|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29005 příspěvků, 4550 autorů a 303517 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: 85B ::
 Anna |
publikováno: 31.07.2009, 16:18
|
- monolog podprsenky -
(... snad není úplně po termínu na vložení do ws.) |
| |
|
|
(Dutý mužský hlas v pozadí:
- Bary,…. cos to zas našel?)
Na scéně vidíme zápraží zchátralého domu, spíše chatrče. Na zápraží sedí podmračený starší muž oblečený pouze do otrhaných manžestrových kalhot a červených šlí, na zemi před ním sedí malý tmavohnědý voříšek. Pyšně shlíží na svůj úlovek, ale vrtět ohonem si netroufá. V prachu a odpadcích mezi nimi leží cosi malého a bílého. Při bližším pohledu lze identifikovat dámskou saténovou podprsenku.
------------------------------------
Halooo, je tu někdo? Kde to vůbec jsem? Ani trochu se mi tady nelíbí…
Mockrát jsem vlála povětřím. Pozvolna schnoucí bílý praporek.
Teď tady ležím – po tom všem – zmačkaná, tichá a plná prachu.
Vždycky jsem se bála praček.
Ta zběsilá rychlost, s jakou se uvnitř točí obsah bubnu.
Ten rachot.
Ta nevyhnutelnost.
Co bych za to dala, mlít se nyní v útrobách přístroje značky Indesit, na půli cesty mezi programem č. 7 (spodní prádlo – jemné praní) a 8. (šetrné máchání). Jak bych si užívala chuť Arielu! Hedvábnou záplavu Silanu Magic Fragrance na závěr! Stýská se mi po hanebně štípajících dřevěných kolíčcích a mírně prověšené šňůře. Vítr se do mne opíral…
… a když nastal čas, moje paní mě vždycky rychle vysvobodila z prádelního koše plného košil, triček, ponožek a bombarďáků. Ta společnost sprostých kusů oblečení mi vůbec nedělala dobře! Jak krásně jsem se naopak cítívala, když si mě upnula kolem hrudi, pravá i levá zapadly pěkně do svých přihrádek a pak jsme společně, zabaleny od nějakého pěkného svršku, vyšly ven vstříc obdivným mužským a závistivým ženským pohledům…
Jenomže právě jedna takováhle vycházka se mi stala osudnou.
Začalo to nevinně. Nesly jsme se Zikmunďákem, a náhle se ozvalo:
- Nazdar kotě, tebe už jsem neviděl… Nějaký upocený chlap objal mou paní kolem ramen a později kolem pasu a vedl ji náměstím do hospody U sulce. Dost mě štvalo, že se nechala. Páchnul jako stará bota a tak nějak vratce se na ni lepil, až jsem se bála, že ji porazí.
Taky že jo…! Ale abych nepředbíhala: Nejdřív vypili každý pár piv a přestože v sále bylo vedro k zalknutí, lepili se na sebe čím dál těsněji. Šátral po ní a ona se vůbec nebránila! Ale to nejhorší mělo teprv přijít. Zvedli se a já si oddychla, že už bude pokoj. Naopak.
Prolezli dírou v plotě do zámeckého parku a posadili se na kamennou lavičku. Byla tma jak v botníku, kam mě jednou omylem šoupla. Teď z ní nejdřív stáhl tričko – a za malou chvíli jsem letěla i já. Pak skončili oba v trávě, ale o tom, co opravdu dělali, se můžu jen dohadovat. Slyšela jsem jen hekání a vzdechy. Pomalu mnou začal prosakovat noční chlad. Už jsem se nemohla dočkat, až se k ní opět přivinu, ucítím vůni jejího těla podobnou vánku nad rozkvetlým heřmánkovým polem, zahřeju se teplem proudícím pod kůží…
Mohla jsem postřehnout, že je dlouho ticho, ale provlhlá právě padající rosou jsem přilehla k hořce čpící hlíně a zapomněla na čas... že už se rozednilo. Kozí brady doširoka rozevřely květy… a že široko daleko nikdo nebyl. Nevěřícně jsem se snažila aspoň trochu rozhlédnout, ale po noci strávené pod širým nebem jsem byla celá ztěžklá a ztuhlá. Zdálo se, že bude líp – slunce zesílilo a já věřila, že až mě vysuší docela, zavane vítr a já zas budu vlát povětřím… a bez otravných šňůr a kolíků k tomu!
Dřív, než se tenhle sen mohl splnit, mě ovanul zápach tak strašný, že botník nacpaný předloňskými kozačkami je proti tomu květinový záhon. Následovalo mohutné zafunění. Cosi mnou smýklo. Dost to zabolelo. Chvíli trvalo, než mi došlo, co se děje: ocitla jsem se v tlamě chlupaté obludy, která mě nesla neznámo kam.
Pes nijak nespěchal, zvolna se prodíral houštím a vysokou travou, přeskakoval příkopy a protahoval se plaňkovými ploty… Vlastně by to bylo celkem příjemné, i to natřásání… nebýt toho, že jsem cítila, jak do mne vsakují lepkavé psí sliny.
Snažila jsem se myslet na to, že někde jsou. Pravá a levá. Tělo, kterému jsem do včerejška patřila. Třeba mě nese právě tam. A potom...
Na domov. A vítr. Na to, jak zvedá šňůry ověšené prádlem. Na vůni čerstvě posečené trávy a dozrávajícího ovoce. Snažila jsem se přesvědčit sebe sama o tom, že nemyslím na nic z toho, protože věci přece nejsou živé, a nemohou nic cítit, vidět, po ničem toužit… Vy lidé to říkáte. Já to vím.
Potom přišel náraz, zhoupnutí, pohled na svět z nečekané výšky.
Pes odevzdal kořist svému člověku.
- Maruš! Kolikátky máš?
Kolíkovité prsty drtily, co na mně ještě zbývalo hladkého a čistého… ten pocit hrubosti byl nečekaně silný.
- Tak sakra, Maruš?
V chatrči se něco ozvalo a na zápraží se vyvalila objemná žena v modrobílých teplákách.
- Có jako mám?
Pohlédla na mne a kosým pohledem sjela svou rozložitou hruď. Poté se obořila na muže.
- si upad, né? Debile!
Tehdy jsem vlála naposled.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 14 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 124 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
