|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29005 příspěvků, 4550 autorů a 303515 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Dcera svého otce - kapitola III. ::
| Etapa I. - Za vším hledej magii |
| |
|
|
Být na tribuně a koukat na jiné mágy, jak se namáhají, je stejně fajn. Na ten křik si konec konců dá zvyknout a moje mana už taky dostala konečně rozum. I když… špatně mi sice není, ale přesto stát u toho tak blízko je síla.
Nina předvádí blesky mrazící v zádech, přesně jak slibovala. Oslepující světlo, pořádná rána a strach, že i přes silovou kupoli nějaká ta větvička z blesku zamíří až k vám… a když vyvolala bouři, silný vítr nám všem rozházel vlasy a vběhl pod trička. Vsadím se, že z jeho ledovosti ostatním taky naskočila husí kůže jako mně.
Po obvodu arény běhají Nininy električtí pavoučci vystřelující světelné stromečky k nepříteli tak přesně, jakoby je sám přitahoval. Nina je prostě úžasná. Soustředěně pozoruje každý soupeřův pohyb a panenky ji kmitají rychle i mezi všemi těmi pavoučky, jakoby z těch několika desítek vedla každého zvlášť. Oslňuje nás, jak zabrána do takových těžkých kouzel dokáže vyloudit na tváři široký úsměv značící, jak je tohle všechno pro ni jen hra a ona se jí náramně baví. Nechává si větrem rozevlávat kápi a všechny copánky, mezi nimiž se blyští zlatá čelenka připomínající příhodně korunku. Nezapomněla snad na žádnou maličkost podporující dojem, že tento ring je v tuhle chvíli její království, že celý turnaj patří jen jí, stejně jako obdiv s šimrající úzkostí vyvolaný v nás všech jejím uměním.
Nikdo z Niny nespouští oči, nikoho nezajímá, kdo je vlastně ten chudák na druhé straně, jenž neví, co si s takovou silou počít, snad i proklíná chvíli, kdy do arény vstoupil. Všechen ten potlesk patří jí, všechny ty překvapené výkřiky, rozzářené dětské duše, které právě dostali nový vzor. I já jsem nadšená i já si přejí být jako ona…
Najednou všichni pavoučci vystřelili zároveň vytrvalé elektrické oblouky a chytili tak soupeře do pevné, rotující pasti. Nemůže se ani pohnout, ani vyslat nějaké kouzlo, je naprosto paralyzován elektřinou. Mohutné, černé mraky se nad ním stáhly, jako nad prokletým vyšlehly ze sebe jeden blesk vydající za všechny předešlé dohromady…
A když teď točí nad sebou vítězně hůlkou a hvězdičky ozařují nového Mistra elektrické magie, diváci nadšeně tleskají, pískají a vřískají namačkáni na zábradlí jako já. Všechny nás ten zápas tak rozjařil, že nikdo nezůstal sedět, dáváme Nině tu největší poctu, kterou se od diváků může dostat, dokonce i všichni porotci v čele s Lin-Chuem tleskají ve stoje. Nedokážu si představit, jak báječně se teď Nina musí při pohledu na nás cítit. Pro někoho je možná Mistr, ale pro mne ne. Pro mne je mnohem víc než to, ona je královna blesků. Nina - královna blesků.
"Jestli máte někdo pochyb o nároku na titul Mistra elektrické magie pro Ninu Dasher, pak to téhle holce zkuste říct v aréně do očí! Porota však tyto pochyby vůbec nemá, a proto přivítejte v řadách nejlepších mágů světa nového člena - Ninu Dasher! … Teď si ale určitě pokládáte stejnou otázku jako já - půjde Nina ještě dál?"
No, tak to jsem taky zvědavá. Upíráme na ni své pohledy a ona se zdlouhavě rozmýšlí, buď si to vážně předem nerozmyslela, nebo nás schválně napíná… Nakonec ale dává před hrudí pěsti k sobě a s úctou se uklání do hlediště ke starému muži, svému Gerotovi, Gerotovi elektrické magie. Toto gesto v magii znamená, že právě uznala jeho titul a proto se o něj nebude pokoušet, nebude jej vyzívat na souboj.
To je škoda! Zřejmě si na tento titul nevěří, ale já bych ji věřila. Přestože jsem neviděla kouzlit žádného Gerota, Nina je určitě lepší. Určitě…
Nakonec mě ještě před tímto zápasem přesvědčila, abych v turnaji pokračovala. Snad bude další zápas lepší, rozhodně budu více uvažovat, přestože nebudu tak dobrá, jako je ona…
Kdybych takhle mluvila před tátou, určitě by mi jednu střihl. K mému výkonu v aréně se raději nevyjádřil, zato máma byla nadšená, jako ze všeho, co mi jde…
Vyklouzla jsem zase z tribuny, abych jako první mohla Nině pogratulovat a zeptat se jí, proč vlastně toho Gerota nevyzvala. Rychle beru schody po dvou, div nespadnu na… tvář a… udýchaná sotva doběhnu k bráně, zaráží mě dav novinářů a gratulantů přede mnou, lépe řečeno kolem Niny, která pře ně nejde vůbec vidět. Desítky těl ji neprodyšně obstoupily a její jméno se tu skloňuje ve všech větách. Nemá cenu se tím prodírat, nikoho nezajímá nějaká obyčejná kamarádka, co je ještě o polovinu menší než oni. Ještě párkrát se pokouším do někoho šťouchnout, aby mne pustil, ale vše mi je patřičně vráceno i s přídavkem.
To není fér, je to moje kamarádka, mám větší právo být u ní, než oni… Je mi líto, když vidím ty blesky foťáků a slyším jen překřikování novinářů s desítkami otázek… dokonce mě to dětinsky natahuje… mám ale v sobě zaručený recept na potlačování breků pomocí pravidelného polykání… nějak to zabírá, ani nevím jak. Naučila jsem se to kvůli táty, protože když něco provedu a táta zuří, nesmím se rozbrečet, jinak zuří ještě více… musím být prý silná na povrchu, nedát své pocity znát, aby můj nepřítel nedostal výhodu…
Mám pocit, že jsem mezi těmi větami zaslechla své jméno. Když už někdo zavolal podruhé, poznávám známý hlas za sebou.
