|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29005 příspěvků, 4550 autorů a 303515 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Když nemůžeš spát ::
 Astrid |
publikováno: 05.08.2009, 6:28
|
|
| |
|
|
Když nemůžeš spát
Jsem anděl. My andělé nespíme. Musíme dávat pozor na člověka, kterého máme přiděleného pod svá křídla. Jsem mladý anděl, a proto mám ve svých rukou osudy pouze tří lidí.
Bruno
Zoufale hledím před sebe a nehnu brvou. Jsem přesvědčen o tom, že i kdybych každé ráno odříkával otčenáš, pětkrát denně se modlil s koránem v ruce na východ, oslavoval Buddhu a sem tam poobědval s hare-krišnovci, nic nezbaví lidstva dopravní zácpy. Bude to jen horší a horší.
Nervózně bubnuji prsty o volant a snažím se krátit si dlouhé chvíle v koloně neustálým laděním rádiových stanic.
„Dnes bude oblačno až zataženo, místy pře – “ Cvak. „…odpolední Chvilku poezie dnes povede náš přední český dramatik Ivan-“ Cvak.
„…je to paráda, lehnout si na záda a číst si. A s rukou pod hlavou… Tak to byl Karel Zich na rádiu –“ Cvak.
„I’m so mad – I can’t sleep tonight
I was going thru a nightmare
I was layin’ on the line
And there’s big black train coming…“
Dlouhá řada aut se dala do pohybu, a tak vezmu aktuální rádiovou stanici na milost, zařadím jedničku a uvedu vůz do pohybu, abych po patnácti metrech musel opět zastavit. Hlasitě vydechnu.
„To snad není pravda! To budu na Vinohradech v osm, ne?!,“ vybouchnu. Odpoví mi jen můj žaludek, kterému je dopravní situace v Praze úplně ukradená, ale svou prázdnotu hlasitě komentuje.
Po dvaceti minutách a třiceti ujetých metrech už jen odevzdaně civím na zadek modrého Peugeota, který stojí přede mnou.
Možná bych tu někde měl nechat auto a jít raději na metro, napadne mě ve chvíli, kdy kolem mě v pruhu označeném TAXI a BUS projede pěkně vytuningovaný tmavomodrý Golf, volume na maximum ovšemže.
Tuňáček, řekla by Karolína, náš pubertální potomek. Nebo ještě výstižněji – dost hustej tuňáček. Při představě jejího obličeje, když takové věci říká, se musím pousmát. Připadá si v šestnácti tak důležitá a tak dospělá. Ohrnuje nos nad vším, co musí a aktivně se žene do toho, co nesmí.
Ta starší už má svůj rozum a domů na návštěvu chodí málokdy. Nejsem si zcela jistý, zda to, že jsme se tak odcizili s naší prvorozenou dcerou, je zapříčiněno jejím temperamentem nebo její matkou. Myslet na dcery přestanu vzápětí, neboť Golf s mladým „cucákem“ za volantem už je pěkný kus cesty přede mnou a vidím z něj už jen tečku.
„Tak takhle teda ne, chlapečku. Když Ty, tak i já. A jsem taky do prdele Pražák, tady se s tím už rozhodně patlat už nebudu,“ rozčiluji se nahlas a už prstem dávám blinkr, stáčím volant doprava a vesele si to co nejrychleji ženu ve volném pruhu. Troubení aut v koloně ignoruji a v duchu se ještě posmívám. Trhněte si, blbečci, chi chi.
Je mi dvaapadesát, ale v takových chvílích si zas připadám jako ten malý zlobivý kluk, co dělal ve škole neplechu.
Žena v bílé Oktávii se na mě mračí a klepe si na čelo. A ty mi taky můžeš, krasavice!
Ještě chvíli mám triumfální pocit a úsměv na rtech. Ještě malou chvíli. Dokud ve zpětném zrcátku nespatřím modré majáčky.
Patricie
„Nebudu už se s tebou o tom dál bavit,“ řekne Suchánková a založí mojí písemku do štosu papírů, který drží v náručí. „A posaď se,“ řekne třídní rádoby mírným hlasem, aby mě vytočila ještě víc. „Hodina začala.“ Nakopnu svůj batoh tak silně, že proklouzne celou uličkou mezi lavicemi až do zadní části třídy, kde sedím.
„A nedělej mi tu scény, nikdo na Tebe není zvědavý, mladá dámo!“
Rezignovaně sebou plácnu na židli, dám ruce na lavici a opřu se o ně bradou. Hodlám dokonale sabotovat tuhle pitomou hodinu, takže mě ani nenapadne rozepnout tašku a vytáhnout učebnici. Místo toho kouzlím hrotem kružítka na lavici obrázek třídní učitelky. Začínám kosočtvercem.
„Tak! Bude někdo tak laskav a napíše datum na tabuli? Zatím vyřídím záležitosti týkající se docházky.“
Bářina zadnice se vymrští ze židle rychlostí Halleyovi komety. Na nápisu si dává záležet, chvíli se mi zdá, že se jí snad nervozitou i klepe ruka. Tak, ještě podtrhnout, no jistě!
„Prosím,“ zaculí se poněkud úslužně směrem k profesorce.
„Děkuji, Báro,“ oplatí jí úsměv mamina třídní. „Kolega Petrovský dnes opět chybí? Nejspíš ho nervová soustava tolik nezajímá, že?“
Bla, bla, bla. Pořád ty samý kecy. Kdopak si zaslouží zkoušení dnes?
