|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303518 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Šílenej Joe ::
| Tento text si dává za úkol představit vám jednoho ze zapomenutých pistolníků divokého západu. |
| |
|
|
Šílenej Joe se přiblížil k tomu podivnýmu Kolotoči, kterej už zdálky blikal, vábil a určoval správnej směr jak nějakej praštěnej maják na pobřeží. Možnost volby potěší, ale nic by se nemělo přehánět, není totiž jednoduchý rychle si vybrat mezi všema těma rozzářenýma včelákama, koníkama, barevnýma autíčkama, žabákama a slimákama, kterejm z hlavy čouhaj dvě ocelový pružiny zakončený plastikovýma koulema místo očí. Komediant v boudě začínal nervózně špulit hubu a Bláznivej Joe se radši rozhodnul trochu urychlit výběr, ten smradlavej cirkusák vůbec nevěděl, že náš Joe je děsně váhavej a nerozhodnej člověk. Nakonec se podařilo stopnout jedno z hipisáckejch autíček.
Vevnitř ho přivítal starej známej zápach mariánky a vodvázanej šofér, co si to řízení dokázal fakticky řádně užít, Joe si pomyslel, že by se ten kretén u volantu měl připoutat a možná taky típnout to zelený cigárko, který svíraly nahnědlý konečky chlupatejch prstů, ale nakonec to vypustil z hlavy spolu s některejma dalšíma věcma, autíčko se totiž konečně odlepilo z místa a nezbývalo než se pohodlně usadit a pořádně si tu jízdu vychutnat.
Hned po pár otáčkách bylo jasný, že Šílenej Joe nemá dost silnej žaludek na tuhletu divokou atrakci, naštěstí se mu podařilo najít spolehlivej a docela příjemnej protijed. V barech a nejhorších putykách začal nasávat už kolem patnáctýho roku života, ve stejný době se totálně odtrhl od zbytku rodiny a to bylo moudrý rozhodnutí. Matka umřela při epidemii chřipky v roce 1877, která se tehdy prohnala krajem, ale ani ta nákaza se v takový díře nezdržela dlouho. Sestra se provdala za místního burana, kterýmu se běžně říkalo Koktavej Craig, šilhal, měl zažloutlý křivý zuby a byl totálně negramotnej. Otec se ještě pár roků dřel na farmě, šedivej knír se mu každej rok zvětšoval o pár cenťáků, ale nic nemůže růst do nekonečna. Nakonec ho našli tuhýho v jeho proutěným houpacím křesle. Všechno se to samozřejmě dělo bez vědomí našeho hlavního hrdiny, kterej nasával stovky mil od rodný farmy a všecko mu bylo upřímně ukradený.
Pijáci se od začátku věků, tedy od chvíle, kdy se člověk jménem Mahir opile dokymácel z hory Elledis třímaje při tom malou destilační kolonu, dělí na dvě základní skupiny. První skupina se vyznačuje hlučností a veselím. Zpěvem a rošťáctvím. Vyprávěnkami a bláznivými sázkami. „Zábavou,“ odfkrla znechuceně Sania, Mahirova družka sedící po jeho pravici na nebesích. „Plemeno, jež se hlasitě překřikuje a jež se baví rozbíjením stolů a slušných mravů,“ pokračovala rozezleně. „Odporné charaktery těchto postav se předhánějí v podlosti a nízkosti milně pokládaje vlastnosti tyto za své nejryzejší přednosti,“ plyvala další oheň Sania. Poté si musela propláchnout hrdlo několika svěžími doušky vína. Druhá, méně početnější, skupina lidí se skládá z těch nejrovnějších lidských charakterů. Pijí z nutnosti, nikoliv ze chtíče. Nevyhledávají společnost ani bohatýrská rozptýlení bohémských zrůd marnících čas zvrácenou poezií, jež nedává pražádné povznesení či morální ponaučení. Pijí z potřeby uchlácholit svoji mysl, ukolébat ji, dát jí jisté falešné pocity, jež dovolí dále žít a fungovat, provádět svoji obvyklou činnost bez touhy zkonat co nejdříve a co nejrychleji. A bohové věděli, že Šílenej Joe patřil do druhý skupiny, milovali ho a starostlivě ho střežili jako oko v hlavě.
To, že si Bláznivej Joe nenajde nějaký prachvobyčejný zaměstnání, bylo každýmu jistojistě jasný už dávno. Ode dne, kdy do města přijel s bandou špinavejch mexičanů, s ním bylo jenom trápení. Většinu dne strávil v krčmě a když byl zrovna švorc nebo byl prostě jenom moc špinavej a otrhanej, a barman ho nechtěl pustit do lokálu, tak si zalezl za svejma vopálenejma kamarádama, se kterejma se ve městě ukázal prvně. Tahal se taky s negrama a šikmovokejma, nic mu nebylo svatý. Do kostela ani nepáchnul a když se reverend nabídl na jeho převýchovu, Joe byl tehdy totiž ještě docela mladej kluk, Šílenej Joe jeho nabídku přijal, pár dnů sekal dobrotu, ale když mu došlo mešní víno, který tajně upíjel, vrátil se ke svýmu předchozímu standardu. Lidi nad ním nakonec mávli rukou a dál si nezatěžovali hlavu.
Možná se ptáte, kde takovej budižkničemu vlastně bral peníze na nutný lidský potřeby a všecek ten chlast. Faktem je, že podobnej charakter se hodí všude. Vždycky je potřeba někdo, kdo se zbytečně neptá, někdo, komu nevadí brodit se bahnem, polykat bláto a dýchat jedovatý výpary z žump a důlních šachet. „Tohle vypadá na práci pro Bláznivýho Joa,“ říkalo se tehdy běžně. Pak už stačilo jenom zajít do krčmy U TŘASOŘITKY, nechat toho sráče kopnout posledního panáka a vytáhnout ho na denní světlo, někdy měl víčka úplně slepený ze všeho toho mžourání v šeru toho pajzlu. A pajzl to byl fakt solidní, báli se tam chodit i daleko tvrdší týpci, než byl náš malej vychrtlej Joe. Vlastně tam vypadal docela uboze mezi těma vošlehanejma honákama a vysloužilejma veteránama, ale stalo se jenom jednou, že by si na něj někdo dovolil. Jednalo se o řádně vožralýho dobrodruha, co se právě vypotácel z bordelu MAMA LA CHÈVRE, majitelka toho podniku ze sebe dělala nóbl paničku přímo z Paříže, ale každej věděl, že se narodila v Novým Orlýnsu, kde si vyšlapala malý jmění na vlastní podnik. Takže ten chlápek si to namířil přímo k baru, tiše popíjel a očkama si přeměřoval všecky lidi v lokále. Bylo očividný, že do úplný spokojenosti mu ten večer ještě něco chybí a to něco bylo trochu si procvičit pěsti. Jedinej na koho si troufnul byl právě Bláznivej Joe a i v něm se trochu přepočítal, protože tehdy se teprv ukázal pravej potenciál, co v tom prckovi dřímal. Souboj to byl docela vyrovnanej, Joe do sebe nechal klidně mlátit, krev z něho jenom crčela, ale von si toho ani moc nevšímal, nepanikařil, byl jak z kusu ledu. Netrvalo dlouho a jeho protivník ležel na špinavý zemi s přeraženou rukou a s pořezaným ksichtem. Pár místních frajerů tehdy Joeovi zaplatilo celou fůru panáků za tu podívanou a ostatní aspoň uznale pokyvovali hlavou.
Jo. Chladnokrevnost byla vlastnost, která se u našeho milýho Joa projevovala odmalička. Už jako malej kluk na nic zbytečně nečekal, když jeho fotra popadnul nějakej děsivej záchvat, při kterým slintal a válel se na dřevěný podlaze, a běžel pro doktora, kterej bydlel jenom necelou míli od jejich farmy, zatímco ostatní členové rodiny panikařili a chovali se velice neprakticky. Jindy zase, když si na něj zasedlo pár ničemů, shlukli se kolem a zle na něj pokřikovali, Joe jenom klidně stál a hbitě jim vracel urážky, nenechal se zastrašit ani vyprovokovat. Oko za oko, zub za zub.
Zaslechl jsem něco vo tom, že divokej západ by měl bejt plnej ječících indiánů a nevokovanejch koní, bez toho to prý není tak úplně vono. No dobře. Pár původních obyvatel se v okolí dovopravdy pořád vyskytovalo, přes všechnu snahu rozlehlejch koncentračních táborů v Kansasu a Texasu. Zbilí Rudoši se však bílejm vyhýbali, zkoušeli si žít po svým, ale jejich síla a kouzelná moc postupně mizela v nenávratnu. „Stačí?“ odfrkl bezzubej děda mezi popraskanejma pyskama. Pak si odplivl, vytáhnul vyřezávanou fajku a na zápraží tiše pokuřoval, občas si musel kapesníkem utřít potůček slin, jež se mu dral z koutku rozšklebených úst.
Pár dnů po tý božský rvačce, která vnesla trochu života do tak ospalýho kraje, se U TŘASOŘITKY objevil Fešák Fred. Fred byl velký zvíře a všeobecně se to o něm vědělo, najímali si ho farmáři na vyřešení různejch sporů a všechno se to pohybovalo na hranici se zákonem. Pro Freda dělala asi desítka chlapů - pistolníků, rváčů a buřičů. Dokonce i šerif před ním mhouřil vobě oči, ale ty jeho oči už stejně nebyly tak bystrý jak za mlada. Z kdysi ostrýho kluka vyrostl baculatej strejda s knírem, co se nechá lehko ukecat. Joe se nikdy neobtěžoval zapamatovat si jeho jméno, šerif byl v okolí stejně jenom jeden, tak proč se zabývat zbytečnostma.
„Slyšel jsem o rvačce,“ řekl Fešák Fred směrem k našemu hlavnímu hrdinovi. Ten reagoval letmým pohledem na nově příchozího, aniž by při tom však zanechal svýho letargického popíjení. „Uměl bys to zopakovat?“ zeptal se Fred. „Možná bych pro tebe měl džob. Stálou práci, už žádný jednorázový kšefty.“ No a Šílenej Joe dlouho nepřemýšlel a nabídku přijal, vlastně se nejednalo o žádný momentální rozhodnutí. Jeho jedinou volbou bylo zvolení správnýho dopravního prostředku na tom monumentálním Kolotoči, řízení pak převzal týpek s rozcuhanejma vlasama a rozšířenýma zorničkama. Z Šílenýho Joa se tehdy definitivně stal pouhej spolujezdec, kterej nemá nejmenší šanci něco ovlivnit.
Prvním úkolem, kterej od Freda dostal, bylo zmlácení jistýho Tlusťocha Pýta. Pro Šílenýho Joa to nebyla žádná těžká práce, protože Pýta znal už z dřívějška a nebyl to jeden z jeho oblíbenců. Pýt byl slizkej prevít, kterej se rád bavil a rád se bratřil prakticky s kýmkoliv, svejma mastnýma prackama vás poplácával po zádech a klidně si do vás i laškovně dloubnul, on vůbec strašně rád používal fyzickýho kontaktu k vyjadřování svejch emocí, nejspíš mu jeho tupej mozeček nedával dost výstižnejch slov. Při tom všem si ale vůbec neuvědomoval, že ten pronikavej tělesněj zápach, co z něj vanul za jakýhokoliv počasí, by mohl někomu vadit. Šílenej Joe na nic nečekal a při nejbližší příležitosti mu zarazil svoji útlou pěstičku do toho tlustýho pupku. „Todle ti posílá Fešák Fred,“ sykl při tom. Pýt vyvalil oči, ale na nic se nezmohl. Joe do něj bušil, dokud mu síly stačily a pak zmizel.
Mlácení lidí se stalo denním chlebem. Fred řekl, kdo potřebuje srovnat, a Joe to prostě udělal. Troufl si na kohokoliv bez ohledu na váhu, výšku, sílu nebo cokoliv jinýho, nikdy nic neplánoval. Když dotyčnýho uviděl, tak na něj prostě vlítnul a bylo vymalovaný. Fešák Fred si brzo uvědomil, že na podobný záležitosti je Joea škoda a tak mu přidělil jednoho ze svých zkušenejších lidí, kterej ho naučil střílet a zacházet s nožem. Tehdy se zrodila jedna z hvězd na nebi toho novýho smradlavýho kontinentu. Z kluka, kterej je ochotnej vyvézt vám žumpu, se stal pistolník – nájemnej žoldák, zabiják, hrdlořez, prostě setsakramentsky nebezpečnej chlap, vod kterýho je lepší držet se dál.
Ve střílení vlastně nebyl nijak zvlášť nadanej, ale to ani nebylo bezpodmínečně nutný. Lidí ochotnejch živit se máváním revolverem nebylo zas tak moc, aby si člověk moh vybírat.
„A co Joe a ženy, náš drahý vypravěči?“ zaslechl jsem nějaký protivný hlásek. Dobrá tedy, věnujme nyní i tomuto tématu krátký odstavec. Zeptejme se přímo té nejpovolanější - Madam La Chèvre, majitelky místního nevěstince. „Šílenej Joe nevyhledával naše služby,“ řekla tato noblesní dáma. „Chlapama, kteří k nám chodili, opovrhoval, ale von opovrhoval prakticky všema, aspoň takovej jsem z něho měla dojem. V podstatě to byl zoufale opuštěnej a osamocenej člověk. Pár holek z města s ním zažilo krátkej románek, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Přes půl roku měl pletky s dcerou šerifa – s Jessicou, ale nakonec už neměla nervy snášet dál to jeho pití a taky některý další věci.“ A co na to Jessica? „Byl to ten nejdivnější chlap, jakého jsem poznala,“ řekla tato žena o několik let později. „Ale byla jsem pevně rozhodnutá s ním vydržet a vzít si ho. On do toho vztahu ale nějak nemohl spadnout, viděla jsem, že se mnou je jenom tak na půl. Druhá půlka poletovala někde mimo, nebyl to rodinej typ. Když k tomu připočtete to jeho věčný pití a nebezpečnou práci, musíte uznat, že není divu, že jsem svoji pozornost zaměřila jinam.“
Ze Šílenýho Joa se stala místní legenda. Dnes je dost těžký říct, co je pravda a co jsou jenom řeči. Faktem je, že Joe nějakej čas táhnul s Fešákem Fredem, postupně si ale začal uvědomovat, že by se mu líp žilo bez řetězu kolem krku a osamostatnil se. Bylo to fajnový období, na vlastní pěst chytal či zabíjel uprchlý zloděje koní a odměnu pak propíjel v nejbližší taverně. Když mu peníze došly, jezdil po kraji, dokud se mu nenaskytla další příležitost k výdělku. Hodně se toho napovídalo, ale faktem je, že jsou ověřený pouhý tři případy, kdy Joe někoho odpráskl. Na druhou stranu je taky pravda, že spoustu dalších zmrzačil, včetně pár nevinejch přihlížejících, ale jednalo se o poměrně běžný nehody, nic za co by se tehdy věšelo.
„A to je všecko?“ zhrozil se někdo. „Kde jsou honičky na koních, přestřelky a napětí? Copak todle je nějakej western, kurva?“ Stařík na zápraží se nejdřív tupě koukal a pak si řádně odplivl. „A co já s tím?“ vypadlo z bezzubých úst. „Dejte mi pokoj. Nevím, co ste čekali, táhněte pryč, chci spát!“ prskal stařík. Za pár chvil byl na svém zápraží konečně sám. Znovu si odplivl a pak se usadil ve svém proutěném křesle, užíval si ticha a samoty. Podřimoval a bylo mu hezky, zatímco dvě navztekané postavičky mizely v dálce.
„Už tejden sme zahrabaní v týdle díře a furt nic, o co bysme se mohli opřít,“ vztekala se jedna ze siluet. „Zbývá nám mizernejch pět dnů do uzávěrky a máme jenom zmatený výpovědi několika senilních trotlů.“
„Vypadá to, že budem muset trochu zapojit fantazii,“ řekl jeho druh.
„Todle není žádná novinařina.“
„Potřebujeme nějakej chytlavej příběh, jinak nás Morell rozdupe.“
„Hele, co zapadnout do některý tý prastarý taverny, něco tam vymyslíme.“
„Oukej, stejně mi už vyschlo v krku. Prašivej dědek, ani vodu nám nenabídl.“
„Tady něco je,“ řekl novinář při pohledu na polorozpadlou krčmu. „U TŘÍ ŘITÍ, to zní docela slibně.“
Dvojice zapadla k baru, jeden z mladých reportérů vytáhnul svůj blok a společně se pak dali do vytváření napínavého příběhu.
„...dejme tomu, že šerif vypsal odměnu na... Šílenej Joe byl zrovna švorc a tak... kolt u pasu... kulka se odrazila od podkovy na stěně... pro sedmýho padoucha nezbyla v jeho šestiraňáku kulka...“
Několik útržků z tvůrčí debaty dvou novinářů dopadlo k uchu místního štamgasta a osamělého pijáka. Říkalo se mu Nadutej Danny a nejlepší léta už měl taky dávno za sebou.
„Mluvíte o Bláznivým Joeovi, pánové?“ oslovil mladíky Danny.
„No jasně, dědku.“
„Znal jsem Bláznivýho Joa.“
„Tak povídej.“
„Mám moc sucho v krku na nějaký povídání,“ řekl otrhanec.
„Vypadni, nemáme na tebe náladu,“ řekl jeden z novinářů, ale jeho kolega beze slov objednal panáka whisky.
„Stalo se to právě v týhle taverně,“ začal Nadutej Danny. „Občas jsem tu pomáhal uklízet. Šílenýho Joa znal v tý době každej. Je nutný říct, že to byl vobyčejnej prachsprostej opilec, jakých byla spousta,“ stařík do sebe vyklopil panáka. „Bylo to v době, kdy Joe chytal místní zloděje koní. Byla jich tu celá tlupa, vedl ji Slizoun Kid, bývalej statkář. Joe už dostal pár chlapů z Kidovi bandy a ten se rozhodl, že se Joa definitivně zbaví. Lokál byl tehdy prázdnej, jenom u baru ještě seděl Joe, vždycky vydržel až do úplný zavíračky. Byl jsem tu jenom já a von. Vytíral jsem zrovna podlahu, když přišli čtyři Kidovi zabijáci.“ Stařec se odmlčel. Mladík s blokem a rožhavenou tužkou v ruce chtěl objednat další skleničku, ale ze starcova pohledu poznal, že to bude dlouhej monolog, takže raději koupil celou láhev.
„Joe stál u baru a popíjel, když ti čtyři nakráčeli do místnosti. Joe musel slyšet cinkání ostruh, ale nedával to nijak najevo, čekal. Ti čtyři si zatím našli výhodný pozice, jeden si stoupnul ke schodům tamhle,“ řekl stařík a ukázal do jednoho rohu místnosti. „Druhej šel na druhej konec lokálu, takže Joe byl v dost blbý pozici. Další popošel blíž k baru a poslední zůstal stát u dveří, zatímco já jsem vycouval do zadní místnosti a předstíral jsem, že jsem neviditelnej,“ mluvil stařík. „Pár minut bylo úplný ticho, jenom Joe občas zacinkal skleničkou, když si z láhve přilíval trochu whisky. Hrobový ticho. Potom jeden z těch čtyř odjistil spoušť svýho revolveru, udělalo to takovej ten charakteristickej zvuk. Křřřkt! Joe se pomalu otočil, v ruce měl pořád skleničku. Ostatní tři si taky odjistili svoje zbraně, gauner u schodů měl loveckou pušku, zbilí dva svírali klasický bubínkáče. A zase to hrozivý ticho. Joe kopnul panáka a skleničku položil na pult. Je nutný říct, že ani jeden z těch pěti nebyl žádnej střelec. Pistolnící, džentlmeni s dokonalou muškou, to je jenom starej mýtus. Joe měl hladinku, to bylo vidět, očka měl zarudlý a zachmuřený, sotva by se ten den dostal domů bez několika upadnutí na zem. Ten, co stál nejblíž Joa, se zrovna nadýchnul, vypadalo to, že měl na jazyku něco, o co se chtěl podělit, ale Joe mu nedal šanci vyjádřit svoji myšlenku, popadl ten svůj skleněnej pohárek a vrhl se něho. Není ani nutný říkat, jak to všecky překvapilo. Joe se na toho chudáka zavěsil a pravou rukou mu vrážel skleničku do obličeje, sklo samozřejmě prasklo, nejednalo se o žádný kvalitní výrobky. Takže ti dva tak nějak legračně poskakovali zavěšení do sebe a zbilí tři se báli střílet, protože by mohli trefit svýho kumpána. Šílenej Joe tomu chlapovi vykroutil nabitej revolver a střelil ho do ledvin. Chlapík se pomalu sesul na zem, ale Joe s ním, protože byl tak vožralej, že se bez jeho opory ani neudržel na nohách. Ti tři stáli, mířili do těch dvou těl na zemi a nevěděli, co se vlastně stalo, v lokále byla totiž skoro úplná tma. Joe si v klidu namířil na toho na schodech a třikrát vystřelil. Jedna z kulek zasáhla cíl a úplně toho chlápka vyřídila. Druzí dva spustili palbu, Joe se částečně kryl za zraněným chlapíkem na zemi, takže tak nějak zázračně vyvázl bez škrábnutí. V revolveru mu zbývaly dvě rány, ale naštěstí se mu v pouzdře houpala i jeho vlastní nabitá zbraň, což už dávalo celkem slušnou šanci. Šílenej Joe vyskočil a ze svýho revolveru střílel směrem, kde tušil nepřítele. Kulka škrábla jednoho z gaunerů na stehně a on začal kvičet jako tříletý dítě. Ten, co stál u dveří vzal nohy na ramena, byl prostě fuč. Joe pak nechal toho posledního odkulhat ven a po pár minutách se sám odkymácel směrem k levnýmu hotelu, kde tehdy bydlel.“
„Neuvěřitelné,“ kýval hlavou novinář.
„Konečně něco máme,“ řekl jeho kolega.
Ti tři tam ještě pár hodin seděli a článek konečně nabýval jakés takés formy. Historka se stala nosnou větví, kolem které novináři postupně přibalovali další drobné epizody. Šéfredaktor Morell spokojeně pokyvoval hlavou, když si finální text přečetl.
No a jak Šílenej Joe skončil? Vlastně nijak zajímavě. Odstěhoval se do Novýho Orlýnsu, když si nahrabal dost peněz. Tam si zařídil vlastní putyku a užíval si klidnýho stáří. V pětašedesáti to s ním seklo přímo u barovýho pultu.
Křiklavě pomalovaný autíčko se zastavilo a nevypadalo to, že by se mělo k dalšímu pohybu.
„To je konec?“ zeptal se Šílenej Joe vyjetýho šoféra. „Na todle sem musel vystát tu kurevsky dlouhou frontu?“
„Mám ještě jeden žeton,“ řekl po minutě řidič.
„Hoď ho tam. Ale teď řídím já,“ řekl Joe. Vyměnili se a Šílenej Joe sešlápl plyn až k podlaze. „Tak se pořádně připoutej, protože to bude divoká jízda, ty šmejde!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
