, „je celkem klidná, ale když se rozzuří, měla by sis na ní dávat bacha.“ „Aha, dobře,“ zasměju se pobaveně. „A tohle… to je Sparky,“ představí m i druhého koně. Oproti Belle má takovou tmavší barvu. „Rychlej a vycvičenej.“ „ Bella? Ta není snad vycvičená?“ nechápu. „Ale jo… Bella je taky… no docela vycvičená, akorát že u Sparkyho nemůžeš říct jenom docela. Ten tě poslouchá na slovo. Bella podle nálady.“ „Raději bych pro dnešek jela na Sparkym,“ rozhodnu. „Rachel, neblbni. Sparky je sice vycvičenej, ale těžko si zvyká na cizí. Vezmi si Bellu,“ zavrhne okamžitě můj nápad. Vyšplhám se na sedlo. Bella je o něco nižší než Sparky, a tak nemusím bůhví jak vysoko skákat. Koně přejdou vznešeným krokem po farmě. „Drž se, Rachel!“ upozorní mě Erica a sama se chytne pevněji. Sparky vyrazí jako první a Bella ho následuje. Krajina kolem mě začne děsivě rychle mizet. Z toho pocitu naprosté volnosti musím vykřiknout. „Přidej, Sparky!“ slyším volat Ericu. Blížíme se k řadě nějakých starších domků. Na chvilku zastavíme, aby si koně mohli oddechnout. „Kdo tady bydlí?“ padne mi pohled na domky. „Některý domy jsou neobydlený, ale támhle na konci bydlí jedna menší neúplná rodina. Žije tam matka s dvěma malými dětmi. Zadívám se dozadu na úplně poslední domek. Vypadá docela neudržovaně. Z komína se line hustý tmavošedý kouř. „Strašně to tu smrdí… Pojď pryč,“ naléhám. Kouř mě začíná pořádně štípat v nose. „Ta rodina je celkem nenormální. Často jsou ty děti chudáčci doma úplně samy,“ informuje mě. „Možná něco vaří…“ „Jo, jasně,“ pokýve pobaveně hlavou, „pneumatiky, co?“ „Vážně smrad.“ Použiju svoji ruku jako vějíř a druhou si zacpu nos. Když v tom mi padne pohled na střechu domu. Zezadu tančí maličkatý oranžový plamínek. „Ne, Erico. Tohle nebudou pneumatiky,“ polknu zděšeně, to je něco horšího…“


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	23.07.2009, 6:31:04

Je patrné, že jsi si vzala minulé komentáře k srdci a snažila se některé věci osvětlit, což je plusem. Najednou zde není tolik nejasností, sporností. V ději jsme se příliš neposunuli, ale nedá se očekávat, že zde budou velké skoky v čase. Ovšem je patrné, že když jsou svědky požáru, nějak to ovlivní jejich život, snad se lépe seznámi s obyvateli toho domu, uvidíme. Pozor na chybky, překlepy, je jich tu poměrně dost. Mnohdy se zdá, že jsou dílem nepozornosti... -spát víc jak do páté - je to zvláštní, ale dělá to více lidí, kde má být než dávají lidi jak - na svojí první práci - svoji, stačí si říct tu práci, což je krátké, kdyby bylo dal to svojí milé - tak si řekneš té, takže dlouhé -polokoule Země - nebylo by lepší použít zeměkoule podobně Vrátili se kolem půlnoční hodiny - proč ne kolem půlnoci, nedělej to šroubovanější, než je potřeba - Proto si před odjezdem neuvědomil, že takový strach může mít před odjezdem každá druhá matka - tady by chtělo změnit to, že je tu dvakrát před odjezdem - na nejvíš tak pozdravit - nanejvýš -že jsem byla schopná nakopad - nakopat