Pět… …čtyři… …tři…
…dva…
„Tak kdopak si zaslouží zkoušení dnes?,“ zaskřehotá přesně dle mého očekávání kantorka. Nechápu, jak se může někdo takhle pořád opakovat. Jako by v sobě měla zaseknutou desku. Mám týhle školy pokrk. Chtěla jsem na hotelovku. Učit se na barmanku. Matka si však nedala říct.
„Čepovat pivo umí každá Mařena, na to nepotřebuješ školu. Víš, kolik dneska berou zdravotní sestry v Německu? V Rakousku? Víš, jak se o naší pracovní sílu v těchto zemích perou? Půjdeš na zdrávku, táta to taky takhle chtěl.“
No právě. Fotr to taky takhle chtěl. Bastard. Doufám, že se někde smaží v pekle. Všichni se z něj mohli podělat, máma, babička, bratříček… Já asi taky, dokud jsem ve dvanácti nepřišla o panenství, že.
Z hlubokýho přemejšlení nad svojí povedenou rodinkou mě vytrhne Suchánková.
„No tak pojď, Patricie,“ zvedne obočí a poposedne si. „Máš tu dvě čtyřky, trojku a ještě dvakrát mínus za nesplněné domácí úkoly.“
„Zapomněla jste na výčet černých puntíků za nenastříhaná písmenka do zásobníčku a razítka prasátek v notýsku za nenošení bačkůrek,“ řeknu s kamennou tváří a pohledem neuhnu ani o centimetr. Třída exploduje smíchy, jediní tři kluci, které ve třídě máme, souhlasně hvízdají. Výjimkou jsou samozřejmě lavice v prvních řadách, kde tomu šéfuje Barborka. Naše svědomitá studentka, která má v hlavě místo mozku wikipedii.
„Nezačínej zase a okamžitě pojď dopředu!,“ naštve se Suchánková.
„Dejte mi rovnou za pět. Neumim.“
„Vždyť ani nevíš, z čeho tě budu zkoušet!,“ oponuje mi.
„Neumim nic,“ odpovím monotónně.
„Ty máš odpověď na všechno, viď?! Tak teď mě dobře poslouchej, holčičko, příští rok vás všechny čeká maturita. Ale já ti garantuju, že ty se nepodíváš ani na potítko!,“ uzavře naši debatu, udeří pěstí do stolu, načež se zvedne, postaví se k oknu a chvíli zírá ven. Pak se otočí ke třídě a mě naprosto ignoruje.
„Vlaďko, ukaž mi sešit, chci navázat na to, kde jsme posledně skončili,“ pobídne Bářinu spolusedící. Vladěna poslechne a už listuje jak ve Zlatejch stránkách. Neunikne mi, že se Bára tváří dotčeně. Jako by nedostala za návštěvu u doktora obrázek. Suchánková to zaregistruje.
„Tak si zopakujeme pár věcí z poslední hodiny, kdo mi poví něco o spojích mezi jednotlivými neurony? Báro?“
„Ehm, takže jedná se vlastně o tzv. zápoje neboli synapse. První částí synapse je presynaptická část. Zde jsou váčky naplněné mediátorem, kterému se také říká transmiter. Přijde-li vzruch na tuto část, ehm… uvolní se mediátor z váčků vlastně do štěrbiny a ovlivní kvalitu membrány v postsynaptické části a to dvěma možnými způsoby…“
Bla, bla, bla… Neříkala jsem to?
Alex
Nepatřím k lidem, kteří si neustále na něco půjčují peníze. Nemám dluhy rád. Kdybych to dělal jako většina kámošů v mém věku, měl bych sice bezva káru a gigantickej bejvák, ale byl bych až po uši v dluzích, což by mi jako pětadvacetiletýmu automechanikovi, kterej na nějaký postup v kariéře může zapomenout, asi moc nevyhovovalo.
Takhle sice chodím pěšky a mám jednu malou garsonku, zato chodím spát s klidem v duši. Jsem skromnej. Žiju vcelku spokojený a troufám si dokonce říct šťastný život. Tereze to taky stačí. Bydlí teď se mnou, s rodiči si moc nerozumí, takže se rozhodla, že bydlet se tady je pro ni lepší. Já jsem jedině rád. Je to holka, kterou jsem si vždycky přál. A už dva roky je to v podstatě jediný člověk, kterého mám k srdci tak blízko. Navíc budu brzy táta. No vážně!
„Žádné nemám,“ odpovídám na otázku Kde a kdo jsou tví rodiče? Už jsem si na to zvyknul. Moje rodina rovná se Tereza, já a to malý, který teď čekáme. Bude to kluk. Kryštof.
„Letím do práce, brouku. V lednici máš svačinu do práce, v koupelně na pračce čistý montérky a nezabouchni si zase klíče!“ Terka lítá po bytě jako vítr, vypíná myčku, zavírá okno, dává rybičkám krmení, pak na sebe hodí bundu a tašku přes rameno. Před zrcadlem si ještě sváže svoje krásný blonďatý vlasy, kriticky se prohlédne a pak se na mě v odrazu podívá. Moc jí to sluší, zahoří ve mně trocha žárlivosti. Koho by tahle holka nepřitahovala?
„Nemáš ty řasy dneska namalovaný nějak moc? Ta sukně by taky mohla být delší…,“ řeknu nejistě. Otočí se a sedne si ke mně na postel.