"Strejdo! Co tady děláš?!" volám na strejdu Maria stojícího u venkovních dveří držící malý čarodějnický plášť.
"Ahoj, sluníčko! Slyšel jsem o tvém vyhraném zápase, tak jsem si řekl, že pořádná čarodějka nemůže být bez pořádného čarodějnického oblečení."
Hah, klasika. Zelený s hnědými okraji, podobný jako má Nina. Dlouhý až po zem, dvouvrstvý - volné šaty a na nich plášť. Už mi chybí jen hůlka… dělám si srandu, já na magické předměty vůbec nejsem. Jednou jsem to s hůlkou zkoušela, ale když jsem ji vymrštila dopředu, aby mi vykreslila ohnivý kruh a vrátila se zpět, tak při zpáteční cestě mě hrozně praštila do prstů… Pravidlo číslo jedna - vykašlat se na hůlky! Ale čarodějnický šat… to si nechám líbit.
Najednou si jeden z novinářů všiml strejdy a hned kolem nás byl taky hlouček a začaly nás oslepovat blesky, až si z toho musím dát ruku před tvář. Nesnáším pozornost. Hned zrudnu, strnu a nebo se začnu zavrtávat do někoho dospělého u mě jako teď do strejdy. Dělám pomalé krůčky dozadu, abych se dostala pod jeho ruku a on mě objal. Pak začne fáze dvě, kdy se namačkávám směrem k němu, i když už není, kam se posunout. Představa, že mě uvidí miliony diváků v televizi… proč se do strejdy nemůžu vpít…!
"Já jsem tu hlavně osobně," snaží se strejda uspokojit odpověďmi na dotěrné otázky. Co je jim do toho, proč tu je… "přijel jsem se podívat na svou kmotřenku."
"Jak vysoko si myslíte, že se dostane?"
"Sheena je velice talentovaná, takže vůbec nepochybuji o tom, že nás svým výkonem ještě dost překvapí," zazněla jeho diplomatická odpověď a další otázky už odmítal, "Á ne, ne, už žádné otázky prosím, jdu se podívat na nejlepší mágy světa…" chytil mě za ruku a společně jsme se prodírali pryč. Když jde vládce, tak to hned každý ustupuje, ale když se přes ně snažím dostat já, tak do mne i žduchnou… ccc!
"Veď mě za tátou…" pošeptal v tom zmatku ještě ke mně.
…
No, pochybuji, že by strejda Mario přijel kvůli mně. Jen, co si dosedl vedle táty, už se pustili zase do podivných diskusí:
"Byl jsi tam?" začal táta.
"Jo." Povzdychl strejda potichu. Samozřejmě co nejméně nápadně a ještě se ode mne odvrátil zády, abych pochytila co nejmíň.
"A?"
Na to jen strejda pokývl hlavou, což tátu vůbec nepotěšilo, protože svraštil čelo a skousl nehet palce pravé ruky. Pak si ještě začal nervózně protírat čelo a strniště. Jasné znaky, že něco není v pořádku, jak chtěl. "To je takovej…" ze slušnosti se na chvíli odmlčel a pak povzdychl: "Tak kolik?"
"Osmdesát."
"Tak to ani náhodou…"
"No a co chceš jinak dělat?"
Táta se zase odmlčel, "-…něco vymyslím… - … už jsem nad tím uvažoval, ale budu potřebovat tvůj podpis… potom to proberem…"
"Ne, nemusíš mi to vysvětlovat, Tayi, já ti podepíšu co chceš, jen to vyřeš…"
"No budeš to se mnou řešit…"
"Ne, byl to tvůj nápad! Říkal jsem ti, že to nevyjde…"
"Ale to neznamená, že se tě to netýká!" pustil se strejdy táta.
"Dobrá, hlavně, ať je to už za námi!" rezignoval strejda, zřejmě neměl chuť se o tom hádat.
"Padne na to pět procent rozpočtu, ale kdybychom převedli tu Masiru…"
"Tayi!" pošeptala přísně máma na tátu. Už ji došla trpělivost. "Před Sheenou ne!" A k tomu několik vzájemných ošklivých pohledů.
Tradiční, snad nejčastější důvod hádky mezi nimi. Máma nechce, aby se táta přede mnou zmiňoval o své práci. Nechce totiž, abych se o to zajímala, abych se pak chtěla stát taky politikem. Tátův zájem je samozřejmě opačný, a tak se o to dokážou přít kdykoli. Já sama vlastně nevím. Mě zajímá magie a nechci, aby se o to pořád hádali.
Táta na máminu výtku nic neřekl, jen pokývl na strejdu hlavou a oba šli pryč.
Hopsla jsem mámě do klína, aby nebyla tak smutná. Nemám ráda, když pak takhle kouká a má u toho lesklé, smutné oči. Je jako socha, nehybná jako na fotografii, jen její něžná ruka mi hladí vlasy.
"Mami, já neposlouchala," zkouším ji uklidnit a políbím ji na tvář, "Já chci být stejně čarodějka!"
Usmála se. Dobrý znamení. Teď ale nevím, jestli z uklidnění, nebo ji to přišlo legační.
"A taky, že se jí staneš," přitiskla mě ještě více k sobě, "tou nejlepší!"
Už jsem naprosto ztratila přehled o dění v aréně. Od Niny se tam ani nic extra neděje. To až bude souboj o post Gerota, to bude nářez! A Nina? Ta je v čudu. Asi někde zapadla do své slávy…
Když mi pak za chvíli přišel jeden kluk říct, že se mám hned dostavit k porotě, odcházelo se mi od mámy těžce. Minula jsem se totiž s tátou, který se vracel se strejdou zpět. Mámina nálada, o kterou jsem se tolik snažila, byla tatam. Tvář ji povadla a když ji táta ještě něco pošeptal, vstoupili ji do očí slzy, až si je musela přikrýt dlaní, abych nic neviděla.
Podle všeho jde o něco vážného, ale co se děje, přede mnou skrývají…
***
"Mám pro tebe potěšující zprávu," začal Lin-Chu hned, jakmile jsem se objevila před porotou, "Tlarabov III. je velice zvláštní mág, měl už pátý stupeň, ale pak se mu moc nedařilo a přišel o něj. Zápas s tebou mu ho měl zase vrátit společně s dobrým pocitem jeho otce."
