|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29005 příspěvků, 4550 autorů a 303515 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Dcera svého otce - kapitola II. ::
| Etapa I. - Za vším hledej magii |
| |
|
|
Sheena Taris, 6 let
Jsem na půdě, ve svém pokoji a dívám se dolů na cestu před domem. Když jsem se narodila, chtěl se táta přestěhovat do jiného domu, většího, protože už všude, jak v přízemí, tak v prvním patře, byly všechny pokoje obsazené a plné věcí. Máma ale byla zásadně proti. Milovala tu velkou zahradu, kterou si tolik let přetvařovala přesně podle svých představ. Navíc - nikdy netoužila po obrovské vile, a že táta měl tolikrát plány nějakou koupit. Jejím snem je bydlet v malé chatce v přírodě, nezávisle na civilizaci. Náš dům je jakýmsi kompromisem a protože se ani tenkrát nemohli dohodnout, zůstali jsme zde a mě šoupli na půdu…
Dnes je po dlouhé době opravdu hnusně. Od noci leje jak z konve a na betonové cestě se v nerovnostech vytvářejí kaluže, ve kterých zběsile dovádějí děcka. Jít za nimi mě ani na okamžik nenapadne, já se s těma blbečkama nebavím. Všichni to jsou hlavy vypatlaný, co neumějí ani v šesti počítat do dvaceti. Prej, že se to budou učit až ve škole, pch! Já umím do tisícovky a to i sčítat a odčítat! Teď už i něco z násobení, ale moc se s tím frajeřit ještě nedá.
Oni se vlastně nebaví se mnou, závidí mi, že mám tátu zástupce vládce, že máme tak velký dům a zahradu, že umím používat magii a poslední dobou je štve i mé soukromé učení. Táta mě do normální školy nepustí. Je přesvědčen, že by mě to jen zdržovalo, a tak najal soukromého učitele, se kterým už jsme na konci druhé třídy. Asi bych se tam fakt nudila.
Jenže to ještě není vše. Třeba támhle ty tři holky v růžových pláštěnkách jsou sestry Kalimiovy - Lilu, Mimi a Kichi. Nejen, že se směšně jmenují a vypadají, ale i tak přemýšlejí. Myslí si, že když vypadají jako panenky a mají bohaté a slavné rodiče, tak můžou vše.
Jako třeba tenkrát, když jsem naposledy šla za nimi ven. Všichni si hráli na tom velkém pískovišti v parku kousek odsud. Sedla jsem si na okraj z dřevěných klád a stavěla velký hrad. Po chvíli se ty tři nány objevily vedle mě a tvrdily, že je to jejich místo, a proto musím okamžitě vypadnout. To se mnou samo ani nehlo, nejsem pitomá, byla jsem tu dřív, a to jsem jim taky řekla. Ani přes veškeré vyhrožování jsem neustoupila, a tak Mimi vzala velký plastový míč a praštila mě s ním do hlavy. Ne, že by mě to bolelo, ale tak jsem se naštvala, že jsem zapomněla na jedno z pravidel mágů - nepoužívat magii pro škodolibé účely. Postavila jsem se a jak ten míč držela, tak jsem jí ho kouzlem roztopila a horký plast jí popálil ruce.
Nemusím popisovat, jak moc jsem dostala od táty poté, co u nás její rodiče strávili půl hodiny se stížnostmi, jak hrozně terorizuji všechny děti venku, že bych měla být lépe vychovávána, dokonce už mířili k tomu, abych na pár měsíců šla do polepšovny. Takže se ani nemůžu divit jak jsou ty tři pitomé, když mají takové rodiče. Přesto, že za pár dní domácího vězení jsem mohla jít zase ven, už jsem za děckama nikdy nešla. Nechci nikoho terorizovat. Mám svůj jírovec a to mi stačí…
A hele, paní pošťačka v pláštěnce se snaží k nám dobývat přes branku zapadlou v blátě - celkem legrační podívaná. Běžím dolů jí naproti, vždycky poštu přebírám já a třídím ji. Táta nechce mít schránku venku jako ostatní, protože se dopisy někdy (většinou) týkají jeho práce, a tak vystavit vládní věci někde venku na brance…
No tak se podíváme - táta, táta, táta, účet, táta, máma… nemůžu uvěřit svým očím…. Je tu dopis pro mne! Ještě nikdy jsem nedostala dopis! Občas mi strejda Mario pošle pohled k narozeninám, svátku, protože nechce, aby mi bylo líto, že mi ještě nikdo nepíše, i když by to nemusel dělat, protože bydlí hned vedle nás. Ale já teď držím opravdový dopis a ne od strejdy. Je to písmo někoho jiného a fakticky na něm je Sheena Taris, Broge 8 Kita! Rozechvěle ho rozbaluji. Kašlu na to, že jsem si naplánovala, co udělám s úplně prvním dopisem. Brát nůž je zbytečně zdlouhavé a otvor rozryji prstem tak, že tu obálku nadšením skoro zlikviduji. Tak si ji nakonec nezarámuji, no. To snad ne…
"Tatííí!" letím za tátou, hned jak bleskově přečtu krátký odstavec. Málem jsem mu štěstím vletěla do pracovny, ale to by mě pak ta radost rychle přešla. Konečně naštvaně táta vyšel, a když čte, skáču kolem něj jako pominutá, až nakonec musím přestat vyvádět protože mu to začalo lézt na nervy. "Tak, co říkáš? Zvou mě na Turnaj stupňů!" opakuji to co si vlastně právě přečetl. "Chápeš to?" Blbá otázka… "Můžu tam jít?" To už je lepší… Táta se na mne chvíli dívá zaraženě, a pak pokývne:
"Myslíš si, že už jsi dost silná utkat se s někým?" zeptal se dost vážně, dokonce mě posadil na lavici a přidřepnul si naproti.
"No jasně!" vyhrknu na něj bez jakéhokoliv zamyšlení a to právě nemá rád.
"Sheeno!" okřikne mě, abych začala konečně myslet "To nebude jako spálit mámin slaměný klobouk nebo roztopit míč," on ještě nezapomněl… "to budou mágové! Budeš muset zaútočit na někoho, kdo se ti bude dívat do očí! A co ty? Nebudou na tebe jemní, můžou ti ublížit. Dokážeš si představit, jak by tím trpěla maminka, kdyby se ti něco stalo?" pohladil mě po vlasech. Vždycky je tak vážný a přísný, ale teď se chová, jako by mě měl rád. Jako by nešlo o maminku, to on má o mě strach. Poprvé vidím jeho rozhodné, jisté, hnědé oči tak milé a pochybující, jako má vždycky máma. Zvážním a zahraji na něj uvažující tvář, aby byl spokojený, i když není nad čím přemýšlet…
"Tati," začnu s předem nacvičeným dospěláckým pohledem, "je mi skoro sedm, jsem mág už čtvrtého stupně, zvládnu to!"