„Prosím tě,“ směje se a cuchá mi vlasy. „Recepční prosperujícího hotelu na takové úrovni musí nějak vypadat. Navíc to je decentní kostýmek. Nelíbí se ti?,“ zamračí se a nafoukne tváře jako dítě, přičemž si rychle znovu prohlíží svůj oděv.
„Ale to víš, že líbí. Jen nechci, aby tě očumovali nějaký chlapi no!“ přiznávám poníženě. Podle očekávání se mi směje, mezitím co si srovnává v rychlosti věci do kabelky.
„Pracháči, co si můžou dovolit takový hotýlky, kde účet za jednu noc vypadá jako dvojnásobek mojí výplatní pásky, nějaká recepční vůbec nezajímá, miláčku,“ vtipkuje. „Navíc! Pokud by se chtěli třeba čistě náhodou přeci jen nahnout přes recepční pultík a obdivovat můj výstřih, jak s oblibou říkáš, TOHLE,“ a ukáže si na zakulacené bříško, „je rozhodně zastaví.“
„Hm,“ řeknu naoko dotčeně, když se směje ještě víc. Políbí mě, opět připomene jednotlivé body, které mám splnit, než odejdu do práce a zabouchne za sebou dveře. Je tu bez ní přílišné ticho. Zmocní se mě nějaký zvláštní druh deprese, vypnu televizi uprostřed projevu předsedy vlády a napouštím si vanu. Za hodinu musím do práce i já, tak ať do té doby zkrásním, abych se těm převodovkám, pneumatikám a brzdovým destičkám líbil.
Bruno
„Promiň, miláčku, byla tam zácpa!,“ volám na Ester z haly do obýváku. Předpokládám, že je tam, slyším televizi. Sundám si boty, pověsím sako a jdu za zvukem znělky nějakého televizního pořadu.
„Tak si představ – “ stojím ve dvěřích do obývacího pokoje a nikde nikdo.
„Miláčku?.“ Nic.
„Ester?,“ volám už trochu znepokojeně. Dojdu do kuchyně a uvidím jí sedět u stolu. Sedí klidně, tvář v dlaních. „Ester?“
Vzhlédne ke mně, oči má zarudlé od pláče, je bledá a vrásky jako by byly dnes hlubší a viditelnější, než kdy jindy. Mohu říci, že moje žena je krásná. Rád bych všem ukázal fotografie z letošní oslavy jejích padesátin a chlubil se tím, jak nádhernou ženu mám. Ale stárne. Bohužel.
Při tom pohledu, kterým se na mě dívá, se mě uvnitř trochu zmocní panika. Přišla na něco? Byl jsem snad při poslední schůzce s Klárou neopatrný? Co budu dělat? Bude se chtít rozvést? Srdce mi buší o závod.
Nepodvádím svou ženu proto, že bych ji neměl rád. Ale protože chlap jako já (v nejlepších letech, samozřejmě) prostě potřebuje, aby ho občas potěšila poněkud mladší krev, no. Kláře je třicet, seznámil jsem se s ní ve svém vlastním podniku, kde pracuje jako provozní. Se zaměstnanci si rád povídám, rád je poznávám a s Klárou se to vyvinulo v takový menší románek, kdy ani jeden od druhého vzájemně nic nečekáme. Jde jen o sex. Je divoká a udělá pro mě v posteli všechno, o co si řeknu. Ale nestojí za to, abych přišel o třicet let toho, co jsme s Ester budovali. Že máme dvě zdravé dcery, překrásný luxusní dům se zahradou, tři restaurace v centru Prahy, dvě auta a nespočet společných zážitků, dovolených, hádek, usmiřování, Vánoc, problémů, které jsme společně řešili a podobně.
„Ester, co se stalo?!,“ zkouším z ní znovu vypáčit alespoň jedno slovo. Slyším, jak se po schodech řítí dolů Karolína. Ve dveřích do kuchyně se zastaví. Vycítím to, i když k ní stojím zády a stále upírám zrak na svou manželku.
„Volala ségra, zase nepřijde na ten oběd. Už tu nebyla půl roku a máma si to zas bere,“ řekne tak trochu s nezájmem a vezme si z lednice džus.
„Já to prostě nechápu!,“ promluví konečně Ester a dá se znovu do pláče a skrývá obličej za obřím kapesníkem, když se hlasitě vysmrká. „Tak snad jsme pořád její rodina ne?,“ zajíká se.
„Samozřejmě že ano,“ uklidňuji ji. Utře si slzy, vstane a vloží talíř s mou večeří do mikrovlnky.
„Snad může alespoň jednou za měsíc přijít za svými rodiči, co ji vychovali, dali jí střechu nad hlavou, živili ji… Nevíme přesně, kde pracuje, kde bydlí, kdo je její snoubenec – pominu-li tu jedinou fotku, kterou se nám laskavě uráčila věnovat!,“ dokončí svůj proslov se špetkou zášti. Oba pohlédneme na lednici, kde je magnetkem přichycena fotka naší starší dcery, kterou objímá jakýsi mladík s delfínem vytetovaným na paži. Oba mají v ruce cukrovou vatu a smějí se.
„Mami, tak se uklidni. Vždyť jí znáš,“ poznamená Karolína a míří do svého pokoje.
„Zavolám jí a promluvím s ní, zlato,“ řeknu hrubším hlasem, hladím Ester po rameni, ale modlím se, aby nebyla slyšet ta obrovská rána, kterou způsobil kámen, co mi spadl ze srdce. Žádné odhalení nebylo učiněno.
Karolína se ještě zastaví ve dveřích a významně se na mě podívá. „Zavolej i Kláře. Má prý nějaký problém –“ odmlčí se. „v restauraci.“
Nebo přeci jen bylo?
Patricie
Doma je jako obvykle pouze Karel. Matčin šedesátiletý přítel, který s námi už tři roky žije. Já ho nesnáším. Vyštval z bytu bráchu, takže se s ním moc nevídám. Bratříček měl rád tátu. I potom, co jsem ho „křivě“ obvinila. Celá rodina se postavila proti mně. Po dvou letech, co táta umřel na rakovinu tlustého střeva, vyměnila prostě máma bráchu za nového milence. Karla.
Přestože je mámě 46 a Karlovi 60, rozhodně nevypadají na to, že je dělí pouhých čtrnáct let. Máma ze sebe totiž neustále dělá mladici, její šatník se skládá pouze ze zboží z vybraných butiků, obouvá se do bot s deseticentimetrovými podpatky a make-upem rozhodně nešetří. No jo, Jiřinka neumí spořit na lyžák pro svojí dceru, na nový kolo pro svojí dceru, ale topík za tři litry jí starost nedělá.
Někdy vypadá až směšně, když na sebe před zrcadlem patlá oční stíny a lesk na rty od Oriflame nebo po sobě cáká cool parfémy od Avonu. Takový krámy maj’ u sebe holky v mým věku a ne pomalu padesátiletá vdova s takovým dědkem na krku. Nevím, co jí na něm tak bere. Plešatej skladník s neustálými průpovídkami vychvalujícími socialismus, libující si v nepřetržitém sledování televize, ať běží Bingo s Rosákem, Kolotoč s Poulíčkem nebo nekonečný řetězec teleshoppingů, nemůže přeci ženskou v krizi středního věku nikterak uspokojit. Nemluvě o intimní stránce. Tak asexuální typ není ani náš matikář!
„Zdař Bůh, dcero!,“ mává lahváčem v ruce, aniž by se uráčil odtrhnout zrak od obrazovky.
„Čau,“ odseknu a jdu se podívat do lednice, zdali by se tam nenašlo něco poživatelného. Hm, spokojím se s jednou nožičkou párku a dvěma rohlíky. Kuchyně zeje prázdnotou. Upřu zrak na bublající vodu v menším plechovém hrnku na sporáku. („Rychlovarná konvice je holá zbytečnost, Jiřinko!“)
„Vaří se ti tam voda. A nejsem tvoje dcera,“ odpovím znuděně a zabouchnu za sebou dveře od pokojíku. Karel ještě cosi mele, ale to už mě absolutně nezajímá. Svalím se do postele, naobědvám se a na chvilku usnu.
Probudí mě až klíče v zámku. Máma.
„Ahoj Karlíčku. Jedl jsi?,“ slyším z chodby. Karel cosi odpovídá. Po chvíli se (samozřejmě bez zaklepání) rozrazí dveře do mého pokoje.
„Co to má znamenat?!“ vtrhne do místnosti máma a mrští po mě jakýsi papír.
Na základě dohody s ostatními zúčastněnými učiteli uděluji Vaší dceři, Patricii Gelarové, ředitelskou důtku, za opakovanou drzost a neúctu k vyučujícím, neplnění svých studentských povinností….
Za co ještě důtku mám, se nedozvím, matka mi papír vytrhne z rukou a znova do něj zírá, jako by doufala, že se během těch pár sekund, co jsem jej měla v ruce já, písmena přeházela a dávají nyní úplně jiný smysl.
„No… to tam máš asi napsaný, co to má znamenat, ne?“
Vzápětí chytnu takovou facku, že se otočím kolem své osy jako glóbus.
„Takhle si mluv s kamarádama, kočičko! V tomhle bytě jsi skončila, jasný? Jasný? Skončila!! Sbal se a vypadni!“
Držím si zarudlou levou tvář a nedůvěřivě se zvedám z postele, na kterou jsem v důsledku působení jiného tělesa na mne spadla. Ještě ucuknu, když se ta děvka napřáhne podruhé. Je celá červená, má zúžené zorničky a na čele jí vystoupla žíla. Krev se jí žene do spánků a rty má pevně semknuté. Adept na vítěze konkurzu pro hlavní postavu dalšího pokračování filmu Vřískot.
„Jak chceš, maminko!,“ zakřičím na ní zlostně, ale raději se klidím z cesty, abych skutečně neschytala další. Zamknu se v koupelně a otočím modrým kohoutkem. Snažím se zmírnit bolest na tváři studenou vodou a zároveň se konečně rozbrečím, ale docela potichu, abych mámě neudělala radost. Pak si opláchnu obličej a vyběhnu z koupelny. V pokojíku už mám prázdno, Jiřina si šla popovídat se svým Marxem. Totiž Karlem.
Zavřu rychle dveře a preventivně se zamknu. Sedím uprostřed místnosti, dívám se na panenku na polici. Je to kouzelná víla. Dostala jsem jí od babičky, když mi byly čtyři roky. Babička už je mrtvá. Budiž jí země lehká, i když ani ona mi tenkrát nevěřila, čímž mi hodně ublížila. To nesmíš takhle tatínka obviňovat! On má tebe i tvého bratra moc rád a něco tak ošklivého, co teď tvrdíš, nesmíš nikdy říkat! Tohle hodné děti neříkají! Až na to, babi, že už jsem díky tvýmu synovi dítě dávno nebyla. Víš co? Doufám, že si tě tam dole Ďábel pěkně podává!
