obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Pohádka pro holuba - 1. ::

 autor Sakora publikováno: 04.08.2009, 11:15  
Krátká dvojdílná povídka. Malá, šedivá, nenápadná a smutná, jako občas je život. Lidský i holubí.
 

Jel dvouproudovou silnici. Bezmyšlenkovitě kopíroval stopu na stokrát projeté trase. Stará siera, opotřebovaná a opečovávaná, funěla do kopce. Cestou tam zahlédl u svodidel schouleného holuba. Pak cesta zpět. Stále tam seděl. Nepatřičně živý kousek přírody splývající s barvou silnice i betonu, na něhož čekala noc a tma se svými ostrými drápky.
Zastavil, ačkoli to bylo riskantní, a dvěma skoky byl u nešťastného ptáka. Holub se vylekal, mávl statečně křídly, levé táhl nešťastně po zemi. Když jej objalo teplo lidských rukou, holub se důvěřivě přimkl do hnízda z dlaní. Na šedivém asfaltu zbylo po ptáku jen ochmýřené stříbrné pírko. K domovu pokračoval s opeřencem schouleným pod sedadlem spolujezdce.

Už léta bydlel v zahradní kolonii za městem. Když ještě žila jeho žena, jezdili sem o víkendech, v létě tu trávili spoustu času. Po pohřbu se rozhádal se synem, napůl furiantsky, napůl ve vzteku, daroval mladému byt ve městě. Zde, uprostřed zeleně, na dohled nádraží s jeho rovnoběžkami kolejí, byl stejně nejšťastnější.
Zraněné zvíře odnesl do chatky, holub odevzdaně snášel jeho dotyky. Přichystal mu provizorní příbytek pod lavicí, usadil ptáka na starou deku, vedle misky s vodou rozdrobil suchý rohlík.
„Tak si dej, maličký, mě se nemusíš bát.“

Za sepranou záclonou se snášel večer. Mlha krok za krokem brala do náruče zahrádky a boudy. Všeobjímající ticho se rozlévalo krajinou. Teď, pozdě na podzim, bydlel v kolonii sám, zahrádkáři sem již nejezdili. Cítil se jako strážce pevnosti, jako by mu patřil celý tenhle kousek země. Pyšně, skoro majetnicky obcházel každé ráno okolo zahrad, byl to jeho pravidelný rituál, ani jedenkrát jej neporušil.
Ozvalo se vzdálené zahoukání. Za chvíli rozdrnčí rychlík z Brna porcelánové hrnky v almaře, pomyslel si. Stokrát si říkal, že je přestěhuje, ale neudělal to. Tím zvukem začal kdysi odměřovat čas. Den se nedělil na hodiny a minuty, ale řídil se jízdním řádem projíždějících vlaků, tou symfonií tónů, jak různě jednotlivé spoje rozezněly hrnečky seřazené za sklem.

„Brno“ se ozývalo slabým cinkáním, přesto vyplašilo klimbajícího holuba.
„Počkej, až uslyšíš „nákladní“ v jedenáct,“ promlouval s tichým úsměvem k ptáku. Pohladil jej, jedno z bělavých pírek mu zůstalo v ruce. Lehké jako něha, nepatrné jako dávná vzpomínka. Bílé chmýří jako bílé vlasy, přes srdce mu přecválal smutek. Kdyby zavřel oči, dokázal by ji vidět před sebou … proto to neudělal. Sfoukl peří z dlaně a šel postavit vodu na čaj. Zelený, bez cukru.

Nechtěl holoubka vyděsit, nechal televizi vypnutou. Zkusil rádio, ale marně hledal stanici s klidnou hudbou bez doprovodu a pobízení vtipkujících moderátorů. Rozsvítil tedy malou lampu a sáhl po knize. Nábytku se do chajdy mnoho nevešlo, knihy čekaly na přečtení v komínku postaveném u zdi. Obvykle četl ty na horních místech. Vytáhnout nějakou zespoda, sloup by se zřítil. Vzal útlou knížku v modrém obalu. Původně ji koupil pro vnučku k vánocům, ale syn si pro ni nepřišel a on se nechtěl vnucovat, kam jej nepozvali. Byl to nějaký fantasy příběh, víly, magie, mladá krásná hrdinka. Prodavačka v knihkupectví přísahala, že tohle teď letí. Přál si udělat děvčeti radost.
„Nákladní“ v jedenáct rozezvučel porcelán v divokém rytmu, ale holub tentokrát ani nemrknul.