"Moc jsem mu k tomu nepomohla, co?"
"Zapomeň na Tlarabova, Sheeno, i na to, co se stalo. Byla jsi na něj prostě moc dobrá. Tak dobrá, že jsme se ti rozhodli dát právo na pátý stupeň."
Tak tohle mi vyrazilo dech, "To… to… to…" rozkoktala jsem se, "ja… ko… jen… tak?"
"Já myslím, že ta láva nebyla jen tak a jestli se na pátý stupeň necítíš. Ber to jako velkou šanci, kterou ti dáváme. Ale něco za něco."
To zní děsivě… "Co?"
"Další tvůj zápas bude hned po tomhle a utkáš se s jednou dvanáctiletou dívkou o šestý stupeň. Ona je dost dobrá, mnohem lepší než Tlarabov a jestli ji porazíš, šestý stupeň je tvůj.
"A když prohaju?"
"Budeš muset obhájit pátý a když se ti to povede, necháš si jej a půjdeš domů."
"A když ani ten nevyhraju?"
Lin-Chu se pobaveně usmál a poplácal mě po zádech, "Věř si trochu. Přece tady nejsi jen kvůli svým krásným modrým očím."
***
"Nenechte se mýlit dámy a pánové, těch sto deset centimetrů se zlatavou svatozáří to umí pěkně rozpálit! Nejmladší naděje našeho Nejvyššího - Sheena Taris - dostala právo na pátý stupeň za své svérázné vítězství v minulém zápase. Myslím si ale, že tentokrát trocha lávy nebude stačit:
Čtyři roky na Xavenu v Yutu - nejprestižnější magické škole světa - dvě ocenění poroty za postup, Nejtalentovanější mladý mág roku 73, Cena za objev nového kouzla a dalších šest ocenění za posledních sedm let její slávy.
Toto je pouze část popisu dvanáctileté dívky, která zamrazí představy na budoucí post Gerota všem ostatním mladým učencům ledové magie. Přivítejte Maraiu Bolaire!"
Ne, že by mě ten seznam úžasných vlastností vyděsil, ale nějak jsem se z toho čtení pomalými krůčky vzad vzdálila od svého startovního místa. Při vyslovení jejího jména křik diváků pořádně vzrostl - to nedodává moc sebevědomí…
Otevírá se protější brána. V dáli ze tmy vychází dívčí postava ve světle modré, uplé kombinéze. Jde sebevědomě dovnitř a pod jejími kroky se vytváří tenká, ledová cesta. Sotva se objevila na dohled, diváci začali vstávat a tleskat. Ona na to však neudělala vůbec nic, ani nikomu nezamávala, neusmála se ba ani jediný pohled jim nevěnovala.
Stojí jako socha naproti, nohy rozkročené, ruce mírně od těla, dokonalý bojový postoj a oči ze mne nespustí. Je sic daleko, ale přesto její pohled, z něhož vidím jen černé stíny, mě naprosto znervóznil. Než vytvořili džinové nad námi ochrannou kupoli, vytáhla Maraia bílé rukavice a pomalu si je nasadila. Těžko říct, co tohle vlastně znamená, snad, aby si mnou neušpinila ruce, nebo co…
Sekundy od začátku zápasu běží a stále se nic neděje. Čeká snad na vhodnou chvíli, snad přemýšlí, jak začít, nebo je taky nervózní z neznáma, které právě teď stojí před ní. Určitě se ale netřese, jako já. Nemám ani tak strach z ní, z toho, kolik zkušeností má, ale ze sebe. Ona přesně ví, co umí, kolik síly zvládne požít, ale já? Myslela jsem si, že se znám, vím, na co mám, ale po té lávě… kdo ví, jaké kouzlo bude to další…
"Tak začni, dávám ti přednost!" zakřičela po chvíli nedočkavostí. Kývu nesouhlasně hlavou. Neumím zaútočit první, na to fakt nemám povahu, znáte mne. Ještě na ni hodím ohnivou kouli a buď ji zabiju, nebo se mi vysměje…
Ztratila trpělivost. Ze svých prstů nechala vystřelit několik (deset) ledových šipek. Než doletěly, nechala jsem je rozpustit. Lin-Chu je mazaný, postavit proti sobě oheň a led…
Usmála se na znamení, že to byla legrace a já ji to oplatila, že je mi jasný, že umí i víc…
"A teď vážně!" zakřičela jsem. Taky už to chci mít za sebou, ať to dopadne jakkoli.
"Jak chceš!" úsměv se změnil na soustředěné zamračení a lavina sněhu se vyvalila zpoza ní.
Má ohnivá zeď ji roztopila a tím jsme se ocitly po kotníky ve vodě.
To byla chyba! Nemám dost síly nechat tolik vody vypařit a navíc, kdyby jo, tak vařící voda by nás uvařila!
Maraia jedná rychle. Vyskočila a vodu pod sebou začala zmrazovat. Když vidím, jak se ledové pole rychle blíží ke mně, nečekám, až mi nohy v ledu uvíznou a jakmile je led dost blízko, vyskočím na poslední chvíli a dopadnu již na dokonalý ledový povrch. Trochu zatancuji k udržení rovnováhy, jak to klouže, z tribun se ozývá pobavený smích, než najdu polohu, ve které se dá jakž takž stát.
Jak je vidno, Maraie to nedělá vůbec žádné problémy. Dokonce… A mě to nedošlo! Ježiš, já jsem trubka! To její divné oblečení a boty! Takové se nosí, když jde někdo bruslit! Ona chtěla ten ledový povrch, věděla, že nemám jinou možnost, než to roztopit a tím ji ušetřit práci…
Vytvořila si na podrážkách tenkou vrstvičku ledu, by ji to pořádně klouzalo a začala plouživými kroky bruslit ke mně. Nevím, co zamýšlí a vůbec se mi nelíbí, že se přibližuje.
Při své jízdě vysílá jednu ledovou kouli za druhou, až je skoro nestíhám topit, protože čím je blíž, tím letí koule častěji za sebou. Snaží se mě unavit, ale zatím to zvládám.