Znovu se rozbrečím, ale už ne vztekem ani rozčílením či bolestí líce. Je to beznaděj. Nemám kam jít, nemám ani pořádný kamarády. Jde to se mnou pěkně z kopce. Po tvářích se mi koulí slzy doslova jako hrachy a nedokážu to zastavit, dokud únavou na koberci neusnu.
Alex
Připadám si úplně jako cvok, když se před odchodem do práce nakloním nad malé akvárium u okna a říkám: „Ahoj Bridgett! Ahoj Marku! Čau Danieli! Nazdar Sheelo!“ Ano, opravdu pozdravím jednotlivě všechny čtyři zlaté rybky, které tu máme. Tereza je takhle pojmenovala a pravidelně si s nimi povídá jako s lidmi. Dokonce tvrdí, že je od sebe rozezná. Moc by chtěla ještě želvu, andulku a psa, ale protože jsem proti tomu, máme miniaturní byt a především protože očekáváme Kryštofa, pochopila, že to pro ni budou zatím opravdu jen sny.
Popadnu z lednice nachystanou svačinu, z koupelny čisté montérky, nezapomenu klíče a vyrážím do práce. Bydlíme na kraji města a autoservis, ve kterém pracuji, je kilometr za ním. Chodit pěšky jsem si už zvykl a cesta mi už nepřipadá tak dlouhá. Po silnici, hezky po rovince. Je celkem příjemné odpoledne, vane teplý jarní vánek a slunce pomalu, ale jistě začíná nabírat svou sílu, která byla přes zimu nepatrně oslabena.
„Dobrej, šéfe!“ Pozdravím nadřízeného, který tradičně pobíhá po dílnách a sepisuje každou matičku či šroubek.
„Nazdar! Tak se pusť do toho Escorta vzadu. Standa mluvil o spojce, ale asi si to ještě projeď. Jo a pak v zadní garáži je novej přírůstek, dneska přivezli nějaký Picasso, to je celý v hajzlu, to chce očekovat brzdy, světla, motor – prostě komplet, tomu chybí i voda do vostřikovačů, ty vole, kola dofouknout atd., takže to bude chtít jakože vostřejší kontrolu jo? A ten maník co to přivez’ na to spěchá, takže když to uděláš ještě dneska, budou nějaký ty mince navíc, okey?“
„Jasnačka, já to vomrknu a dám do cajku, šerife, žádný obavy!“
„Fajn, já teď ještě musím něco zařídit, tak na hodinu zmizim…“
„Ale, ale,“ vynoří se mu za zády můj spolupracovník Standa. „Stará potřebuje nakládačku?,“ zakření se.
„Hele nebuď voprsklej, nebo nakládačku dostaneš ty,“ uzemní ho boss. „Mizim, nazdar, chlapi!,“ pozdraví ještě a už nasedá do auta.
„Šašek,“ zahuhlá Standa směrem k místu, kde ještě před pár vteřinami stálo šéfovo nablejskaný Volvo. „Šašek s autem, který my nikdy mít nebudem’…“
Bruno
Nedá mi to a pořád přemýšlím nad tím, jestli se mi Karolína snažila něco naznačit nebo šlo jen o neškodnou poznámku dnes odpoledne v kuchyni, a proto se neustále převaluji v posteli. Pořád se otáčím z boku na bok, pomalu se dokážu vcítit do role selete na rožni. Ester už spí, slyším ji pravidelně oddechovat.
Vstanu, navleču na sebe svůj modrý župan a pantofle a sejdu do kuchyně. Očividně nejsem sám, kdo dnes nemůže zamhouřit oka.
Karolína sedí u stolu, rukama objímá sklenici mléka a čte včerejší noviny. Docela mě překvapuje, že ji zajímají i jiná periodika než Cosmogirl nebo Top Dívka. No co, holce je šestnáct, taky dospívá, uvědom si to!
Jak tam tak stojím a dívám se na ni, jak si nehnutě čte, dlouhé černé vlasy, které zdědila po Ester, volně rozpuštěné do půli zad, popadá mě jistá panika. Že je jedna už z domu je pro mě už přirozené, ale co až odejde i ta druhá? Bude tu klid? Nebo spíš prázdno? Nuda? Budeme jen těžko s Ester hledat téma konverzace? Koupíme si psa? Zaměstnáme služku? Budeme –
Karolína si mě při obracení listu všimne a leknutí sebou mírně škubne.
„Promiň, nechtěl jsem Tě vylekat,“ vstoupím pomalu do kuchyně, a když ji míjím, pohladím jí po hlavě.
„V pohodě,“ řekne a dál si hledí novin.
„Takže, taky nemůžeš spát?,“ zeptám se dcery.
„Evidentně,“ odsekne neochotně a listuje dál tiskem, ačkoli už ho podle mě vůbec nevnímá a mírně znervózní.
„No tak jistě, je jedna ráno, předpokládám, že nemáš ve zvyku v tuto dobu každodenně pročítat kritiku naší politické scény,“ zasměji se s úmyslem odlehčit poněkud (pro mě z nepochopitelných důvodů) napjatou situaci.
„Hm,“ listuje zběsile Mladou frontou a dále se snaží předstírat ignoraci mé osoby.
„Vidím, že sklenice není ani trochu orosená, ukaž,“ položím prst na bok její sklenice s mlékem. „Je studené! Pokud chceš usnout, měla bys pít horké, nejlépe s medem,“ řeknu naoko vědoucně a pousměji se.