Listoval knížkou, prohlížel si obrázky, šustění listů papíru znělo jak pleskání ptačích křídel. Vysmíval se vymyšlenému světu v knize. Jak je v něm vše jednoduché, tolik nástrah a přesto je vždy na blízku čarodějná moc, která hrdinku zachrání. Na jedné stránce zjevila se víla, přinášela naději a útěchu, měla usměvavou tvář a bílé vlasy. Na krátký okamžik ho napadlo, že je to snad portrét. Ta podoba ... Zavřel oči, nepomohlo to. Odkudsi vrátila se mu pohřbená vzpomínka.

To horké léto si pronajala krajní zahrádku rodinka s dvěma dětmi. Chlap jak hora, mladá paní, dva chlapci, dvojčata. Rušili ho hlasitým křikem, rány míčem duněly více než osobák v šest ráno. Na druhou stranu ho bavilo dívat se, jak si kluci osedlávali první kolo, byl nejednou svědkem, jak statečně snášeli rozbitá kolena. Dával zpoza keřů pozor, zda nejezdí blízko kolejí, blížil-li se vlak.
Otec rodiny byl hřmotný, vousatý a mnoho nemluvil, chodil časně ráno k nedaleké říčce na ryby.
Mladou paní častěji zahlédl mezi záhony, než u plotny. Sedávala u plotu za planě rostoucím růžovým keřem a stále si něco psala do notýsku. Jednou už to nevydržel, a když byl muž s kluky v lesíku na houbách, šel jako by náhodou kolem.

„Dobrý den. Myslel jsem, že tu malujete květiny,“ vykoktal, ač měl připravena jiná slova.
„Já? To ne, já maluji jak malé děcko,“usmála se na návštěvníka, „píšu si, víte, takové nesmysly … jen tak.“
Poznal, že ji vyrušil, to nechtěl. Úsměv jí pohasnul, tvářila se jak přistihnutá při opisování ve škole.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat.“
„To nic. Promiňte, chtěla jsem říct … dobrý den. Píšu takové … pohádky, pro kluky. Ale ony je už moc nebaví. Chvíli jsem vzdorovala, ale pak jsem jim koupila počítačové hry, co si přáli. Co se dá dělat. Tak třeba pro vnoučata,“ mrkla na něj s pobavením.
„Jste mladá, třeba to příště bude holčička zblázněná do pohádkových princezen,“ odvážil se odpovědět.
Zvážněla. Zase jsem plácnul nějakou blbost, došlo mu. Raději se obrátil k odchodu.

Párkrát se v dalších dnech přistihl, jak zírá směrem k cizí zahradě. Toužil spatřit ten soustředěný výraz, jaký měla ona žena při psaní v závětří zeleně. Nešlo si nevšimnout, jak prudce schovávala svůj notes, když se přiblížil manžel nebo kluci. Rád by s ní ještě promluvil, ale nenašel příležitost. Psaní pohádek … Představoval si, že tohle píší doma na kanapi staré babky, staré panny, co touží po dětech, které samy nemají.
Tenkrát měla ta žena světle hnědé kratší vlasy, neposlušně se jí vlnily a ona si je v pravidelných intervalech strkala za uši.
S otcem rodiny dal řeč jen jednou, půjčil mu sekačku na trávu a ten chlap mu na oplátku radil ohledně prořezávání stromů. Bylo patrné, že je to jeho koníček, povídal-li o stromech, byl k nezastavení. Nejvíce zažil fousáče naštvaného, když mu dvojčata po jabloních lezla a ulámala pár větví. To bylo jedinkrát, kdy odvedle slyšel hádku.

