» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141449

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29005 příspěvků, 4550 autorů a 303515 komentářů :: on-line: 9 ::

:: 36. kapitola - Sen ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 23.07.2009, 6:39

Po dlouhé odmlce přidávám další kapitolu. Omlouvám se za pauzu, ale byl jsem měsíc v lázních :o)


	„Jestli je květen měsíc lásky, pak je u nás všechno naopak,“ zamumlal Jirka s pusou plnou jablka a už potřetí si četl soudní předvolání, které držel v ruce. „Copak?“ vešla do kuchyně Monika. „Taťkova variace na ‚byl pozdní večer, první máj‘?“ ukázala na papír. Jirka mlčky přikývl. „Co tam je?“ otočila se Monika na Lenku míchající u sporáku polévku. „Taťka zažádal o úpravu styku.“ „Neexistuje,“ zamítla to ihned rázně Monika. „Mě nikdo nebude určovat, kdy za ním musím jít.“ „Neboj,“ uklidnil Jirka sestru, „nikdo tě nutit nebude.“ „Ale…“ „O nás dvou tam totiž není ani slovo.“ „Jak – není ani slovo?“ zamračila se Monika nechápavě. „Jedná se jen o Ondru,“ vysvětlil neochotně Jirka, jako by se sám bál to říct nahlas. Monika se pomalu otočila za sebe a s pohledem upřeným na Ondru stavějícího puzzle v dětském pokoji pomalu vyslovovala: „Takže… Nás jako nechce vídat?“ „Napsal by to, jako by měl jen Ondru,“ otočila se na Moniku mamka. „Chápu, že je ti to líto, vám oběma. Ale řekněte… Chtěli byste za ním jezdívat a bývat tam zároveň s ženskou, které se nastěhoval do baráku a narazil na ni bůhvíkde?“ Jirka rychle zahnal myšlenky na hořící dům, mrtvou Petru a novou starostku Orlí Hory a potichu zavrtěl hlavou, stejně jako jeho sestra. „Jen, víš… Vlastně jen uvažuju, proč… Proč se k nám tak chová. Nic jsme mu neprovedli, nic, kvůli čemu by nás měl takhle nenávidět. Proto… I přes to všechno, co mi kdy udělal a řekl, je mi to líto… A Monice určitě taky, že jo?“ „Pojďte sem,“ objala obě své děti Lenka. „Já vím, že vám tátu nenahradím, ale budu se alespoň snažit. Vystačíme si přece my čtyři. Nepotřebujeme ho, když se k nám chová tak hnusně.“ „Ondra by tam neměl chodit,“ vrhl Jirka významný pohled na Moniku přes Lenčino rameno. „Nelíbí se mi to. Když chce s Ondrou být, neměl od nás odcházet. Vždyť je to jako by tím dal najevo – nezajímáte mě. Takže není co řešit.“ „Takhle jednoduché to u soudu není, má na Ondru právo.“ „Toho práva se vzdal, když se za ním zavřely ty pitomé dveře. Je to úplně jednoduché.“ „Jirko…“ „Jasně, mami – ten váš ‚svět dospělých‘, že? Máte v něm jen samá pravidla a předpisy, a je jich tolik, že už ani vy sami nevíte, co můžete a co ne.“ „Co vím, Jirko, je to, že taťkovi nemůžu ve styku s Ondrou bránit. Prostě nemůžu. A taky musíme myslet na to,“ vrátila se mamka ke sporáku, „že za ním Ondra chodí rád.“ Jirka se s pocitem bezmoci posadil zpátky ke stolu a zkroušeně hleděl do svého odrazu v okně. Všechno, co od minulých prázdnin zažil, se mu zdálo bezvýznamné vedle toho, že se jeho vlastní otec chová tak, jako by nebyl. Když ale přemýšlel pořád víc a víc hlouběji, uvědomil si, že ať chce nebo ne, vše spolu souvisí, a on s tím nic neudělá. Nic kromě… „Slečno Hykel, je to vaše práce. A všichni ze sboru počítají s tím, že tam budou.“ Náves Orlí Hory byla zalita květnovým sluncem a z koruny rozložitého stromu, pod kterým stála Martina s mužem středního věku, se ozýval zpěv ptáků. „Nemůžete mě nutit.“ „Město vás za to platí, je to vaše práce. Jste přece na každé svatbě.“ „Proč na tom tak záleží? A proč mě tolik přemlouváte? Netuším, proč se o tom s vámi vůbec bavím, ani vás neznám.“ „Jsem člen zdejšího zastupitelstva…“ „V tom případě není ve vaší kompetenci zajišťovat sborový zpěv na svatby v obci, ne?“ „Byl jsem tímto úkolem speciálně pověřen.“ „No jistě,“ objevil se Martině ve tváři výraz náhlého pochopení. „Paní starostka vás zaúkolovala, co? Tak jí vyřiďte, že žádný zpěv nebude, ať si pustí rádio. A ať už vůbec nepočítá s tím, že se objeví u nás na zámku. Nashledanou.“ Martina sebrala tašku s nákupem, kterou měla položenou o nohu, a pomalu zamířila ke schodišti vedoucímu k zámku. „Haló, Martino!“ ozval se jí za zády známý hlas. „Jirko, Moniko… Co tady děláte?“ podivila se a znovu tašku položila. „Právě jsme přijeli, to víš… Volný víkend,“ usmála se Monika a upravila si vlasy. „Nevadí ti to, že ne?“ „Ne, ne, to ne,“ ujistila je Martina. „Tak co se stalo?“ zeptal se bleskově Jirka, když poznal Martinin známý výraz. „Ehm, co?“ „Ptám se, co se stalo. Jsi nějaká mimo, takže…?“ „Jo, to jen…“ zamumlala Martina a koukala na zastupitele odcházejícího pomalu s pohledem upřeným na ni. „Jen drobné starosti, nic hrozného.“ „Tak já ti vezmu tu tašku a ty nám cestou nahoru řekneš, co je to za drobné starosti, ano?