„Víš co, tati? Strč si svojí orosenou skleničku za klobouk. A slečnu Kláru Rozhoďnožkovou taky!,“ poradí mi, odhodí noviny a vstane. Mezitím na ní zírám s otevřenou pusou. Vylije zbytek mléka, s ledovým klidem po sobě umyje sklenici a rychle odchází z kuchyně.
„No Karolíno.?,“ zvolám slabě a hlas mi přeskočí. Ona už jde po schodech nahoru do svého pokoje a se mnou dále diskutovat nemíní. Tak to jsem v pěkný kaši.
Že teď už tuplem neusnu je mi jasné, jen co se posadím na postel a ohlédnu se přes rameno na stále tvrdě spící Ester. Mám nervy na pochodu, a tak se převléknu a tiše vyklouznu z ložnice. Popadnu klíčky od auta a rozhodnu se projet si nejmíň třikrát pražský okruh. Řízení mě uklidňuje, nejsou-li dopravní zácpy, což rozhodně v tuto dobu nehrozí.
Patricie
Probudím se kolem půlnoci díky Karlovu chrápání, jenž je slyšet i přes zdi (Jiřinko, mohla bys mi zase koupit ty mentolové kapičky, co se kapou na polštář před spaním? Ta moje nosní přepážka, však už to znáš…). Ze spánku na zemi jsem celá rozlámaná, musím se postavit a trochu protáhnout, abych byla schopna nějakých dalších pohybů. Brzy proberu k funkci i svůj mozek, načež si uvědomím problém, který je třeba řešit. Já a matka v jednom bytě.
Plán A – zabít se. Výsledek? Udělala bych těm dvěma středoprouďáckým primitivům radost. To nechci.
Plán B – sbalit si pár svých švestek a vypadnout. Výsledek? Menší zlo pro mě, větší pro ně. Když zůstanu žít, bude to pro ně horší.
Vysypu z batohu veškerý obsah, který jsem dnes měla ve škole a házím do něj první věci, které mě napadnou. Dvě trička, kalhotky, hřeben, sluneční brýle, inkoustové bombičky do pera… Moment, na co mi budou inkoustový bombičky do pera? Poslední volbu patřičně přehodnotím. Dále balím kapesníky, jelení lůj, z kuchyně pak paštiku a půlku chleba. V obývacím pokoji se zmocním hliněného kýčovitého prasátka, které si přivezl Karel z Kyjeva (co to je asi za Evropana, když se v jednadvacátém století vydá na rekreační dovolenou do Kyjeva? A co je to za ženskou, když takovýho Evropana šuká?).
Karel si v praseti střádá drobné na nový – jak tomu říká? Rozhlasový přijímač? Nevím. Nepobírám. Moje generace žije asi víc nějakou takovou, řekněme virtuální abstrakcí. Nicméně ten růžový kýč popadnu a narvu do batohu také a už se nemůžu dočkat, až tu ohavnost, která dominovala našemu obývacímu pokoji, vzhledem k výhodnému umístění na televizoru, někde roztříštím o zem.
Naposledy se rozhlédnu, v koupelně ještě popadnu kartáček na zuby a pastu (ať si ráno máma vyčistí zuby třeba krémem na boty a Karel si snad zuby ani nečistí, ha ha), nazuju si kecky a odcházím z bytu. Doufám, že navždy, ať se stane cokoli.
Jaro už sice dorazilo, ale noci jsou každopádně ještě docela chladné. Zapnu jarní bundu až ke krku, zkřížím ruce na prsou a s pohledem upřeným na chodník prostě jdu. Jen jdu. Pryč. Kamkoli.
Zápoje neboli synapse. První částí synapse je tzv. presynaptická. Zde jsou váčky naplněné mediátorem, kterému se také říká transmiter. Přijde-li vzruch na tuto část… Proboha, co si to přeříkávám? Už mi fakt šplouchá na maják. Tohle chvilkový naštvání na sebe samotnou mě donutilo nakopnout první kámen, který mi stál v cestě tak, že se odrazil od stromu a dopadl na přední sklo zaparkované červené Felície. Okno je jasně poznamenané mým vztekem a nepochybně se z drobné praskliny brzy stane pavouk po celé skleněné výplni, takže raději zdrhám pryč, co nejrychleji to jde. V duchu je mi majitele auta líto, představuji si třeba důchodce, který s tou šunkou jezdí každou neděli na zahradu, ale lístek s číslem na svou pojišťovnu za stěračem mu asi těžko nechám.
Jak si tak kráčím nočními ulicemi, zmocní se mě najednou podezřele dobrá nálada. Jsem teď svobodná, no ne? Můžu si dělat, co chci! Mami, pojď mě fláknout za to, že šlapu v nových keckách do louží! Karle, pojď mi dělat kázání, že čmárám po autobusové zastávce pornografický kresbičky! Paní Suchánková, dejte mi další návrh na třídní důtku za to, že jedu na černo tramvají! Tak! Mám vás všechny na háku, moji milí!
Vystoupím na konečné a opět si to pochoduji pěšky. Myslím na to, jak jsem se skvěle osamostatnila a poslala ostatní do háje, až se ocitnu u nějaké větší silnice, provoz tu docela je, ale bude to výpadovka někam pryč z města. Výborně! Další věc, co jsem nikdy nesměla a teď klidně udělám!
