» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2141451

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29005 příspěvků, 4550 autorů a 303515 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Prašivá posádka - 11. díl ::

Kyako	publikováno: 23.08.2009, 9:04


	„Jak, sakra, toho zatracenýho přesloužilýho piráta napadlo, aby se sem teď vracel?!“ Seděli jsme kolem stolu a všichni do něj postupně rozhořčeně mlátili pěstma. Byla to náplň naší činnosti už asi hodinu. Když nám přišel brácha otevřít, vypadal, jako by se mu tak trochu po mně stejskalo. Na první pohled mi bylo jasný, že se změnil, už mi nepřípomínal vycpanýho paviána. Vypadal teď spíš jako zrazenej buldoček. Řek mi, že se Cecílie pár tejdnů po mým... odchodu... zapletla s někým z posádky Ronalda Blacka a odplula s ním. Byl z toho doopravdy rozhozenej, a to i přesto, že od tý doby muselo uplynout tak šest sedm let. Prej jí vždycky strašně navztekalo, když se vrátil domů k ránu a v hlavě neměl nic než střepy rozbitých flašek od rumu. Obrazně, samozřejmě. Chápal jsem to, ale nekomentoval, jen jsem ho sourozenecky poplácal po zádech. Nikdy by mě nenapadlo, že to dokáže, ale po tom, co odešla, úplně přestal pít. Naprosto na všechen ten chlast zapomněl, což se mi zdálo v pirátským hnízdě jako La Trop prakticky nemožný. Doufal jsem, že mu tu abstinenci svojí momentální roztrpčeností nepokazím. Nebo možná ne. Pobaveně jsem se šklebil, když jsem si připomněl, že se jmenuje Furt Vliheň. Probírali jsme naše možnosti. Ze začátku jsme se na to pokoušeli koukat optimisticky: třeba se vrátil jenom Spikey. Občas to dělá, potřebuje se proletět, tak se proletí, a většinou letí tam, kde to zná. Moc velkej dobrodruh to teda není. To by se dalo přinejmenším částečně setrvat u prvotního plánu. Další možnost byla, že se vrátila jenom část Ronova konvoje. To už nás znepokojovalo podstatně víc. V tomhle případě by Spikeyho přítomnost znamenala, že se s tou částí vrátil i Ronald Black. Museli bysme už mnohem víc riskovat. Buď se vrátit k lodi a pokusit se nenápadně vypadnout a prvotní plán odložit – a dávat si přitom pořádnýho bacha na zbytek Blackových lodí - nebo se tu někde pořádně schovat a riskovat, že Ron Horizont v naší rafinovaný zátoce objeví. O loď jsem přijít nechtěl, samozřejmě. O život ovšem taky ne. Po rozvášněných debatách jsme se shodli na prvním opravdovým plánu za posledních několik dní. „Hele, tak budem losovat,“ prohlásil demokraticky Tutloun. „O plánu číslo osm. Napíšu na dva papírky na každej jedno písmenko.“ Provedl. Idiot si oba papírky pečlivě prohlížel. „Máš tady N a P.“ „No jasně, N jako NE a P jako -“ „Ano.“ „... jasně, prostě jo.“ Sebral Idiotovi papírky z ruky, zmačkal je do kuličky a zamíchal je a položil před Furta. „Ty, jakožto neutrální osoba -“ Furt souhlasil se vším, co jsme navrhovali, s tím, že je mu jedno, co se podnikne, jenom když to bude dobrodružný a naruší to jeho monotónní život v pirátským hnízdě - „vybereš jeden z nich. Rozbalíš ho a ukážeš ho nám -“ „- a my pak rozhodneme, jestli se nám výsledek losování líbí nebo ne,“ konstatoval zcela objektivně Mike, pohodlně usazenej na židli, a neurčitě hledal její těžiště s rukama založenýma na prsou. Celou dobu našeho diskutování přesně takhle seděl, dobře se bavil a řek jenom „fajn, souhlasím s kolegou po mé pravici“. Úplně mi to stačilo, protože zrovna tam jsem seděl. Jeho poznámku všichni okázale ignorovali a brácha s tvářema vcuclýma dovnitř vybral papírek. Kvůli Tutlounově dotčený pečlivosti chvíli trvalo, než ho rozbalil. Dlouho ho studoval a pak rezignovaně prohlásil: „Promiňte, ale tady nic není.