Připadal si nepatřičně, ale nemohl si pomoct. Ta rodinka se pro něj stala zpestřením jednotvárného toku dní. Oč byl na počátku rozmrzelý z jejich přítomnosti, o to víc se pak těšil na další nový den. Jednoho odpoledne synáčci kopali unuděně míčem a jedna z prudších ran skončila na jeho pozemku, mičuda srazila pár tyček s pnoucími se rajčaty. Maminka chlapců pak přišla přímo za ním. Omluvit se, nebo jak to říkala. Zmateně jí uvedl dál a cestou zběsile házel povalující se kusy oblečení za roh.
„Je mi to líto, jestli vám vznikla nějaká škoda, tak ji zaplatím, nebo …“
„Ne, to nestojí za řeč,“ vyhrknul, „nedáte si kafe? No, já ho vlastně nemám. Tak čaj? Zelený?“
„Zelený já ráda,“ usmála se přívětivě.

Neobratně připravoval čaj, po očku ji pozoroval. Rozhlížela se po chatě. Měla tmavé oči, kolem nich první vějířky vrásek. Nevěděl, co říci, o takovém okamžiku snil a teď, když byl tady, nezmohl se na nic.
„Píšete další pohádku?“ nadhodil.
Pátravě na něj mrkla, zda si z ní nestřílí, ale on měl oči sklopené ke konvici.
„Píšu, ano,“ odmlčela se, „a koukám, že vy pohádky čtete …,“ ukázala na knížku s vílou na obálce.
„Koupil jsem ji pro vnučku, ale než jsem ji předal, slečna už čte něco jiného. Tak mi tu kniha zůstala.“
Mlčeli, pili čaj. Neuměl mluvit se ženami, představoval si, jako by stál před přejezdem: stažené závory, zatímco mlčel, pozoroval ujíždějící vagóny. Byl to nekonečný náklaďák ...
„Děkuju za čaj,“ přerušila ona ticho.
„Nemohl bych si tu pohádku přečíst,“ řekl tiše, že sám sotva slyšel svá slova.
„Hm, já … ne, to by vás nebavilo, snad jindy,“ usmála se rozpačitě a spěšně couvla ke dveřím. Nezdržoval ji.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.08.2009, 12:08:13 Odpovědět 
   Ano, byl jsem tu, četl jsem a nereagoval jsem... Ostuda! ;-)

Jednička je tam. Mezera před třemi tečkami se v běžné větě tuším nedělá. Pak mě ještě překvapilo: "Brno" a "Nákladní", ale tady jde nejspíše o slova uvozená, než o nějaký projev (třeba i čísi hlas - z rádia?). No nic, jsou to drobky! ;-)))
 ze dne 22.08.2009, 22:34:30  
   Sakora: Moc díky za zastavení! Ty tři tečky... už jsem je nastudovala. "Brno" a "nákladní" , to jsem použila jako označení vlaků, chtěla jsem ty "názvy" trochu oddělit od ostatního textu.
 Apolenka 17.08.2009, 12:57:50 Odpovědět 
   Je to moc krásná povídka, Vendulko, píšeš velice citlivě. Dvedu vyvodit, co je asi příčinou smutku té mladé paní, takže se na pokračování příliš netěším - bojím se událostí příštích.
Ještě omluva, že jsem se na tak pěkné dílko nepodívala dřív. Déle jsem tu nebyla a teď doháním.
 ze dne 17.08.2009, 15:23:51  
   Sakora: Moc děkuji za ta milá slova. Příběh je z těch smutnějších...
 Viktor 04.08.2009, 16:07:07 Odpovědět 
   ...heh...

...nejvíce mne na povídce překvapil fakt, , že autor(ka) tohoto formátu unikla(unikala) mé pozornosti... pak jsem zjistil, že období její registrace a potažmo působení koresponduje s obdobím mé "saspi-abstinence" - a uklidnil jsem se(tedy poněkud)...

Obsah:

...kdysi jsem viděl - v nějaké publikaci - starou fotku židovského města (tuším v Třebíči) někdy z konce předminulého století - v černobílé ulici stáli černobílí lidé; starci s bílými plnovousy a pejzy po bradu v tradičních kloboucích, ženy v zástěrách , děti, v úzké uličce kamenná dlažba a na domech opadaná omítka...

...na tu fotku se dalo dívat hodiny... byl zam totiž zachycen život-pravý a nefalšovaný, vytržený z času a zakonzervovaný pomocí halogenitu stříbrného na fotografický papír...