"No právě, je ti teprve šest a moc zkušeností ještě nemáš…" povzdychl táta. I tak se dá na to dívat… Moc mi to ale nenahrává. Napadá mě ještě poslední zoufalá věta. Zamračím se a podezíravě se ho ptám:
"Ty ve mě nevěříš?"
Pousmál se. To je přesně ono. Bylo to lišácké a táta to ví. Je to mezi námi taková tradice, nemůže odpovědět nic jiného než…
"Tarisové si vždycky věří!" podává mi ruku a na důkaz důvěry se vždycky o sebe zaháčíme malíčky pravé ruky. Přesně tak. Šach mat. Jedu tam, i kdybych měla mámu přemlouvat roky. No to vlastně ne, turnaj začne za měsíc!
O měsíc později ve městě Seten…
Ach bože, jsem tak nervózní! Je mi šest a už jdu chodbou největší a nejprestižnější arény na světě vedle nejlepších mágů! Cítím se tu jako v pohádce, tohle je palác a já princezna. No, vlastně spíš princezny a princové jsou ti kolem mě a já jsem služka. Všichni tu jsou větší a starší o zkušenostech ani nemluvě…
Jako soutěžící jdeme do uvítací haly. Nikdo si tu nikoho nevšímá, nikdo tu s nikým nemluví, jen já všechny očumuji jako pako… Tváří se šíleně vážně a důležitě, myslím, že si tu nechtějí s nikým popovídat, aby se jim pak s dotyčným lépe bojovalo… A to už sedíme v sálu na židlích, vypadá to tu jak v divadle. Na pódium vyšel starší pán v nóbl obleku a začal mluvit do mikrofonu:
"Mágové všech stupňů, vítám vás! Mé jméno je Bonie Mogel a jsem organizátor tohoto tradicí propleteného Turnaje stupňů! Někteří jste sem přišli změřit si své síly, jiní by se chtěli dostat na vyšší stupeň, nebo dokonce musí svůj dosavadní obhájit. Já vám všem přeji, abyste bojovali podle pravidel a udrželi tak nadále úroveň hry. Hodně štěstí v boji!" a odešel. Mám úplně zpocené ruce, jsem roztřesená nervozitou, ani moc nejsem schopna poslouchat. Nezdá se mi, že by tu vůbec někdo poslouchal. Tváří se, jakoby to už slyšeli stokrát a radši se upravují… Téměř každý má speciální image, jako nějací superhrdinové, nebo co. Obleky barevně sladěny, pásky na čele, náramky, přezky, přívěšky, amulety… Jedna kouzelnice moc své tělo nezakrývá, má jen pár pásků přes nejdůležitější místa a na klíně položenou kůlku, docela krátkou. Zato ta osoba o něco dál je v černém hávu s kapucí přes hlavu, takže nejde ani trochu vidět, kdo to vlastně je. Drží v ruce hůl delší než metr a půl a na vrcholu holi pacička držící nějakou červenou kuličku. Čí já vím, co to je…
"Prosím o pozornost!" mladá dívka se objevila jako další na pódiu. "Děkuji…" pokračovala hned, jak všichni ztichli z toho mručení, že to zbytečně dlouho trvá a že už chtějí bojovat. "Omlouváme se za zpoždění, ale museli jsme ještě vyřešit nějaké maličkosti… Nyní přijde tradiční řeč o pravidlech turnaje… Takže, turnaj se skládá ze třech celků a to - Souboj stupňů jednotlivců, Souboj skupin a na závěr proběhne Souboj o post Gerota. Časový plán, pořadí soubojů i kompletní pravidla najdete na nástěnných projektorech po celém objektu arény… V soubojích jednotlivců se do sedmého stupně hraje na jeden vítězný, osmé a vyšší stupně na dva vítězné. Protihráči se vybírají náhodně. Porota určuje, jestli musíte nejdříve obhájit současný stupeň, to se týká hlavně nováčků, nebo rovnou bojovat o postup. Pokud bude souboj s vyšším stupněm vítězný, získáte právo na titul vyššího stupně. V momentě, kdy prohrajete, turnaj pro vás končí. Nejsou povoleny žádné manové podpory z hlediště, můžete použít doprovodné bytosti vytvořené vámi po zahájení souboje. Povolené zbraně a hole jsou na seznamu, který teď koluje mezi vámi. Potřebujete-li výjimku, musíte nechat předmět zhodnotit porotou ještě před začátkem vašeho prvního souboje…" dívka se zhluboka nadechla, je to vyčerpávající čtení. Vše,co zatím řekla, mi bylo jasné, přesto ji chci poslouchat dál a jak se koukám, někteří už radši odešli, jak se nudili. Přijde mi to neslušné, ale dívka si z toho nic nedělá a pokračuje: "Myslete prosím stále na to, že vašim cílem není protivníka zabít, ale přesvědčit porotu, že jste lepší, nebo přinutit druhou stranu se vzdát. Je to soutěž a podle toho se, prosím, chovejte. Osobní spory do tohoto turnaje nepatří… A ke konci ještě jedna věc. Kvůli příhodě z minulého ročníku vám musím připomenout, že cíl vašeho útoku je pouze soupeř nebo jeho útok. Kdo použije kouzlo ubližující i divákům, bude okamžitě diskvalifikován… To by bylo prozatím vše, děkuji za pozornost a hodně štěstí!"
To jo, za pozornost, která nebyla… zbyla nás tu sotva půlka. Vypadá to, že už asi pro mě nic nebude, přichází na pódium kluk, který hlásí, že přijdou pravidla Souboje skupin. To už nemusím ani já slyšet, tak jdu pryč. Po cestě ještě zabočuji na WC.
U dlouhého zrcadla nad pultem s umyvadly stojí asi dvacet žen a dívek nacpaných vedle sebe a zběsile upravují poslední detaily svých dokonalých těl. Zajišťují uplé kombinézy, načechrávají pláště, doličují se a dočesávají. Až je mi trochu trapně, že jsem tu jen v džínech a tričku… Když jdu kolem nich zase ven, jedna z dívek, která mě pouští k umyvadlu, na mne promlouvá:
"Ahoj, jsem Nina!"
