|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392932 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Kóma ::
 ospre |
publikováno: 09.08.2009, 20:58
|
| O vážných věcech... |
| |
|
|
Zákon schválnosti, jak je známo, funguje často s naprostou spolehlivost a tak se člověku často přihodí přesně to, čeho se vždy nejvíc obával. Pozitivní energie ze staré psí známky, kterou jsem nosil jako talisman pro štěstí zřejmě již dávno vyprchala, můj anděl strážný byl toho dne již možná přepracovaný, dal si večer „šlofíka“ a já zůstal ponechán napospas svému osudu…
Sedím s Martou u televize, sleduji jakýsi pořad o zvířátkách. Do prázdné sklenice dolévám víno, když tu náhle má ruka ztrácí sílu, láhev padá na stůl… manželka udiveně vzhlédne. Ve stejné chvíli se již mé bezvládné tělo kácí k zemi.
Levá ruka, ta, která snad ještě trochu naslouchá mozkovým příkazům, bezděčně šmátrá, hledajíc podvědomě kapsu u kalhot.
Je mi nevolno, snad hledám kapesník,… anebo se dosud živá ruka snaží najít pomyslný klíč, kterým by bylo možné odemknout cestu zpět k životu?
„Ten je jasnej,“ zaznamenám o něco později slova jednoho z „lapiduchů,“ kteří nakládají mé bezvládné tělo do sanitky.
V nemocnici následovalo urychlené neurologické vyšetření, radily se moudré hlavy, jejich odborným řečem jsem nerozuměl. Dále se mnou však již nic nedělali… žádná operace, žádný pokus o nápravu stavu, žádné infuze. Jsem na odpis, napadlo mě, jsem odpad, jsem přejetý pes na okraji silnice, čekající na smrt…
Můj sluch zůstal zachován, myšlení a paměť částečně také, nemohu se však hýbat, nic nevidím, ležím zde jako živá mrtvola, drcen vlastními vzpomínkami, smutkem, pocitem lítosti nad náhle přervaným vláknem života.
Myslím na svého psa, měli jsme spolu krásný vztah, teď přišel o páníčka…
Buga již nikdy nepohladím, nikdy nepůjdeme spolu na výlet, nikdy mi neolízne tvář,…již nikdy, to slovo mě náhle vyděsí.
Nikdy neuvidím, jak cizí ženě vráží čumák mezi nohy… a zhluboka nasaje. Je to jeho zlozvyk, který se mi nedaří vždy uhlídat.
Jaký pán, takový pes, trochu mě rozveselí otřepaná fráze.
Snad se jednou znova setkáme. V nebíčku. Je vůbec nějaké univerzální nebe pro všechny živé tvory? Anebo má každé zvířátko své vlastní nebíčko?...to by bylo špatné, pomyslím si smutně.
Špitální odpoledne proběhlo ve znamení návštěvních hodin. Po mé levé straně kdosi leží, občas je slyšet jeho sípavý, přerývaný dech, zřejmě také čekatel na smrt. Nikdo jej nenavštívil.
Z firmy za mnou také nikdo nepřišel. Nebyl jsem tím překvapen. Ležím tu jako „dýchací mrtvola,“ z koutků mých úst jistě tečou sliny…možná jsem se zrovna posral,…nepříjemné, šokující. Kdo by o takový „kulturní“ zážitek dobrovolně stál?
Právě nyní však kdosi vstoupil do mého pokoje. Jakýsi mužský hlas hovoří:
„Váš manžel se nachází v kómatickém stavu, paní. Utrpěl velmi těžkou mozkovou příhodu, při vyšetření na počítačovém tomografu jsme zjistili, že krevní sraženiny ucpaly tepnu vyživující mozek, který je v důsledku nedostatečného okysličení velmi vážně poškozen,“ slyším, jak lékař sděluje Martě ortel nade mnou.
Hajzle! Chtělo se mi zařvat, kdybych jen mohl,…rozkopal bych ti prdel, kdyby to šlo.
Kdo a kdy naposledy cejchoval ten tvůj počítačový „bazmek,“ který mě takto odsoudil? Nejspíš by mou mozkovou činnost vyhodnotil úplně stejně, i kdybych ti v tom „tunelu“ píchal sestřičku, to jsou ta zkurvená úsporná opatření ve zdravotnictví,… pomyslím si znechuceně, vztek spojen s bezmocí mnou lomcoval.
„Ale jak je to možné, vždyť můj manžel celý život sportoval, byl aktivním horolezcem,“ slyším udivený hlas své manželky.
„To s tím ale vůbec nesouvisí, milá paní. Rozhodujících faktorů pro vznik tohoto tragického stavu je více, například nezdravý způsob stravování, kouření, alkohol, v případě vašeho manžela hraje svou roli také věk.“
Nikdy jsem nekouřil, deset let považuji maso spíš za pochutinu, než běžné jídlo. Ale ten věk! Každého zajímá jen můj rok narození. Dál už nic… Uchazeč o zaměstnání představuje v mém věku pro zaměstnavatele něco jako „biologický odpad,“ i když to žádný z nich samozřejmě nepřizná, pro zdravotnictví potom neperspektivního, „drahého“ pacienta,… co se mnou? Začínám závidět Bugovi… až se jeho čas jednou nachýlí, Marta mu jistě zařídí snazší, důstojnější konec.
Co jsme tohle za podělanou společnost? Dělíme lidi na mladé a na staré, na bohaté a na chudé, na vlivné a bezvýznamné, na lidi „s nárokem a „bez nároku,“ politici však stále dokola omílají svou mantru o „rozvinuté západní demokracii.“ Jestli se má takhle chovat vyspělá společnost, začínám litovat své potomky…
„Není mu pane doktore zima? Podívejte, jak se chvěje, je zde otevřené okno, venku je chladno,“ zaslechnu starostlivý Martin hlas, poté i její kroky směřující k oknu. Její účast mě dojala.
„Ne paní, jde o nekoordinovaný svalový třes daný bezvědomím. Váš manžel necítí zimu, ani teplo, nevnímá bohužel již nic,“ blábolil doktor.
„A jaká je tedy prognóza, co vlastně bude s mým manželem?“ optala se s úzkostí v hlase Marta.
„Dělat si jakékoli naděje by bylo falešné, paní. Smiřte se prosím s nejhorším. Regenerační schopnost mozkových buněk s věkem klesá, a obávám se, že destrukční proces způsoben náhlou nedokrveností mozku není ještě u vašeho manžela konečný. Pacienti v tomto stavu obvykle umírají do týdne, maximálně do čtrnácti dnů na selhání vegetativního nervového systému, případně na zápal plic,“… konstatoval bez emocí lékař.
Marta se rozplakala,…doktora slyším odcházet.
Poté se mi začala zpovídat. Přitisknuta k mému bezvládnému tělu děkovala za vše, co jsem pro ni a pro děti udělal, mluvila, že byla se mnou šťastna a že neví, jak se s novou situací vyrovná.
Také řekla, že mi nikdy nebyla nevěrná…a že si je jista i mnou.
Marto, proboha! Kdybych mohl, řval bych. Kdyby to šlo, vyplakal bych si oči. Já tě samozřejmě také vždy miloval, děkuji ti za vše, co jsi pro nás udělala… jen nemám tak čisté svědomí, jako máš ty…snad mi bude odpuštěno.
Krátce nato manželka odešla, bylo mi hrozně, má duše plakala, jak dlouho bude trvat toto utrpení? …trápil jsem se, hlavou mi vířily otázky bez odpovědí.
Později opět slyším kroky, to asi sestřička jde zkontrolovat, zda jsem jim neutekl ze špitálu, vzpomenu si na svůj sarkastický humor, trochu mě to pobaví. Je to trochu šibeniční humor, uvědomím si vzápětí smutně.
Kroky směřují kamsi vlevo, do míst, kam šla předtím Marta. Slyším cvaknutí. Ta kráva opět otevřela okno! Proč to k sakru dělá?... podivuji se.
Trvá jen krátce, než si vzpomenu na doktorova slova o prognóze svého stavu. Můj totálně „mrtvý“ mozek však ve vteřině vše pochopil…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.7 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 82 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