Zase další chyba! Při té rychlosti jsem si neuvědomila, že mezi tím spousta studené vody z roztopených koulí ledu cáká na mě, takže jsem nejen úplně mokrá, ale hlavně mi začíná být zima. Když je mi zima, nedokážu se tak dobře soustředit na oheň. S přibývajícím chladem má kouzla slábnou a naopak Maraia je ve svém živlu.
Pár metrů ode mne se zastavila a vysílá místo koulí ledové rampouchy, ze kterých se stává dlouhá a silná tyč sápající se po mých rukách. Chvíli ještě kladu odpor, ale roztopený led je voda na mé ruce a ta znovu v okamžiku zamrzá s ohromnou silou z Marainy blízkosti.
Už mám na sobě pevná pouta spojená ledovou hrází až k ní. Jakýkoli odpor je poražen dřív, než ho stačím vyslat. Její síla mne sráží na kolena, jako loutku, zcela na pospas. Nevím co dělat, jsem úplně v koncích. Přestávám vnímat okolní zvuky, už slyším jen drkotání vlastních zubů. Rukama promrzlýma na kost prorůstá bolest tisíců jehliček. Pocit bodavé pálivost zcela zachvátil i zbytek těla.
Poslední plamínek naděje byl zmražen a Maraie to přec nestačí. Díky poutům mě přesunula doprostřed arény a nechala mi do ledové podlahy zamrazit i nohy, abych se vůbec nemohla pohnout. Jezdí dokola v kruzích a staví kolem mne kruhovou, mohutnou zeď. Z poslední zoufalosti se mi podařily roztopit pouta na rukou i nohou, ale v podstatě je už pozdě… poslední paprsek světla byl udušen a já se ocitám v naprosté tmě - uprostřed arény, uvnitř mohutného, ledového iglú bez jediné škvírky.
Zvenčí jde tlumeně slyšet závěrečný tleskot - vyhrála.
Nesnáším ten svíravý pocit v krku, který beznadějně žene k pláči. Nesnáším se, že jsem udělala tolik chyb, že jsem si s ní nedokázala poradit, s pitomou Maraiou … s pitomou manou.
To se chceš stát nejlepší na světě? To chceš dosáhnout dvanáctého stupně? A já ti věřila! Mano pitomá! Nenávidím tě! Neumíš si ani poradit s ledem!
Já nechci prohrát! Nechci! Jsi přece nejlepší, tak proč jim to neukážeš? Říkala jsi, že dokážeš porazit kohokoli! Tak se ukaž! Vím, že nechceš prohrát, já taky nechci! Tak pojď! Ukaž se!
"Ukaž se!" křičím z plných plic a zároveň cítím, jak se do hrudníku vlívá teplo nové energie. Zvládla to! Je zpátky! Během chvíli mě zahřála a teď se sama rozzuřeně a bezhlavě pouští do okolního ledu. Je tak silná! Takou jsem ji nikdy nezažila. Rozpálená ji ukazuji místa, kde má působit, ale ona si to stejně dělá po svém. Má takovou žhavící sílu, že led se vlastně neroztápí, hned se mění na páru. Ani nechápu, jak to dělá. Nedá si pokoj, dokud mohutné plameny neproletí celou arénou a nepomstí se na každém přičinění jejího ponížení.
Nevidím Maraiu, je tu tolik páry, že by se dala krájet. Nejdivnější je to ticho kolem. Naprosté ticho. Copak všichni umřeli?
Snažím se aspoň najít Maraiu. Dlouho čekat nemusím, odněkud z mlhy praštila do mé ruky ledová šipka a hned za chvíli druhá. Ne, vůbec nic nevidím, ani na krok. Už toho mám dost! Rozčiluje mě taková hra na schovávanou.
Zastavuji se, zavírám oči a soustředím se. Teď mne nezklam. Energie z celého těla se mi vlévá do ruky a já v mžiku vysílám tři silné ohnivé prstence za sebou. Dokonce tak silné, že protrhly ochranou kupoli a stoupající pára se rozptýlila nad tribunami.
Začínám vidět blízké okolí. Jsem hrozně unavená a manu už vůbec necítím, vydala ze sebe vše, co mohla a teď už by nezapálila ani sirku. Ještě pár kroků a umřu… je mi tak sladko…
Vidím Maraiu ležící bezvládně na zemi. Chci k ní dojít, ale zaráží mne pohled k tribuně. Všichni stojí u zábradlí a hledí nehnutě dolů. Jeden jako druhý skoro s otevřenou pusou a nikdo nevydá ani hlásku.
Maraia se probouzí a pokouší se vstát. Pomáhám ji a když už stojí na nohou, usměje se tak kouzelně, jako bych ji vůbec nic před chvíli neudělala. Až teď si uvědomuji, jak hrozně jsme si podobné a to nejen proto, že má taky blonďaté vlasy a modré oči. Je to pocit, který mě teď naplnil, pocit, že obě chceme stejnou věc tak moc, že zapomínáme na svou sílu, se kterou to můžeme přehnat. Přestože tentokrát to byla ona, která jí použila až zbytečně moc
"Promiň," pošeptala.
"To je dobrý…" usmála jsem se, jakoby nic, i když něco.
Náš pohled plný porozumění přerušil až jeden divák na tribuně, který začal do toho stále trvajícího hrobového ticha tleskat. Obě jsme k němu vzhlédly - je to táta. Netleská, protože jsem jeho dcera, ale protože se mu to líbilo, na to ho až moc dobře znám. Nejhezčí následovalo až s postupným přidáváním tleskotu dalších a dalších, až za chvíli tleskají úplně všichni. Pohlédla jsem na Maraiu, která se za tu dobu schválně vzdálila, a ta tleská také.
Je to můj nejšťastnější okamžik v životě, cítím se jako hvězda. Je to možná trochu přehnané, ale já to tak cítím. Mávám tátovi a mámě, pak ještě strejdovi a dokonce támhle už na svém místě sedí i Nina!
Jen je mi trochu divně… jsem unavená…možná… že.. jse.. na…
***
"Zlatíčko, vstávej!" něco mě příjemně hladí po tváři… "andílku tarisový otevři očička," trochu ještě zabručím, ale nakonec poslechnu, "No, konečně! Už jsme mysleli, že svou slávu zaspinkáš andílku."
Pomalu se mi rozmlžuje obrázek na usmívající se maminčinu tvář. Hned vedle ní u postele, na které mimochodem ležím, sedí taky táta s mírně skrytým úsměvem.
"Je ti už líp?" pokračuje máma v hlazení. Nevypadá vystrašeně, takže to asi nebylo nic hrozného. Pokývu, že jo a přes její odpor se posadím.
"Takže naše Karter se bude prát dál?" zeptal se táta provokativně.
"Tayi!" zamračila se máma.
"Nechej ji, aby se rozhodla!" odsekl přísně a už zase jsou v sobě. Máma se radši odtáhla pohledem, zřejmě se už dnes nahádali dost.
"Počkat, jak to že Karter?" mezi tím uvažováním na jejich hádkami si uvědomuji, co vlastně řekl.
"Ještě, než si omdlela, tak jsi vyhrála šestý stupeň. Pak tě asi deset tvých fanoušků nesli sem na ošetřovnu, málem nás k tobě nepustili. Nechtěli tě opustit, ale když mě viděli, tak jim bylo hned vše jasné." Vysvětluje táta. Úplně si dokážu přestavit, jak je asi vyhazoval. Něco na způsob "Opusťte laskavě okamžitě ošetřovnu, jinak vás nechám vyvést!" ještě takovým tím chladným tónem, jakoby šli všichni do vězení, kdyby neposlechli. To někdy tak mluví i se mnou… rozesmálo mě to.
"To si dokážu představit," směju se na něj.
Trochu se zamračil, že si z něj vlastně dělám legraci, ale pak to stejně hodil za hlavu "Takže?" naznačuje svou otázku.
"No jasně, že se budu dál prát, přece to nevzdám!" vyskočím z postele, aby i maminka, kterou jsem tímto prohlášením moc nepotěšila, poznala, že to myslím vážně.
No… zase…upřímně… poprala bych se klidně… ale kouzla… jsem z many vycucunutá jak stará zubní pasta.
"Vy Tarisové…" postavila se máma s dotčeným povzdychem poražené strany, "aby jste to s tou svou tarisovostí nepřehnali…" chce odejít z pokoje, "…v nejlepším je třeba přestat a ještě teď, kdy jsi andílku tak slabá… to ti pak ani to jméno nepomůže… přece to můžeš zkusit až za rok… ale ne, slečna je přece Taris, tak to musí dotáhnout do konce, ať to stojí, co to stojí, jak tady tatínek, že?!… Ale tomu já nemůžu rozumět, do toho já nemůžu kecat… tak si dělejte, co chcete! Mě už je to jedno!…" zabouchla za sebou rázně dveře.
Proč mám pocit, že spíš mluvila na tátu, než na mě, taky se v závěru dívala hlavně na něj. Na to překulil oči v sloup, povzdychl a opřel si čelo o dlaň. Teď je zase ta pitomá chvíle, kdy to nemůžu nic říct, protože nevím, o co jde…
"Jestli jsi unavená, tak si ještě lehni, já si musím jít něco s maminkou vyřídit…" chtěl taky odejít, ale chytila jsem jej rychle za rukáv.
"Tati…" počkala jsem, než se mi soustředěně zadíval do očí, "nehádejte se… prosím…"
Zhluboka se nadechl a vydechl. Zamračeně s trochou lítosti mi pohladil líc: "Teď to máme s maminkou těžké, ale tím se netrap… bude to zase dobré, slibuji."
Je mu to těžké věřit, sám vypadá, že tomu nevěří. Řekl mi to už tolikrát a vždycky to bylo jen horší… Pouštím rukáv, nechávám jej odejít. Chtěla bych jít tajně za ním a dozvědět se , proč se poslední tři dny nedokáží bavit bez ošklivých vět. Jenže. Když je zase uslyším se hádat, bude mě to hodně bolet a to nechci. Tak tedy zůstávám sedět a ve mně se to vše pořád hádá.
…
Po pár minutách to stejně nevydržím a vycházím z pokoje. Rodiče nikde kolem nejsou, tak se je aspoň pokusím najít. Mohli zůstat za dveřmi a tam se hádat, abych se nemusela ztrácet ve spleti chodeb kolem ošetřovny.
"Hledáš něco?" v jednom z pokojů seděla sestřička nad novinami.
"Rodiče."
"Nikoho jsem tu neviděla, ale jestli chceš,zavedu tě k informacím. Tam můžou rozhlásit, že ses jim ztratila."
"Neztratila jsem se jim, oni se ztratili mně!" co ji na tom tak rozesmálo, to nechápu.
"Tak promiň," usmívá se pobaveně, "tak, že se ti ztratili."
"Ne, děkuji," vyklouzla jsem ven stejně rychle, jako dovnitř. Podle křiku se asi blížím k aréně. Dokonce už slyším i kroky, to může být podle chůze táta. Rozběhnu se přes tři chodby za ťukáním podrážek, ale když spatřuji jeho zdroj, snažím se hlavně rychle vytratit, avšak - pozdě.
"Ale, ale, není to zázračné dítě Sheena Taris?" ty kroky nebyly tátovy, ale Tlarabovy. A tohle není Tlarabov III., ale jeho otec - Gerot ohnivé magie - můj Gerot. Vysoká mužská postava popošla blíže a nazrzlé vlasy jakoby se naježili z nenávistivého pohledu na mou maličkost. "Přišla jsi se podívat, co jsi udělal mému synovi?"
"Já vlastně…"
"Poslouchej mě, holčičko. Pro ostatní jsi možná geniálně nadaná kouzelnice, ale já nezapomínám. Ty bys taky neměla zapomínat, hlavně do budoucna pamatuj tohle: Jestli zamýšlíš dostat se na vyšší stupně, tak věř tomu, že budu dělat všechno proto, aby ses po nich doslova plazila, jestli tě vůbec nechám postoupit. V případě, že si nebudeš chtít v životě udělat pořádnou ostudu, radím ti se Turnajům stupňů vyhýbat."
"To se nestydíte, takhle mluvit k dítěti?" táta se objevil za mými zády pořádně rozladěn.
"U magie se věk nepočítá, o tom vy, teefu Tarisi, nemůžete nic vědět. Vy máte za poddané nás, ale jenom z hlediska občanského. Vaše dcera je z hlediska magického má poddaná a já ji jen vysvětlovat, co ji pod mou vládou čeká." Usmívá se Tlarabov sebejistě.
Teď si ale vybral špatnou chvíli pro provokativní řeči na tátu. Ten svůj vztek drží už i ušima. Poznám to podle žíly na čele, která mu při zuřivosti vystoupí.
"Já jsem spíš slyšel zbabělé výhružky, kterými zastíráte vlastní strach z bezmoci, kterou proti Sheeně máte. Aby vás té vlády nakonec sama za pár let nezbavila. Měl byste ji proto věnovat úctu, kterou si patřičně zaslouží za výkon, jemuž Váš syn prostě nestačil. O tom vy, Gerote Tlarabove, byste měl něco vědět."
Chytá mě za ruku a vede pryč "Neohlížej se," pošeptal ještě, když jsme byli trochu dál. Miluju, jak vždycky dokáže říct něco, čím toho druhého odrovná. Taky, že Tlarabov už na nás, hrdě odcházející, nic ani necek. To je můj táta….
"Tati, co když to myslel vážně?"
"Strach moc mluví. A jestli to myslel vážně, pak si to, co ti řekl, pořádně zapamatuj. Jednou, až mu to natřeš, mu to můžeš zopakovat."
Jo. Jednou. Na tu dobu se hrozně těším. Vyzvu ho a dostane na frak! Jo, v tom si věřím. Jsem na dobré cestě, už jen čtyři stupně. To bude hračka…
"Čemu se směješ?" ptá se po cestě táta.
"Ale, takové hlouposti… své hlouposti…"
***
Ani jsem si předtím nevšimla, že už máma není na vozíčku. Sedí někde v bufetu u kávy a s nikým se nebaví. Vždycky si všechno bere tak moc. Asi už byla poslední kapka, když jsem se postavila na tátovu stranu. Jenže já s nepostavila na jeho stranu, ale na svou! Chci bojovat dál, škoda jen, že to nechápe. Je mi to líto. Ani se nepřišla podívat na můj další zápas.
Stojím v aréně a vedle táty jsou dvě prázdná místa. Už jen pár chvil, než zápas začne a já v každé vteřině doufám, že přijde, že jedno z těch míst zaplní a bude se na mne dívat. Ochranná kupole už je nade mnou a ona pořád nikde.
A to ještě ani nevím, kdo vlastně teď proti mně přijde. Chvilku se dohadovala porota mezi sebou, pak do toho vstoupil Tlarabov a dohadoval se s Lin-Chuem. Z toho jsem asi nejvíce nervózní. S kým se utkám se pořád měnilo a když jsem odcházela do arény, ještě o tom nebylo rozhodnuto.
Ne, nepřišla. Táta tam pořád sedí sám. Je mi to tak líto a jsem nervózní - chci aby byla se mnou! Možná jsem ji měla poslechnout a zastat se jí… maminko…
Naproti stojí nějaký kluk. Je mnohem strší než já a než dokonce byla Maraia. Panebože, co to proti mně postavili?! V tom má určitě prsty Tlarabov! Jak já ho nenávidím!
Hlasatel, který si opět nezapomněl rýpnout do mého věku, prozradil, že se jedná o psychického mága sedmého stupně. Tak to si Tlarabov vymyslel dobře, psychičtí mágové jsou ti nejobávanější. Říká se, že jejich stupně se nedají srovnávat se stupni jiných magií. A přestože ten Tivmo, jak se jmenuje, nevypadá nebezpečně, řekla bych, že úplně jak Lin-Chu o padesát let mladší - středně dlouhé, černé vlasy v copánku, hábit volný, že skutečná postava se dá jen ztěží odhadnout - až na malou napodobeninu kníru. Stejně bych byla radši opatrnější…
Asi to je nějaký pitomý zvyk, ale zase mi dal soupeř možnost prvního tahu. Tentokrát ji ale míním využít. Kolem dokola arény jsem vytvořila ohnivou zeď a pořádně mu přitopila, abych ho tam přehřátím trochu poblouznila. Všimla jsem si totiž jednou na jednom klukovi, co mě kdysi pořád otravoval, že to vážně funguje: Trochu jsem ho zahřála, ale ne moc, a on pak zakopával o každý klacek a větší kámen, který potkal…
Co se to ale děje? Ty plameny jsou nějak větší, než jsem chtěla! A ať dělám, co dělám, nechtějí mě vůbec poslouchat a šlehají si jak chtějí!… co když mě potkalo to, co Karu?…
S Tivmem to vůbec nehýbe, stojí tam a usmívá se. A nebo ne? Já vlastně nevím… nejsem si jistá… ničím…
Přede mnou se ze země vynořil slimák. Obrovský, tak třikrát větší než kráva. Nesnáším slimáky! Jsou tak… tak… slizcí! Obrovská masa vlnícího se materiálu na kaluži slizu se blíží ke mně! Fuj! Snažím se couvat, ale stále se ke mně plazí, asi se nemíní zastavit.
Když už za mnou není vůbec žádné místo, slimák dorazil do té největší blízkosti a začal… fuj… ježiši!… Patlá to po mně!… to je odporné!… Slizké… nechej toho!
Na to je slyšet z tribun hromový smích. Co vám na tom připadá vtipného?!… Jsem přilepená litry slizu ke stěně arény. Tohle nemá se soubojem nic společného!
Je mi sice ten hnusák nad všechno nejodpornější, ale musím se přemoct a bojovat! Vysílám z této blízkosti do něj naplno silovou střelu…
Celý slimák se rozprskl po okolí, kousky masa, kůže, slizu a krve vytvořily kolem po kolena vysokou břečku. Setřela jsem si ji rychle z tváře oblečení, pohled na hmotu, ve které mám ponořené nohy, mě však úplně dostal. Chce se mi zvracet… Přikrývám si ústa a s odvrácenou tváří od této noční můry z ní rychle čvachtavými kroky vybíhám.