"Ahoj, Sheena," usmívám se na ni, aby nešlo poznat, že si opravdu nechci povídat. Nina se taky usměje a pokračuje ve své činnosti s řasenkou. Asi jsem to nezahrála moc dobře… Přesto z ní při mytí nemůžu spustit oči. Zaujaly mě její vlasy. Má je dlouhé až k pasu a spletené do mnoha malinkých copánků. Oblečená je na rozdíl od okolí decentně, taková typická kouzelnice v zelenočerveném obleku s kápí, vedle sebe opřenou dlouhou tyč. Všimla si, jak pokukuji, a tak špatně pochopila, že mám zájem bavit se dál…
"Kolik ti prosím tě je, že už jsi na Turnaji stupňů?"
"Šest. A proč bych neměla? Mám už čtvrtý stupeň!" trochu mě to namíchlo. Připadám ji snad, že tu nepatřím, nebo co?
"Čtvrtý stupeň? A už v šesti?" podivila se, a pak se na chvíli zarazila… "Počkat…, nejsi ty Sheena Taris? No mě bylo hned to jméno povědomé, ty jsi ta, co jí učí Lin-Chu, že?" Hádejte, co jsem odpověděla… "Slyšela jsem, že jsi talent, tak to ti přeji štěstí! Já už jedu turnaj po třetí a dostala jsem se na osmý stupeň, což je na sedmnáctku dobrý, ne?… Ale dnes…," podívala se na sebe do zrcadla, "dnes se stanu Mistrem!"
Má docela dobré sebevědomí, že chce až na desátý stupeň, ale budiž jí to přáno… Ostatní toho názoru nejsou, kousek vedle zaznělo od jedné: "Nechej si to pro sebe, nikoho to nezajímá!"
"Bojíš se, co?" nedá se Nina, a pak pohlédla na mne "To víš, první souboj mám s ní, tak je nervózní…"
To je divné, soupeři ještě nebyli vybráni a je to náhodně, tak jak to může vědět? Zeptala jsem se a ona se smála, při čemž si dala zlatou korunku do vlasů v podobě čelenky:
"Naivko! Náhodně? Nic tu není náhodně, to jsou jen kecy! Všechno vybírá porota. My dvě jsme si celkem rovny, tak nás postaví proti sobě, jako minule a předminule, uvidíš… Ha, náhodně, jak sis to mohla myslet? Ve všem mají prsty ti za stolečkem i jestli postoupíš o stupeň, to víš, svět je…" a povídá a povídá… je jak rozjetý vlak. Mně už se to nechce poslouchat, tak se pomaličku nenápadně vzdaluji. Je milá, ale na mne moc ukecaná… a sákriš, viděla mě… "Kam jdeš? To chceš bojovat takhle? Vždy´t jsi na turnaji ne ve škole, pojď jsem, upravíme tě, že jo holky?"
"Já ale nechodím do školy…"
"Je fakt, že vypadáš hrozně…" zaznívaly tyto podobné věty. Tak dík za zhodnocení. Spíš mi připadáte vy jak na maškarní… Stáhly mě k zrcadlu a teď se do mě pustily snad všechny najednou! Sčesaly mi vlasy, aby mi nepadali do očí, napatlaly mě vším možným i třpytky mi daly na čelo a konečky vlasů. Dokonce mi postříhaly tričko, abych měla na koncích třásně! Máma mě zabije, určitě… Marně se bráním, je jich moc a používat teď magii by byla mezi takovými kouzelnicemi asi blbost, co?
Kdyby se z reproduktoru neozvalo, že za deset minut turnaj začíná, ať se všichni soutěžící dostaví ke vchodu do arény, asi bych vypadala ještě hůř než teď…
"Jde se na věc!" vydechla nervozitou Nina. "Jak vypadám?" Bez názoru jsem na ni pokrčila rameny. Co já vím, asi dobře… "Pojď, ať nepřijdeme pozdě!" vyzvala mě a odešla. No, co tu budu stát a koukat, jdu za ní. Udělám lépe, když se jí budu držet…
"Až se otevřou dveře, nezapomeň se usmívat a sem tam zamávej. Jdi hrdě, hlavu rovně a ne moc namyšleně. Dávej pozor, ať neklopýtneš, nevrazíš do někoho, to by ses pěkně zesměšnila, bude tam spousta diváků a navíc se to vysílá v televizi! Budou tam i takoví, co se dívají tak moc před sebe, že nevidí ostatní. Jim radši ustup z cesty, většinou jsou to vyšší stupně a…" Omlouvám se, ale vypínám sluch. Tak ukecanou holku jsem ještě nepotkala. Hučí do mne stále, ale já už ji nevnímám…
Před bránou do arény stojí už spousta osob. Napětí by se tu dalo krájet. Každý to tu snáší jinak, někteří nervózně přešlapují, jiní jsou zcela klidní. Jeden mág v dlouhém hnědém hávu promlouvá k druhému, který je oblečen úplně stejně, zřejmě bojují ve skupině: "Nesnáším tuhle šaškárnu jako na nějaké módní přehlídce! Nechápu, proč to všechno dělají tak komerčně, rok od roku ztrácí ten turnaj úroveň!" byl zřejmě velmi naštvaný a pár osob kolem něj mu dalo za pravdu.
"Mně to vyhovuje," zareagovala na to opodál dívka, která si to opravdu spletla s přehlídkou, "chci aby mě pořádně znali, nehodím na sebe kus hadru, aby mě nebylo vidět."
"Zkus na sebe upozornit svou magií, pokud bys to dokázala…" a začali se hádat. Už tady čekáme moc dlouho… Řadíme se za sebou, abychom mohli vejít jako průvod. Zevnitř se neustále zvyšuje hluk skandování diváků a dokonce začal mluvit i moderátor:
"Dámy a pánové, fanoušci magie, Lin-Chu právě vyslal do arény první symbolický útok, čímž zahájil 56. ročník Turnaje stupňů. Přivítejte, prosím, účastníky turnaje, kteří právě vstupují do arény!"
Otevřela se brána a ostré světlo z reflektorů mě úplně oslepilo. Jestli jsem doteď byla nervózní, tak teď už nevím, jak to pojmenovat. Všichni přede mnou šli dovnitř, ale já jsem ztuhla a nemůžu udělat ani krok. Je tam tolik diváků a já vypadám jak šašek, to bude trapas! Nechci tam, to si radši nechám svůj čtvrtý stupeň do konce života. Nina, která stála hned za mnou, do mě silně žduchla, protože kvůli mně teď stojí celá řada ještě venku. To mi trochu rozhýbalo zkamenělé nohy a svižně se snažím třímetrovou mezeru dohnat.