“ Koukli jsme se. Měl pravdu. Rozbalili jsme teda i ten druhej papírek, ale se stejným výsledkem. Tutloun jednoduše zmačkal papírky tak pořádně, že z nich smazal i N a P. Zopakovali jsme si teda losování a tentokrát to dopadlo jednoznačně: pé jako „jasně, prostě jo“. Furt souhlasil, že do toho půjde s náma a přinejmenším najde „toho vykuka, co mu odtáh Cecílii, a něco mu pěkně od plic poví“. Nepřipomínal jsem mu, že to byl on, kdo před lety „odtáh Cecílii“ mně. Bylo potřeba, aby někdo došel varovat chlapy, co zůstali na Horizontu. Vyplížili jsme se s Mikem při měsíčku potichu z baráku, zadem přes dvorek, přeskočili jsme z oken do oken a vyklouzli v zapadlý, zasmrádlý uličce. Nikde nikdo. Nesměli jsme bejt nenápadný až moc okatě, tak by se nám bejvalo hodilo, kdybysme se mohli schovat v davu. V noci je ovšem poněkud složitější sehnat dav, tak jsme si museli vystačit se zapadlýma uličkama a jistou vychytralostí. Dopotáceli jsme se až k místu, kde se latropský předměstí ztrácí v džungli, a teprve tam simulaci opilců odhodili. Razili jsme si cestu pralesem ve výjimečným tichu. Promítal jsem si v duchu do kolečka náš plán tak důkladně, že mě občas musel Mike strhnout ze směru, abych si nerozbil nos o strom. Takže jsem si ani nevšim, že už jsme v zátoce. Později mi to nebylo dost jasný, pochyboval jsem totiž, že vůbec JE možný nevšimnout si hořící lodi. Stáli jsme na kraji džungle, na břehu zátoky a s pusou dokořán sledovali, jak se Ztracenej Horizont ztrácí. Naprosto, čistě a navěky. Pozorovali jsme věže kouře lítající vysoko na obloze a prkna, sudy, flašky rumu a sem tam nějakýho námořníka ve vodě, snažící se dostat od živýho majáku co nejdál. Chvílema to na lodi bouchlo rumem, co nestačil vzít nohy na sud. Chlapi, co prchali od hořící lodi, se škrábali na břeh a volali na nás. Moje nárazově výkonný mozkový buňky stávkovaly. Odmítly mě uznat jako autoritu. „Ty... to je síla, kamaráde...“ zamumlal Mike, aniž by přestal na Horizont zírat. Oči měl přilepený k padajícímu stěžni a dýmajícím plachtám. „Sakra! Sakra, sakra, sakra!“ nadával jsem z plných plic a křičel na posádku, co vyplavala nejblíž a nápadně provinile lapala po dechu a plivala vodu. „Jak se vám tohle, zatraceně, povedlo?! Víte, proč jsem vás tu nechal? Jo?! Víte to? Protože jsem vám důvěřoval! Svěřil jsem vám tenhleten SKVOST, abyste ho opatrovali a rozmazlovali, dokud se nevrátí jeho tatínek! A vy místo toho – vy – “ Nechal jsem se odeznít. Ochromeně a vyčerpaně to se mnou spadlo do trávy a já měl energii akorát tak na to, abych tupě zíral na pořád a pořád stoupající kouř. Živej maják... Najednou jsem vyskočil. „Dělejte, musíme odsud vypadnout!“ Nikoho jsem nemusel dvakrát, ani třikrát, jak to obvykle dělám, pobízet. Věděli moc dobře, že jediná vhodná věc, co se teď dá dělat, je zdrhnout. Toho obrovskýho oranžovýho ohně a dýmu hluboko na obloze si musel zaručeně někdo všimnout. Doufal jsem, že chlapy napadne zapadnou někam do taverny nebo mezi trosky nějakýho baráku. S Mikem jsme si to namířili zpátky k bráchovi. Zbytek ty prašivý posádky si bude muset poradit sám.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	23.08.2009, 9:04:06

Hodnotit část rozsáhlého příspěvku na pokračování je obtížné. Nelze pochopit návaznosti. Bylo by lépe před každým pokračování uvést rezumé předchozího děje. Smysl děje pro mne dost nesrozumitelný. Čekání na někoho, kdo dřívější díly komentoval, může otrávit čtenáře předchozích dílů. Porovnávacím přístupem ke stylu mohu jen dodat, že by možná bylo dobře přidat pár ozřejmujících detailů, aby se zvýšila plastičnost děje, nečekaných a drsnějších obratů. Snad i s náznakem humoru, ale to záleží na povaze vypravěče a jejího posazení v ději, resp odstupu od něho. Snad by bylo dobře trochu pozměnit někde knižní slovník a způsob vyprávění (simulace opilců)