Na to smích diváků přechází do dalšího záchvatu. Směje se mi dokonce i táta. Od něj bych to nikdy nečekala. Nina nebo strejda Mario, to bych ještě přežila, ale táta…
"Tati…" do očí se mi vlily slzy. Proč… proč i on… "tati…" pošeptám na něj zklamaně ještě jednou.
Do hrudníku proráží obrovská rána, v té rychlosti ani nevím odkud. Bolest mísící se s pro mne dosud neznámým pocitem tlaku bodá kdesi uprostřed hrudníku a jakoby vysává veškerou mou moc sama nad sebou. Sráží mě to na kolena, zabořují se do písku. Zatmění před očima pomalu po chvíli ustává a konečně spatřuji skutečnou realitu…
Nad mým bezvládným, klečícím tělem vidím jako anděla své zkázy Tivma s chladným, uhrančivým pohledem, rukama rozpaženýma dokonává své umění. Dusivý smích přešel do mrtvého ticha. Zbytky smyšleného slimáka jsou pryč, plameny mé ohnivé zdi, jejíž neposlušnost byla taky jen dokonalou Tivmovou iluzí, se rozplynuly.
Náhlá ztráta schopnosti kouzlit a pocity prázdnoty jsou důkazem toho, že na mne Tivma použil to nejhorší kouzlo ze všech - vysátí many. Zbyla jí jen malá trošička, nemohu kouzlit, nemám žádnou magickou moc… slabost těla se mi během minuty vrátila, ale schopnost vyslat jakékoli kouzlo už ne…
"Tak tahle fatální chyba stála zázračné dítě Sheenu Taris nejen o vítězství v tomto zápase, ale končí tím pro ni i celý turnaj, protože její šestý stupeň na další šanci prostě nestačí! A tomu se říká smůla, dámy a pánové!… Tivma Hilnep svou soupeřku dostal do takových iluzí, že si svou manu naprosto přestala hlídat, což se ji stalo osudným. Jak se to ale může stát mágovi tak vysokého stupně, kdy je samozřejmostí si na něco takového dávat pozor, to určitě není ani samotnému Lin-Chuovi jasné. Sebeabsurdnější prohra je také prohrou, a proto prosím potlesk pro vítěze - Tivmu Hilnepa, skvělého mága sedmého stupně psychické magie!
Zaraženě zírám na Tivmu a stále nevěřím, že je konec! Manu cítím jako malou tečku u srdce a vůbec se mnou nemluví, tak slabou ji ještě neznám. Jakoby mi někdo utrhl kus těla, je to úzkost, necítit v sobě něco, s čím od narození žiji… stydím se… stydím se za tu prohru… ach, mano moje, odpusť mi!… Tolik jsi mne podržela a já na tebe nedávala pozor… odpusť mi… kamarádko moje věrná, sestro mojí duše… odpusť…
Otáčím se, odcházím. Nechávám celý turnaj za sebou. Trpká je prohra v souboji s nepřítelem, trpčí je prohra v souladu s přítelem. Měla jsem tě, mano, nechat si odpočinout. Zkusit to až příští rok. Měla jsem poslechnout mámu. Jak se teď mám před ní ukázat? A co tomu řekne…
"Táta!" pošeptám vyděšeně, když jeho postavu vidím v dáli na konci chodby. Ne, nechci slyšet, co na to řekne. Nechci vidět jeho hluboké hnědé oči, jak se na mne budou zklamaně a přísně svrchu dívat. Až teď mi začíná docházet. Že jsem vlastně prohrála a čím víc se krátí čas setkání s tátou, tím víc mě to začíná mrzet.
Couvám pár kroky zbaběle zpět, pomalu začíná panika… nemůžu přece za to, tati… já vím, že jsem Taris, ale… panika je tady. Nezvládám to a utíkám pryč.
"Sheeno!" zvolal za mnou překvapeně a rozeběhl se k pronásledování "Stůj! Kam to běžíš?!"
Dávám do útěku poslední své síly a náskok zatím stačí, aby mě nedoběhl. Míjíme takhle hlavní vstupní halu a vyběhneme ven. Překvapivá facka ledového větru a silného deště, který podle bláta a velkých kaluží už trvá několik hodin, nám přistála na tvářích. To zpomalilo nohy, plíce už pálí a chladem tuhnou svaly. Hlasité cákání napovídá tátu v zádech.
"Nedělej hlouposti!" vykřikl naštvaně a chytá mě za ruku. Škubla jsem s sebou hbitě a vyvlekla se, však vysílená už nemám šanci na další kroky a upadám do kaluže s blátem. Táta si to ní kleká vedle a svírá má ramena pevně, abych se už ani nepohla. "Máš rozum?!" mluví dost hlasitě, aby byl slyšet přes hluk padajících kapek deště. Vkládám tvář do dlaní a místo odpovědi se ode mne dočkal jen bezmocného rozbrečení. "Tím si moc nepomůžeš teda! Co jsi tím útěkem chtěla dokázat?!"
"Já…já… nemohla jsem nic dělat…" dostávám ze sebe po kouskách mezi pláčem, "byl tam velký slimák, ach tati, velký slimák!… a… a… vy… smáli jste se mi… ty ses mi smál… tati…"
"Nikdo se ti nesmál, Sheeno, tak už toho nech! Byla to jen iluze!"
"Viděla jsem, jak se mi směješ, věř mi!"
"Podívej se na mne!" chytá pevně mou bradu a nutí mě, abych se podívala do jeho tváře. Vytřeštěné, rozzlobené oči, kolem kterých stékaly proudy vody z krátce střižených vlasů, připomínají mou největší slabost. I když je déšť ledový, nedokáže zchladit rudost ze zlosti. "Podívej se na mne a řekni: Připadá ti, že bych se teď smál?!"
Nedokážu nic říct jen strachy pokývnu nesouhlasně hlavou.
"A vzpomínáš si, že bych se ti někdy smál?!"
Odpověď je stejná.
"Tak vidíš!" jeho hlas se trochu zklidnil a když vidí, že ze mě v takovém napětí nic nedostane, pokračuje už zcela klidně: "Pamatuj si, Sheeno, že já se ti NIDKY nebudu smát. Nesmál bych se ti, ani kdybych toho slimáka před tebou viděl, rozumíš? Nikdy se ti nevysměji! Tak už o mě nepochybuj, ano?"