...velmi obdobný pocit jsem zažíval při četbě výše publikovatelného textu...

Forma:

nenásilná, nestrojená, plynulá a příjemná... hodně ženské v kaldném slova smyslu... osobně bych možná přeformuloval některé romantuzující věty - typu:

"Na šedivém asfaltu zbylo po ptáku jen ochmýřené stříbrné pírko"

Ale to bych udělal já jako autor - tím ovšem nejsem

V mé osobní škále by text získal hodnocení "publikovatelné za peníze" , které stojí o příčku výš než .... no, než "publikovatelné zadarmo"
 ze dne 04.08.2009, 18:21:21  
   Sakora: Děkuji za působivý komentář. Když jsem povídku psala, vnímala jsem ji hlavně v obrazech, pocitech, náladě, jen s malým dotekem děje nebo dialogů. Jsem ráda, že oslovila. (Nedá se nic dělat, mně se romantika cpe sama do všech textů.)
 VanillaSky 04.08.2009, 15:48:17 Odpovědět 
   Krásna poviedka, veľmi dobre sa číta. Aj keď aj mňa trocha poplietla časť s knihou, kde píšeš, že ju ešte nečítal, ale v spomienkach ju už poznal. Preto som zvedavá na pokračovanie. Keď že mám rada zvieratá, vlaky, tak mi je príbeh toho pána celkom blízky. A možno aj niečim iným...
 ze dne 04.08.2009, 18:17:10  
   Sakora: Snad jsem komplikace s knížkou lépe osvětlila níže. Je to pro mě krásný pocit, když je můj příběh někomu blízký!
 Ariadne 04.08.2009, 14:27:15 Odpovědět 
   popis samoty toho pána je moc krásný a moc smutný
 Ariadne 04.08.2009, 14:23:33 Odpovědět 
   také se těším na pokračování, píšeš moc hezky.. jen mi to logicky zadrhává s tou pohádkovou knížkou.. on ji vytáhne v okamžiku, kdy má doma holuba, s tím, že tu knížku nezná, že mu ji vnutila prodavačka pro vnučku.. on otevře knihu a ta mu evokuje vzpomínky na mladou paní, která když k němu přijde na čaj, tak on má tuto knížku rozevřenou na stole... nebo jsem to špatně pochopila..
 ze dne 04.08.2009, 18:14:51  
   Sakora: Díky za kladné hodnocení! Děj povídky má dvě časové roviny (asi jsem to nejasně oddělila), doba, kdy se seznámil s mladou rodinkou ( léto) předchází době, kdy zachránil holuba (podzim, ale klidně třeba o rok později). A tu knížku měl ještě předtím, než ta mladá žena vešla do jeho života (třeba vánoce o rok, o dva dříve). Zdravím!
 Agibail 04.08.2009, 12:05:32 Odpovědět 
   ráda čtu tvoje povídky, líbí se mi tvůj styl psaní ...
... těším se na pokračování ...:-))
měj se hezky :-))
I.
 ze dne 04.08.2009, 13:15:35  
   Sakora: Děkuji za tvá slova, je to pro mě nekonečně potěšující a zavazující zároveň.
 Ekyelka 04.08.2009, 11:14:06 Odpovědět 
   Zdravím.

Nuže, co napsat k textu, který je skoro dokonalý? Snad jen "sem s dalším dílem", popřípadě se opět zmínit o tamtom příběhu, o kterém jsme si psaly v poště. :)
Nač bych dala pozor, je kupení znamének - "Přímá řeč končící trojtečkou..." varovně se zvedl dráp, "nepotřebuje ještě čárky."
A než bych se dál trapně vykecávala, radši jdu bublat ;) Jako vždy čtivý, dobrý a příjemný text.
 ze dne 04.08.2009, 13:13:25  
   Sakora: Obrat "skoro dokonalý" mě málem položil. Díky. Druhý díl pošlu, jak jen to půjde (odesílala jsem teď příspěvek do workshopu). Díky za upozornění s těmi třemi tečkami.
Příběh, vzpomínaný v poště, ... zatím přemýšlím, je to pro mě nevídaná změna, muset si osnovu děje rozvrhnout z pochopitelných důvodů již na začátku psaní.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr