|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39711 příspěvků, 5825 autorů a 392904 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Posel mravenců ::
|
| |
|
|
Zvoní mi v uších, jako by kolem projížděl vlak. Jen nevydává oblaka dýmu a nesvítí do tmy. Ta je všude venku a prostupuje až sem. Myslím, že ani jedna z hvězd dnes neprosvětlí oblohu a v křehkých koutech dojde k mnoha znásilněním. Ale co já s tím, tady.
Už tu ležím několik let. Stále jen na zádech, občas mě přijde někdo přetočit, abych neměl proleženiny. Ty se však už před týdnem začaly objevovat, nejprve na zádech a pak i na rukou a lýtkách.
Připadám si odporný a nechutný. Všude samé modrofialové fleky, občas i krvácím. Přitom jsem mohl kdykoliv vstát a odejít, nikdo mě tu nedržel. Teď už to nejde. Celé tělo mi zesláblo tak, že už se nedokážu ani sám najíst. Všude mi zavedli hadičky, aby mi zajistili základní potřeby, to je ale vše. A i ty obstarává jedna a tatáž osoba.
Přichází každý večer, když už jsem tak unavený, že ani nezvednu víčka, abych ji poznal. Bez ní bych byl už dávno určitě mrtvý. Znám jen její vzdálený hlas, který kdesi v jeskyni opakuje nekonečné věty, kterým nerozumím.
Už mnohokrát jsem jí chtěl odpovědět nebo poslepu hrábnout a chytit za ruku.
Nemůžu.
Jen v noci, kdy se mi jako zázrakem vrací síla a já můžu aspoň pozorovat tmu z okna. Pokaždé ji zkouším přivolat.
I teď, ale nemá to cenu. Nikdy tu není, ať křičím sebevíc, i když to může být jen má představa. Moje hlasivky už možná dávno ztratily svou schopnost a já jen řvu ve své hlavě, která už taky není. Třeba se rozkládá někde na zašedlém, polorozpadlém prostěradle a mé tělo se pomalu vsakuje do matrace. Zrezivělé nohy postele praskly a torzo se svezlo na podlahu, kde se o vše starají mravenci, kteří mě trápili už předtím.
Jeden po druhém se do mě zakusovali, aniž bych se mohl poškrábat. Teď vše dokončují.
Znám jen ten strohý pokoj se zažloutlými stěnami, na kterých nevisel ani jeden obraz. Pamatuju si ho tak, jak vypadal, když jsem ještě viděl. Jen jedno velké okno s výhledem na koleje a rybník.
Ten před nějakou dobou zamrzl a led odděluje vodu od vzduchu.
Nechápu to.
Vždycky spolu dobře vycházeli, dotýkali se navzájem. Když ji česal, měla trochu rozdrásanou kůži, ale nikomu to nevadilo. Občas se pohádali, to když nebe bylo černé, tak mu to ona vytmavila. Ale vždycky si byli blízcí.
Chci je smířit.
Rozpárat ledu břicho, jen aby skrz něj mohli k sobě.
Musím ale zůstat v tomhle stále tmavším pokoji, který mě tu pořád krutě drží.
Pomalu mě mravenci roznášejí do koutů a tmavých míst a já se stávám stále pevnější součástí pokoje.
Prý občas přijdou i krysy, ale nikdy jsme se osobně nesetkali. Snad jsem spal, ale rád bych je poznal, už se o mě dlouho zajímají. Ale nevím, jestli jim vyhovím, pergamenově žlutá, zesklovatělá kůže už k ničemu není a svalů na mě taky moc nezbylo. Už je ani nepotřebuju, možná jenom abych se dozvěděl, jak vypadá ten ženský hlas, který tu už nějakou dobu nebyl.
Pokaždé když mě omývá houbou, slyším její dech. Pomalý, snad trochu slabý. Taky už poznám její typickou vůni, i když nesmí mít parfém, tak vždy, když přijde, cítím lehký závan šeříku. Ale přes vatu v krvácejícím nose už nic necítím.
V koupelně je puštěná voda, ale nikdo tam není.
Už slyším, jak vana přetéká a pěna už se valí ze dveří pomalým krokem až ke mně.
Je tady. Zničehonic, po snídani.
Odhaluje své bílé tělo, křehké šaty odkládá na židli a jen stojí. Chtěl bych k ní přijít, ale nedovolí mi se jí dotknout, snad jen za svitu měsíce, ale ten tu není, jen ona.
Voda už zas odtéká pryč a i pěna se plazí zpět od nohou postele.
Zvracím do tmy.
Není tu nikdo, kdo by mi pomohl, dusím se. Snad je to i dobře, aspoň už nebudu zabírat místo ani čas.
Mezi plameny ji budu, někde v sobě, stále milovat. Snad si i na ni vzpomenu, ona ale bude mít dalšího, možná je jich víc. Nebo má každý svou, takovou poslední naději nebo ještě lépe anděla smrti, který ho dovede až na konec, nikdy nesmí nic cítit. Asi ani necítí, vždyť mají za úkol připravit červený koberec pro smrt.
Kolik už milovalo svou smrt nebo její posly? Já, deset možná i tisíce; jsem první možná i poslední; nebo jeden z řady. Když je nevidíte, můžete jen hádat, představovat si. Vím jen jedinou věc, když už je tady, nemůžu zpátky, jen s ní kupředu, bez přestávky na odpočinek, už ani žádné pití, jen vpřed.
Pomalu vysychá v krku.
Nohy se podlamují.
Písek na jazyku padá ven a já nemůžu nic říct. Bolest provází mé probuzení a otevřené dveře jsou celé pokryté pavučinou tenkou tak, že i ticho ji může skoro bez námahy protrhnout. Každá další hodina končí hlasitými údery do kovové oblohy.
Až najednou ticho.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