Teď zase kývu souhlasně.
"Jsi zklamaný, že jsem to prohrála?" ptám se nejistě.
Tátovy líce povolily a panenky propustily i přes jejich tvrdost smutek: "Jsem zklamaný, že jsi utekla. A ještě víc mě zklamalo, že přede mnou… to nejvíce"
"Tati!" skočila jsem mu kolem krku, přitulila se co nejvíc to jde, abych obměkčila jeho srdce. Rozbrečelo mě, co právě řekl a je mi líto, že má pravdu, "Já už nebudu, slibuji!" prosebně fňukám tlumivě zabořená pod jeho bradou, "Já se tě bála, víš…"
"Vím," pohladil má záda.
"To nebylo moc tarisovské, že?" posmrkávám.
"Ne, to nebylo."
Dlouho jsem ještě byla takhle přitulená a oba zmoklí na kost jsme klečeli v blátivé kaluži. Déšť už ustával, když se konečně rozhodnu od něj odlepit: "Tati," utřu si rukávem nos, "půjdem už domů…"
"A to se ani nechceš dívat na souboje Gerotů? Vždyť na ně ses nejvíce těšila!" ptá se táta překvapeně, ale já si stále stojím za svým. Už tu nechci být ani minutu. "Tak jdeme."
***
Mámu jsme našli sedící stále v bufetu u kávy, jak bezduše hledí do okna. Když nás oba viděla zcela promočené a do poloviny od bláta, nic na to neřekla a v podstatě až domů byla úplně mlčky. Neodpovídala ani na tátovy otázky, které s postupem času pokládal čím dál zuřivěji. Nakonec to vzdal, máma byla v autě pořád přilepená na okýnku a koukala ven.
…
"Běž spát, dobrou!" byla její první věta po té dlouhé době. Jsme spolu samy v koupelně a ona po mně vypouští vanu.
"Maminko…" přitulím se k ní v županu, aby nebyla tak smutná a aby mi odpustila, že jsem na ni tehda nedala. Usmála se trochu a políbila líc, oči však zůstaly ve výrazu neštěstí.
"Tak běž," pobídla znovu, až nezvykle chladně. Napotřetí čekat nebudu.
Vyběhla jsem nahoru a zababušila se pod peřinu. Se zavřenýma očima se mi promítá spousta zážitků z turnaje. Už nejsem tak zklamaná, vlastně jsem ráda. Postoupila jsem o dva stupně a to je na můj věk obrovský úspěch. Mám na to, dosáhnout dvanáctého stupně, jsem si naprosto jistá…
Asi bych takhle brzy usla, kdyby do nočního ticha nevstupovaly hlasy z přízemí… Nedá mi to. Musím už konečně zjistit, o co jde. Seskajuju z postele a co nejvíce potichu se snažím dostat přes dveře na schody, opatrně, aby nevrzly a už stojím dole v obýváku. Škvírou nedovřených dveří v pásku světla pozoruji mámu, jak opřená o linku si rukou podpírá nešťastně čelo a táta je naproti ní opřený o stůl. Připadá mi, jakoby se snažili si nepohlédnou do očí.
"Já nevím, co s tím," povzdychl táta, "všechno to zašlo moc daleko. Nemůžu toho nechat, to by bylo ještě horší… Musíme to nějak přečkat."
Mámin náhlý výdech napovídal, že se rozplakala : "Já už to nevydržím, Tayi, to prostě takhle nejde. Musí to už skončit," šeptala uplakaně.
"Ale já nevím jak, Michi, chápeš to?!" zvýšil táta prudce hlas.
"Nekřič!" zarazila ho rychle, "Vzbudíš Sheenu!" utřela si slzy, "Já mám prostě o tebe strach…"
"Já o vás přece taky!" reagoval naštvaně, jakoby mu to někdo vyvracel. "Už ten turnaj byl obrovský risk! Myslel jsem, že když někde bude Sheena sama, tak ji unesou!"
Chvíli oba mlčeli a pak, když se táta uklidnil, došel jedním krokem k mámě a objal ji: "Nikam teď s Sheenou nechoďte. Zařídím u Lin-Chua, že teď nebude chodit na hodiny. Dokud mě vydírají, musíme být opatrní."
Máma pod jeho bradou zavrtěla hlavou a táta pokračoval: "Pokud Mario zařídí ten převod, tak by už brzy mohlo…" větu nedokončil, protože jsem se rozhodla do kuchyně vejít, hrající rozespalou, nic nevědící, neslyšící…
Hned, jak mě máma spatřila, odvrátila se v mžiku, aby zmizely poslední slzy, nahodila výraz nic se neděje a otočila se zpět:
"Copak, broučku?" prohodila mile s úsměvem, který je i přes snahu dost průhledný.
"Mám žízeň," hraji i já roli, že je vše v pohodě.
"Tak běž zase do pokojíčku a já ti za chvilku donesu čaj, jo?" souká mě ven do obýváku a než se jí do docela povedlo, stihnu se ještě na tátu, který se taky dost přemáhá vše zakrýt.
"My s maminkou už taky jdeme spát, viď?" chytil ji láskyplně za ramena a máma ho usměvavým kývnutím podpořila.
Pro jistotu mě oba sledovali až do půlky schodů, ale když se vracejí do kuchyně, zastavuji se na předposledním schodě a sedám si na něj. Po minutě se začíná opět ozývat tlumeně:
"Říkala jsi, že spí!"
"Kdyby jsi neřval, spala by!"
"Takže je to nakonec moje vina!"
"A má snad?!"
Další věty už přestávám poslouchat. Snad je to pláčem, ze kterého zaléhává v uších, snad je to tím, že už prostě nechci. Nechápu, proč na mě hrají takové divadlo. Dokud jsem pryč, pak se hádají a řeší věčně nějaké problémy. Jakmile ale zjistí, že je vidím nebo slyším, odloží to na jindy, mají se hrozně rádi a vše je naprosto v pohodě. Nesnáším to! Vadí mi, když to dělají. A přitom je to vždycky úplně jinak… vždycky…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.8 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