“ chopil se Jirka igelitky a vyrazil kupředu. „Jo, díky…“ „Takže?“ zvedla Monika tázavě obočí „Z tebe se musí všechno páčit, to je hrozné. Něco s Richardem nebo tak?“ „Ten zastupitel, který odcházel, po mě chtěl, aby můj sbor zpíval na svatbě.“ „To ale přece děláte, ne…? Jo takhle,“ pochopil Jirka. „Na taťkově svatbě. Aha.“ „Doufám, že jsi mu řekla ne. Já bych to tak udělala… Copak čeká, že tam půjdeš a ještě jim popřeješ hodně štěstí?“ „Poslala jsem ho do háje, doufám, že to pochopil a nepřijde znovu.“ „Dobře jsi udělala,“ schválila tetě její jednání Monika. „A co vlastně ty dokumenty z firmy? Nějaký pokrok?“ „Dneska po obědě má přijít Pavel…“ „Ten policista, co pomáhal s… Počkej, chceš ho do toho zatahovat?“ „Pomůže nám. Pokud to chceme dotáhnout do konce, potřebujeme ho.“ „No, jak myslíš,“ vzdychl s obavami Jirka. „Hlavně, aby už to bylo, ať už je konec. Takhle přece nemůžeme žít věčně… Ve strachu a obavách z dalšího dne.“ Martina odemkla bránu zámku a otočila se na dvojčata. V dálce na okraji lesa se do výše tyčilo torzo věže adlerbergské vily, snad jako každodenní připomínka na nepříjemné vzpomínky. „Nebudeme tak žít věčně. Slibuji.“ Byla tichá noc. Zámeckým parkem se občas prohnal mírný vánek a pohladil Jirku svým chladem po těle. Chlapec seděl na kamenném zábradlí schodiště a koukal do dálky, na místo, kde ostře končí černý les a začíná tmavě modrá obloha. Zdálo se to jako pohádka, ta představa, že mohla v zámku za Jirkou spát celá jeho rodina – dohromady, bez opustivších nebo mrtvých členů. Mezi kovovými mřížemi brány najednou zaplálo jasné oranžovo-žluté světlo. Netrvalo dlouho a kamenné trosky vily Vogelových začaly olizovat mohutné plameny. „Co-cože?“ zakoktal Jirka, ale když se pokusil seskočit dolů, byl k zábradlí jako přikovaný. „Co se to… děje?“ Kolem nádrže s vodou, jejíž hladina se leskla ocelově šedou barvou, se mihl záblesk čehosi světlého. „Haló?“ zavolal Jirka do tmy. U paty zábradlí stála drobná plavovlasá holčička. Pozorovala chlapce, jak se, ztuhlý hrůzou, snaží seskočit na schodiště. „Kdo jsi?“ zeptal se. Děvčátko se usmálo a zároveň se mu z koutku modrého oka skutálela po tváři veliká slza. „Už se není čeho bát. Opravdu.“ Jirka se přidržoval zábradlí a nemotorným pohybem sešel na konec schodiště. „Táta s mámou mi říkávají, že vypadám jako anděl. Už se nemusím bát, že mi to nikdy neřeknou. Zachránila jsem je.“ „Martino?“ šeptl Jirka a vůbec si nepřipadal šíleně. Hřálo jej podivné teplo, vycházející kdesi z nitra děvčátka. „Je to zvláštní, že ano? Jestli chceš věcem pomoct, zapamatuj si, co ti řeknu. Máte se sestrou tu nejmocnější zbraň, jaká existuje. Je to zbraň, kterou můžete použít kdekoliv a za jakékoliv situace.“ „Zbraň? Jaká zbraň? Ničemu nerozumím…“ „Láska. Nikdy nedojde, můžete ji v sobě množit a stále jí bude dost. Pamatuj si – jste děti, a právě proto máte schopnost měnit svět.“ „Jirko?“ ozval se chlapci za zády známý hlas. V polovině schodiště stála Monika a s podivným výrazem ve tváři sledovala bratra, jak se několikrát rozhlížel před sebe. Děvčátko bylo pryč a trosky vily v dálce nedotčené. Po ohni ani památky. „Co se děje? Proč jsi tady venku?“ „Já… Kam šla?“ „Kam šel kdo?“ zamračila se Monika a otřásla se chladem. „Nikdo tady nebyl. Viděla jsem tě z okna sedět na zábradlí, pak jsi najednou vstal a došel sem dolů. Co se děje?“ „Asi… Asi se mi něco zdálo, nevím…“ Monika sešla po schodech k bratrovi a chytila ho za ruku. „O čem se ti zdálo?“ „To… To není důležité.“ „Pro mě ano. Tak, povídej,“ posadila se Monika i s bratrem na poslední schod. „Byla tady Martina. Byla tady a ta vila v dálce, vila Vogelových… Ona hořela. Martina stála tady přede mnou a říkala, že… Že pokud chceme věcem pomoct, musíme použít naši nejmocnější zbraň.“ „Jakou… Zbraň?“ „Myslela tím to, že jsme děti a… Jsme schopni rozdávat lásku… Já nevím, něco takového. Jo, zním jako blázen.“ „Pro mě ne. Je toho na tebe moc.“ „Na nás oba… A tobě se nic takového neděje.“ „Každý to snáší jinak.“ „A proč to zrovna já snáším takhle? Jsem prostě slaboch,“ sklonil Jirka hlavu. „Nemluv hlouposti, Jirko. Ty a slaboch? To určitě ne… Jsem strašně ráda, že právě ty jsi můj bratr… Ať už jsme oba bůhvíjak slabí a bojácní, když jsme spolu, je těžší nás porazit…“ „Jo… Ale když se kolem nás střílí, je nám celkem k ničemu, že jsme spolu.“ „Když spojíme to, že stojíme spolu, s tím, co se ti zdálo, můžeme dalšímu střílení předejít. Ten sen měl pravdu, pamatuješ, jak jsem to říkala tenkrát doma? Jsme mladí, a v tom je naše síla. Jako děti…“ „…máme možnost měnit svět.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	28.07.2009, 2:44:55

Ahoj, je to takove trochu osobnejsi, tedy hlavne ta prvni cast, klidne se neboj otevrene psat o tom, co Jirka citi, ale stale si myslim, ze pokud se scena odehrava doma mezi detmi a jejich mamou, mel by jsi o ni psat jako o mame, ne jako o Lence. - tasku spis oprenou o nohu nebo polozenu u nohou - jestlize zastupitel odchazi, nemuze mit na ni upreny pohled, protoze by musel couvat - spise "na zada odchazejiciho zastupitele nebo spise nohsleda nove pani starostky" apod. - "každodenní připomínka na nepříjemné vzpomínky" - ty dva stejne slovni zaklady zni nedobre... treba "kazdodenni pripominka nehezkych chvil, zazitku" apod. - "...několikrát rozhlížel před sebe" - bud "rozhlizel kolem sebe" nebo "dival pred sebe" - „Asi… Asi se mi něco zdálo, nevím…“ Monika sešla po schodech k bratrovi a chytila ho za ruku. „O čem se ti zdálo?“...spise "Co se ti zdalo?" - "Když spojíme to, že stojíme spolu..." - myslis, jakoze stoji "pri sobe"? - pozor na mezery pred a za pomlckou, misty chybi Jsem rada, ze po tak dlouhe dobe byl tento dil "klidnejsi". Hezke prazdninove dny!

First Girl	23.07.2009, 18:44:53

Víc než jedničku po mě po dlouhé době nechtěj :)

amazonit	23.07.2009, 6:38:51

Na poměrně dlouhou dobu jsi se odmlčel, možná že mnozí se budou muset vrátit k předchozímu dílu, aby si osvěžili, kde jsi nás zanechal. Myslím si, že se vlastně ve všech komentech opakuju, co se týká tvého psaní, vedení příběhu atd. Dalo by se říct, že vše bylo vyřčeno, protože i ostatní čtenáři se k věci vyjádřili, takže mám pocit, že vlastně nemám co napsat:-) - kterou měla položenou o nohu - raději o nohu - po mě chtěl - mně