Vešli jsme do obrovské, hluboké arény, ve které to vřelo rámusem z tribun vysoko nad námi. Mám strach k nim vzhlédnout, tak se při chůzi jen strnule dívám na pískovou podlahu. Je to tu jak ve vařícím kotli. Jo, vařím se. Ta světla a dusno, horko se mi z toho rozlévá po těle. Stále nemám odvahu podívat se na ty nahoře, musí tam být někde i máma s tátou a vidí mě, jak tupě zírám do země. Ježiš, byl to pitomý nápad sem chodit, už to nikdy neudělám…
Právě před vámi stojí velká část těch nejtalentovanějších mágů světa. Padesát sedm soutěžících, z toho je devatenáct Mistrů a dva Geroté! Nejstarší je Feis Fo, 36-ti letý mág devátého stupně, který si podle všeho přišel pro titul Mistra… Nejmladší soutěžící má teprve šest let a už dosáhla čtvrtého stupně. Je jím Sheena Taris, známá hlavně jako žákyně Lin-Chua. Určitě se nespokojí jen se čtvrtým stupněm…"
Bože, musel říkat moje jméno? V tu chvíli mě osvítili další speciální reflektory, aby ostatní věděli, kde jsem. Já chci pryč! Utéct, uletět, zahrabat se, cokoli! Teď už musím zvednout hlavu. Všichni tleskali, myslím, že mně asi ne, ale přece jsem trochu zvedla koutky rtů, zbytek tváře jsem k úsměvu nepřinutila.
Když to mučení skončilo, musela mě Nina obejmout rukou kolem ramen a vést z arény pryč, já byla totálně mimo.
"No, napoprvé si to zvládla skvěle!" snažila se mě povzbudit, když jsem se vzpamatovávala na lavičce před vchodem do arény. "Hele, já už musím jít, první zápas je můj, tak mi drž palce, jo?" a rychle spěchala pryč za porotou.
Chvíli jen tak sedím a čekám, až budu schopna zase normálně fungovat. Táta si nakonec pro mne přišel a posadil se vedle. Na můj vzhled nic neříkal, jen mě objal a utěšuje. Přestože se ve většině případů chová bez citu a emocí, v těchto chvílích mám pocit, že mi nikdo nerozumí víc. Celá se smutně schoulím k jeho boku a hlavu zabořím do košile. Informace, že maminka čeká na tribuně, se mnou vůbec nehýbe. Já teď chci být takhle, miluji to. Cítím teplo jeho ruky na svém rameni a vůně kolínské mě uklidňuje. Sladký pocit bezpečí… Dokázala bych takhle být hodiny, klidně i roky! Za bránou se začaly ozývat první rány z útoků, boj už začal.
"Tati….?" zvednu k němu zrak, "Půjdeme domů…" navrhuji taktický ústup, respektive zbabělý útěk. Pohlédl na mne a volnou rukou pohladil tvář beze slov. "Já to nedokážu, oni… jsou moc dobří, nemám šanci je porazit… nechci tě zklamat…"
Pustil mě z objetí a podíval se na mne tak, jak to dělává, když mi dává radu do života. "Zklameš mě, když neporazíš sama sebe."
"Ale…" snažím se obhájit.
"Ne Sheeno, to ale nemá! Šla jsi tu, abys dokázala že máš na to sem jít, ne někoho porazit. Chci tě vidět, jak tam stojíš a bojuješ ze všech svých sil. Pokud bude silnější tvůj protivník, pak uznáš jeho vítězství a odejdeš se ctí. Pokud utečeš, zahanbíš nejen sebe, ale taky mě, maminku a Lin-Chua. Věříme ti, proto jsme tady. Věříme, že se dokážeš někomu postavit."
Mlčím a dívám se mu lítostivě do očí, ale tátův přesvědčivý pohled neustupuje. Asi má pravdu, jenže já se tak bojím…
Náhle nás přerušila obrovská rána zpoza masitých dveří, až se celé zachvěly.
"Nina!" práskám se do čela. Úplně jsem na ni zapomněla! Ona teď vlastně hraje! Vstávám a rychle naznačuji tátovi, že musím vidět, co se stalo… Po cestě mu vyprávím o Nině, o tom, proč vlastně vypadám, jak vypadám, dokonce jsme se shodli na tom, že maminka bude mít fakt radost…
Vyběhli jsme schody do té největší vřavy a u zábradlí si sedli na svá místa. Byla hned u okraje, takže jsme seděli co nejblíže u děje. Krásný výhled, tyhle místenky musely stát asi hodně, táta si na tyhle věci dost potrpí. Když už něco kupuje, vybere to nejlepší bez ohledu na cenu.
Rychle se podívám dolů do arény a spadl mi kámen ze srdce. Nina stojí v hrdém postoji, nohy rozkročené a svou hůl drží oběma rukama. Nic ji není, zato na druhé straně klečí sklesle dívka, o které říkala, že s ní bude bojovat v prvním kole. Měla pravdu. Ta dívka to pěkně schytala…
"Hned první zápas a taková podívaná! Nina Dasher rozrazila kompletně obranné pole Hase Juki mohutným bleskem, který otřásl celou arénou. Jestli vám nepraskly bubínky tak slyšte, že Hase není schopna dále pokračovat v boji, proto porota uznala vítězství Niny a ta se posouvá na devátý stupeň!"
Moderátor ani nestačil domluvit a už se řev v aréně ztrojnásobil. Nina na to odpověděla sebevědomě vítězným gestem: Roztočila nad hlavou hůl jako mažoretka, až z ní začaly sršet malé hvězdičky, které ji celou zahalily. Pak ji takhle roztočenou vyhodila trochu nad sebe, hvězdičky přestaly padat, chytla hůl do ruky, čímž ji zastavila a uklonila se nejdřív k porotě pak několikrát k divákům na všechny strany.
Má to hezky nacvičené. Taky si něco vymyslím. Ne, že bych se chtěla opičit, ale je to skvělý nápad. Když se doklaněla, hrdě z arény odešla.
Mám ještě tři zápasy čas, tak to je dost na útěk. Táta by mi to neodpustil, kdybych toho nechala. Máma určitě jo, ale táta ne. Máma odpustí vždy všechno, je to přece máma, ne? To mi připomíná, že bych ji měla vysvětlit to tričko. Ona se ale jenom usmívá, dnes je šťastná, že mě může vidět bojovat. Málem to totiž dopadlo úplně jinak. Ráno omdlela, když vstávala od snídaně a táta navrhoval, že ji odveze do nemocnice. Nechtěla mi ale zkazit dnes tak důležitý den a tak tu přijela alespoň na vozíčku. Aby mohla být se mnou. Nechci, aby se přetěžovala, ale zároveň jsem ráda, že tu je. Doufám, že se to zlepší a bude moci zase normálně chodit, teď je ještě z rána slabá. Sedám si ji na klín a líbám na tvář, mám o ni strach… milionkrát větší než z turnaje…
Další zápas začal. Nějak se mi nechce sedět na zadku, přece jenom, když se postavím úplně ke kraji a opřu se o zábradlí, uvidím toho více. Samozřejmě, že máma je toho názoru, že bych mohla přepadnout - blbost.
Když oba bojovníci vešli, dvacet džinů stojících kolem dokola arény vytvořili nad ní kupoli ze silového pole, která se po chvíli zprůhlednila. To proto, abychom byly my diváci ochráněni před kouzly a energiemi, které dole budou při boji působit. I když je jich dvacet, stejně nevěřím tomu, že by nás ta kupole mohla ochránit před vším. Jsou to přece nejlepší mágové světa… Tentokrát stojí proti sobě dva muži. Jeden má sedmý a druhý osmý stupeň, čili jeden se chce dostat výš a druhý obhajuje, pokud to správně chápu. Moderátor taky říká, že je to magie nemrtvých - Gerd proti ohnivé - Selirkovi. Konečně uvidím svou magii v akci.
Hned ze začátku Gerd vytvořil několik kostlivů, kteří se vrhli na Selkirka a ten je jako výsměch všechny sejmul ohnivým kruhem. To Gerda zřejmě překvapilo, protože teď jen tak stojí a kouká. Nechápu proč, takhle je lehce k zasažení a už na něj letí taková šleha… Ne, odrazil ji. Na poslední chvíli ohnivý pás rozrazil a vyslal pět zběsile létajících duchů, aby to Selkirka rozptýlilo.
Musí nějak skrytě soustředit manu, aby to ten druhý nepoznal a myslel si tak, že je v koncích. To chci umět taky! Je to však o dobré tři stupně výš…
Boj se zaměřil na pošťuchování styl útok-obrana a ani jeden si netroufal zasáhnout rozhodujícím kouzlem. Je to těžké, protože dorážející kouzla jsou nejvíce vyčerpávající a když nevyjdou, protivník získá velkou výhodu. Z očekávání, že se něco stane se začínám nudit a přestávám naplno sledovat dění…
Na tribunu právě přišla Nina a několik osob ji gratuluje. Když pohlédla ve směr ke mně, zamávala jsem a ona si to namířila sem.
"Byla jsi dobrá" usmívám se na ni hned, jak se opřela o zábradlí vedle mne, "a to vítězné gesto, no prostě super!" Hodně ji to potěšilo…
"Díky, viděla jsi ten blesk?" rozpovídala se klasicky nečekajíc odpověď. "To bylo ještě nic oproti tomu, čím se dostanu na Mistra, uvidíš! Bude to bouřka, jakou jsi ještě neviděla!" a začala ji rozebírat…
Nina má jednu úžasnou vlastnost a to, že umí během pár minut říct tolik informací, že to ten druhý vzdá po první minutě. Stejně jako já. Myslím si, že musí být dobrá, když je už na devátém stupni, ale vůbec nerozumím, když mi o ní teď povídá. Nějaké nadnesené dimenze v úhlech pohledu, o čem to kecá? Teď mi magie vyšších stupňů připadá mnohem složitější a vzdálenější, než kdykoli předtím…
Selkirk to měl za tu dobu v aréně už tak akorát a začal přitvrzovat. Přestože jde jasně vidět, že je lepší, než jeho soupeř, vůbec to nemá lehké. Gerd na něj vysílá armády upírů a každý, který zemřel, se rozletí na desítky otravných netopýrů. Postupem času jich v aréně přibylo tolik, že už ani jeden hráč není vidět, jen mohutné Selkirkovy plameny prosvítají skrze netopýří mlhu… Nikdo by se tím dlouho nepáral, tak po pár vteřinách plameny ještě více zesílili, netopýři se rozplývají v tuctech a mlha pomalu řídne.
Začíná mi být špatně od žaludku a točí se mi hlava. Podlamují se mi kolena, klesám po zábradlí dolů… Co se to se mnou děje? Jakoby s každým jeho plamenem mi vzal kus energie… Kdyby mě Nina včas nechytila za ruku, asi bych byla brzo na zemi.
"To nic, za chvíli to bude pryč." Zvedá mě a soucitně přitiskává k sobě, abych měla větší oporu. "Je ti špatně, protože Selkirkova mana je mnohonásobně silnější, než ta tvoje dokáže snést. Nechápe, že na tebe neútočí, tak se tě snaží upozornit na nebezpečí a připravuje se na obranu. Musíš ji sama uklidnit a přesvědčit, že se tě ten souboj netýká."
Tak moje mana z těch jeho útoků blbne a myslí si, že se na mě útočí, místo aby se připravovala na skutečný zápas, který zanedlouho začne. Fakt chytrá mana, ani uklidnit se nedá… Je to hrozné, pokaždé, když vyšle ohnivý kruh nemilosrdně ničící vše, co potká, jakoby mi tím do hrudi zabodl mohutný meč… Naštěstí zvyšující se intenzita naznačuje brzký konec…
Nemýlila jsem se. Selkirk dorážejícím polem zničil najednou všechny zbývající netopýry a za Gerdem hned vysílá hned tři dorážející koule. Sám se tím oslabil, ale sázka se vyplatila a Gerdovi by už před tím žárem nepomohl ani oceán. Byl už od začátku viditelně slabší a tohle byla už jen otázka času a Selkirkovi opatrnosti.
"Zatleskejte prosím jasnému vítězi Selkirkovi, který Gerdovi nedovolil získat právo na vyšší stupeň…"
Všichni kolem mě samozřejmě zase začali bezhlavě ječet. Už mě z nich bolí hlava. Obecně já nerada hluk. To mám po… po kom jiném, než tátovi, že… jasně. Všichni říkají, jaká jsem jeho kopie. Já si z toho ale nic nedělám, každý je po někom… Určitě tu za mnou taky trpí…
"Jdu…" nadechla jsem se, ale nemůžu přijít na konec věty. Prostě pryč. "...se připravit." Nina na mě nechápavě pohlédla, protože času mám tak na tři přípravy… "Psychicky…" upřesňuji s úsměvem. Na to jen pokrčila rameny…
Dostat se přes dav uřvaných diváků byla velká fuška. Všichni jsou nalepení na zábradlí, div nepřepadnou, aby viděli svého favorita z co nejmenší vzdálenosti. Teď zrovna začal hrát nějaký mág, co bojuje prý ve stavu vyššího myšlení, nebo co. Nikdy jsem sice o něm neslyšela, jako ostatně o většině nejznámějších mágů, ale vypadá to fakt zajímavě. Jen tak tam sedí v tureckém sedu se zavřenýma očima a před sebe vyvolal jakousi rozmazanou postavu vypadající jako zhmotněný stín… zřejmě bojuje za něj… to se moc teda nenadře…
Ticho. Ta nejkrásnější hudba na světě… na chodbě je to tu alespoň trochu tlumenější a když se vzdaluji bludištěm od arény, klid převažuje nad ranami a křikem. Cítím, jak mi hlava pomalu přestává třeštit a úzkost z many už je skoro pryč. Celá budova se skládá nejen z obrovské arény, ale i z rozlehlých hal a chodeb vedoucích do jednotlivých částí tribuny. Nikdo tu skoro není a když už, tak to jsou zvláštní osoby zahalené tak, že nejde vůbec poznat o koho jde. Podle všeho to jsou hráči, ale v průvodu nebyli, těchhle bych si všimla. Zastavil mě až projektor, který právě ukazuje, že ten mág s vyšším myšlením to vyhrál a vyzval Gerota na souboj. Ještě jeden zápas a jsem na řadě.
Co to slyším? Někdo… někdo tu něco šeptá… rozhlížím se, ale zrovna tahle chodba je naprosto prázdná, nikdo tu není. Šepot zesílil… je to nějaká dívka, možná žena… Znovu a znovu se rozhlížím, jdu ve směr, odkud ten šepot zní, ale hlasitost se vůbec nezměnila, jako bych se k ní vůbec nepřibližovala… Přidávají se další hlasy, teď už jich je asi pět, každý říká něco jiného, ale stále je to jen hukot beze smyslu, někteří se smějí, jiní pláčou… když už probíhám třetí chodbu a nikoho nemůžu najít, začínám se toho děsit… Mám pocit, že čím víc se snažím najít, odkud to vychází, tím slyším více osob, teď už i nějaké muže, jeden má dokonce nádech vzteku… Zastavuji se a šepot utichá… už slyším zase jen jednu ženu… naříká… prosí… pláče… zacpávám si uši, ale nepomáhá to. Jakoby ty hlasy vycházely z mé hlavy… Cítím, jak mi po tváři stéká slza… je mi tak líto té ženy… "Ticho! Dost!" ani křik nepomáhá, ba naopak, nářku přibývá, žen také… už nedokážu rozlišit jednotlivé hlasy, vše se slilo do jednoho hlasitého hukotu… můj bok zachvátila tupá bolest a chlad z dlaždic - upadla jsem. V tom se všechny hlasy vytratily a kolem mě začalo být zase ticho, jen klasické tlumené zvuky vycházely z arény v dáli. Srdce mi tluče zběsile a nestíhám zvládat svůj uřícený dech. Musela jsem utíkat hodně dlouho a rychle… sedám si a stírám z tváře slzy. Bylo to otřesné, znělo to jak nářek celého světa, všechny hlasy dohromady…
Když jsem se konečně po chvíli zvedla ze země, ozýval se opět odkudsi hlas, ale tentokrát jiný, hluboký ženský a mluvila velice přísně, spíše poroučela. Spolu s ním slyším za sebou blížící se kroky se zvláštním cinkáním. Mráz mi přejel po zádech z pohledu na onu osobu jdoucí ke mně. Vyhublá ženská postava v černých šatech až po zem bez rukávů, na rukou, nohou, krku a v uších spousta velkých kroužků, které při pomalé stařecké chůzi o sebe cinkají. I přes děsivost této osoby, se odvažuji na zoufalou otázku:
"To jste mluvila Vy?" žena na mne bez odpovědi pohlédla. Propadlá, zubožená tvář, oči tmavé, až duhovky splývají s panenkami v jedno… kdybych si měla představit smrt ve svých nočních můrách, ona by byla tím zobrazením. Stále nic neřekla, nepohnula svými hlubokými vráskami. Jen přede mne poklekla, abychom si viděly z očí do očí a uhrančivě naklání hlavu ze strany na stranu, jakoby mi chtěla něco vyčíst z té největší hloubky mého pohledu. Nerozumím, co po mne chce, jsem celá strnulá a vyčítám si, že jsem něco vůbec řekla, že jsem vůbec odešla z tribuny. Mám strach z její kostnaté tváře, z jejího prázdného výrazu a hlubokých očí skrývajících týraný dětský pohled.
"Ty něco slyšíš?" ptá se mě tak tiše, jakoby pro ni mluvit byla těžká a bolestivá věc. Nedokážu ji odpovědět, nedokážu pohnout ničím, natož pusou, jak mě strach svírá… Netrpělivá mi chytila rameno, snad aby zjistila, jestli jsem už neumřela vyděšením. Kdyby její kostnatá ruka nestudila jako led, neucukla bych ani teď… "Neboj se mě…" zamrzelo ji, že se jí tak bojím, "Řekni, co slyšíš?" naléhá svými seschlými rty.
"Pláč," podařilo se mi po chvíli z němého hýbaní rtů něco vydat, silnější, než strach z ní teď, je strach z toho, že by se mohla rozčílit, kdybych ji nic neřekla… "Slyším pláč." Pláču už skoro i já, tak tak držím ten svíravý pocit v krku. Hlas, který slyším se už trochu zklidnil a zase jen něco šeptá.
"To je zvláštní…" přimhouřila oči, "to budeš velmi zvláštní dívka, tohle v mé přítomnosti slyší málokdo."
"Proč to děláte?" snažím se pomalu ze spárů dlouhých prstů vykroutit.
"Nedělám to úmyslně. Někteří mi vyprávějí o šeptajícím hlase, jiní o křiku mnoha… Musí to být zvláštní pocit," dívá se s pochopením, jakoby tohle slyšela už stokrát.
"Hrozný…," upřesňuji, "Co to je?"
"Jsi to ty sama. Ten hlas, pláč smích i křik je tvůj. Jsou to věty, které za svůj život řekneš a které někdo řekne tobě."
"Ale proč pořád jen pláč? To budu tak nešťastná?" myslím tím hlavně na maminku, nenapadá mě jiný důvod k takovému pláči. Z té myšlenky je mi úzko.
Na to se blíží rukou k mému čelu, "Zavři oči, zkusím to zjistit." Už cítím, jak mě zaměřuje svou manou, ale v okamžiku, kdy se pokusila dostat přes tu mou, zachvátil mě silný pocit napětí a s dotykem mnou prošla obrovská rána, která nás od sebe bolestivě odstrčila. Její kamenná tvář teď nabrala nádech nepochopení.
"Který jsi stupeň?" mé odpovědi vůbec nevěří. Chtěla to zkusit ještě jednou, ale za námi se ozval známý hluboký hlas:
"Jsi na řadě, Sheeno." Lin-Chu. Díky bohu… takže vlastně díky jemu. Konečně někdo normální s normálními odpověďmi a normálně vypadající.Ta žena se Lin-Chuovi s úctou poklonila a on pokývl na odpověď. Pak si ještě vyměnili pár zvláštních pohledů, jakoby si povídali, což tu ženu z nějaké důvodu zneklidnilo, až se na mě zamračila. Dlouho ale takhle v tichu nepostála, vlastně po tom pohledu na mě, jakoby v sobě něco potlačila, otočila se a odešla. Teď už jsem z toho úplně pitomá…
"Kdo to je?" sleduji její odcházející postavu, která se dál kymácela a hýbala se už jen ztěží.
"To je Kara, Gerot psychické magie," povzdychl nad ní Lin-Chu lítostivě, " V mládí byla obrovský talent a její schopnost ovládat cizí mysl byla pověstná. Byla ale až příliš posedlá svou magií a chtěla toho umět víc a víc. Nakonec dosáhla bodu, kdy už neovládala svou manu, ale mana ovládla ji. Ta postupně ovládala mysli jejích nejbližších a přiměla je k sebevraždám. Kara s tím nemohla nic dělat, její mana byla prostě moc silná a ona nad ní neměla kontrolu. Jednou se jí to ale povedlo, jenže pak začala slyšet myšlenky druhých, cítit jejich pocity a taky si uvědomila, že vlastně zabila celou svou rodinu a zbláznila se z toho. Trvalo několik let, než opět vnímala své okolí. Dnes je zubožená, upadlá duše zmítající se v bolestech svých životních chyb. Nikdy už nebude mít klid, nikdy nepřestane trpět a nejhorší na tom je to, že její mana ji ani nechce nechat zemřít. Smrt by byla jediná věc, která by pro ni byla odpuštěním a vysvobozením, ale toho se zřejmě ještě dlouho nedočká."
Ztěžka jsem polkla. Chudák Kara. Kéž by ji už bylo odpuštěno, sic je děsivá, ale zase mi připadá hrozně hodná a nevěřím, že by si něco takového zasloužila.
"Ona je živým důkazem toho, Sheeno, že by mág neměl chtít po maně víc, než by dokázal sám unést. Proto nikdy nezapomeň, že mana je jako druhá duše v tobě a i když ji pěstuješ, tak nikdy nesmíš z ní udělat silnější osobnost, než jsi ty sama."
"Znamená to, že po ní můžu chtít cokoli, pokud to zvládnu vyslat kontrolovaně?"
"Můžeš po maně chtít mnohem víc, než si myslíš. Hranice many je tam, kde je tvá hranice. Když si budeš věřit a mít silné přesvědčení v to, co chceš a v to, že to zvládneš, mana bude mít z tebe respekt a bude tě poslouchat, ne se snažit tě přemoci. Nejhorší pro mága je, když přestane věřit v sebe a v ní. Mana je ješitná, nedůvěra v ní ji uráží a vede nejen k neposlušnosti, ale taky ke zradám, jak to bylo u Kary."
Teď už si nejsem tak jistá, jestli chci ten dvanáctý stupeň. Co když nejsem na to dost silná, a pak třeba začnu šlehat plameny na mámu s tátou?
"Neboj, já tě nenechám šlehat bezhlavě plameny! Ty přece máš rozum a víš, co děláš a určitě nejsi taková, že bys chtěla víc, než na co máš, ne?" povídá s ironickým úsměvem, "Ale teď už musíš jít, všichni na tebe čekají…"
Cestou uvažuji nad tím, proč ta Kara, když už je teda nejlepší, nedokázala proniknout přes mou manu, aby mi mohla číst myšlenky. To přece není možné, vždyť je o tolik lepší! Lin-Chu mi na to nic odpovědět nechce, pořád jen opakuje "Čekají tě" jak gramofonová deska. Já se ale odbýt nenechám! Zastavuji se, založím ruce a nahodím známý dospělácký výraz:
"Nepůjdu, dokud mi neodpovíte!" páni, znělo to skoro jako výhrůžka, ale Lin-Chu se jen usmál a z jeho úst jen zaznělo typické "Vážně?" a mávl rukou…
Přede mnou se rozevřela aréna. Myslela jsem, že ho přemluvím trucováním a on mě přenesl přímo do arény! Samozřejmě, že taky sebe, už sedí na svém čestném místě předsedy poroty a lišácky se usmívá. To se mu to směje, když tu nemusí stát. Na horkém písku, nad vámi tisíce uječených diváků a hlavně - nějaký kluk před vámi jako soupeř. Jsem trochu mimo, ten přenos mě tak zaskočil, že se cítím totálně nepřipravená. Zaraženě koukám na tátu, který je teď v té dálce spíš rozmazaný puntík. No, to trochu přeháním, ale nevidím mu do očí tak dobře, aby mě mohla uklidnit ta jeho jistota, kterou tam vždycky má.
"Tak tahle holka ví, jak má do arény vstoupit! Opožděně, ale s elegancí! Přivítejte tedy Sheenu Taris, jak jsem již řekl dříve nejmladší hráčku, ohnivého mága čtvrtého stupně proti Tlarabovi III., taktéž ohnivého mága čtvrtého stupně, který je mimo jiné znám náladovostí své many. No, uvidíme, jestli se tenhle hošík potatil a dá na frak nováčkovi, nebo slízne další prohru na svůj seznam."
Tak, stejný stupeň, nějaký Talarabov, nebo jak se to pitomě jmenuje. Klídek… dýchat… to zvládneš… nikdy si s nikým nebojovala, ale to nic neznamená… co, když je silnější… ty jsi zase Taris, takže žádný problém… budeš se rvát jako lev… nebo spíš blíženec… zase myslíš na pitomosti… dýchat… při nejhorším se budeš snažit alespoň bránit… … … … …proč se musí tak nesmyslně jmenovat? Vždyť se to jméno nedá ani pamatovat… nemysli na pitomosti… nemysli na pitomosti… prosím, nemysli na to!… Tararabov… Talrabov… Ta… sakra, jak to bylo?…
Vystřelil. Kupole byla nad námi už dávno vytvořená, ale já si toho vůbec nevšimla… Stáli jsme naproti sobě nehybně dost dlouho, dokonce i on zaraženě koukal, ale určitě neřešil, jak se jmenuju… vystřelil ohnivou šipku, docela malou, obyčejnou, asi aby zjistil, jestli v tom zaraženém postoji vůbec žiju. V té rychlosti jsem si ani nedokázala vybrat obranné kouzlo, tak nakonec, když už je šipka těsně u mě, uskočím. Oheň se o mě je trochu otřel, moje mana ho sama trochu odrazila a on se za mnou rozplynul jako nic. Diváci najednou zmlkli, někteří se trochu smáli… to jste ještě neviděli, aby mág před kouzlem uhnul? No, já taky ne, taky to nebyla zrovna vzorová taktika, ale bylo to to jediné, co mě napadlo v tu chvíli. Znám nejméně deset obranných kouzel a já uskočím. Teď jsem zesměšnila nejen sebe, ale i Lin-Chua. Už vidím, jak všude popírá, že by mě někdy něco učil…
Ten Taltarala…soupeř je z toho taky zaražený… už zase… to musí být pěkná legrace se na nás dívat… ale ne, moc dlouho mu to nevydrželo. Na rozdíl ode mne, která tu zatím předvádím leda tak výsledek hodin gymnastiky a ne magie, on vypálil další šipku, tentokrát je o hodně větší, než ta předchozí. Teď už vím, co dělat. Rychle tvář zakryji paží a nárazem na mé obrané pole nechávám jeho šipku jednoduše rozplynout. Teď je šašek on… nic lepšího neumíš? …Koukám, úplně mi z toho ohořely chloupky na ruce… Tak to teda ne! Tohle je už osobní útok! Teď se dívej!
Tady máš můj metrový lávový meteorit!!! Rozzuřeně jsem to na něj hodila, protože co teď budu dělat s chloupky jen na jedné ruce?… dělám si z vás legraci… ale něco mě naštvat musí pokaždé, protože jinak ty kouzla stojí za nic…
Ten kluk asi nic takového nečekal, protože jeho obranná ohnivá zeď jen trochu letící lávu zpomalila, ale ta ho stejně nakonec celého zalila…
Božínku, já ho zabila! Utíkám k němu, mezi tím už Lin-Chu rychle zakročil, mé kouzlo zrušil a tím odhalil Tralalabova úplně dočerna ohořelého, naštěstí nevidím žádné popáleniny. Přece jenom, je to mág a ještě ohnivý, tak aspoň mana ochránila jeho samotného, když už ne oblečení, vlasy, obočí a vše, co na povrchu seškvařit mimo kůži jde.
"Žiješ?!" klekám k němu starostlivě. Těžce otevřel oči, ale zřejmě nic nevnímá. Oči překuluje po okolí bez známky jakékoli duchapřítomnosti. Rukou mu zahýbu před očima a nic. Přibíhají lékaři. Odstrčili mě dál, abych nepřekážela a pokládají ho na lehátko…
"Uou. Sheena Taris to na začátek pěkně rozjela! Doufejme, že jí to půjde i dál, protože si vítězstvím vybojovala účast v příštím zápase, ve kterém už konečně půjde o stupeň!"
Už ho odnášejí… měla bych být šťastná z vítězství, ale nejsem… přehnala jsem to… tohle nebylo pro mne vítězství… a nejen pro mne.
Diváci by teď měli tleskat, ale netleskají. Stojí jako zakletí a dívají se na mě s rozsudkem v očích. Nedivím se jim, tohle se nedělá… ani já sama bych si nezatleskala… nikdo to tak určitě ještě nezvoral… otáčím se, odcházím… teď si začínají vzpomínat, co se dělá, když někdo vyhraje a začínají pomalu tleskat jeden po druhém. Já se ale už nahoru k nim nedívám… stydím se… než jsem vůbec došla k východu, slabý tleskot utichá stejně s ním i mé nadšení z turnaje… jako nějaký zločinec pomalu mizím z dohledu diváků…
***
"Ty bláho, to nebyl souboj, to byly jatka!" vtrhla na záchodky Nina celá rozjařená.
"Ještě mi to připomínej…" obořím se na ni. Smývám si u umyvadel líčení, třpytky a všechny ta ostatní hlouposti. To, že jsem bojovala jako šašek ještě neznamená, že tak musím i vypadat…
"Co to děláš? Vždyť ti to sluší!"
"Končím!" jsem pevně rozhodnuta, "Nechci už s nikým bojovat!"
"Hele, neblázni, přece to nevzdáš kvůli spratka nějakého nafoukance, co si říká Gerot…"
"Počkej…" vyprsknu vodu splašeně do umyvadla "jaký Gerot?" Proč mám pocit, že bych se měla někdy podívat, kdo je Gerotem čeho… a proč zrovna já se točím kolem tolika, když jich je na celém světě něco málo přes deset… zas na druhou stranu, na turnaji těch nejlepších mágů to zas až tak divné není…
"No přece Tlarabov II.! Ty, že jsi ohnivý mág? A to ho neznáš? Vždyť je to tvůj Gerot!" vyhoupla se na linku mezi umyvadly a pobaveně kývala nevěřícně hlavou a začala si při tom obírat svůj plášť od drobných částeček, aby byl naprosto dokonalý, "Ty jsi mi nějaká divná… víš ty vůbec o těhle věcech něco? Mi připadáš, jak kdybys spadla z nebe, prosím tě! To se učí na každé magické škole, kdo je momentálně nejlepším mágem ve své magii. Tlarabova znají i malá děcka jako ty!" všímáte si, že už mě potřetí uráží? "Už tam je přes dvacet let! Představ si, že titul získal ve 25-ti letech, chápeš to? Tak brzo se to ještě nikdy nikomu nepodařilo. Říká se, že je v ohnivé magii neporazitelný. Jeho syn se taky dal jeho cestou, ale jak jsi sama poznala, moc mu to teda nejde. Taky žes mu to pořádně nandala, aspoň už nebude tak namyšlený… ale v podstatě to je vlastně smolař. Už byl na pátém stupni, ale vzali mu ho, protože…"
To není možný… smolař jsem já a ne on! To já jsem… á, už toho mám dost. No co, je to jeho problém, neměl se proti Sheeně Taris stavět, když nečekal takovou sílu… sílu mojí many, mojí skvělé many!… držela jsi se holka a taky, že i příští zápas ukážeme, co v tobě je, ať je to třeba další dítě nějakého Gerota, stejně to nic neznamená a nepomůže mu to… ne u mě.
Nechávám rozkecanou Ninu za sebou, stejně z toho zabrání do mluvení si ani nemůže všimnout, že už dávno stojím u dveří…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