Alex
„Tak pane šéf, už je hotový i to Picasso, tak já jdu domů, úklid je dneska na Standovi,“ oznamuji svůj odchod a utírám si při tom černé ruce do hadru. Mám toho dneska fakt plný zuby.
„Dobře, díky, ten chlápek si pro to přijede hned ráno. Tak to máš pětikilo k dobru, za takovej přesčas, už je vlastně i novej den,“ snaží se zavtipkovat.
„No, to jo… to máte pravdu,“ říkám si polohlasem už spíš sám pro sebe. Boss dřepí ještě u nějakých papírů, vypadá, jako by se měl každou chvíli proměnit ve skartovač.
„Tak nashle,“ řeknu a odcházím se převlíct.
„Ahoj…,“ odpoví šéf, ale ani nezvedne hlavu od svého stolu připomínajícího papírnictví.
Únava na mě teda dopadla slušně, už se vidím v posteli. Je ze mě cítit nafta, takže se budu muset předtím ještě tak dvě hodiny kamarádit se sprchou - Tereza ten zápach nesnese. Sbalím si věci, špinavé montérky, hodím tašku na záda a opouštím dílny. Teď ještě hezky kiláček pěšky…
Bruno
Uháním si to po prázdných silnicích rychlostí blesku, rádio mi skoro rve ušní bubínky, ale je mi dobře. Řízení mě uvolňuje, dovoluje mi jednoduše myslet na nic. Jen sleduji středovou dělicí čáru a stopy světlometů, osvícené billboardy, ubíhající krajinu. Nabírám tempo, pro můj Mercedes (že jsem tak vychloubačný, co?) není 15O km/h žádná závratná rychlost.
Po dvou hodinách jízdy, jsem sice uvolněný, ale už trošku znuděný. Zajedu na benzínku, koupím si bagetu, kafe a pokusím se trochu zaflirtovat s prodavačkou. Obličej má pevný jako skála, tu by nerozesmáli ani Flinstoneovi, Simpsonovi, Mr. Bean a Tom & Jerry v jednom filmu.
„Osmdesát dva,“ řekne jen a na všechny mé pokusy o vtipkování se tváří jako po drsné aplikaci botoxu. Lesba.
Pokračuji dál ve své cestě odnikud nikam. Po pár minutách si všimnu pohybu u krajnice. Vypadá to, že se blížím k nějaké osobě. No vida! Stopařka. Alespoň nějaký rozptýlení. Projedu kolem ní, ale vzápětí zabrzdím a počkám, až mě doběhne. Stane se tak po pár vteřinách. Dveře spolujezdce se otevřou a do auta se už hrne hlava mladého děvčete.
„Kam jedete?,“ zeptá se bez pozdravu.
„Vlastně nikam, jen tak objíždím Prahu. Nemám co dělat a nemůžu spát.“
„Ani já ne,“ řekne dívka. „Tak já si sednu a vy jeďte kamkoli, mě je to v podstatě úplně jedno.“ Ještě než to dořekla, odhodila bágl na zadní sedadlo a sama už si sedá na přední.
„Jsem Bruno,“ řeknu, když se odlepím od krajnice a znovu nabírám rychlost. To děvče, nemůže být starší než Karolína, si pouze zapne pás a nechápavě se na mě podívá. „No a?“
Hm, to bude teda pokec, mladá…
Patricie
Podaří se mi stopnout opravdu luxusního Meďourka. Ne, že bych se nebála nastoupit do cizího auta, ale německou SPZku nemá a klasický znak mercedesu na přední kapotě taky utržený není, tak snad se bude jednat o člověka na úrovni. Přes kouřová skla dovnitř vidět není, a tak si musím dveře otevřít, abych zhodnotila šoféra. Tak starej jo? Ježiš, vopruz. Ale bůhví, kdo by mi dneska v noci vůbec zastavil.
Stařec prý bloudí odnikud nikam. To mu tak budu věřit. Spíš má Alzheimera. Mě je to každopádně fuk, nedám mu šanci, aby si to rozmyslel, během pár vteřin už jsem uvelebená na sedadle spolujezdce a zapínám si bezpečnostní pás.
Zkouší neustále navázat téma k nějakému rozhovoru.
„Kolik Ti je? A co děláš takhle v noci na silnici? Co Tvoji rodiče?,“ ptá se dotěrně.
„Máš mě vyslýchat nebo mě odvézt?,“ dovolím si mu tykat. Je tím očividně zaskočen, protože dlouho nic neříká. To mlčení mi nevadí, zvuk motoru slabě přede. Ticho je trochu nepříjemné, když před železničním přejezdem se sklopenými závorami a blikajícím výstražným červeným světlem musíme zastavit. Vlak se objeví tak po minutě, je tma, takže vidíme jen jeho tmavý obrys a slyšíme tvrdý zvuk kol, což působí jako celkem strašidelný výjev.
„Třicet jedna a lokomotiva je za dva,“ řeknu najednou, když nám závory dají prostor k průjezdu a červená světla se promění v jasná, bílá.
„Cože?,“ zeptá se muž.
„Takhle jsme s bráchou počítali vagóny, když jsme byli malý,“ popadne mě trocha sentimentality. Brzy si to ale uvědomím a nasadím svůj drsný výraz.
„A co to posloucháme, proboha?,“ vyjádřím svou nespokojenost nad rádiem Blaník, abych odvedla řeč na něco jiného. „Promiň, ale Hanka Zagorů mě zrovna nebere, nebude ti vadit, když čenžnu stejšn, že ne?“
Jen němě kývne hlavou a věnuje se řízení. Automaticky vyhledané frekvence (to Karlův předpotopní rozhlasový přijímač neumí, haha) neustále přepínám. Nejsem zvědavá na slaďák od Roxette, směšně melodickou Abbu nebo záznam z české filharmonie. Chlápek vypadá už trochu nervózně, když pětivteřinové úseky písní střídá šum, a tak asi na sedmý pokus opustí můj ukazováček tlačítko next.
„I’m so mad – I can’t sleep tonight
I was going thru a nightmare
I was layin’ on the line
And there’s big black train coming…“
Bruno
Zvláštní. Tuhle písničku už jsem dnes slyšel…
Holka, která mi doslova vlezla do auta, mě vytáčí. Je drzá a ještě mi tyká. No dobrá, popravdě mi to tykání tolik nevadí, připadám si tak mladší.
„Jsem Bruno,“ řeknu už podruhé i přesto, že při prvním pokusu mě odbyla. Tentokrát se odezvy dočkám. Sice po půl minutě, ale přeci jen.
„Patricie,“ řekne prostě.
„Pěkný jméno,“ nadhodím.
„Tvoje ne.“
„Já vím. Kam chodíš do školy?“
„Do Prahy. Na zdrávku. A už se nevyptávej!“
„Mám dceru asi ve tvém věku. Nevím, jak by se líbilo mě, vidět ji takhle po půlnoci stopovat,“ podotknu, ale přitom se zastydím. Připadám si trochu jako pokrytec, když vlastně ani nevím, kde má druhá dcera bydlí, natož co dělá po nocích.
„Naštěstí ale nejsi můj otec. A buď rád. Je totiž mrtvej,“ rozpovídá se ta malá.
„Ehm… to mě mrzí,“ zakoktám rozpačitě.
„Mě ne,“ odvětí Patricie rázně a věnuje mi delší pohled, který následovně upře někam před sebe na vozovku.
„Nechceš něco jíst? Koupil jsem na si benzínce před chvílí bagetu, ale hlad mě přešel.“
„Ne,“ odpoví stroze.
„Asi mi do toho nic není, ale neměla bys tak o smrti táty mluvit – “
Nečekaně vystartuje.
„To máš teda pravdu, že ti do toho nic není. Ty jsi možná hodnej papínek, co dcerušce dopřeje první poslední, tak si to užívej a zlý fotry nech hnít pod zemí, buď tak laskavej!“
„S tím tónem to nějak přeháníš, nemyslíš?!,“ rozhodnu se nenechat se peskovat tím spratkem.
„A co jako?!“ zasyčí. Nevěřím svým uším, ještě se na ní podívám, abych se ujistil, že takhle jedná s dospělými doopravdy. Šklebí se na mě, jako bych byl její úhlavní nepřítel. Krev mi stoupne do hlavy a hodlám jí dát nemalou přednášku, mám v tom cvik, Karolína taky nemá nejklidnější pubertu.
Měl jsem ale možná raději dál sledovat vozovku. Pokud si uvědomuji, moje oči opustily tachometr ve chvíli, kdy ručička směřovala ke 120 km/h. Aniž bych mohl cokoli předvídat, z ničeho nic se ozval tupý náraz, poté se cosi převalilo přes mou kapotu až na střechu a dopadlo zase za auto. V absolutním stavu zmatenosti registruji jen hlasitý výkřik Patricie, zakrývá si hlavu rukama, sešlapuji brzdu až na podlahu a čekám, až se ta pitomá kára konečně zastaví.
Když se tak stane, rozhostí se najednou neuvěřitelné ticho. Relativně brzo se vzpamatuji, Patricie stále sedí s hlavou ukrytou za zkříženýma rukama, kolena přitažena k bradě, trochu se klepe.
„Co..co to bylo…? Co se… stalo? Srazili jsme srnu? Co…?,“ ptá se najednou slabým hláskem a po její původní image drsňačky už není ani stopy. Stále zírá dolů, jakoby se bála zvednout hlavu.
Nemám čas to řešit, samotnému mi není jasné, co se stalo. Rychle otevřu dveře a běžím několik metrů za automobil, abych už z dálky poznal, že jsem srazil osobu, pravděpodobně muže. Celý se třesu, sotva k ležícímu tělu dojdu. Padnu koleny na mokrou vozovku a nevím, jak se muže dotknout, abych mu nijak neublížil. Ruce se mi třesou, jako bych měl hezkých pár let Parkinsonovu chorobu.
„Patricie! Patricie, pojď sem a přines mobil! Musíme zavolat sanitku! Pojď sem, slyšíš?! Rychle!,“ volám k automobilu. Ona nereaguje nebo hledá mobil, každopádně nepřichází, sakra!
Nakonec se rozhodnu mladíka obrátit naznak. Tvář má velice poraněnou, stéká mu po ní čerstvá krev, i tak je však zcela zřetelné, o koho se jedná. A vytetovaný delfín na pravé paži mé domnění jen potvrzuje. Cítím, jak je mé tělo v mžiku paralyzováno.
Konečně slyším spěšné kroky od svého auta sem. Dál klečím u Terezina přítele. Do hajzlu, tak snad umí Patricie dát první pomoc, když studuje zdrávku. Tak ať dělá! Kroky jsou slyšet blíž a blíž, dívka už sem patrně beží. Všude je takové ticho! I kroky utichnou těsně za mnou.
„Bráško!!!“
My andělé nespíme. Ale někdy Vás opustíme…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 62 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
